14. kapitola- (Ne)šťastné rodinné shledání
14. kapitola- (Ne)šťastné rodinné shledání
Tehdy jsme Mizukeho slovům nepřipisovali žádný zvláštní význam, alespoň ne hned. Nevím, jak velká chyba to byla, každopádně nic nevyšlo, jak mělo.
„Škoda, že já to cítím úplně jinak," odsekla Katty s rukama zatnutýma v pěst. Nervózně jsem vedle ní přešlapovala a stále ji držela za předloktí.
„Škoda..." přisvědčil Mizuke zamyšleně a očima vzrušeně těkal z Katty na mě a zase zpátky. Jeho pohled se mi ani v nejmenším nelíbil, měla jsem zlé tušení. Tvářil se tak sebejistě, až člověk začal silně pochybovat o svém vlastním úspěchu. Po jeho boku stál Kisuke s nepěkným úšklebkem a ti ostatní tři se drželi jako správná nepotřebná ochranka vzadu.
„Katty, pojď, prosím tě," sykla jsem téměř zoufale, ale nevnímala mě. „Honem, Yusuke říkal-"
„Já-nikam-nejdu," odmítla rozhodně a ani na chvíli z černovlasého démona nespustila oči. No paráda, jak mám s tímhle jejím přístupem splnit svůj úkol?! Bylo mi jasné, že teď s ní už ani nehnu.
Kisuke, který se bezpečně vzdálil od Hieiho katany, se zachechtal. „Tak se zdá, Mizuke-san, že náš plán vyšel dokonale!" Nejspíš byl tou myšlenkou plus našimi zmatenými obličeji vskutku dobře pobavený.
„Náš, příteli? Nechtěl jsi říct "můj"?" poopravil jej Mizuke s širokým úsměvem a bělovlasý poloupír ihned přitakal. Oba se na sebe podívali a společně propukli ve veselý smích. Nejspíš by tam stáli a blbě se chechtali do skonání Zásvětí, kdyby našemu veliteli neruply nervy- a že se nebylo čemu divit.
„Mohli byste už kurva sklapnout?!" zařval Yusuke a vzteky téměř modral v obličeji. Navzdory tomu, jak vážná se situace zdála být, jsem se musela ušklíbnout. Urameshi dokázal svůj slovník použít opravdu kdekoli a kdykoli.
Mizuke se přestával smát pozvolna a úsměv plný radosti a optimismu jej i přesto neopouštěl. Zato Kisuke, ten okamžitě věnoval Yusukemu jeden ze svých nejvražednějších pohledů a zlostně skřípal zuby. Zjevně nesnesl, když se na jeho pána sebeméně zvyšoval hlas. Ani jsem se tomu nedivila; sám vypadal, že by mu nejraději vlastnoručně leštil botky a pral oblečení.
„Uklidni se, Kisuke," mávl Mizuke bezstarostně rukou a zadíval se opět na Katty, čímž nás vrátil do reality. „Máme vyhráno, nač si zbytečně cuchat nervy tak podřadnými tvory?"
„Proč myslíš, že máte vyhráno? A o jakým plánu jste to sakra mluvili?!" Yusuke byl čím dál zachmuřenější, protože naše tušení přecházelo v přesvědčení- padli jsme jim do pasti. Ale jak? Jak se to mohlo stát?
„Tse, no ještě abychom vám to říkali, to se spolehni!" odplivl si Kisuke a vyzývavě se ušklíbl. Mizuke byl ovšem jiného názoru, jak se ukázalo.
„Ale proč by to neměli vědět? Zaslouží si to, hlavně mé děvče." Obočí nás všech vyjelo pořádně nahoru- jeho děvče?! Ani Katty, která ohromeně setrvávala na místě, nevypadala, že by alespoň tušila, o čem to mluví. Nejdřív jeho dítě, teď jeho děvče. Copak byl až tak zakomplexovaný? Ten démon opravdu uměl zmást, to se mu musí nechat.
„Tak dlouho jsem po tobě pátral, Katty," usmál se na ni a zorničky se mu pomalu zužovaly. „Kdo by to byl řekl, že mě k tobě zavedou tví kamarádi? No není to ironie?"
„Asi zapomínáš, že my jsme pořád tady, frajere," prohlásil Yusuke taktéž sebevědomě. „A my ti ji jen tak nedáme!" Katty sebou trhla a já jí povzbudivě položila ruku na rameno.
Kisuke si pohrdavě odfrkl. „Vy, jo? Takové nuly? No, holka, to jsi dost klesla!" křikl po Katty a věnoval jí pokřivený úšklebek.
„Pusťte mě na něj! Já mu ukážu nulu! Zmlátím ho tak, že bude celej barevnej!" Polekaně jsem sebou trhla a viděla jsem, jak Yusuke usilovně drží Kuwabaru kolem pasu, aby se na něj nevrhnul.
„Ještě ne, punkáči!" seřval ho a dal mu pořádnou ránu pěstí na uklidnění. Nebyla jsem z nich kdovíjak nadšená. Bála jsem se. Bylo mi jasné, že Mizuke není tak sebejistý jen pro nic za nic. Mají nás v pasti, to bylo jisté a my jsme k naší smůle ještě nevěděli, jaká past to je.
„Takže říkáte, že jste to měli všechno naplánované?" ozval se náš diplomat, Kurama, a postoupil až k Yusukemu. „Jak jste o nás mohli vědět?"
„Mám své špehy všude, jak ve světě lidí, tak i tam nahoře," pokrčil Mizuke rameny, rád, že je opět ve středu pozornosti.
„Pro pomoc ale poslala paní Cynthia, babička Katty. Určitě si na ni pamatujete, ne?"
Mizuke s Kisukem se po sobě podívali a stejně jako předtím se začali bláznivě smát.
„Tak Cynthia, říkáte?" Mizuke se, jak bylo vidno, bavil přímo královsky. „Kisuke, příteli, musím ti pogratulovat. Odvedl jsi skvělý herecký výkon!"
Byla jsem čím dál zmatenější- o čem to ti dva ksakru mluví?! Tělo pod mou rukou se začínalo třást, jako by Katty měla každou chvíli vybuchnout. A nejspíš to bylo vzteky.
„O čem to mluvíte?!" zakřičela netrpělivě a v očích se jí odrážel strach o babičku.
Mizuke stočil pohled na ni a oči mu rázem zasvítily chtíčem. „Kisuke, předveď jim laskavě, s kým měli tu čest." Oslovený s úšklebkem přikývl, zavřel oči a jeho tělo se na okamžik zamlžilo. O vteřinu později před námi stála malá, vlídně se tvářící stařenka s tyrkysově modrou pletí a v rukou držela tác s pomazánkovými chleby.
„Katty, už jednou jsem tě ztratila a vyčítala si to deset let. Teď jsi konečně zpátky a nechci, aby se ta situace opakovala znovu, nepřežila bych to," pronesla stařena lítostivě a v očích se jí třpytily slzy. Mizuke se zachechtal a začal tleskat, zatímco Kisuke se navrátil zpět do své podoby.
„Kisuke, kdyby to ještě šlo, povýšil bych tě!" rozplýval se, ale my byli až příliš otřeseni tím, co jsme právě viděli, že jsme mu nevěnovali pozornost.
,Měl pravdu, jsme v koncích,´ pomyslela jsem si zoufale a silně si skousla spodní ret. Takže Cynthia, ta hodná a starostlivá paní Cynthia, byl ve skutečnosti jeden z našich nepřátel? Pokud to tak vážně bylo, nechci ani vědět, co všechno se mohlo stát. Museli to mít opravdu promyšlené, pokud s námi Kisuke v přestrojení strávil tolik zbytečného času. V tom případě ale...
„Kde je babička?!" zařvala Katty rozzuřeně a já ji musela okamžitě popadnou zezadu kolem pasu, stejně jako Yusuke Kuwabaru. Doslova jsem se na ni pověsila a ona tak nemohla udělat nic hloupého, co by nám sebralo i tu poslední naději na úspěch- ve kterou já už stejně nevěřila. Přinejmenším jsem doufala, že to všichni ve zdraví přežijeme.
„Nevzrušuj se, dítě. Copak sis myslela, že jsem ji tehdy nechal naživu? Nebuď hloupá, děláš mi ostudu. Cynthia je už deset let mrtvá." Po Mizukeho slovech se Katty přestala snažit se mi vytrhnout a úplně ochabla.
„Jak jsi mohl...Zabil jsi mámu i babičku..." šeptala zničeně a já jsem se mohla jen dívat na to, jak trpí. „Zabil jsi mi všechny!"
K našemu překvapení Mizuke nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Pleteš se. Všechny jsem je nezabil. Ještě máš mě, mé dítě, svého milovaného tátu."
Kisuke propukl v další záchvat smíchu, až si musel sednout na zem, jinak by snad neudržel rovnováhu. „Štastné shledání otce a ztracené dcery!" prohlásil a v křečích smíchu si pěstí bouchl do země.
,To snad není pravda...Nemůže být! Jak by on mohl být jejím otcem?! Lže!´
„Katty, neposlouchej ho!" vyhrkla jsem vyděšeně a zatřásla s ní, ale ta jako by mě ani neslyšela. „Je to lež, chce tě jen rozhodit, abys pak pro něj byla snadnějším cílem! Nesmíš mu věřit!" Katty nijak nereagovala, jen se jí podlomila kolena a upřeně civěla jako v transu do země. ,Nevnímá mě, to je zlý...Sakra!´
„Opravdu si myslíš, že lžu, maličká? A proč bych to dělal?" podivil se Mizuke, zjevně vykolejený skutečností, že mu nevěřím.
„Proč?! A proč zabíjíš? My ti na tohle neskočíme!"
„Uklidni se, děvče, jsi vystrašená. Ne že bych se ti divil, máš proč. Vem si příklad z mé drahé dcery, sedni si na zadek a hezky poslouchej," odsekl netrpělivě. „Vy taky, pánové, chtěli jste se přeci něco dozvědět, ne?"
„Nechápu, proč se tak obtěžujete, Mizuke-san," zabrblal Kisuke, kterého smích už díkybohu přešel a teď se nudil. Mizuke jej ignoroval a s posměšným úsměvem se k nám otočil zpátky. Už teď si vychutnával naše šokované výrazy.
„Katty, sama víš, že říkám pravdu."
,Aha, takže žádné sálodlouhé vyprávění, které si nachystal Kisuke? Snaží se ji jen přesvědčit!´
„Proč myslíš, že na mě tvé síly nefungují?" Katty sebou trhla a zorničky se jí rozšířily zděšením. Objala jsem ji kolem ramen a propalovala Mizukeho vražedným pohledem, ten mu však nevěnoval pozornost. „Dozvěděl jsem se, jakou silou oplývá Catherin, našel ji a vyspal jsem se s ní. Jednoduše jsem ji svedl, šla se mnou jako ovečka. Měl jsem za to, že tím její sílu získám, ale přepočítal jsem se, to přiznávám. Ale každý děláme chyby, no ne? Jediné, co jsem získal, byla ochrana před její sílou. Jenže tohle jsem nechtěl, i když se to zdálo být užitečné. Nestačilo mi to, chtěl jsem víc! Řekl jsem si- a co když ji zabiju? Za pokus to rozhodně stálo. Po dvou letech jsem se vrátil do té jejich zavšivené vesnice a co nevidím! Ta mrcha porodila děcko. Stačil mi jediný pohled na tu malou holku a věděl jsem, že je jako ona. Cítil jsem z ní stejnou sílu, ale byla hrozně slabá, nevyvinutá. Catherine jsem zabil- a jaká to byla zábava! Klečela přede mnou, žadonila, ať naši dceru nezabíjím a přitom netušila, že s ní mám úplně jiné plány. Skoro mi jí bylo až líto!"
„Nepovídej," procedil Yusuke skrz zuby a na chvíli tak přerušil Mizukeho procítěný, přece jen dlouhý proslov, ale černovlasý démon pokračoval dál.
„Počkal jsem si další dva roky a dal jí tak čas se zlepšit. Unesl jsem ji k sobě a tam ji mučil, aby její síla dál narůstala. Bavilo mě se na ni dívat, to nepopírám. Jenže pak ta malá zmije zdrhla a zhatila mi plány. Deset let! Celých deset let jsem ji pak všude hledal a ona nikde nebyla. Až nedávno mě jeden z mých špěhů z Onoho světa informoval o zprávě určené Koenmovi, kde se jakási Genkai zmiňuje o Katty. Nemohl jsem si být jistý, zda jde o jednu a tu samou osobu, ale něco mi říkalo, že je to právě ona."
„A co s ní chceš dělat?" zajímal se Hiei zamračeně, se kterým to s jako jediným nijak zvlášť neotřáslo.
„Copak to není jasné? Přesně to co s její matkou!"
V očích mě pálily slzy vzteku a v duchu jsem toho odporného démona proklínala. Nepopírala jsem to, přesvědčil mě, ale byla bych mnohem raději, kdyby držel zobák a nesvěřoval se. Katty vedle mě seděla s prázdnýma očima jako hromádka neštěstí.
„To není pravda, nemůže být," šeptala si tiše pro sebe to, čím jsem se předtím uklidňovala já, ale bylo na ní vidět, že o Mizukeho slovech nepochybuje. Jak by taky mohla? Pokud i tohle byla nějaká past, tak si zaslouží metál. Chtěla jsem se na plno věcí zeptat, ale Mizuke mi vzal vítr z plachet.
„Já doufám, že sis při tom všem užil, protože to bylo naposledy!" zařval Yusuke a v očích se mu odrážela touha zabíjet. Namířil proti němu ukazováčkem a soustředil do něj svou duchovní sílu. „Chcípni, šmejde!" Čekali jsme Úder síly. Čekali jsme vteřinu, dvě, tři...a nic se nedělo.
„Oh, málem bych zapomněl," uchechtl se Kisuke, vstal ze země a oprášil si kalhoty. „Ty chleby, které jsem vám dal, byly napuštěné jedem, který vám v těle zablokuje duchovní i démonickou sílu."
„Do prdele," zanadával si Urameshi, vykašlal se na nějakou duchovní sílu a vyběhl proti Mizukemu s napřaženou pěstí. Kurama, Kuwabara a Hiei ho okamžitě následovali a pustili se nejprve do tří démonů, kteří se v tu chvíli objevili před Mizukem.
,S pěstmi a jednou katanou toho moc nezmůžou,´ pomyslela jsem si a objala zdrcenou Katty ještě pevněji. Byla to čára přes rozpočet, velká čára, ale kluci to nevzdávali a já nehodlala být výjimkou. Mám přece úkol! A hodlám ho splnit. Musím! Nemůžu dovolit, aby ji znovu dostal, rozhodně ne po tom, čeho jsem dnes byla svědkem.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo," zašeptala jsem jí povzbudivě do ucha a zároveň sledovala boj. Katty sebou trhla a zvedla ke mě hlavu s malou nadějí v očích. „Znovu tě nedostane, nemusíš se bát. Společně tě ochráníme!"
Bože, jak já se přepočítala! A vše se stalo jen kvůli mé nepozornosti. Kdybych se bývala dívala pozorněji, možná, opravdu jen možná by to dopadlo jinak.
Boj kluků se nezdál kdovíjak nadějný, jedna z goril byla mrtvá, ale kluci bez svých sil toho opravdu moc nezmohli. Tolik jsem se soustředila na ně, že jsem si ani nevšimla, že se jeden z aktérů někam vypařil. Když jsem si to konečně uvědomila, bylo již příliš pozdě.
„Sladké sny, kotě..." ozvalo se těsně za mnou, hned nato jsem pocítila ostrou bolest v krku a já se propadla do nekonečné temnoty.
Ano, i dnes v noci jsem se hecla, sedla si na zadek a psala. Že bych z toho byla nadšená, se říct nedá. Mám kruhy pod očima a ani ta kapitola za moc nestojí- prostě paráda. Nevím, jak se vám kapitola líbila, každopádně s touhle povídkou pomalu, ale jistě končím. Už mi nejde ji psát, pokud to někdy vůbec šlo, a akorát mi tím neustále klesá sebevědomí -_-"
Komentáře
Přehled komentářů
za mě. Asi jsi jim nikomu moc radosti neudělala, o sobě už vůbec nemluvím, jsem z tebe naprosto špatná, asi chcípnu, jestli to ukončíš takhle rychle. Nebo te začaruju v něco neuvěřitelně poslušného....a upíšeš se k smrti, dokud týhle nádhery nebudu mít dost k potěšení. Mno, to by snad stačilo, každopádně v jedný kapitole to co sis tady nadrobila určitě nevyřešíš, ta se přemož a dej do tho co můžeš:-))
>.<
(akyra, 12. 8. 2009 12:25)he to snad né to je nádhera musíme vědět jak to končíííííííííííííííííííííííííííííííííí. a seběvědomí ti rozhodně neklesá to se nboj:)
Nejseš ty magor?! xD
(Alee-chan...x3, 10. 8. 2009 0:53)
Hele,Neko,Zrůdo má nejmilovanější,já nechápu,o co ti jde?! xD xD Sakra,víš,jak jsem rychle přečetla první řadu? Když jsmem si všimla druh,málem mě to porazilo! Chápeš?! Já na něco takovýho čekala! Jsem fanatik! xD
Zkus to přestat psát a přijedu tě praštit...xD
(Nebo si to schovám na další ročník NT,bwahaha!!)
Ale abych nevypadala jako úplnej debil: Miluju tvoje povídky. (Haha,zvlášť ty Made in the Hell. Bloody prints mě dostala.) Nepřestávej psát,hai? Slibuješ?
Na to můžeš zapomenout :)
(Naru-san, 9. 8. 2009 17:15)No to si zkus takovou pěknou povídku ukončit!!Vždyť s e ti to náhadou moc povedlo,a nejen mě se to líbilo,ale určitě i ostatním.Tak prosímtě nepřestávej..:)
Proč?
(Riuu, 8. 8. 2009 22:08)Náhodou, mě se tahle kapitola líbila. A myslím, že nejsem sama. Vážně. My jsme vděční za vše, co napíšeš. I když je to krátké. My všichni(kteří píšeme povídky) takový stres a obavy známe. Já je mám pořád, když něco napíšu, ale ty nemáš vůbec důvod končit s touhle povídkou. Tvoje povídky se čtou úplně sami. A mě se tahle povídka velice zamlouvá. Apsoň mám kam utéct od toho světa shounen ai. A s tím obrázkem si mě velice potěšila:-D Hiei je Best:D
NANI?!?!?!?!?!?!?!
(darknesska, 7. 8. 2009 22:47)
Jak končíš?! Jak klesá sebevědomí?! Yukiko zbláznila si se?! Začínám pochybovat o tvém duševním zdraví pokut pochybuješ jestli ti psaní téhle povídky někdy šlo! jde ti! a jde ti hodně dobře, tak mě kotě neštvi a koukej psát dál! hele, já vim, že občas se vyskytnou tvůrčí krize! Ale přece bys mi to te'd nevzdala?! To bys mi přece nemohla udělat! víš jak jsem na téhle povídce závislá?! Jako fe'ták na heráku! Prosím neblbni!
tahle povídka je skvělá! báječná a jedna z mála u které mi nevadí, že tam neni yaoi!
Ty umíš psát Yu-chan, líp než kdokoli jiný!
.......................
(Katty, 7. 8. 2009 21:52)No jo koukám že jsem na to že jsi tu sem tuhle kapitolku dala přišla trochu pozdě ale spánek a další spánek musí být no a až teď jsem to našla hihi no nic tak ještě jednou: rychle další!!!!!
.......................
(Katty, 7. 8. 2009 21:50)No konečně. Od 12:00 kdy jsem ráno vstala a přečetla si tvou smsku čekám kdy tu tuhle kapitolku dáš a konečně jsem se dočkala. Docela se těším na další díl i když už vím co tam bude tak se těším jak napíšeš a jak to bude vypydat na papíře...tedy spíš na monitoru. Rychle, rychle další!!!!!!!
?!?!
(Anita, 7. 8. 2009 15:20)Končíš? Klesá sebevědomí? Co je to za blbý kecy? Ok, já teď budu dělat, žes to napsala v opravdu špatném rozpoložení, a tudíž těm několika posledním větám nebudu již více přikládat přílišný význam...
si myslim, že ostatní už to řekli
(mekurama, 5. 10. 2009 23:17)