15. kapitola- Zachráníme tě!

„Vzbuď se."

Měla jsem pocit, že se vznáším a přála jsem si, aby to tak zůstalo napořád. Jemný hlas, který ke mě doléhal z velké dálky a s ozvěnou, jsem toužila ignorovat, vytěsnat jej z hlavy. Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a co jsem dělala, ale ani jsem se o to nesnažila. Možná to tak bylo i lepší.

„No tak..."

Hlas byl čím dál naléhavější. Nespokojeně jsem vydechla, nechtěla jsem otevřít oči, bylo mi takhle dobře. Cítila jsem se odpočatá a až neuvěřitelně klidná. Chtěla jsem hlasy a šum okolo sebe ignorovat i nadále, ale lehký dotyk na tváři a na čele mě už tak chladnou nenechal. Jak dlouho se mě někdo takhle dotýkal? Musím zjistit, kdo to je. Kdo má tak jemné ruce, příjemný hlas a tu omamnou vůni...

Poněkud nerada jsem se přinutila oči otevřít a vystavit je tak pomalu zapadajícímu slunci, které z posledních sil barvilo oblohu do červena. Jako stínidlo mi okamžitě posloužil čísi obličej a při pohledu do smaragdově zelených očí moje tvář najednou ladila s nebem.

„Konečně!" vydechl úlevně a dříve než jsem stačila cokoli říct, si mě přitáhl do náruče. Nic jsem nechápala, ale jeho náruč byla natolik uklidňující, že jsem se v ní ráda nechala kolébat.

„Jsi v pohodě?"

Trhla jsem hlavou a červená v mém obličeji nabrala na sytosti. Nejsme tu sami, jak jsem si prvně myslela, ale Kuramovi to zřejmě bylo jedno. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jak jen mi to jeho objetí dovolilo. Do nosu mě šimrala tráva a rozpoznala jsem Yusukeho černé boty.

„Co se stalo?" vydala jsem ze sebe nakřáplým hlasem a vykroutila se z Kuramovy náruče. Bylo mi v ní příjemně, ale něco mi říkalo, že na tohle není čas. Kurama mi pomohl se posadit a já měla menší problém udržet hlavu ve vzpřímené poloze. „Mám hrozně ztuhlý krk..."

Yusuke si ke mě přidřepl a dlouze se mi zadíval do očí. „A jinak jsi v pořádku?"

Zaraženě jsem přikývla na souhlas. O co mu jde? Ztěžka jsem pootočila hlavu a kousek vedle se v trávě rozvaloval Kuwabara, ale Hiei nebo Katty nikde nebyli. Zamračila jsem se a pátravě se na Yusukeho zadívala. Měla jsem menší okno, co se týče posledních událostí, ale pomalu mě zaplavoval nepříjemný pocit okolo žaludku. „Tak co se stalo?" Vůbec se mi nelíbilo, jak se tvářil.

„Není to tvoje chyba," zašeptal mi Kurama konejšivě do ucha a intenzivně mě hladil po zádech. Ucukla jsem před jeho dotykem.

„CO není moje chyba?" Byla jsem netrpělivá a nervózní. Podle toho, jak se ti dva tvářili, bych odhadovala, že jsem zase něco zkopala. Zbledla jsem a pokusila se vstát, ale oba dva mě zadrželi.

„Hlavně buď v klidu," varoval mě Yusuke vážně a zhluboka se nadechl. „Měla jsi Katty hlídat, zatímco jsme my bojovali s tím mizerou, ale nevšimli jsme si, že se někam ztratil ten poloupíří skrček. Je to vlastně naše chyba, nedávali jsme dost velký pozor..."

Víc už ani říkat nemusel. Zatočila se mi hlava; takže jsem to nezvládla. Zase...

„Kruci!" křikla jsem a vztekle bouchla do země vedle sebe. „Je to moje chyba! Měla jsem na ni dávat pozor! Jsem k ničemu, tohle- tohle nemá cenu..!" Hlas se mi na konci zlomil a Kurama si mě znovu přitáhl do náruče. Tentokrát jsem ji ale nepřijala. Nezasloužím si utěšit, když kvůli mě je teď Katty pryč! Yusuke na mě tolik spoléhal, předal mi tak jednoduchý úkol a já...

„Hlavně se teď nelituj," upozornil mě Yusuke, když se mi po tváři rozkoulely slzy a já zoufale zabořila hlavu do svých kolen, které jsem si objímala rukama. Nezajímalo mě, co kdo říká. Nešlo zastavit vzlyky, které se mi draly z úst. „Slyšíš? Když budeš brečet, nepomůžeš jí!"

Zavrtěla jsem hlavou a pevněji si objala kolena. Proč to tolik bolelo? Bylo to kvůli tomu, že jsem tak ubohá a nedokážu nijak pomoct? Nebo kvůli tomu, že Katty unesli a já nesplnila slib, který jsem jí dala?

Kousla jsem se do rtu a drtila ho, dokud kůže nepraskla a dokud mi krev z něj pomalu tekoucí nedopomohla k alespoň částečnému vyplavení zoufalství a smutku. Neustála jsem si v duchu opakovala, jak jsem ubohá a kupodivu mě to uklidňovalo.

Yusuke už pomalu ztrácel trpělivost a i přes Kuramův varovný pohled mě popadl za ramena a prudce se mnou zatřásl. „Tak poslouchej! Všichni jsme to tady pěkně posrali, ale nikdo se nebude litovat a ani si to nebude dávat celé za vinu! Jsme tým, že jo?! Takže za to můžeme tady všichni!" křičel a snažil se mě přivést trochu k rozumu. Jeho slova ke mě doléhala, rezonovala mi v uších, duněla v hlavě, ale nějak mi nedocházel jejich význam. Jak se mnou občas zatřásl, rozbolela mě hlava, ale nevnímala jsem to. Co se mi tím snaží říct?

„Yusuke, ne-"

„Ticho, Kuramo, ona to potřebuje slyšet! Nikoho takovýho v týmu nepotřebujeme, ale je tady s námi! Kdyby byla úplně neschopná, neposílala by ji Genkai tady a nechtěla by právě po ní, aby se ji pokusila změnit! Nikomu z nás by se to nepodařilo, ale jí jo!"

Ramena se mi přestávala třást potlačovanými vzlyky a zamrkávala jsem slzy. Konečně mi mozek začal fungovat a já se nad tím mohla zamyslet. Proč mě sem Genkai vůbec posílala?

„Vždyť už ani neumím používat své síly," zašeptala jsem poraženě a sklopila hlavu, protože se mi do očí řinuly další slzy.

Yusuke protočil oči v sloup. „To je celkem normální, nemyslíš? Potřebovala bys další trénink, ale na to nebyl čas."

„A není ani teď." Polekaně jsem sebou trhla, když se vedle mě objevil i Kuwabara s neobvykle vážným výrazem ve tváři. „Urameshi má pravdu, jsme jeden tým. Není vše ztraceno, no ne?"

Jak to kruci myslí..?

Kurama ze mě sundal Yusukeho ruce a znovu se mě pokusil obejmout zezadu. „Hiei už po ní pátrá, svým Jaganem by ji měl brzy najít. Každou chvíli se vrátí, spala jsi přinejmenším tři hodiny."

„T-tři hodiny?!" vyjekla jsem zděšeně a znovu mě popadl vztek na sebe samou. Takže zatímco Mizuke Katty unesl a kdo ví, co jí mohl za tu dobu udělat, jsem si já hezky spala!

„Hej, hej, uklidni se," vrčel Yusuke, když viděl, že znovu natahuju. „Dokud Hiei nebude vědět, kde jsou, nemůžeme dělat nic. Jakmile se vrátí, vyrážíme a ty jdeš taky, takže se dej do pořádku. Takhle by si z tebe ten manekýn jen utahoval," pousmál se, když jsem se na něj znechuceně zašklebila. „Kisuke tě kousl a tys upadla do bezvědomí, takže jsi zase člověk. Kurama už žádný to semínko nemá, ale...Nevím, jak to říct..." podrbal se na hlavě a pak pokrčil rameny. „Prostě, ty síly máš v sobě a nezáleží na tom, jestli jsi člověk nebo kočka. Stačí je jen probudit."

Otřela jsem si tváře od slz a se zarudlýma očima plná nové naděje jsem k němu zvedla hlavu. „Jak?"

Yusuke se zarazil a očima těkal z Kuramy na Kuwabaru, kteří na něj s očekáváním hleděli. „No...To...To nevím, ale..."

Povzdechla jsem si. „Aha." Už jsem si myslela, že pro mě má nějakou užitečnou radu. Jsem blázen.

Černovlasý detektiv se ušklíbl, vstal a podal mi ruku. „Každopádně musíme být připravení, Hiei by se měl každou chvíli vrátit. Pak můžeš svůj úkol splnit. Máš další šanci, tak ji nepromarni. Nikdo z nás ji nemůže promarnit. Nakopeme těm zmetkům prdel a Katty zachráníme, věř tomu!"

Mám další šanci..? Pokud to tak opravdu bylo, nesmíme ztrácet čas. A já už nesmím nic pokazit. Zatím jsem ukázala, co všechno umím zkopat. Už by bylo načase, abych ukázala taky něco jiného! Jenže tady byl háček...

Přijala jsem Yusukeho ruku a on mě vytáhl na nohy. „A jak proti němu chcete bojovat, když máte zablokované síly?" zajímala jsem se a potlačovala neustálý pocit méněcennosti. Ten teď nebyl na místě a mohl by zase všechno zkazit.

„O to se neboj," ujistil mě Kurama a postoupil k Yusukemu, na kterého potutelně mrkl. „Máme eso v rukávu."

Užasle jsem nadzvedla obočí. Nic mi nedocházelo, ale nechala jsem to být. Musela jsem se soustředit na svůj úkol a boj přenechat klukům; znovu. Yusuke to řekl dost jasně a tentokrát...tentokrát to nepokazím. Nesmím!

Zničehonic se vedle nás objevil malý černý stín a já prožila svůj další infarkt.

„Mám ji," oznámil nám Hiei suše a sjel mě ledovým pohledem. Ne všichni byli toho názoru, že únos Katty byla chyba celého týmu. Za zlé jsem mu to ale neměla. Začínala jsem toho pidimužíka chápat, alespoň co se týče Katty. Nebránila jsem se mu, ale nikdo mi nenamluví, že by Hiei nemohl mít někoho rád. I když to dobře skrýval, věděla jsem, že má starosti, stejně jako já. Stál s rukama v kapsách svého černého pláště a civěl do země, zatímco Yusuke s Kuramou vymýšleli nějakou strategii.

„Tak fajn, vyrážíme!" vyhlásil Urameshi novou výpravu a už chtěl vyrazit, když si všiml, že my ostatní stojíme zaraženě na místě. „Tak na co čekáte?"

„Pitomče," odfrkl si Hiei, otočil se na podpatku a beze slov prošel kolem Yusukeho, kterému nějak nedošlo, že nezná cestu. Vše se vrátilo do starých kolejí- Kuwabara se Yusukemu vysmál a ten to samozřejmě nenechal jen tak bez odezvy. I přesto, když jsme vyrazili lesem na východ od vesnice, se za námi plížily pochybnosti a nejistota. Neohlíželi jsme se, šli stále vpřed potemnělým lesem a s jediným cílem- zachránit naši týmovou partnerku.

***

Seděla v koutě vedle špinavé, krysami potrhané rádoby matraci a čekala. Nic jiného ani dělat nemohla a to ji zevnitř sžíralo. Moc dobře tohle místo znala. Už nikdy se sem nechtěla vracet, ale teď je zase tady a může jen poslušně čekat, co se s ní stane.

Tiskla se k šedé stěně, na nohou jí chřastily řetězy, které jí zabraňovaly v jakémkoli pokusu o útěk a očima vytřeštěnýma dokořán pozorovala přes mříže své cely tmavou chodbu. Pouze její zrychlený dech přerušoval hrobové ticho panující všude kolem, ale její představivost vytvářela zvuky nové, jiné. Slyšela Mizukeho kroky, šplouchající vodu, která jí naháněla husí kůži. Nevydala však ze sebe ani hlásku a dál seděla na zemi snažíc se alespoň trochu uklidnit. Šlo jí to špatně, vzpomínky vyplouvaly na povrch a Katty se zmocnil panický strach. Netroufala si věřit v nějakou záchranu, přestože jí ta holka, Tereza, dala slib. Slib, který ani nedodržela...

Škubla nohou, ale řetězy nepovolily ani o milimetr. Dovolila si zavřít oči a zamyslela se. Proč mě znovu unesl? Co chce se mnou dělat? Odpovědi neznala a raději je ani znát nechtěla. Měla pocit, že se to už brzy dozví. Pocit, který jí obracel žaludek naruby. Pocit, který už nikdy nechtěla zažít...

Nevěděla, koho nenávidět víc, jestli Mizukeho, nebo Kisukeho. Oba dva byli stejní, stejně krutí, přestože měla jako malá Kisukeho i trochu ráda. Myslela si, že není jako on, ale šeredně se pletla. Netušila, proč někdo jako on takhle oddaně pomáhá Mizukemu, ale tím se nebyla schopná zabývat. Aniž by si to přiznala, potřebovala pomoc. Dala by za ni cokoliv, jen aby ji odtud odvedli pryč, někam hodně daleko, nejlépe do lidského světa.

Málem se jí zastavilo srdce, když se kroky ozvaly znovu a tentokrát se k ní opravdu přibližovaly. Nejprve se objevil mohutný stín, který tvořil především těžký plášť, a potom stanul u mříží předmět jejího strachu- její vlastní otec.

„Ách, takže už ses probudila," konstatoval nadmíru spokojeně, velkým mosazným klíček odemknul dveře cely a vstoupil dovnitř. Pomalu, možná až přepečlivě za sebou zamknul a přiváděl tím Katty k šílenství. „Po tak dlouhé době tě mám konečně zpátky, co říkáš?"

„Pusť mě," procedila dívka skrz zatnuté zuby, odhodlaná nedát najevo jakoukoli slabost. Mizuke se k ní otočil a přešel k matraci vedle ní, kde se pohodlně usadil a věnoval Katty rádoby omluvný úsměv.

„To by asi nešlo, nemyslíš?" zavrtěl hlavou a natáhl k ní ruku, aby ji mohl pohladit po vlasech, ale Katty ucukla. Nemá sice kam utéct, ale sahat na sebe nenechá!

S veškerou nenávistí, kterou v sobě nahromadila, se na něj podívala. Když si ho tak prohlížela, i v tom šeru zaznamenala několik podobných rysů. Jejich černé, jemné vlasy, bledá pleť, užší obličej... Otřásla se. „Zabil jsi mámu a babičku..."

Mizuke si povzdychl a vstal. „Už zase? No a, tak jsem je zabil," pokrčil rameny a s šíleným úsměvem přiskočil k ní a chytl ji za bradu. „Dávěj si pozor na jazyk, dcerunko, nebo bys o něj taky mohla přijít." Zlehka ji políbil na čelo a se smíchem od ní zase odstoupil.

Kattyin obličej se stáhl do zoufalé grimasy a snažila se zamrkávat slzy, které se jí hrnuly do očí. Má před sebou vraha své matky a ona může jen sedět na zemi a nechat se ponižovat. Znovu zaškubala se řetězy, přestože věděla, že je to marné. Potřebovala udělat alespoň něco, aby se necítila tak bezmocná.

Mizuke její počínání sledoval s opravdovým zájmem. „Raději se o nic nepokoušej. Odtud se nedostaneš. Poučil jsem se z minula, tentokrát tě zdrhnout nenechám, to mi můžeš věřit, zlatíčko. Už jednou jsi mi jako krysa proklouzla mezi prsty, ale to bylo naposledy."

Tón jeho hlasu donutil Katty znovu se otřást. „C-co se mnou chceš dě-lat?" Její strach vyplouval na povrch a Mizukeho výraz ji přesvědčoval o tom, že je oprávněný. Těkala očima po cele, ale únikové cesty nebylo. Mizuke se ležérně opřel o mříže a dveře vedoucí ven byly vedle něj, navíc zamčené.

„Hodlám si vzít tvou sílu, samozřejmě." Zlaté oči černovlasého démona i v tom šeru jen zářily vzrušením. Zřejmě se na tento okamžik těšil celých těch deset let, ale byl trpělivý. Vychutnával si každý záchvěv dívčiného těla, vychutnával si její strach a bezmoc. Chtěl víc! „Tím, že jsem se vyspal s tou děvkou, jsem získal ochranu. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se vypsal s dalším držitelem její moci... Já myslím, že bych jí už trochu získat mohl." Přemýšlel nahlas a očima hltal, jak Katty ztuhla.

C-cože..? Černovlasá dívka jen naprázdno otevřela pusu, ze které nevyšlo ani hlásku. Nemohla, nechtěla uvěřit jeho slovům. Jako v tranzu zavrtěla hlavou a přitiskla se více do rohu nespouštíc z něj oči. Nepřibližuj se ke mě, prosím! „Oni...oni si pro mě přijdou!"

Mizuke se pobaveně uchechtl a prohrábl si své dlouhé vlasy. „Sama tomu nevěříš. Copak jsi neslyšela? I kdyby sem náhodou dorazili, zabil bych je. Nemají žádnou sílu. Uvažuj, holčičko. Ty pro ně nic neznamenáš. Dostali úkol se nás zbavit a tím, že tě nám dali, se nás zbavili. Jim na tobě nezáleží, neznají tě a ty neznáš je. Myslela sis, že jste přátelé?" Lítostivě zakroutil hlavou a hned nato propukl v srdečný smích, jako by ho něco upřímně pobavilo.

„Ne..." Kattyin hlas se zlomil ve vzlyku, obličej si zabořila do rukou a neustále kroutila hlavou. To není pravda! Nemůže být! Ona...Slíbila mi to!

„Každopádně," odstoupil démon od mříží a pomalu jako šelma se k dívce přibližoval, „už nebudeme ztrácet čas zbytečným žvaněním. Čekal jsem deset let, déle čekat nehodlám!"

Dívka si křečovitě objala kolena, jako by ji to mohlo nějak chránit. Divoce vrtěla hlavou, prosila, vzlykala, ale Mizuke ji neposlouchal. Žádnou lítost necítil, pouze touhu po moci. Stejně jako kdysi...

Pomoc!