10. kapitola

„Když babička spala,“ pustila se Katty do vyprávění a ani jednou neodtrhla oči od svého portrétu, „objevil se v pokoji Mizuke ještě s jedním démonem, ke kterému měl nejblíže. Ten se jmenoval Kisuke. Nevím, jestli to byli bratři, nějak jsem se o to nezajímala. Popadli mě, umlčeli kapesníkem a stejně náhle, jako přišli, tak i se mnou zmizeli.“ Nastala krátká odmlka, při níž jsme nikdo, dokonce ani paní Cynthia, napětím málem nedýchali.

„Už si nepamatuju, kde jsme to vlastně byla. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla má cela, kde jsem trávila celé další dva roky. Bála jsem se, vůbec poprvé jsem cítila opravdový strach, který mě obral o všechnu sílu, kuráž i schopnost logicky přemýšlet. Jindy jsem toho, i přes svůj věk, schopná byla, ale tam... Volala jsem babičku, volala jsem dokonce i mámu, ale jediný, kdo za mnou do té malé, špinavé cely pravidelně chodíval, byli Mizuke s Kisukem. Kisukeho jsem vídala častěji, nosil mi jídlo, dvakrát denně. Vzpomínám si, že on mi tehdy nepřipadal tak strašný a dokonce jsem i měla pocit, že mi rozumí. To jsem ještě byla malá a navzdory všemu nebezpečí, které mi tam hrozilo, i děsně naivní. Zato Mizukeho jsem ze srdce upřímně nenáviděla a přísahala mu smrt jako pomstu za mou matku. Chodil za mnou pravidelně jednou týdně, a to bylo pro mě noční můrou. Vždy mi šátkem zavázal oči a táhl mě někam dolů po kluzkých schodech, nejednou jsem po nich uklouzla. Jakmile mi strhl šátek z očí, věděla jsem, že je zle, a to mi byly čtyři. Nic z toho, co v místnosti zalité rudým světlem, na první pohled vycházející odnikud, bylo, jsem předtím v životě neviděla, ale můj přirozený instinkt mi napovídal, že mi hrozí nebezpečí a mám se toho bát. Jak se o pár minut později ukázalo, bála jsem se oprávněně. Mizuke mě mučil všemožnými způsoby. Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout, jestli mu můj hysterický pláč a křik prosycený bolestí dělal radost nebo snad doufal, že ze mě dostane mou sílu či nějaké informace. Když na to teď vzpomínám, byl tak strašně hloupý, chtít po čtyřletému děcku, aby něco řeklo uprostřed mučení, blázen...Natahoval mě na skřipce, nutil mě, abych se dívala na jeho vraždění tak zblízka, až na mě občas stříkala démonní krev...Bylo mi z toho všeho na zvracení. Ale úplně nejhorší pro mě bylo mučení pomocí vody.

Mizuke přišel ke mě do cely s velkým lavorem kalné vody poprvé, když už mi bylo pět, zřejmě. Ztratila jsem tam pojem o čase a nevěděla jsem, zda je noc nebo den. Většinu času jsem propsala, ale i ve snech mě pronásledovaly děsivé přízraky, většinou v podobě vody. Mizuke mi sundal okovy, kterými jsem byla připoutána ke stěně, o vteřinu později mě chňapl za vlasy a ponořil mi hlavu do lavoru. Snažila jsem se ho svýma malýma rukama odstrčit, ale byla jsem vyhladovělá a zesláblá, a on byl vůdce těch nejhorších démonů v tomhle zákoutí Zásvětí. Všichni znali jeho jméno a jen pár pošetilců, kteří stejně skončili jako potrava pro mrchožrouty, se mu postavilo.

Když už jsem pod vodou ztrácela vědomí a nedostávalo se mi kyslíku, Mizuke mi hlavu vytáhl. Pocit úlevy, který se mi rozlil po celém těle, když jsem se nadechla, byl nepopsatelný. Mizuke to na mě viděl, jen se pohrdavě ušklíbl a než jsem se nadála, měla jsem hlavu opět pod vodou. Takhle to šlo několikrát za sebou, neměla jsem sílu to počítat. Od té doby jsem se nemohla dlouho na vodu ani podívat. Snesla bych všechna další mučení, jen ne tohle. Bylo směšné, že jsem se bála živlu, který ovládám, ale v tu chvíli mi to tak vůbec nepřipadalo. Mizuke to poznal. Dovtípil se, že mám hrůzu z vody, a tak bylo tohle vodní mučení najednou na denním pořádku.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Už jsem nedoufala v žádnou záchranu a chtěla jsem umřít někde v koutě, pryč od zraků ostatních. Nedokázala bych se stejně už nikomu ani podívat do očí, zvlášť ne babičce. Musela jsem vypadat opravdu zuboženě. Mé tělo pokrývalo neuvěřitelné množství modřin, spálenin, puchýřů a mozolů a byla jsem hodně hubená, skoro až vychrtlá.“ Z Kattyiného hlasu čišel náznak zoufalství, oči měla vytřeštěné dokořán a brada se jí lehce třásla.

„A pak, jednoho dne- nebo i noci, nevím- jsem zaslechla kousek rozhovoru dvou démonů, kteří zrovna procházeli kolem mé cely. Říkali něco o tom, že je Mizuke zraněný. Neslyšela jsem proč nebo kdo mu to udělal, ale i tahle informace mi vlila do žil novou sílu a hlavně naději, která mi chyběla. Bylo mi jasné, že se u mě Mizuke jen tak hned neukáže. Ten by nikdy nedovolil, aby ho kdokoli kromě Kisukeho viděl jakkoli zraněného. Nechtěl si připustit, že i on je zranitelný. Ještě doteď nechápu, proč za mnou nikoho neposlal, ale jsem za to vděčná. Ihned jsem se své šance chopila. Svou sílu jsem sice téměř dva roky nepoužila, ale tím se mohla jedině oslabit, nikoli vymizet. Tohle si živě pamatuju, byl to ten nejúžasnější okamžik. Přešla jsem k mřížím cely a ujistila se, že nikdo za mnou nejde. Nejprve jsem se zkusila protáhnout. To nepřicházelo v úvahu, mříže byly u sebe příliš blízko. Chytla jsem tedy jednu a ohnivou silou ji trochu roztavila. Bylo to riskantní, každou chvíli mohl někdo přijít, aby mě zkontroloval. Pokud by mě někdo takhle načapal, čekal by mě trest, jehož hrůzu jsem si ani po všech mučeních nedokázala ani představit. Ale neměla jsem už co ztratit, musela jsem to udělat. Musela jsem se dostat ven, víc už bych toho nesnesla jak fyzicky, tak i psychicky.

Chvíli mi trvalo, než jsem si vytvořila dostatečný otvor v mřížích, ale rozhodně to stálo za to. Dostala jsem se ven, ani nevím, jak a kudy. Zběsile jsem běžela spletitými chodbami, a najednou jsem se ocitla venku. Muselo to být někdy uprostřed noci, neviděla jsem ani vlastní ruce, když jsem si je přidržela před obličejem. Měla jsem na sobě jen šedé, roztrhané šaty, které mi tam dali, a byla mi zima. Aniž bych se jedinkrát ohlédla, běžela jsem celou cestu. Ani nevím, kudy a odkud jsem běžela, asi po půlhodině jsem se svezla na zem a ztratila vědomí.

Když jsem se pak několik dní nato probrala, stála nade mnou Genkai. Chvíli jsem se bála, že mě znovu chytili, ale Genkai mě k sobě přijala a vysvětlila mi, že mě vzala do lidského světa. O všem jsem jí řekla, vzpomínky byly až příliš čerstvé na to, abych je v sobě dusila. Genkai mi nabídla, že by byla schopna mi je vymazat a mohla bych začít znovu jako člověk, ale já ji odmítla. Řekla jsem jí, že s nimi dokážu žít, že nejsem jen tak někdo. Ukázala jsem jí své síly a ona svolila, že mě vytrénuje, což se taky stalo. Vděčím jí opravdu za hodně. Žila jsem u ní a schovávala se před zraky ostatních lidí i démonů. Přísahala jsem si, že do Zásvětí už nikdy ani nevkročím, ale přísahu jsem nesplnila a já jsem opět tady.“ Katty si oddechla a byla na ní poznat úleva. Konečně se o tom podělila s ostatními a byla ráda, že to má za sebou.

Pomalými pohyby jsem se kolem sebe rozhlédla. Dokonce i do Hieiho jindy kamenné tváře se vloudilo cosi jako soucit a lítost. Ostatní nepřítomně hleděli na Katty a zavírali, do té doby mírně pootevřená, ústa. První část příběhu, odvyprávěná paní Cynthií, byla neuvěřitelná. Ta druhá v Kattyiném podání se dala označit za, a to velmi mírně řečeno, šokující. Pokud jsem s Katty soucítila předtím, teď se mi do očí draly slzy. Bože, jak já jsem pitomá...Celou dobu skuhrám nad ztrátou kamarádky, zatímco Katty v sobě nesla tyto hrůzné vzpomínky...

Ticho protnulo až táhlé zasmrkání. Leknutím jsem v sedě nadskočila a natočila hlavu k posteli. Paní Cynthia stále třímala v rukou kapesník, přiložený k obličeji, a po tvářích jí proudem stékaly slzy.

„Dítě moje,“ vydechla mezi vzlyky a sklonila se, aby Katty objala.

„Ehm,“ odkašlal si Yusuke rozpačitě, „můžu se na něco zeptat?“ Když Katty omámeně přikývla, pokračoval: „Když jsi svou sílu už trochu ovládala, proč jsi ji proti Mizukemu nepoužila?“ Paní Cynthia jakoby Yusukeho otázkou rázem ožila a znovu se na posteli napřímila. Rychle si osušila slzy a s pohledem plným zvídavé dychtivosti se zadívala na svou vnučku. Kattyinu tvář ozdobil smutný úsměv.

,,Zkoušela jsem to, ale...Nevím, čím to bylo, ale vůbec to na něj ani na Kisukeho nefungovalo. Tvářil se tak sebejistě, chtěla jsem mu svou sílu předvést a ukázat mu, že si se mnou neměl zahrávat, ale prostě mi to nešlo. Myslela jsem, že jsem své síly ztratila, ale jakmile odešli, hrála jsem si s ohněm a ostatními živly jako dřív. Jakoby mi mé schopnosti blokovala už jen jeho přítomnost...“ zavzpomínala a úsměv vystřídala vzteklá grimasa. ,,Jak já toho hajzla nenávidím...!“

,,Není divu, zabil ti matku a pak mučil tebe, taky bych mu nevařil čaj,“ prohodil Yusuke při pokusu o vtip. Všichni jsme se museli pousmát. Byla jsem za to ráda, abych pravdu řekla, nejsem na takovou ponurou atmosféru, sdílenou s tolika lidmi- a démony- příliš zvyklá. Ani na pohřbu jsme v životě nebyla.

„Co ale budeme dělat?“ namítla jsem s určitými obavami v hlase. „Co když na něj nebudou fungovat ani naše síly, co budeme dělat pak?“

„Jednoduše budeme v háji,“ odpověděl stroze Yusuke s úšklebkem, jakoby ho myšlenka, že na nějakého démona jeho Úder síly nebude fungovat, nesmírně pobavila. „Pak samozřejmě použijeme tu nejzákladnější techniku, kterou zná každý amatér- útěk,“ dodal na vysvětlenou, a to už se od ucha k uchu smála i Katty. Ony vzpomínky ji určitě pronásledovaly a sužovaly, ale obdivovala jsem, jak se s tím dokázala takhle vypořádat. Sice ji to poznamenalo, ale já bych na tom byla mnohem hůř. Hůř, než si teď vůbec dokážu představit.

„Už to chápu,“ promluvila paní Cynthia, stále s lehce přiškrceným hlasem. „Proto se Catherine nebránila, nemohla. Jediné, co mi nejde do hlavy, jsou dvě věci- jak je možné, že je proti nim Mizuke imunní, a proč tě takhle mučil a rovnou nezabil. Božínku, vždyť tě u sebe držel dva roky!“ Nad tím jsme se zamysleli a pomalu přikývli na souhlas.

„O tomhle jsem ještě neslyšel,“ přidal se Kurama a stejně jako já předtím si prohlížel Kattyin portrét.

Celý byt se už po několikáté ponořil do ticha, a tak jsem alespoň měla prostor k uspořádání myšlenek. Je mi úplně jasné, že jestli chci, aby mě Katty považovala za kamarádku, budu si muset získat její důvěru. To vím. Ale vyskytly se dva problémy. Jak to udělat, a ten druhý, a jak jsem si stačila uvědomit, podstatnější. Nejsem si jistá, že já plně věřím jí. Jsem schopná toho obětovat mnoho, abych ji opět naučila důvěřovat lidem kolem sebe, ale co když jen marním čas? Stále mám pochybnosti, i když někde v zákoutí svého vědomí vím, že jsou zcela zbytečné. Ten úkol mi svěřila Genkai, takže si musela být jistá, že když se budu snažit, podaří se to. Vlastně tím důvěřuju Genkaiinému úsudku a ne Katty. Nějak mi to takhle nepřipadá správné...

„Já to pořád nechápu,“ ozval se zničehonic Kuwabara zamračeně, poprvé za celou tu dobu, co jsme sem vkročili. „Proč tohle všechno dělal? Proč tě prostě nezabil? Chci říct, proč si dal tolik práce, aby tě udržoval naživu a přitom tě takhle mučil? Vždyť je to nelidský!“

„Však to taky člověk není, ty idiote,“ zabručel Hiei a vrhl po něm vražedný pohled jako varovný signál, aby byl znovu zticha. Tentokrát ho ale Kuwabara ignoroval.

„No dobře, ale co z toho měl? Co mu to přineslo?“

„Radost, potěšení, dobrý pocit,“ odrecitovala Katty jízlivě a pokrčila rameny.

„A to jen kvůli tomu tě u sebe držel celé dva roky? Pochopil bych dva týdny, ale takhle dlouhá doba...Normálního démona by to přestalo bavit, ne?“ Nerada jsem si to přiznávala, ale Kuwabara měl pravdu. Jeho slova zněla- bojím se to vůbec vyslovit- logicky.

„Nevím, jestli se dá Mizuke považovat za normálního,“ pochybovala Katty a dala si záležet, abychom při vyslovení jeho jména nepřeslechli nenávist. Ze všech stran se ozývalo souhlasné mručení. Už jen z jejího vyprávění jsme si o tom bláznovi dokázali udělat obrázek.

„Řekla bych, že se budete Mizukeho muset zeptat,“ povzdychla si paní Cynthia a když zachytila Kattyin zamračený pohled, pokusila se o chabý, leč povzbuzující úsměv.

„Raději bych se vyhnula střetu s ním,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a vsadila bych se, že v tu chvíli jsme byly s Katty zajedno.