,,C-co to kruci bylo?" podivila jsem se a sehnula se pro semínko, které mi v úleku spadlo na zem. Když jsem se znovu narovnala, Hiei držel v rukou připravenou katanu, Kurama bič s hrozivými trny a Yusukemu na tváři pohrával dětský úsměv. Kuwabara se zmateně rozhlížel kolem sebe, co se to děje a Katty stála na místě s vytřeštěnýma očima jako přimražená. Než jsem se jí stačila zeptat, co se děje, Yusuke se k nám s úšklebkem otočil. Nejspíš už, k mému štěstí, úplně zapomněl na narážku o něm a Kazumovi.

,,A je to tady, bando! Sice kapku dříve, než jsme čekali, ale když už, tak už! Nám to přece nevadí!" zahřměl rádoby hlubokým hlasem, stejně jako v domě paní Cynthii.

,,Zkrať to," zavrčel Hiei nerudně a vypadal, že svou katanu použije ještě předtím, než vůbec vyrazíme.

,,Nepřerušuj mě, skrčku jeden nevděčnej!" Viděla jsem, jak Kurama viditelně zbledl, ale Yusuke si toho nevšímal a začal kolem nás chodit dokola s rukama za zády. ,,Opět se rozdělíme na dvě skupiny, členové se nemění. Kuramova skupinka počká u lesa před vesnicí. Moje skupina půjde do vesnice zjistit, co se to tam děje. Pokud to bude ten bastard Misále-“

,,Mizuke,“ poopravila ho Katty dosti znechuceně.

,,Řek´ jsem nepřerušovat! Co je to za disciplínu?! Jak jsem řekl, pokud to bude ten kretén Mizuki, tak ho odlákáme pryč od vesničanů a zavedeme je do lesa, kde už bude čekat skupina číslo jedna. Má někdo nějaké stupidní dotazy?“ rozhlédl se po nás přísným pohledem a okázale ignoroval Kuwabarovu zvednutou ruku. Nikoho z nás to nepřekvapilo- bylo nám jasné, že by to chtěl celé zopakovat.

,,Velmi nerad vás přerušuju, ale co kdybychom si pohli?“ přerušil nás Hiei, když zoufalý výkřik proťal vesnici už podruhé.

,,Jo, to bychom měli,“ přikývla jsem a ustoupila od fontány. Já, Yusuke a Hiei jsme se rozběhli k místu, odkud křik přicházel a Katty, Kurama a Kuwabara opačným směrem k lesu.

,,Tak už to kruci sněz!“ křikl na mě Yusuke v běhu a ani se na mě neotočil. Takže přeci jen nezapomněl…Trochu jsem zpomalila, dostala se za něj, vzala semínko do pusy a rozkousla. Ihned jsem zhnuseně zkřivila obličej- něco tak hořkého jsem v životě nejedla. To by si jeden tu změnu ještě rozmyslel…

Na chvíli jsem si pomyslela, že to snad ani nezabere, ale zničehonic jsem si všimla vousků, které se mi rázem objevily na lících. Rukou jsem si automaticky zajela k hlavě, kde jsem nahmatala černá, na dotyk hebká kočičí ouška a o něco delší, světle hnědé vlasy.

,,No konečně,“ utrousil Hiei zamračeně, ještě pořád byl nevrlý. Proč já mám pocit, že je to tím rozdělením..?

,,Máš štěstí, že tu teď není Kuwabara, ten kočky zbožňuje,“ uchechtl se Yusuke, ale já ho nevnímala.

Konečně! Konečně to zase cítím! Měla jsem chuť si hrát, skákat po stromech…Jediné, co mi v tu chvíli vadilo, byl ocásek, kterými v běhu celkem překážel.

Po chvíli nekonečného pobíhání mezi spletitými uličkami a neustálé narážení na uličky slepé jsme se konečně dostali do centra dění. Ulice se zdála být o něco širší než ty ostatní, jinak byla totožná s těmi ostatními; lemovaná domy. Krom jediné vesničanky, která klečela na zemi a po azurově modré tváři jí stékaly slzy, ulici hyzdila pětice démonů. Zůstali jsme schovaní za jedním z domů a zpoza něj sledovali dění. Mizukeho- vůdce- jsme z fleku poznali. Byl oblečený nejvýstředněji jako lord, s nejpohrdavějším výrazem v obličeji a- bojím se to říct- nejhezčí. Jo, přesně tak. Z Kattyiného vyprávění jsem si ho představovala jako staršího, ješitného chlápka, co má jen přespříliš velké ego a on se z téhle představy vyklubal celkem krasavec. Rozhodně by nebylo těžké se zamilovat. Ovšem stačil jeden pohled do jeho očí a každá rozumná ženská by se stáhla- odrážela se v nich žízeň po krvi a touha zabíjet. Prostě hotový šílenec, kdybych to měla shrnout. Viděla jsem to na něm i na dálku nejméně dvaceti metrů. Zůstat s ním dva roky by mě odrovnalo…

Mizuke držel v rukou malé dítě, na pohled novorozeně, a nebezpečně se šklebil. Z jeho výrazu šlo poznat, že brzy poteče krev v nemalém množství. Už-už jsem chtěla z naší skrýše vyběhnout a zabránit smrti dítěte, když vtom mě Yusuke drapl za zápěstí a stáhl zpátky tak prudce, až jsem se po zádech svalila do trávy vedle nich.

,,Ještě ne!“ zasyčel co nejtišeji a varovně se na mě zamračil. Pokrčila jsem tedy rameny, zvedla se a znovu nenápadně vykoukla zpoza domu.

Znenadání se zvedl prudký vítr a rozevlál jak moje hnědé, tak Mizukeho dlouhé, uhlově černé vlasy. Démon na to však nedbal a nechal je volně poletovat kolem svého křídově bílého obličeje s ostře tvarovanými rysy. Jeho okrové oči s nádechem dozlatova se zájmem pozorovaly to malé, řvoucí stvoření, které si od těla držel kousek dál, aby mu svými slzami nezmáčelo jeho těžký, červený plášť. Vůbec nedbal na vzlykající ženu, která mu klečela u nohou a prosila ho, aby jí dítě vrátil.

,,Je mi to hluboce líto, ale ještě pořád jsem nenašel to, co tolik hledám už po mnoho let,“ ušklíbl se Mizuke, vzal dítě za malou ručku a s hlasitým lupnutím mu ji zkřivil do nepřirozeného úhlu. Dítě dál vřískalo, tentokrát ale spíše bolestí než strachy, a nebohá žena propadla hysterii.

,,Vrať mi mé dítě ty zmetku!“ zaječela podivně pisklavým hlasem a bláhově se na něj vrhla. Netuším, co měla v úmyslu, jestli mu svými nehty chtěla vydrápat oči nebo ji obavy o dítě zatemnily mozek, ale výsledek byl dán už předem. Mizuke se jen ohnal pěstí, zasáhl ženu do obličeje a ta spadla s bolestným výrazem a napuchlou tváří zpátky na zem. Z roztrženého rtu jí pomalu odkapávala krev karmínově rudé barvy a vrhla po Mizuke napůl ublížený, napůl nenávistný pohled.

,,Nedívej se na mě takhle, zlatíčko. Můžeš být ráda, že se protentokrát spokojím s něčím tak malým a bezvýznamným. Měla by ses mi plazit u nohou a děkovat, že dnes tvůj život ušetřím,“ ušklíbl se Mizuke a přestal ženě věnovat pozornost. ,,Kisuke, udělej to ty. S tímhle kusem masa si nebudu špinit ruce,“ obrátil se na vzhledově mladého a taktéž pohledného démona. S kratšími bílými vlasy a tmavě růžovýma očima vypadal spíše jako malý kluk, který se tady objevil jen nějakou náhodou, ale v jeho očích zel podobný odlesk stejně, jako jeho pánovi.

,,Jistě,“ přikývl Kisuke s mírným úsměvem a dítě si vzal k sobě. Žena na zemi přesunula svůj zoufalý pohled na něj, ale Kisuke se zdál být stejně bezcitný jako Mizuke. Nevěnoval jí sebemenší pozornost a své oči hladově upíral pouze na dítě ve svých rukou. Držel ho překvapivě opatrně na to, co se podle všeho chystal udělat. Zbylí tři démoni, na rozdíl od těch dvou zcela nevýrazní, to vše s nemalým zájmem sledovali a tiše se pochechtávali.

,,Hmm, tak co myslíte, pane? Jak bych měl toho chudáčka zabít? Hezky pomalu, abychom si to mohli užít? Nebo co nejrychleji, ať tady nemusíme ztrácet čas?“ zapřemýšlel Kisuke a s ironickým úšklebkem vypadal, že právě prožívá životní dilema. Mizuke se zasmál srdečným smíchem a bylo na něm vidět, že se skvěle baví.

,,Nechám to na tobě, příteli. Sám bych byl ovšem pro první možnost. Nevím, jak vy, ale já mám času přespříliš.“ Znovu se neubránil posměšnému křenění. ,,Kdybych věděl, že zabíjet malé usmrkance je taková zábava, udělal bych to už dávno.“

Ženě se z očí vyřinuly slzy a ztrhaně vrtěla v jednom kuse hlavou, na víc už se ale nezmohla.

,,Doufal jsem, že to řeknete.“ Nikdo z nás nepochyboval, že to Kisuke myslel upřímně.

,,Ještě chvíli vydrž,“ zašeptal Yusuke téměř neslyšně a položil mi ruku na rameno, když viděl, jak jsem se zneklidněně zavrtěla. Věnovala jsem mu nevěřícný pohled a pomalu mi začínala docházet trpělivost.

,,Děláš si srandu, to chceš to děcko nechat zemřít?“ sykla jsem co nejtišeji, ovšem dost hlasitě na to, aby to Yusuke nebyl schopný přeslechnout. Opravdu, to, že nemám děti ráda neznamená, že bych se s radostí dívala, jak umírají.

,,Vydrž,“ zopakoval jen a jeho ledový klid mě vyvedl z rovnováhy. Uniká mi snad něco? Odkdy je Urameshi takový kliďas? Pokrčila jsem znovu rameny a dál pozorovala Kisukeho počínání. Ten právě zvedl dítě nad hlavu drže je v jedné ruce, div že nespadlo, a druhou rukou šmátral v kapse volných černých kalhot, než vytáhl malý kapesní nožík. Vypadal jako plastová hračka, ale jakmile se jeho ostří zablesklo v paprscích slunce, ta myšlenka mě rázem přešla.

,,Takže, s čímpak mám začít, Mizuke-san?“ vzdychl Kisuke a vycenil zuby v ďábelském úšklebku; všichni jsme tak mohli mít perfektní výhled na jeho dva prodloužené špičáky.

,,Upír?“ užasl Yusuke a třeštil oči dokořán- překvapilo ho to stejně jako mě. ,,Neříkala babča něco o tom, že upíři nejsou příliš populární rasa?“

,,Podívej se pořádně,“ upozornil ho Hiei, na jehož přítomnost jsme oba málem zapomněli. ,,Jeho oči jsou růžové, je to jen poloupír. Upíři mají zpravidla rudé oči.“ Yusuke chápavě přikývl.

,,Jsou nebezpeční?“

,,Ne tolik, jako klasický plnokrevný upír.“

,,Ale představují hrozbu.“ Nebyla to otázka, přesto Hiei pomalu přitakal.

,,V určitých směrech ano, ovšem pro nás by to neměl být kdovíjaký protivník. Jeho kousnutí nikomu neublíží, poloupíři dokáží vysát maximálně litr krve najednou, víc by pozřít nemohli.“

Neposlouchala jsem jejich žhavou debatu na upíří tématiku. Právě jsem se vyděšeně dívala, jak mladý Kisuke přiložil nožík dítěti ke krku v místě, kde mělo tepnu.

,,Tak do toho, chlapče,“ pobízel jej Mizuke a netrpělivě čekal na okamžik, kdy dětský pláč ustane a z malého tělíčka nezbude víc než jen cosi krvavého. Kisuke potěšeně přikývl…

,,Ne!!!“ vyjekla jsem zhrozeně a aniž bych si uvědomila, co dělám, vyskočila jsem zpoza domu a tím na sebe strhla veškerou nechtěnou pozornost. Měla jsem v plánu vyběhnout proti překvapenému Kisukemu, ovšem co by to bylo za situaci, kdyby se tak opravdu stalo. Než jsem proti nim stačila vystartovat, zaslechla jsem za sebou Hieiho tlumené nadávky na mou počest a vzápětí jsem si to s překvapivou rychlostí zamířila s bolestným vypísknutím přímo k matičce zemi. Něčí noha- a já bych vsadila uši na to, že patřila tomu malému zákeřnému skrčkovi- mi totiž vší silou dupla na ocas. Až doteď jsem si pořádně neuvědomila, jak jsem na něj citlivá a byla bych mnohem raději, kdybych se o tom nemusela přesvědčit tak bolestným způsobem. Znovu jsem zavřískla, ale i když jsem si ihned zakryla pusu dlaní, abych výkřik ztlumila, bylo pozdě. Kluci mě popadli za nohy a po břiše mě tahali zpátky k nim, ale bylo jim jasné, že máme celkem problém. Nasvědčovalo o tom už jen to hrobové ticho, které se ihned po mém výjeku rozhostilo všude kolem. Zatímco jsem jak dlouhá, tak široká ležela na zemi, cítila jsem na sobě zkoumavé pohledy několika párů očí. Posadila jsem se do trochu přijatelnější polohy a jakmile jsem zvedla hlavu a střetla se s Mizukeho vražedným pohledem, polilo mě horko a ztuhla jsem na místě.

,,Proč zrovna já…“ slyšela jsem za sebou Hieiho tiché remcání, a přestože jsem ho neviděla, byla jsem si jistá, že se tváří naprosto zoufale. Jemu ani Yusukemu jsem však v tuto chvíli nijak zvlášť nevěnovala pozornost. Zkoprněle jsem seděla na zemi a zírala Mizukemu do očí. Nemohla jsem od té zlatavé barvy odtrhnout pohled, napůl jsem ani nechtěla- toužila jsem se dozvědět, co si ten zmetek myslí. Z jeho výrazu se dalo vyčíst jedině údiv a vzrušení; vypadalo to, že patří k démonům, kteří ve svých plánech vřele vítají nepředvídatelné komplikace. Jak už se Katty zmínila, prostě hotový šílenec.

,,Ty nejsi zdejší,“ konstatoval po chvíli ticha kupodivu jemným medovým hlasem, naprosto odlišným od tónu z minulé konverzace s onou ženou, stále sedící na zemi- stejně jako já. A sotva promluvil a přestal na mě tak zaujatě civět, i já se vrátila do normálu a mohla od něj odtrhnout pohled.

,,Nepovídej. Proč myslíš?“ ušklíbla jsem se ironicky a užívala si jeho užaslý pohled. Nejspíš nebyl zvyklý, aby se mu někdo neplazil u nohou a neprosil o slitování. Tedy, pokud jde o naši bandu, hoch si bude muset zvykat…