9. kapitola- Vítejte!! Nebo snad ne..?
9. kapitola
,,A jsme tady.“ Katty ukázala neurčitě rukou směrem k vesnici. Jakmile jsme vyšli z lesa, naskytl se nám velmi nepříjemný pohled. Už na poprvé bylo vidět, že se zde místní zřejmě nemají jako v bavlnce. Domy, které by se spíše daly nazvat dřevěnými sruby, lemovaly uzoučké uličky. Přestože zde panovalo úděsné vedro, všechna okna i dveře byla zabarikádovaná a na cestičce se potulovalo jen velmi málo...démonů? Vzhledově se od lidí příliš nelišili, jen měli azurově modrou pleť, jak jsme byli schopni na dálku poznat.
Protože jí bylo jasné, že sami do vesnice nevkročíme, vyrazila Katty napřed sebevědomými kroky. Ovšem bylo na ní vidět, že je tady jen velice nerada, dalo se tak soudit podle jejího křídově bílého obličeje a rukou zaťatých v pěst. Cítila to stejně jako my- nad celou vesnicí se vznášela zlověstná atmosféra jako jakási bariéra, která do sebe pohltí každého, kdo do ní vejde.
Šli jsme v tichosti, jeden vedle druhého, a zneklidněně si prohlíželi každý dům. Jakmile nás vesničané zůstávající venku zaregistrovali, vyděšeně vypoulili kulatá, perleťově zbarvená očka a okamžitě se dali na úprk do svých domů. Silně nás to rozhodilo, jediná Katty zůstávala na pohled klidná a šla dál po rovné pěšince mezi sruby. Nikdo z nás nevěděl, kam má namířeno, ale vypadala, že ví, kam jít, proto jsme jí důvěřovali a bez řečí následovali.
,,Je to horší, než jsem si myslela,“ zamumlala si pro sebe a aniž by se jedinkrát ohlédla, zabočila doleva s neochvějnou jistotou. Tentokrát Hiei nešel po jejím boku, držel se v závěsu těsně za ní a s rukou položenou na své kataně se zamračeně po očku rozhlížel. V tomhle jsem ho v duchu podporovala, kdoví, třeba nečekaně narazíme na tu bandu, která tu všechny buzeruje.
Zničehonic se Katty prudce zastavila na místě a nespouštěla oči z jediného domu na úplném konci ulice. Z okolních příbytků byl slyšet usedavý pláč i vystrašené šuškání, kterým nám dávali vesničané najevo, že zde nejsme příliš vítáni. Proč, to nikdo z nás nechápal, vyslal nás Koenma jako pomocnou sílu, mělo by jim tedy dojít, že jsme na jejich straně.
,,Co je? Proč jsme zastavili?“ ozval se zezadu Kuwabarův zmatený hlas, ale Katty ho okázale ignorovala. Zhluboka se nadechla, udělala pár dalších kroků až k onomu domu a zabouchala na dveře s takovou vervou, až z oken sousedních srubů vykoukly zvědavé, dětské hlavičky. Dohonili jsme Katty a se zatajeným dechem čekali, co se bude dít dál. Hlavou mi vířilo plno nových otázek, na které jsem bohužel opět neznala odpovědi. Proč jdeme zrovna k tomuhle domu? Má s ním snad Katty nějak spjatou minulost? A hlavně- co nás tu ještě čeká?
Mé myšlenkové pochody jakoby zmizely, jakmile jsme zevnitř zaslechli šoupavé krůčky. O chvíli později se dřevěné dveře pomalu otevřely, daly tak průchod slunečním paprskům a na prahu stanula velmi stará, vzrůstem malinká žena. Azurová pleť byla svraštělá, oči ztratily svůj perleťový lesk a zůstaly mléčně bílé. Na hlavě jí do všech stran trčely taktéž bílé, občas šedivé vlasy na první pohled připomínající pavučinu. Byla bosá, čtyři prsty u nohou jí vykukovaly zpod letní zástěry. Jakmile na pohled sympatická stařenka zvedla své unavené oči a spočinula jimi na Katty, nechala ústa dokořán v němém úžasu a zalapala po dechu.
,,K-Katty...?“ vydechla nadmíru překvapeně, zakryla si dlaní pusu a o pár kroků ustoupila ode dveří. Jakmile dívka s úsměvem přikývla, oči se jí naplnily slzami, vrátila se zpět ke dveřím a objala Katty, jak nejpevněji mohla. Na tenhle nečekaný výjev jsme my všichni třeštili oči a rozpačitě postávali vzadu. Nejvíce mě rozhodil dívčin výraz, který se jí objevil ve tváři, jakmile stařenku zahlédla. Byl šťastný, upřímně šťastný.
,Ta cesta stála už jen pro tohle,´ pomyslela jsem si a také se neubránila úsměvu. Vypadalo to, že ty dvě se moc dobře znaly a neviděly se věky.
Po zdánlivě nekonečné době se od sebe trochu odtáhly a stařenčinu tvář zalily obavy.
,,Pojďte všichni dovnitř, honem,“ zavelela a urychleně ustoupila ode dveří, aby nám udělala prostor. Něco v jejím hlase způsobilo, že jsme ji bez sebemenšího otálení uposlechli. Jen co jsme se vsoukali úzkými dveřmi dovnitř, stařenka za námi spěšně zavřela dveře na závoru.
,,Nečekala jsem tě tu, po tolika letech,“ promluvila ke Katty s neskrývanými výčitkami. ,,Neviděla jsem tě od tvých čtyř let! Myslela jsem, že tě dávno zabili...“ Katty se smutným úsměvem zavrtěla hlavou.
,,Utekla jsem od nich a s pomocí jsem uprchla do lidského světa.“ Stařenka vytřeštila oči a nevěřícně zamrkala. Nás jakoby si ani nevšimla. Stáli jsme těsně u sebe, místnost s několika kusy nábytku byla malá, nepříliš osvětlená a panovalo zde dusno tísnivější než tam venku pod přímým žárem slunce.
,,S pomocí?“ opakovala zmateně a nespouštěla z Katty dosud uslzené oči.
,,To by bylo nadlouho, teď nemáme na vyprávění příliš času.“
,,Proč jsi tady? Neměla jsi se vracet, stále po tobě pátrají.“ Katty se zachmuřila.
,,Já vím, ale nenechám je, aby si dělali, co se jim zlíbí,“ zavrčela hlasem prosyceným nenávistí tak čirou, až stařenka nejistě o krok ustoupila a vyčerpaně se svezla do houpacího křesla v rohu. Teprve potom si všimla nás, stále postávajícího hloučku vedle dveří.
,,Tví přátelé?“ přejela nás všechny pohledem, až očima spočinula na Yusukem, mě a Kuwabarovi. ,,Nejsou tohle smrtelníci?“
,,Mají zvláštní schopnosti podobné těm mým,“ vysvětlila Katty stroze a nikomu z nás neušlo, že na stařenčinu první otázku neodpověděla.
,,Ještě jsem se nepředstavila, omluvte mě. Mé jméno je Cynthia, vychovávala jsem Katty po smrti její matky, mé dcery.“ Stařenka vstala a krátce se uklonila naším směrem. Zatímco jsme, překvapení, vstřebávali všechny ty informace, Katty nás jednoho po druhém představila.
,,Myslím, že bys nám měla spoustu věcí vysvětlit, co myslíš?“ ozvala jsem se zamračeně a založila si ruce na prsou. Těch nezodpovězených otázek bylo najednou příliš a mě už nebavilo si domýšlet odpovědi. ,,Čím více toho budeme vědět o celé téhle situaci, tím lépe,“ dodala jsem. Ostatní horlivě přikývli a nespouštěli jsme z Katty oči.
,,Katty, pokud chceš s nimi spolupracovat, bylo by mnohem lepší, kdybys jim řekla všechno. Přišel čas se s tím tajemstvím s někým podělit,“ přitakala paní Cynthia a teprve pak Katty krátce, odevzdaně přikývla.
,,Kdy se tu objeví?“ zeptala se a očima nedůvěřivě zabloudila ke dveřím.
,,Mizuke a ostatní většinou přicházejí večer a vyberou si další oběť. Vědí, že o tobě žádné informace nemáme, nebude tě tu čekat. Zdálo se mi divné, co tu asi tak může hledat, ale teď mi to do sebe všechno zapadá. Někde v podvědomí jsem tušila, že ty jsi ještě nezemřela.“ Stařenka se belhavými krůčky přemístila do vedlejší, ještě menší místnosti. V pravém rohu naproti dveřím se krčila malá postel a vedle ní noční stolek s jednou zásuvkou, to ale bylo vše. Paní Cynthia se s námahou posadila na úhledně ustlanou postel a my ostatní jsme se sesedli na dřevěné podlaze.
,,Máme pár hodin času, takže je náležitě využijeme,“ vrhla ke Katty, sedící u nohou postele, významný pohled, ale ta se pořád k ničemu neměla. Zamyšleně hleděla do země a uvažovala, čím začít. Nelámala jsem si s tím hlavu a upírala oči na jedinou věc, která mě v tomhle pokoji zaujala. Se zájmem jsem si prohlížela portrét pověšený na oprýskané zdi nad postelí. I přes zažloutlé okraje náčrtníkového papíru i místy rozmazaný uhel jsem na obrázku poznala ručně malovaný Kattyin portrét. Mohly jí být asi tři nebo čtyři roky, malba byla jen od pasu nahoru a Katty se na něm spokojeně zubila. Dodávala pokoji jakousi poklidnou a zároveň frustrující atmosféru. Autor obrázku si zřejmě dal záležet, aby vystihl její přesnou podobu. Vždycky jsem si říkala, že v budoucnu nechci mít žádné děti, ale tahle Katty v menším provedení s krátkými vlasy a upřímnýma obrovskýma očima byla i na obyčejném listu papíru tak roztomilá, že by jeden ihned změnil názor.
,,Katty, já chápu, že je to pro tebe těžké, někomu o tom vyprávět. Ale ani já nevím, co se s tebou dělo, když tě unesli, ráda bych to věděla. Poděl se s námi o své břímě, které v sobě nosíš bezmála deset let,“ promluvila paní Cynthia konejšivým hlasem a povzbudivě se na Katty usmála. Tak trochu mi vzdáleně připomínala Genkai, i ona měla ve zvyku mluvit s jistou skrytou rázností v hlase, přesně jako tahle stařenka.
,,Unesli?“ Poprvé za celý den se ozval Hiei, který se teď na Katty upřeně zadíval. Překvapeně jsem zamžikala- zdálo se mi to, nebo se doopravdy začervenala...?
,,Božínku, vy nevíte ani tohle?“ spráskla paní Cynthia ruce v užaslém gestu a nám neušel vyčítavý pohled, kterým Katty obdařila. ,,Tak to bude trochu delší vyprávění, než jsem si původně myslela. Děvče, odkdy se z tebe stala taková tajnůstkářka? A co to černé oblečení...“
Musela jsem se nad tím pousmát. Úplně jako bych slyšela svou vlastní mámu.
,,To, co se tam ty dva roky odehrávalo, by se poznamenalo na každém,“ prohlásila Katty zamračeně a nervózně si pohrávala s palci u nohou. Paní Cynthia si hluboce povzdychla.
,,Půjdu vám všem udělat čaj a něco na zub, určitě jste po dlouhé cestě vyhládlí. Jak dlouho jste sem šli?“
,,Dva dny přes celý les,“ odpověděla Katty, zřejmě vděčná za změnu tématu. Paní Cynthia krátce přikývla, s nečekanou mrštností se zvedla a přešla zpátky do první místnosti ke sporáku pod zabedněnými okýnky.
Dokud se paní Cynthia nevrátila zpátky i s dvěma plnými tácy. Panovalo v pokoji nepříjemné ticho. Jedinými zvuky bylo tiché oddechování šesti lidí a tu a tam občasné odkašlání si.
,,Tady to je,“ oznámila paní Cynthia a rozdala nám šálky horkého, podle linoucí se vůně malinového čaje. Na zem položila tác, který mizel pod záplavou chlebů s nějakou pomazánkou nebo snad máslem. Teprve až při pohledu na jídlo jsem si uvědomila, jak vyhládla doopravdy jsem. Avšak při pohledu na Kuwabaru a Yusukeho jsem jen stěží potlačila smích- vypadali jako vzteklí, uslintaní psi, kteří se utrhli z řetězu. Oba dva doslova chrochtali blahem, když do sebe po necelé minutě cpali už třetí krajíc. Kurama, já i Katty jsme si decentně brali po jednom a Hiei se toho ani nedotkl. I tak, když jsem zkusmo nahlédla do jeho šálku, s potěšením jsem zjistila, že je prázdný. Jo, Hiei, i žízeň si po delší době vybere svou daň...
,,Chutnalo vám?“ optala se paní Cynthia s úsměvem, když bylo na tácu pusto a prázdno. Všichni- nemusím snad dodávat „až na Hieiho“- jsme sborem přikývli, dostatečně posilnění a s mnohem lepší náladou.
,,Tak co, povíš nám, co všechno se stalo?“ zvedl Yusuke hlavu ke Katty, s bradou stále od drobků bílého pečiva.
,,Myslím, že první začnu já a Katty na mě naváže.“ Promluvila paní Cynthia a když viděla, že Katty nic nenamítá, trochu poposedla na posteli a nadechla se.
,,Takže,“ začala pomalu a pečlivě volila vhodná slova, „Katty se narodila před šestnácti lety mé dceři Catherine. Už po narození nám bylo jasné, že bude stejně výjimečná jako její matka. Značně se od nás lišila, jakoby ani nepocházela z naší vesnice. Vypadala...jako člověk. Jediné, co prokazovalo naši pokrevní příbuznost, byla Kattyina síla, která jí kolovala v žilách. Catherine měla zvláštní schopnost- ovládala všechny živly. Říká se, že takové dítě se narodí jen jednou za několik desítek generací, proto nás velmi udivilo, že se Catherine narodilo dítě s úplně stejnými schopnostmi. Hned po Kattyiném narození její biologický otec odešel z vesnice z nám neznámého důvodu a víckrát jsme o něm neslyšeli.
Už jako malá, Katty vládla svou silou, avšak pořád bylo co zlepšovat. Problém byl v tom, že Catherine odmítala své dceři pomoct zdokonalit se. Pořád opakovala to samé: ,Přinese jí to jen spousty trápení´. Nikdo z nás ji nechápal, ale její rozhodnutí jsme pochopitelně respektovali.
Až když byly Katty dva roky, všichni jsme pochopili Catherinina slova. Jednoho slunečného dne, pamatuji si to, jakoby to bylo právě včera, se ve vesnici objevila tlupa démonů. Mysleli jsme, že je vesnice v koncích. Kdykoli se u nás někdo takový objevil, vesnici prostě zničil a my museli začít téměř od základů. Ale Mizuke, jejich vůdce, ten nejkrutější a nejpodlejší démon, jakého jsem kdy viděla, chtěl jen jedno- Catherine. Přesněji řečeno její sílu. Vytáhl ji přede všemi na ulici a všiml si malé Katty, která plakala a kterou jsem já držela v náručí. Muselo mu vše dojít, protože dal Catherine navybranou- buď ona, nebo její milovaná dvouletá dcera. Catherine neváhala ani vteřinu a prosila ho, poníženě před ním klečela na zemi, ať Katty ušetří. Dodnes mi není jasné, proč na něj nepoužila své síly. Mizuke se jen šklebil a bylo na něm vidět, že si její škemrání pekelně užívá, bastard jeden všivácký. Pak se nahlas zachechtal, vzpomínám si, jak se mi při tom zježily vlasy na zátylku, popadl Catherine za vlasy, chvíli s ní smýkal o zem a pak...pak jí dýkou prořízl hrdlo. Katty sebou škubala, jak se mi snažila vytrhnout, ale já dělala všechno pro to, aby svou matku nemohla dál vidět. Byl to příšerný pohled. Mizuke si zřejmě myslel, že zabitím Catherine získá její síly on, ale to se šeredně mýlil. Síla není jako trůn, který se předává z panovníka na panovníka. To mu ale nedošlo a spokojen sám se sebou, Mizuke zmizel.
Ještě ten den jsme uspořádali Catherine tichý pohřeb a od té doby jsem Katty vychovávala já jako její jediná zbývající příbuzná. Snažila jsem se ze všech sil, aby byla Katty spokojená a aby pro matku příliš netruchlila. Byla jsem pevně přesvědčená, že se mi to i podařilo, Katty si hrála se zdejšími dětmi a ty ji pro její jedinečnou sílu obdivovaly a dokonce ji měly v úctě.
Celé další dva roky jsme s Katty v tomhle ubohém a zchátralém domě vedly docela spokojený život. Nic nám nechybělo, měly jsme jedna druhou a to nám ke štěstí stačilo. Všechno se ale zvrtlo krátce po Kattyiných čtvrtých narozeninách, kdy jsem ji ráno v posteli nenašla. Hledala jsem všude, ptala se ostatních, pročesala jsem půlku lesa, ale Katty nikde nebyla. Nedokážete si představit ten strach a úzkost, kterou jsme cítila, když jsem se večer vrátila domů a nepřivítal mě dětský hlásek volající mé jméno... A pak jsem to ucítila. Po celém domě se linul ohromný zápach hniloby, který se nedal zaměnit a který jsem už někde jednou pocítila- takhle zapáchal Mizukeho plášť ušitý z kůže démonů, které zavraždil. Proklínala jsem ho, zapřísahala, ale vnučku mi to najít nepomohlo. Nikdo nevěděl, kde se Mizuke a jeho banda ukrývají a mě nezbylo nic jiného než čekat, jestli se Katty náhodou jednoho dne neobjeví ve dveřích. Ale jak roky ubíhaly, pomalu jsem ztrácela naději na její návrat a byla si jistá, že ji Mizuke zabil stejně chladnokrevně, jako zabil její matku.“
Paní Cynthia domluvila a nastalo další ticho, hrozivější než všechna předchozí. To, co jsme si vyslechli, bylo tak...tak...nepopsatelně frustrující, že se nikdo z nás hodnou chvíli neodvážil to ticho sebeméně narušit. Pocítila jsem ke Katty obrovský příval sympatií a nemohla jsem tomu všemu ani uvěřit. Po tom, co jsme si právě vyslechli, jsem začala poprvé doopravdy pochybovat, že Katty znovu naučím důvěřovat ostatním. Bála jsem se poslouchat dál, bylo mi jasné, že teď to nejhorší teprve přijde...
,,A to je vše, co vím. Katty, můžeš?“ zeptala se paní Cynthia jemně a vyšívaným kapesníkem si stírala zvlhlé oči. Zřejmě i jí nebylo takové vzpomínání příjemné. Katty přikývla. Vypadala, jakoby jí stařenčino vyprávění dodalo potřebné odvahy. Nadechla se a pustila se do druhé, podstatně děsivější části své minulosti.
Vzkaz pro Dark-chan: Dark-chan, gomen, já to přáníčko nestihla, tak ti ho udělám příště, ano? Jinak ještě jednou ti přeji vše nejlepší k narozeninám :) Tahle kapča je něco jako dáreček xD
Komentáře
Přehled komentářů
už to nevydržím, prosím, pokračuj. Darknesska mi mluví z duše:-D Jsem zvědavá na tvůj úmysl s tím vztahem, j kidyžs i silně přeju, aby dopadl heeezky:-) Co na to ostatní?
juuuuuuuuuuuuuuuu
(neru-chan TT-TT, 14. 9. 2008 12:02)to je tak kawaiiiiii uz aby byla dalsi kapitolka
Bezva
(temari, 12. 9. 2008 18:43)to bylo fakt super líbí se mi to těším se na další kapitolu
^^ ^^ ^^ ^^ ^^
(darknesska, 12. 9. 2008 16:56)och domo- arigatou Yukiko chan!!!!! Tahle kapitolka byla nádherná a napínavá od samýho začátku!!!! Jen... JAK SI TO PŘEDDSTAVUJEŠ TAKHLE TO SKONČIT?!?!?!?!?!? já se snad zblázním!!!! ty mě chceš zabít přiznej se! XD XDDDD
.....
(Natali, 12. 9. 2008 15:41)To bylo tak smutné. *fňuk* Já si myslím že to Kattyino bude ještě smutnější.
strašněěěěěěěěě zvědavá
(mekurama77, 18. 9. 2008 15:30)