1. kapitola

,,Takže...Ty jsi jí to doopravdy udělala?"

,,No jo...Ale uznej, mohla si za to sama, přece se nenechám ponižovat, že jo?"

Útulným bytem se nesly dva pobavené dívčí hlasy, vycházející z místnosti, která sloužila jako pokojíček.

,,Jasně, ale i tak...Vážně jsem nečekala, že zajdeš tak daleko," vrtěla užasle hlavou jedna z dívek se středně dlouhými, tmavě hnědými vlasy a její zelenohnědé oči jí plály nadšením. Její kamarádka s dlouhými blond vlasy a modrýma očima pokrčila rameny se svatouškovským úsměvem, který se k jejímu černému oblečení zrovna dvakrát nehodil.

,,Jak už jsem říkala, zasloužila si to, barbína jedna. Děláš, jakoby jsi o mě nevěděla první poslední, Emmo," prohlásila a spokojeně se natáhla na zem vedle sedící tmavovlasé dívky. Nad tím se Emma musela pousmát, Kagome měla úplnou pravdu. Skutečně o sobě věděly navzájem tolik, že by to stačilo na vydání knihy.

,,Připomeň mi tuhle situaci, kdybych si tě náhodou chtěla někdy znepřátelit. Ty dát pavouka do tašky mě, tak umřu," otřásla se Emma při té představě, ale nemohla se přestat usmívat. Podle Kagomeiných vyprávění by si její růžová spolužačka zasloužila i něco mnohem horšího. Jen měla smůlu, že si vybrala nesprávnou oběť pro své nadávky a naschvály. Byl teprve konec října a Kagome v září nastoupila do prvního ročníku na střední škole, takže růžovka neměla ani ponětí, že se Kagome nejen nenechá, ale taky že je dost pomstychtivá. Před nástupem do školy Emmě říkala, že tam rozhodně nebude mezi těmi oblíbenými a obletovanými, proto ji to nijak zvlášť nepřekvapovalo. Emma Kagome znala a věděla, že nemá ráda společnost a chová se dost nepřístupně, ale sama ji takhle na vlastní oči nikdy neviděla. Ona sama byla jejím pravým opakem- milovala světlé barvy, narozdíl od realistické Kagome byla neskutečným optimistou, byla ráda ve středu pozornosti a většinou ji bylo vidět s úsměvem na rtech.

,,Neboj, tobě bych to neudělala," ujistila ji Kagome, i když to ani nebylo zapotřebí. Protáhla se a jedním švihem se dostala zpátky do sedu. Po očku koukla na budík na Emminém nočním stolku vedle postele. Přesně půl čtvrté.

,,Hlavně pak nezapomeň napsat, jak bude v pondělí Nicole reagovat. Zvědavostí nebudu spát," připoměla jí Emma a začala se rádoby ďábelsky smát.

,,Jasně, to si ale ještě dva dny počkáš," vyprskla Kagome smíchy a přidala se k ní.

,,Ale co ty víš, třeba budete za rok nejlepší kamarádky," navrhla Emma posměšně, když ji smích trochu přešel, ale ne nadlouho. Jakmile si všimla Kagomeiného zeleného obličeje a doslovné hrůzy v očích, neubránila se dalšímu výbuchu smíchu.

,,Hele, tohle už není ani trochu vtipný. Chceš, abych měla noční můry?"

,,Ne, ale...Zkus si to představit!"

,,Jasně, budeme ruku v ruce chodit v botech na podpatku po chodbách a opěvovat společně růžovou barvu," odfrkla si Kagome ironicky. ,,Teď si to zkus představit ty!" Emma se na chvíli zamyslela, pak se na ni koukla a ihned se smát přestala.

,,Fajn, uznávám, tohle nebyl zrovna ten nejlepší nápad..." zamručela omluvným tónem, a když Kagome jen protočila oči v sloup, nasadila svůj vyhlášený dětský úsměv od ucha k uchu. ,,Ale stejně bych se ti smála!"

,,Jo, ty i moje zrcadlo," utrousila Kagome už celkem otráveně z té představy, ze které jí pomalu naskakovala husí kůže. Ona a růžová? Jednoduše řečeno- nikdy!

Dívky se na chvíli odmlčely a jediným zvukem bylo klidné oddechování Emminé černé fenky. Těžko říct, o čem zrovna přemýšlely, ale jak se brzy ukázalo, rozhodně nemyslely na stejnou věc.

,,Já bych chtěla mít dvojče," prohlásila zničehonic Emma zasněně a raději si nevšímala nevěřícného pohledu své kamarádky.

,,Cože?" vypadlo z Kagome po nedlouhé chvilce. ,,Jak jsi na to proboha přišla?"

,,Prostě mě to najednou napadlo..." pokrčila Emma rameny.

,,Nechápu, proč dvojče..."

,,Byla by to sranda, mít dvojníka! Chodily bychom stejně oblečené, lidé by nás od sebe nemyhli rozeznat-"

,,A společně byste mě přivedly do hrobu, chápu," zadržela Kagome náhlý příval Emminých slov. Představa, že by někdo jako Emma měl stejně praštěné a aktivní dvojče, byla pomalu horší než ta minulá. ,,Nechápu, kde na tyhle ptákoviny bereš čas!"

,,No a o čem bys tak chtěla přemýšlet?" bránila se Emma a naprosto nechápala její realismus. Vždyť přece ona, rozený optimista, má čas řešit kdejakou blbost! Kagome ovšem na její otázku neměla dostatečnou odpověď. O čem by chtěla přemýšlet? Sama to nevěděla a nijak se tím nezaobírala, proto se ani neobtěžovala odpovědět a místo toho upřeně hleděla z okna. Ještě hodina a začne se stmívat...Tohle byl jediný důvod, proč jí tima tolik nevadila- byla brzy tma.

,,Kdy je úplněk?" zeptala se téměř zasněně a nemohla odtrhnout oči od okna. Emma si povzdychla a tentokrát protočila oči v sloup ona.

,,Jak to mám asi tak vědět? Já tím posledlá nejsem," rýpla si do Kagome a pobaveně sledovala, jak dívka jen něco nevrle zamručela. ,,Já nejsem ta, co v jednom kuse sní o tom, že se jedné nádherné, temné noci stane upírem."

,,Ha ha ha, velmi vtipné. Už jsem to pochopila," procedila Kagome mezi zuby, ale neubránila se blaženému úsměvu. Emmina slova prostě nešla vyvrátit, a ani se o tom nesnažila.

,,Máš už promyšlené dárky k Vánocům?" zeptala se znenadání Emma a tím nadhodila nové téma, za což jí byla Kagome vděčná.

,,Blázníš? Bude teprve listopad, ne? Já nakupuju týden před Vánocemi," ušklíbla se a natáhla ruku, aby mohla psa na posteli podrbat za ušima. ,,Neříkej mi, že ty už je máš!"

,,Nemám, ale už jsem o nich přemýšlela. Přece jen, Vánoce jsou jen jednou za rok," usmála se Emma nostalgicky a zasnila se. ,,Rodina pohromadě, vánoční pohoda, plápolající plamínky svíček u večeře..."

,,Brr, nech toho, děláš mi to schválně!" otřásla se Kagome při zmínce o svíčkách. ,,Díky bohu, že nejsou častěji. Já mám raději Velikonoce."

,,Velikonoce?! Proč zrovna Velikonoce?"

,,Tašky plné čokolády, vana plná vody..."

,,Nech toho!" ohradila se Emma a společně opět propukly v smích. Jo, i v tomhle případě byly úplné protiklady. Emma měla strach z vody- velkého množství vody- a Kagome se zase necítila nejbezpečněji v blízkosti ohně.

,,Zpátky k těm dárkům- fakt už to máš promyšlené?" zeptala se Kagome naoko ledabyle, ale byla zvědavá, i když se to snažila maskovat.

,,Jasně že jo," prohlásila tmavovlasá dívka hrdě a ušklíbla se. ,,Ale nečekej, že ti snad něco řeknu!" Kagome jí úšklebek kysele opětovala, ale nehodlala se hádat.

,Vašk já to z tebe už nějak vypáčím,´ pomyslela si samolibě a byla o tom pevně přesvědčená. Už se i párkrát stalo, že Emmu buď uprosila, nebo se ona sama přeřekla. Byl by v tom čert, kdyby to teď nezjistila...

,,Kagome?" šťouchla do ní zničehonic Emma a tím ji vytrhla z přemýšlení. ,,Hele," ukázala na Kagomein mobil, brnící na jejím stole, ,,myslím, že ti přišla zpráva."

,,Myslíš?" utrousila Kagome ironicky a po čtyřech se doplazila ke stolu, aby se mohla pro mobil natáhnout. Na to, aby se alespoň zvedla, byla prostě příliš líná. *xD*

,,O kruci, co zase chce..." zabručela znechuceně po nahlédnutí na blikající displej a její dobrá nálada byla ta-tam.

,,Co se děje? Kdo ti píše?" divila se Emma, ale měla neblahé tušení, že ví, kdo to je, které se vzápětí potvrdilo.

,,Maminka," pronesla modrooká dívka s obrovskou dávkou ironie. Poslední dobou, jim to doma příliš neklapalo, nebylo divu, že nečekala žádné dobré zprávy.

,,Aha..." přikývla Emma opatrně, jakoby se z Kagome právě stal odjištěný granát. Sledovala, jak její oči velkou rychlostí přelétly zprávu na displeji a jak se jí zkrabatilo čelo. Byla zvědavá, ale raději se na nic neptala. Věděla, že Kagome jí to řekne sama bez jakéhokoli vyzvání. A opravdu, jen co si dívka pohrdavě odfrkla, podala Emmě mobil, aby si sama mohla přečíst matčinu zprávu. Jak posunovala joystickem, obočí jí vyjelo nahoru, až se téměž ztrácelo pod řídkou ofinou.

Hned prijd domu, mam pro tebe překvapeni. At jsi do patnacti minut doma!

,,Co myslíš, že pro tebe mají za překvapení?" zajímala se a podala mobil zpátky Kagome, která už se- dosti nerada- zvedala ze země.

,,Já nevím...Možná má pro mě vytisknutý další štos příkladů do matiky. Nebo by to taky mohly být tašky plné odpadků..." vrčela blondýnka a natahovala na sebe červenou bundu. Emma raději neodporovala, Kagome nebyla protivná moc často. Vlastně ji tahle nálada přepadla, jen když přišla řeč na její rodinu.

,,Tak fajn, já půjdu, chci si ušetřit dalšího proslovu o dochvilnosti. Možná ještě přijdu. Kdyby ne, napíšu ti, jo?" informovala ji, zatímco si v chodbě obouvala boty. Emma stíhala jen kývat hlavou na souhlas a mávat jí, než Kagome zmizela ve výtahu se silným prásknutím vnitřních dvířek. Zavřela tedy pomalu dveře a povzdychla si.

***

Kagome netrpělivě postávala na tramvajové zastávce, která byla na dohled Emminému paneláku, a přemýšlela. Už se pomalu uklidnila a čekala na jakoukoli tramvaj, která by ji dovezla o pouhé dvě zastávky dál.

,Jsem zvědavá, co myslela tím "překvapením". Teď abych marně doufala, že bude dobré...´ přemítala v duchu a snažila se potlačit špatný pocit. Co se asi mohlo stát, že jí byla ochotná napsat esemesku? Kagome moc dobře věděla, že její matce trvá deset minut, než na klávesnici vyťuká jednu větu, a to samé platilo o jejím otci. Kagome občas měla pocit, že ti dva se měli narodit v jiném století.

,No co, mě jen tak něco neskolí, takže vlastně není co řešit. Vyslechnu si, co mají na srdci a hned zase vypadnu," rozhodla se a její tvář se uvolnila, jak svému rozhodnutí věřila.

Pocitu nevolnosti se ovšem nezbavila, ani když už po deseti minutách stála před dveřmi svého bytu s klíči v ruce.

,Uklidni se, panebože! Co šílíš, jseš přece u SVÉHO bytu!´ okřikla se rozčileně, nadechla se a strčila klíč do zámku. Rychle jím otočila a pootevřela dveře, jakoby se bála, že by si to mohla ještě rozmyslet. Ihned zaslechla hlasy svých rodičů, kteří měli podle všeho návštěvu, a v pozadí potichu hrála hudba.

,Co to-´ zděsila se a měla chuť zařvat, ať to vypnou. Právě kvůli tomu se držela od svého bytu tak daleko, jak jen mohla. Na matčinu hudbu byla alergická, nemohla ji ani slyšet. Tak to bylo i v opačném případě, kdykoli si pustila své písničky (Emma tomu říkala "zvracení do mikrofonu", ale Kagome svůj dead metal zbožňovala), matka ji svými připomínkami otravovala tak dlouho, dokud nebyla nucena je vypnout. Jinak řečeno, v tomhle bytě mír a harmonie nikdy příliš nevládly.

,,Aha, konečně je naše Kagome doma," zašveholila její matka, která právě vešla do chodby a oči jí zářily vzrušením. Hlasy v obývacím pokoji hned naproti chodby v tu ránu utichly a Kagome opět znervózněla. Tvářila se mimořádně nechápavě a očima požadovala po matce vysvětlení, ale ta vypadala, že si dceřin výraz opravdu užívá.

,,To sis alespoň projednou nemohla vzít něco trochu barevnějšího?" zašeptala káravě, ale podle tichého zachichotání Kagome věděla, že to bylo slyšet až do obýváku.

,,Ne, nemohla. Proč jsem teda měla přijít? Ráda bych zase odešla," odsekla dívka mírně dotčeně a nepřestávala se mračit. Jindy by si její matka neodpustila poznámky o Kagomeiném drzém chování, tentokrát si však jen skousla spodní ret a koutky se jí zdvihly v mírném úsměvu, ve kterém Kagome viděla jakýsi škodolibý výsměch.

,,Víš, drahoušku, máme tady vzácné hosty. Je načase, abych ti někoho představila," prohlásila tajemně, stoupla si za ni a jemným postrkováním ji donutila dojít až do obýváku. Blondýnka si otráveně povzdychla, aby dala jasně najevo, že je tu pouze a jen z donucení a nasadila co nejchladnější výraz. Na pohovce naproti ní seděli muž a žena, asi ve věku jejích rodičů. Kagome nevěděla, co si o tom myslet, a už vůbec nechápala, proč by tito hosté měli být tak vzácní, když vypadali úplně obyčejně. Jakmile ovšem stočila pohled blíže k oknu k druhému, obsazenému křeslu, v jediném okamžiku si dala dvě a dvě dohromady a čelist jí poklesla napůl údivem, napůl zděšením.