11. kapitola- Individuální tajná mise

„ANBU?" Nebyla to ani tak otázka, jako spíše konstatování. Sasuke se sice dál tvářil drze, i když mu obtisk na tváři poněkud kazil image, ale před maskovaným členem ANBU jednotky si tolik nevyskakoval. Věděl nebo alespoň tušil, čeho jsou tihle týpci schopní.

„Uchiho Sasuke, teď půjdeš se mnou," promluvil muž monotónním hlasem a probodával ho svýma pichlavýma, šedozelenýma očima. Sasuke udiveně povytáhl obočí a zašklebil se.

„A to proč?" snažil se pro jistotu krotit, nerad by se teď ještě ke všemu vyválel v trávě.

„Hokage-sama s tebou chce mluvit."

„Mluvila se mnou včera," namítl černovlasý chlapec a v tu chvíli se kolem rozhostilo ticho. Nemohl vidět, jak se ten muž tváří, ale tak nějak tušil, že by měl přestat odporovat. S otráveným povzdychnutím a nicneříkajícím výrazem k němu přistoupil. Došlo mu to- má průšvih. Ani by ho příliš nepřekvapilo, kdyby ho Tsunade po včerejším výstupu vážně nechala sledovat. Znechuceně si v duchu odfkrl. Takže ta stará rašple mu vůbec nevěří! Ne že by po tomhle měla důvod...

Jako by člen ANBU čekal jen na to, až k němu mladý Uchiha přejde, položil mu ruku na rameno a v obláčcích kouře za doprovodu rozvířeného listí společně opustili cvičiště. Příští zastávka- kancelář lady Tsunade.

***

Aki běžela stále vpřed, slzy jí v proudech tekly po tváři a ze všeho nejvíce si přála zmizet. Ramena ji dosud pálila jako čert, jak s ní Sasuke třásl. Chtěla být od Uchihy co nejdál, aby po ní už nikdy nemohl vyjet.

,Takže on by mi neublížil, Naruto?´ Přes slzy pořádně neviděla, stromy se jí zdály být rozmazané, a tak si nevšimla jednoho z tlustých kořenů. Zakopla o něj a s překvapeným výjekem se o vteřinu později ocitla na zemi. Nečekaný pád na tvrou zem jako by ji probral, připomněl jí, kdo je.

,Co to vyvádím..?´ Pomalu se posadila dusíc v sobě vzlyky. ,Sasuke je přece obyčejný spratek! Proč se ho bojím? Měla jsem zachovat chladnou hlavu, nedat strach najevo...Je to sice Uchiha, ale Naruto měl pravdu, není jako on, není tak silný. Vzchop se, Aki! Nesmíš dovolit, aby tě víckrát takhle rozhodil!´ Otřela si slzy a postupně se navracela do rovnováhy. Uvědomovala si, že má velké štěstí- kdyby v takovém stavu vběhla mezi lidi za Sakurou, nikdy by si to neodpustila. Netušila, proč jí nejde v Sasukeho přítomnosti udržet si svou netečnou masku, ale rozhodla se s tím něco dělat.

,Já hloupá, proč jsem ho jen neignorovala, jak jsem si řekla? Nesmím ukázat své pravé emoce, jinak se mi vysmějí!´ Postavila se, očistila oblečení a přitiskla si studené ruce na oči a tváře. Strach ji přešel a vystřídala jej zlost a zadostiučení. Litovala, že mu vrazila jen jednou, když měla tu možnost! Tohle by si u Akatsuki v životě dovolit nemohla. Přece jen, u nich prožívala daleko horší věci. Nebýt toho, že Sasukeho chování v ní vyvolalo ošklivé vzpomínky, ani by ji nenapadlo ukázat slzy. Záda ji bolela, to ano, ale důvod k pláči to rozhodně nebyl.

„Fajn, už se nic neděje, všechno je v pořádku," zašeptala si povzbudivě, lehce se usmála a šla dál lesem k mostu, který od ní byl teď vzdálený maximálně padesát metrů. ,Stačilo pár vteřin navíc a viděla by mě...´

Když se k řece přiblížila, zahlédla na mostě Sakuru, která už ji netrpělivě vyhlížela. Vypadala velice znepokojeně, jak přecházela z jedné strany na druhou a neustále si kousala spodní ret. Jakmile Aki zaregistrovala, úlevně vydechla a pospíšila si jí naproti.

„Aki-chan, jsi v pořádku?" zavolala na ni a oslovená se na místě zarazila, jako by se k ní řítila přílivová vlna.

„Jistě, neměla bych?" naoko se podivila a usmála se. Narozdíl od Sasukeho, v přítomnosti Sakury jí šlo přetvařování dobře a ani neměla výčitky, že jí lže.

„No," začala dívka nejistě a koukla přes Akiino rameno dál do lesa, „slyšela jsem tě vykřiknout, bála jsem se, jestli sis neublížila."

„Jo aha," zasmála se Aki a ledabyle mávla rukou. „Při cestě zpátky jsem nedávala pozor a zakopla jsem." Sakura si ji podezřívavě měřila pohledem a pevně semkla rty. Nevěřila jí to, ale dost dobře nemohla nic namítnout.

„A...co ti Sasuke-kun chtěl?" vyptávala se dál, zatímco se pomalu rozešly přes most. Aki se v duchu znechuceně ušklíbla, navenek se však zamyslela.

„Vlastně ani nevím," prohlásila nevinně s ukazováčkem na rtech. „Dříve než něco stačil říct, objevil se tam Kakashi-sensei s tím, že s ním nutně potřebuje mluvit."

Sakura se tvářila ještě nedůvěřivěji, vůbec se jí to nezdálo. Tušila, že Aki něco skrývá, ale pokud jí to nechtěla říct, nejspíš se to nikdy nedozví. Zprvu měla obavy, jestli se Sasuke nebude na něco vyptávat, ale jak viděla, tak asi ne. ,Sasuke-kun by to nikdy neudělal. Ví, že je na tohle téma citlivá. Co jsem si myslela? Nemůžu uvěřit, že jsem o něm pochybovala!´

„Nějak se oteplilo," poznamenala Aki, aby odvedla Sakuřinu pozornost, která už dávno létala někde kolem mladšího Uchihy. Růžovovlasá dívka zaklonila hlavu a do očí ji zasáhly paprsky slunce, které se konečně odvážilo opustit bezpečí mraků.

„To máš pravdu. Tím lépe pro nás," mrkla na ni a sledovala, jak si Aki rozepíná a následně sundává tmavě modrou mikinu. Už-už se chystala jí znovu předhodit návštěvu u slečny Yamanaky, když vtom její pozornost upoutala tmavá skvrna na pravém rameni jejího černobílého trička.

„Stůj, Aki," přikázala znepokojeně, až sebou dívka trhla. „Stůj a otoč se ke mě zády." Aki uposlechla. Nechápala, proč po ní chce Sakura tohle, zrovna uprostřed ulice. Haruno se ke skvrně sklonila a vdechla její vůni.

„Krev." Přesně jak si myslela.

„Cože?"

„Krev, čerstvá krev. Zřejmě se ti otevřelo pár menšich ran. Tak povídej, co se stalo?"

„Jak už jsem řekla, upadla jsem," vysvětlila Aki, jako by to bylo nad slunce jasné. „Spadla jsem tak nějak nešikovně."

,Proč mi lžeš, Aki? To mi tolik nechceš říct, co se doopravdy stalo? Kdybys upadla na rameno, měla bys na tom místě špinavou a prodřenou mikinu...´ Sakura zklamaně sklopila hlavu, ale nehodlala na ni tlačit. Chtěla pro ni být oporou, bude tedy muset pár takových lží ještě nejspíš vydržet.

„No jo, to se taky občas stává," usmála se na ni křečovitě a spolu pokračovaly v cestě. Aki ovšem ihned poznala, že Sakura něco tuší. „Takže nejprve půjdeme ke mě. Já ti tu ránu znovu zahojím a půjčím ti nějaké svoje tričko." Popadla zaraženou dívku za ruku a táhla ji směrem k sobě domů snažíc se být co nejvlídnější.

***

„Takže říkáš, že prošla?" ujišťovala se na první pohled mladá blondýna, přestože ji ta informace nijak zvlášť nepřekvapila. Co ji více zarazilo, bylo, když jí Kakashi pověděl a obětované rolničce. Nečekala, že by to mohlo jít tak snadno. Předpokládala, že se Aki dovtípila, o co jde a udělala to z nutnosti. Ano, takhle to jistě bylo.

„Ano, prošla. Je na úrovni genina, přesto mám pocit, že neukázala vše, co umí," podrbal se Kakashi ve vlasech a povzdechl si.

Tsunade se uchechtla a rukou si podepřela bradu. „To je pochopitelné, při takovém testu není potřeba zvláštních technik. Co mě zajímalo nejvíce, jsem se dozvěděla. Chakru používat umí a navíc i bez ručních pečetí." Na lady hokage bylo vidět, že je spokojená.

„Byla ochotná spolupracovat i se Sasukem, ale její nesympatie byly zřejmé, odmítla se k němu přiblížit a rolničku mu hodila."

„Ano a nepřekvapuje mě to. Vzhledem k její situaci by mě spíše zarazilo, kdyby se s ním začala kamarádíčkovat. Nemůžeme jí to mít za zlé."

„Navíc jsem si jistý, že kdyby na tom nezávisel její vlastní úspěch, neudělala by to."

Tsunade se na maskovaného jounina zadívala. Proč měla pocit, že Kakashi něco Aki zazlívá? To jí ještě chybělo. Nutně potřebovala, aby ji jako její sensei podporoval i on.

„Dej jí čas, Kakashi. Chyba není jen na její straně. Kdyby jsi přece jen ani potom nezaznamenal žádné známky zlepšení, pokusím se s ní promluvit," slíbila a s uspokojením sledovala, jak Hatake odevzdaně přikyvuje. Co jiného měl taky dělat? Odporovat Tsunade se nevyplácelo. Hokage otevřela zásuvku svého stolu a chvíli v ní namátkou šmátrala, než vytáhla modrou čelenku se znakem Konohy.

„Tohle jí předej. Je mi jedno, jestli to uděláš po dalším tréninku nebo jí to prostě doneseš," ušklíbla se. Kakashi znovu přikývl a čelenku si od ní převzal.

Dříve než kdokoli z nich mohl říct ještě něco, objevili se uprostřed kanceláře další dva lidé. Tsunade se už chystala vybuchnout, na spánku jí vyvstala nepěkná žíla, ale jakmile si oba nově příchozí prohlédla, zachmuřila se a v duchu zasténala. Přesně jak tušila, vše nebude zrovna nejjednodušší a podle jejích představ.

„Sasuke, co tady děláš?" podivil se Kakashi a s tázavým pohledem se obrátil k hokage. Ta mu však nevěnovala pozornost a očima jen propalovala mladého Uchihu, který se snažil dělat, že tam ani není.

„To je vše, Kakashi, můžeš jít."

„Ale Tsunade-sa-"

„To je rozkaz!!" bouchla pěstí vztekle do stolu a musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Kakashi jen sklopil hlavu, věnoval jí omluvný pohled a v mžiku zmizel. Tsunade se významně podívala na člena ANBU ignorujíc stoh papírů, který se po její ráně sesypal ze stolu. Shinobi přikývl na znamení porozumění, poklonil se a stejně jako jounin zmizel. V kanceláři, která by se v tuto chvíli dala považovat za jámu lvovou, zůstali opět jen dva lidé- nervově labilní Tsunade a špatně naladěný Uchiha.

„Posaď se," promluvila suše Tsunade po chvíli mlčení a počkala, dokud tak Sasuke neučiní. „Jistě si uvědomuješ, z jakého důvodu tady jsi."

„Hm."

„A co mi k tomu řekneš?"

Místností se rozhostilo ticho mluvící za vše. Sasuke seděl v křesle naproti Tsunade, zamračeně hleděl do země a nevypadal, že by se chystal spolupracovat. Hokage hluboce vydechla a důkladně si promnula spánky. Věděla, že tahle chvíle nastane, jen ji nečekala tak brzy. Musela se držet na uzdě, musela s ním mít stejnou trpělivost jako s Aki. I přes své očividné nesympatie k němu se rozhodla mu dát šanci. Jedinečnou šanci svou chybu napravit. A pokud by ji chtěl náhodou odmítnout...Pousmála se; na takovou situaci byla dobře připravená.

„Poslouchej, Sasuke," pokusila se o vlídný tón a dle Sasukeho udiveného pohledu se jí to i celkem dařilo. „Nevím, co přesně se dnes mezi tebou a Aki stalo. Od toho tady jsou ANBU jednotky, oni mi to milerádi poví. Nejspíš to ale bylo něco, co se jim nelíbilo."

Sasuke si neodpustil odfrknutí a na Tsunadiném čele opět vyskočila pulzující žíla. Musela se na okamžik odmlčet, aby se pořádně zklidnila a mohla pokračovat dál.

„Dala jsem Aki hlídat a jak vidím, udělala jsem dobře. Já tě varovala, Sasuke. Aki musí věřit celému týmu. Vsadím se, že ať už jsi jí udělal cokoli, k její důvěře ti to nepomohlo." Nehorázně ji vytáčel Uchihův přístup k tomu všemu. Tvářil se ledabyle, skoro jako by ho unavovaly bláboly nějakého hokageho! Rozhodla se tedy trochu přitvrdit, aby se chytil.

„Teď ti řeknu něco, o čem Naruto a pravděpodobně ani Sakura neví," prohlásila tajemně a spokojeně sledovala, jak přes Sasukeho kamenný obličej přeběhl stín zvědavosti. „Nesmíš jim to říct a nesmíš dát najevo, že o tom víš. Když Aki pobývala u Akatsuki, nejenže ji týrali a zkoušeli na ní své techniky, oni ji i nejednou znásilnili." Tsunade věděla, že uhodila hřebík na hlavičku. Sasuke se zatvářil šokovaně a s vytřeštěnýma očima k ní zvedl hlavu. Přesně jak si myslela, tohle bylo trochu silné kafe i na arogantního Uchihovic spratka. „Takže tě žádám, snaž se ji trochu pochopit a když to nezvládneš, tak k ní alespoň nebuď bezcitný. Nebudu ti ty tvoje výlevy víckrát tolerovat, pro Aki je tohle útočiště, nový domov, ve kterém se má cítit dobře a v bezpečí. Opovaž se ji dál pronásledovat svými otázkami a děsit ji, zbytečně oživuješ vzpomínky."

„To jí...tohle...dělal i on?" zajímal se Sasuke a proměnil tak Tsunadin monolog a dialog dvou lidí.

Tsunade se na něj pousmála. „To bohužel netuším, ale kdykoli o Uchihovi Itachim padla zmínka, byla roztěkaná a zdálo se mi, že největší strach má právě z něj. Možné to tedy je," odpověděla popravdě a s napětím pozorovala, jak Sasuke nerozhodně těká očima po místnosti. „Aki ti musí důvěřovat. Myslí si, že jsi jako Itachi a tys ji v tom dnes nejspíš jen utvrdil. Nepůjde to jen tak, ale musíš si získat její důvěru. Je mi jedno, jak to uděláš, hlavně jí tím neubliž, ale je to rozkaz od hokageho. Považuj to za svou osobní tajnou misi, o které víme jen my dva."

,To přece nemůže myslet vážně!´ Sasukemu v duchu poklesla čelist zděšením. Získat si její důvěru? A proč by to jako měl dělat? Nestojí o důvěru malé holky, kterou náhodou přidělili zrovna k jejich týmu.

„Co když ji nesplním?" zeptal se a vzdorovitě se zadíval Tsunade do očí.

„Bude to znamenat, že jsi se dostatečně nesnažil. Pomalu se blíží chuuninské zkoušky a já bych mohla začít pochybovat o tvé případné účasti na nich. Při různých vyjednáváních je důležitý ninjův charakter a ten teď musíš ukázat."

Sasuke se už ani nesnažil své znechucení skrýt, ale Tsunade věděla, že má vyhráno. V duchu ji proklínal, nadával na ni, ale byla to hokage a neuposlechnout by se v jejím případě rovnalo téměř sebevraždě.

„Mám si získat její důvěru..?" zopakoval pomalu se zavřenýma očima a rukama zatnutýma v pěst, proto neviděl Tsunadin vítězoslavný úšklebek.

„Ano. Sakura a Naruto to bez problémů zvládli, ty jsi zatím jediný, kdo v tomhle zaostává."

Tohle byla pro egoistického Uchihu poslední kapka. Přikývl na souhlas, přestože věděl, že zapomenout na chvíli na svou hrdost a zásady pro něj bude extrémně těžké.

„Výborně. Teď můžeš jít," smilovala se Tsunade nejen nad ním, ale i nad sebou. Tenhle "rozhovor" pro ni byl mnohem vyčerpávající, než čekala. Sasuke, který se nepřestával tvářit, jako by snědl citron, vstal a bez jediného slova zamířil ke dveřím.

„Nezapomeň, Sasuke, já mám oči všude," neodpustila si poslední rýpnutí, než se za vzteklým a podrážděným Uchihou s prásknutím zavřely dveře. ,Jedno je jisté, z toho spratka mě dříve či později odvezou...´

Všímáte si, že jsem se nějak rozepsala? Tohle se mi snad v životě nestalo! Psaním zaháním pocit samoty, takže bude plus jen pro vás, když mě přepadnou moje nálady ;)