Po celou cestu do Čajové vesnice byl Naruto jako utržený ze řetězu. Neustále při chůzi buď poskakoval nebo vyjmenovával, co všechno tam bude dělat- klidně i pětkrát za sebou. Sasuke se Sakurou už z něj pěkně rostli, ale ani dívčina pěst nezkazila blonďáčkovi náladu. Těšil se, tak proč by to nesměl dát patřičně najevo? Aki to vše sledovala s mírným úsměvem, ale přestože se držela vzadu u Kakashiho, jak jí on sám poradil, byla napjatá.

Sakura už potřetí zakročila, tentokrát Naruta poslala opravdu k zemi, a cosi po něm křičela. Aki tomu příliš nerozuměla- to mu snad chce zkazit radost? Naruto sice hlučný byl, ale to se dalo pochopit. Ovšem když pusu otevřela Sakura, jako právě teď, plašila všechny ptáky v okolí.

„Ehm, Sakuro?" oslovila ji dívka mile. Sakura se zarazila a zmateně na Aki pohlédla. Ani si nevšimla, že se kvůli nim zastavil na lesní cestě celý tým. „Mohla by ses trochu ztišit, prosím? Věřím, že se Akatsuki neobjeví právě tady, ale...Pro jistotu," vysvětlila Aki a zahlédla Sasukeho pobavený úšklebek. Takže je ke všemu i škodolibý... Nebo to snad bylo z jiného důvodu?

Na okamžik se rozhostilo ticho, než Sakura, pořád poněkud vykolejeně, od překvapeného Naruta odstoupila. Snažila se dělat jako by nic, ale byla uražená a zamaskovat to nedokázala. Vždyť přece Naruto je ten hlučný, ten, co všem leze na nervy! A najednou má být ta špatná ona?

Kakashi zpoza své oranžové knížečky koukl na dívku vedle sebe, zatímco se Naruto zvedl a oni pokračovali v cestě. Docela jej překvapilo, že se proti Sakuře ozvala. Dokonce i Naruto nějak ztichnul, jen šel kousek před nimi bez svého obvyklého úsměvu.

Aki se usmívala dál, vypadala téměř spokojeně, ale ve skutečnosti byla nervózní. Ticho měla odjakživa ráda, ale s touhle sebrankou měla za to, že si bude muset odvyknout. Sasuke šel vepředu v těsném závěsu s mračící se Sakurou a za nimi se ploužil zamyšlený Naruto. Byl to zvláštní a neobvyklý pohled. A tohle že zavinila ona svou poznámkou? ,Nejspíš ji ještě takhle nenapomenuli. Asi se na mě zlobí...´ Tohle nchtěla, ale copak mohla tušit, že se urazí?

Když se cesta začala rozšiřovat, stromy pomalu řídly a už zdálky byl slyšet dětský jásot a křik, Narutovy oči se opět zaleskly vzrušením.  Dokonce i Sakuře se nálada zlepšila, když došli před bránu Čajové vesnice ověšenou různobarevnými nafukovacími balonky. Jakmile jí prošli, hluk nabral na decibelech.

„Hlavně se držte pohromadě," nabádal je Kakashi, jen co se po pár krocích dostali do víru zábavy. Po levé i pravé straně poměrně široké cesty se před domy nacházely stánky, ke kterým se hrnuly davy lidí. Co chvíli jim těsně před nosem přeběhly skupinky rozesmátých dětí, kterým se podařilo utéct svým maminkám. Občas se ozýval i srdceryvný pláč, když se některému z dětí nepodařilo přemluvit rodiče k zakoupení nějaké té pochoutky.

Naruto se s očima vytřeštěnýma dokořán za chůze otáčel kolem své osy, aby jeho zraku nic neuniklo. Tohle absolutně předčilo veškerá jeho očekávání. Sakura už úplně zapomněla, že by měla trucovat a nadšeně Aki pojmenovávala vše, co viděla. Sasuke se raději přidal ke Kakashimu; neměl náladu poslouchat Sakuřino brebentění, ale i on se netvářil tak chladně jako jindy.

Každou chvíli se odněkud nesl potlesk či působivá, veselá hra na flétnu. Chudák Naruto nevěděl, kam dřív skočit. Při pohledu na stánky s různými dobrotami, od čokoládových postaviček všemožných kagů na špejli až po chutné želé ve tvaru shurikenů či kunaiů se mu sbíhaly sliny, stejně tak ho ale lákal i větší stánek se sečnými i jinými zbraněmi. Sasuke, aniž by to oznámil předem, se od nich jen tak mimochodem odpojil a zamířil právě tam. Nebylo u něj nijak narváno, jen dva páry dětí asi jejich věku nadšeně okukovaly blyštivý kov. Většinu návštěvníků poutě tvořily rodiny s malými dětmi a ty se rozplývaly spíše nad plastovými maketami, se kterými si mohli hrát na ninji, než se jimi doopravdy stanou.

„Pohni si, Sasuke!" křikl netrpělivě po černovlasém chlapci Naruto, když tam stál "už" půl minuty. Museli se řídit Kakashiho pokyny, takže se zastavili na místě a čekali, čímž si nejednou vysloužili káravé pohledy kolemjdoucích, kterým zřejmě blokovali cestu. Po další minutě, kdy si blonďák pomalu okusovat nehty i s prsty, se k nim Sasuke opět připojil s o něco lehčí peněženkou a sadou speciálních, lehčích kunaiů v béžovém batůžku. Naruto na nic nečekal a okamžitě se i s celým týmem začal znovu prodírat kupředu, aby náhodou něco nezmeškal.

„Proboha, Naruto, zklidni se trochu! Máme na to celý den," protočila Sakura oči v sloup, tentokrát ji však Uzumaki tvrdě ignoroval. Dál poulil oči do všech světových stran, skákal od stánku ke stánku a nevěděl, co se sebou počít. ,Je jak malej,´ povzdechla si smířeně a nechala Aki, ať se k ní tiskne. Celkem ji chápala, bylo zřejmé, že je jí takové množství lidí nepříjemné. Ve své béžové tašce přes rameno, pro kterou si před výpravou zašla stejně jako chlapci, nesla jen svou peněženku a Akiin váček peněz, kterých jí ovšem po včerejším nákupu už moc nezbývalo.

Černovlasá dívka byla jako vyměněná. Snažila se sice usmívat, ale neustále těkala vyplašeně očima po okolí a hrbila se. Bála se snad? Nebo to pro ni byla prostě jen velká změna? Možná. Byla fascinovaná i vyděšená zároveň. Na jednu stranu by se nejraději připojila k Narutovi a zkoumala vše, co by jí přišlo na oči, na tu druhou se jí nechtělo opouštět bezpečí, které jí Sakura poskytovala. Byla dívce vděčná, že ji neodstrčila. Na svého senseie se lepit přeci jen nechtěla, u Naruta to bylo v tuhle chvíli nemožné a Sasuke... Ta představa v ní vyvolala husí kůži, napůl odpor a napůl něco, co neuměla popsat slovy. Snad touha po tom dozvědět se, jaké by to bylo. Nejspíš úplně jiné, než když se tiskla ke své kamarádce...

Zděšeně sebou trhla, když do ní jedno z dětí omylem vrazilo a bez omluvy odběhlo dál. ,Na co jsem to proboha myslela?!´ Chtělo se jí křičet, smýt ze sebe ty neslušné myšlenky. Tohle není ona! Za to jistě může toto prostředí plné cizích lidí, které v ní vyvolávalo nejistotu a zmatek. Jiné vysvětlení absolutně nepřicházelo v úvahu.

„Hele, koukněte!" zavýskl zničehonic Naruto nějak nadšeněji a prstem ukazoval na stánek mnohokrát větší než byly ty ostatní. Stůl byl z boků obklopen dvěma dřevěnými kůly, další dva byly dál vzadu a přes ně byla natažená tmavě modrá plachta. Byla tak vytvořená obyčejná střecha a na konci uvnitř stánku byl postaven terč o průměru zhruba jednoho metru s červeným kruhem uprostřed. Stůj přikritý krajkovým bílým ubrusem byl plný shurikenů i kunai nožů, už na pohled opotřebovaných a bez obvyklého lesku. Vedle něj čekaly dvě krabice plné různorodých hraček, ať už plastových či plyšových.

Nad Narutovou hlavou zablikala pomyslná žárovka- jak jinak udělat dívce, která se mu líbí, radost než roztomilým plyšáčkem? Neváhal už ani vteřinu a s obrovským elánem se k němu vrhl nevšímaje si fronty lidí i jistého upozornění. Než stačil kdokoli ze zbývající čtveřice cokoli říct, vystřelil s vystrašeným výrazem zpět mezi dav, pronásledovaný ženským rozezleným křikem.

„Co se stalo?" Sakura nebyla jediná, kdo z toho byl poněkud zmatený; ani Aki tomu nerozuměla.

Sasuke si odfrkl a obdařil Naruta, který se k nim šoural zpátky, pohrdavým pohledem. „Pitomče," oslovil jej a ušklíbl se. „Kdybys nebyl tak zabedněný, došlo by ti, že takové kraviny nejsou pro trénované ninji. Navíc jsi slepý, hlásá to i ta cedule."

Naruto zrudl vzteky a okamžitě začal Sasukeho zahrnovat všelijakými nadávkami, ale dívky je protentokrát ignorovaly. Zvědavě se otočily zpět ke stánku, aby se o Sasukeho slovech mohly přesvědčit. Musely sice chvíli natahovat krky, pak ji ale zahlédly. Hned vedle stolu stála velká bílá cedule s černou siluetou vykopávající postavy s bojovně sevřenými pěstmi- a byla přeškrtnutá jasně červenou barvou. Obě dvě si naráz povzdechly- a tohohle že si nevšiml?

,No jistě, vstřelil tam jako namydlený blesk,´ pomyslela si Sakura hořce, ovšem raději se nezmiňovala o tom, že ji to napoprvé taky nenapadlo. ,Sasuke je prostě úžasný, dokonce i v téhle tlačenici si všimne sebemenšího detailu!´ S toužebnými jiskřičkami v očích se obrátila ke svému idolu a na tváři se jí usadil blažený úsměv. Ten jí ale hodně rychle zamrzl...

„Ahoj Sasuke!" ozval se zničehonic jim velice známý dívčí hlas a o vteřinu později byl oslovený v okupaci blonďaté Yamanaky Ino. „Takže jste tady taky? Páni, to jsem ráda!" vrněla mu do ucha a pevně jej zezadu objímala, zatímco se z růžovovlásky stal odjištěný granát. Ani nepočkala, až se mladý Uchiha vysmekne z Inina sevření a s hrozivým výrazem se k ní vrhla.

„Necháš ho být, prasečí rypáku?!"

„To si piš, že ne! Pořád naivně doufáš v Sasukeho přízeň, co, velký čelo?!"

Aki nad jejím chováním zůstával rozum stát a soucítila s lidmi okolo, kteří se s pohoršenými pohledy vyhýbali jejich malé skupině obloukem. Takže i Ino má pro Uchihu slabost? Pomalu začínala pochybovat o jejich duševním zdraví. Těkala očima z jedné na druhou divíc se, že je od sebe nikdo neodtrhává, a se znechucením poslouchala, jak se o Sasukeho hádají jako o kus žvance. Kdyby jí nebyl proti srsti, upřímně by ho litovala; obě vypadaly, že by jej samou láskou i sežraly. Jak ale viděla, jemu to bylo úplně fuk. Nevyvracel hypotézy ani jedné z nich; nejspíš byl rád, že se dostal z jejich dosahu a může se bez potíží nadechnout. Moudré řešení, to musela uznat. Se zvláštním zklamáním si ale uvědomila, že u ní Sakura právě o pár příšek klesla- takhle se na veřejnosti prát o kluka, který nejeví zájem a ještě ke všemu v jeho přítomnosti!

„A jsou zas v sobě." Aki leknutím nadskočila, když se vedle ní objevil kluk s tmavými vlasy staženými gumičkou a znuděným výrazem ve tváři. „Jeden by řek´, že už mohly dostat rozum. Jsou divný, hádat se o jednoho troubu..." Dívka musela přikývnout na souhlas. Když si ho pořádně prohlédla, vzpomněla si. Byl předevčírem ve třídě a už ze začátku jí přišel sympatický- ono shromáždění mu bylo asi tak stejně po chuti jako jí.

„Jak s nimi vycházíš?" zeptal se Shikamaru jen tak mimochodem, zatímco se k němu připojil i poněkud kulatější chlapec s naducanými tvářemi, ladující se pytlíkem chipsů.

Aki se pousmála a očima čtveřici přejela. „Je to dobrý tým, jsem spokojená." ,Můžu být klidná, není to lež. Ne úplně...´

Shikamaru jen cosi zamyšleně zamručel a dál už si Aki nevšímal. Ta se zaměřila na jejich senseie, černovlasého muže s přátelskou tváří a cigaretou v puse. Právě přistoupil ke Kakashimu a položil mu ruku na rameno.

„Vidím, že vás lady Tsunade taky pustila. Trochu mě to překvapuje," přiznal polohlasem.

Maskovaný jounin lehce přikývl. „Mě taky, ale už jsme tady. Aki se ji podařilo přesvědčit, že nám nebezpečí nehrozí."

„Tak Aki, hmm... Už se vám podařilo o ní něco zjistit?"

„Nic. Nevíme, kde začít, nemáme žádné vodítko."

Asuma chápavě přikývl, čekal to. Pohled mu padl na drobnou černovlasou dívku s velkýma purpurovýma očima a usmál se. Přesně jak ji Ino popisovala. Přešel k ní, přičemž Aki musela poněkud zaklonit hlavu, aby se mu mohla podívat do obličeje.

„Ahoj, Aki," pozdravil ji zvesela a pohladil po hlavě. „Doufám, že se ti u nás líbí!"

,Chová se ke mě jako k pětiletému dítěti,´ pomyslela si Aki mrzutě, ale rozkošně se usmála a lehce natočila hlavu na stranu. „Líbí a moc!"

„To je fajn," zasmál se Asuma a otočil se ke svému týmu. „Půjdeme, děcka, slíbili jsme přeci Choujimu nějaké to barbecue." Popadl Ino zezadu za fialové triko a s mírnými obtížemi ji odtáhl od Sakury. Aki jen stěží potlačovala smích- obě dvě vypadaly jako po náletu. Rozcuchané vlasy, umouněné tváře, výraz divokého zvířete nakaženého vzteklinou... Na půvabu jim to nijak nepřidalo. Naruto v duchu jásal, byl by schopný se teď i rozbrečet, jen aby se trochu hnuli z místa. Sasukeho propaloval nenávistným pohledem a zklamaně si povzdechl- Sakura si zase všímá jen jeho. Jak ten svět dokáže být někdy tak krutý a nespravedlivý...

„Asumo-sensei, nemohla bych zůstat s nimi?" zaškemrala blondýnka a vrhla po Uchihovi jeden ze svých svůdných, žádostivých pohledů. Ty opravdu ovládala, to se jí muselo nechat.

Asuma, jakmile viděl, Kakashiho vyděšený výraz, zakroutil hlavou. „Něco jsi slíbila, pamatuješ? Tak to pojď jako správná kunoichi dodržet."

Ino tedy jen zklamaně nafoukla tváře; ať chtěla nebo ne, svého senseie poslechnout musela. Poslala Sasukemu vzdušný polibek- přičemž Naruto musel Sakuru popadnout kolem pasu, aby po ní neskočila- a následovala svůj tým v hledání Choujiho oblíbeného jídla.

,Má to u mě,´ oddychl si Kakashi samou úlevou. Mít na starost čtyři krky bylo už samo o sobě dost vyčerpávající a jeden navíc, ještě ke všemu takový konfliktní, by ho mohl stát nervy.

K Narutově radosti- a také k neskonalé radosti kolemjdoucích- se konečně rozešli dál.

---

Jak hodin přibývalo, davy lidí houstly a po cestách, které se občas i rozdělovaly, se téměř nedalo chodit. Slunce nemilosrdně žhnulo, mraky se ne a ne oběvit, ale ani to návštěvníky nijak neodradilo v užívání si poutě.

Naruto dlouho skučel, když nikde nenašel žádný rámen bar, nakonec ale zjistil, že přeci jen se dá jíst i něco jiného. Ani tak si ovšem neodpustil kousavou poznámku o tom, že Sasukeho oblýbených rýžových kuliček je všude plno a jeho rámen nikde.

Bylo kolem půl třetí a tým sedm se s plnými bříšky i batohy potácel dál. Počáteční nadšení z nich vyprchalo, nikde už neobjevili nic, co by neviděli v předchozích čtyřech stáncích. Byli unavení jako z mise a taky poněkud podráždění, jak do nich neustále někdo vrážel. Nejhůř na tom byla asi Aki, pokaždé se otřásla nebo tichounce sykla bolestí, ale nic neříkala, jen je mlčky následovala. To ona přece Tsunade přemluvila, bylo by tedy krajně nevhodné, kdyby si začala stěžovat.

Když už to vypadalo, že se dostávají na koec- stánků i lidí pomalu ubývalo a ulice vypadaly jako obvykle- zahlédli něco opravdu velkolepého, co se hrdě tyčilo nad všemi budovami. Naruto s Aki mohli jen zírat s pusou otevřenou dokořán.

„To je ruské kolo," vysvětlila Sakura s úsměvem a Naruto zahvízdal; už zase byl ve svém živlu. Že by tohle bylo to obrovské kolo, do jehož kabinky mohl kdokoli nasednout a on jej vyvezl vysoko k obloze? I o něčem podobném se děti kdysi nejednou zmínily. Přidal tedy do kroku, s hlavou mírně zakloněnou; byl div, že o nerovný povrch nezakopl.

Sasuke se táhl vzadu až za Kakashim a jeho obličej potemněl. I on na ruském kole byl. Kdysi, jen jednou. Poprvé a naposledy. Když mu bylo šest let, Mikoto ho na jednu pouť vzala a nejen jeho. Užívali si jako ideální rodinka a tam nahoře byl právě s ním, s Itachim. Jéje, jak byl tehdy nadšený! Když si uvědomil, že o necelé dva roky později-

„Hej, Sasuke!" Z přemýšlení jej vytrhl Narutův hlas. Ani si nevšiml, že už k obrovské atrakci dorazili. Jeho tým už stál u stolečku hned vedle schodů vedoucích až ke kabinkám a vytahoval si své peněženky. „Jedeš taky?"

Při vzpomínce na dětství se už-už chystal rázně zamítnout, když v tom na sobě zachytil Akiin pátravý pohled. Tušila snad něco? Ne, to nebylo možné, jak by mohla..? Až teď si uvědomil, že ona by mu měla být teoreticky nejblíž. Takové malé pískle. V hlavě mu zazněla Tsunadina poslední slova, a tak jen velice nerad přikývl na souhlas. Je klidně možné, že i právě teď ho ANBU sledují. Rozhodně by ho to nijak nepřekvapilo. Zatnul pěsti a snažil se svůj vztek ovládnout. Kdyby ho ta babizna nevydírala... Na chuuninské zkoušky se dostat potřeboval, nejdřív se ale musel snížit k něčemu takovému. Neměl ji rád, vůbec ji neměl rád...

,Čím jsem si to zasloužil?´ zasténal v duchu znechuceně, na černovlasou dívku se raději ani nepodíval a s pohledem upřeným do země se šel přidat ke svému týmu.

Sakura vrazila Kakashimu patřičnou částku za svůj i Akiin lístek do ruky a otočila se k přicházejícímu Sasukemu. Při pohledu na něj se jí opět rozbušilo srdce- proboha, ta jeho pomalá, sebejistá chůze, lhostejný výraz ve tváři... Každý jeho krok ji dostával do kolen. Její tváře nabraly narůžovělý nádech při představě kabinky pro dva. Jen ona, Sasuke Uchiha a krásný výhled na celou Čajovou vesnici. Romantika, která může vyvrcholit jen v jedno...

Ze zasnění ji vytrhlo zatahání za rukáv.

„Ehm, Sakuro?" Aki nesměle těkala očima z ní na Uchihu. „Pojedeme spolu?" Viděla, jak dívce zklamáním poklesla ramena a taky jí bylo jasné, že neodmítne. Nechtěla jí kazit plány, ale zmocnila se jí obrovská nervozita. Nemohla jet s nikým jiným než s ní, to prostě nešlo. Už jen při té představě se jí sevřelo hrdlo a v ústech cítila jakousi pachuť, díky které se jí mírně zvedal žaludek.

Sakura bezmocně pohlédla na Sasukeho, který zaujal své místo vedle Naruta a nikoho si nevšímal; ani jí. Oči dívce pohasly, sny se rozplynuly a s křečovitým úsměvem přikývla na souhlas. Teprve až teď se Aki uklidnila a mohla se svému chování podivit. Se Sasukem by být rozhodně nechtěla, ale co Naruto? Měla za to, že jemu věří taky. Zřejmě to tak úplně pravda nebyla.

V čele s Kakashim, držícím čtyři lístky, vystoupali těch pár schodů až k atrakci.

„Já s ním ale nepojedu!" zahromoval Naruto neústupně a bojovně na svého rivala vystrčil bradu. Sakura jen protočila oči v sloup- co by za to dala ona! O rok mladší dívka, která se jí držela, jí pomalu začínala lézt na nervy.

Sasuke nadzvedl obočí a koutkem oka na blonďáka pohlédl. „Kdo říká, že s tebou chci jet? Pojedu sám."

Světlovlasý muž středního věku, který si od Kakashiho právě přebíral lístky, na něj pobaveně upřel své svítivě zelené oči. „Obávám se, že to nebude možné, chlapče. Do kabinky může nastoupit pouze dvojice, jinak by se převážila."

Sasuke jen stěží zamaskoval své zděšení za znechucení, Naruto si i přesto stál tvrdě za svým a Kakashi jen nasucho polkl. Mohl se jen modlit, aby vše dobře dopadlo a on nemusel platit žádné škody.

Aki se Sakurou se zařadily mezi dvojice čekající na kabinky. Jakmile se dvířka jedné zavřela, celé kolo se pomaličku rozpohybovalo a zase zastavilo až s další volnou kabinkou. Za dívky se rozmrzele zařadili chlapci- Sasuke už se s tím jakš takš smířil a Naruto se tam přeci jen těšil natolik, že se pod Kakashiho příslibem večeře u Ichiraku podvolil. Už to měl vymyšlené a přestože tím riskoval život- doslova a do písmene- byl ochotný to udělat pro dobro celého týmu. Oni to prostě potřebují, oba dva!

Jakmile zamilovaný pár před nimi zmizel v kabince a objevila se prázdná, mohla Aki sic nejistě, zato ale plná očekávání vlézt dovnitř. Muž kontrolující lístky měl pravdu- vevnitř bylo místo akorát pro dva lidi, ani stoupnout se v ní pořádně nedalo. Usadila se k okénku naproti dvířkům, rukama se křečovitě chytla sedadla, nohy skrčené kvůli protější sedačce se stejnými rudými potahy. Z tak malého prostoru nebyla příliš nadšená a hlubokými nádechy a výdechy se marně pokoušela zahnat úzkost.

Dříve než se k ní mohla připojit i druhá dívka, než ji mohla obdařit povzbudivým úsměvem a uklidňujícím hlasem utěšit, popadl Naruto svého černovlasého partnera za předloktí, jemně odstrčil Sakuru od vstupu a doslova ho hodil dovnitř.

„Co to-!" Sasuke jen tak-tak udržel rovnováhu, ay nepřepadl na stejně šokovanou Aki a shrbený se otočil s úmyslem okamžitě zmizet a Naruta zabít.

Pozdě.

Naruto pohotově zavřel dveře kabinky a kolo se opět šnečím tempem rozjelo, aby se mohlo po pár vteřinách znovu zastavit.

„Kretén," procedil skrz zatnuté zuby a s notnou dávkou sebeovládání se usadil na protější sedačku co nejblíže ke dveřím a co nejdál od Aki. Přestože byla dívka instinktivně nalepená k oknu, jejich kolena od sebe nebyla tak daleko, jak by si oba bývali přáli.

V jaké situaci se ocitla, si Aki uvědomila až po zavření dveří. I přes své rozhodnutí se jí okamžitě zmocnil strach. Panický strach z toho kluka, který teď byl od ní takový kousek. Tentokrát však nemohla utéct, neměla kam. Byla v pasti. Naruto! Proč jí to udělal? Schválně? Tak proč?!

Ani na chvíli ze Sasukeho nespustila oči, narozdíl od něj, který svůj pohled upíral z okna na dveřích. Sklo bylo téměř všude- vedle Aki, za ní, vedle Sasukeho, za ním. Jindy by ji pohled ven nadchnul, teď však v hlavě měla jen jedno. Pomoc! Potřebovala ji, nutně. Hrozně moc si přála, aby se dvířka otevřela a ona mohla ven.

Její dech byl čím dál zrychlenější, dokud si neprokousla spodní ret. Bolest ji na okamžik zaměstnala a se syknutím rychle vsála poraněný ret mezi zuby, kde se jí ústa naplnila tolik známou chutí krve. Jakmile na sobě zaregistrovala Sasukeho pohled, konečně uhnula očima. Spolkla obsah svých úst, odvážila se purpurové oči schovat pod víčka a povolila stisk, kterým drtila okraj sedačky. Klid... Pamatuj, je to jen kluk, o pouhý rok starší kluk. Nic mi neudělá. Jen si v klidu sedí a kouká se z okna. Udělám to samé. Nic se nestane. Hlavně klid...

Sasuke si dívku koutkem oka prohlížel od hlavy až k patě. Víčka měla pevně semknutá, hrála si se spodním rtem, hlavu poněkud skloněnou a občas se otřásla. ,Má strach,´ problesklo mu hlavou a proti své vůli pocítil zvláštní uspokojení. Zamračil se a odtrhl od ní pohled. Tohle nesměl. Odmítal si kvůli malé holce zničit šance stát se chuuninem. Byla by potupa, kdyby hokage pustila na zkoušky místo něj tohle štěně. Měl dilema, protože pořád tady byl i jeho cíl. A osoba hned vedle držela v rukou nápovědu, která by se mu později víc než jen hodila. ,Později...´ Neměl na vybranou, tak proč Tsunadiny rádoby mise trochu nevyužít? Jak těžké může být získání důvěry psychicky narušeného dítěte? On sám je ještě dítě, ale...ona je holka. Moc dobře si uvědomoval, jak na dívky kolem sebe působí, co s nimi dělají pouhé jeho pohledy. Však ona mu pak všechno řekne sama a dobrovolně. Zabije tím dvě mouchy jedinou ranou.

Pohlédl z okna naproti za Akiinou sedačkou a ušklíbl se. Plánoval to dát Narutovi pořádně sežrat, ale o to už se, jak viděl, starala Sakura. „Zaslouží si to."

Aki sebou polekaně trhla, když se kabinko rozlehl Sasukeho hluboký hlas a dech se jí opět poněkud zrychlil. Když se však na vlastní oči ujistila, že pořád sedí nehnutě na svém místě a ani se na ni nedívá, trochu se uklidnila. Správně... Kdyby chtěl něco udělat, už by to udělal. Přestala svírat sedačku, trochu se pootočila, aby viděla za sebe a mírně roztřeseně se pousmála. Jak mohla vidět, Sakura s Narutem do další kabinky ještě nenastoupili. Podobně jako v lese, Naruto seděl na zadku a držel se za hlavu, na které se vyjímaly tři unikátní boule, z nosu mu tekla krev a nad ním se jako bohyně zkázy tyčila rozběsněná Sakura. Do obličeje jí neviděla, ovšem vsadila by cokoli, že zuří ještě mnohem více než při šarvátce s Ino. Upřímně, nechtěla by teď být na jeho místě. Tentokrát ho však ani trochu nelitovala- to on mohl za tuhle zapeklitou situaci. Musela se Sasukem souhlasit.

Když už Kakashi ztratil trpělivost a oba dva do kabinky hodil stejně jako Naruto Sasukeho, mohlo se ruské kolo opět pohnout.

Sasuke se pohodlně opřel a upíral pohled před sebe z okna. Aki seděla shrbeně, aby její záda nepřišla do kontaktu se sedačkou. S potěšením si uvědomila, že strach postupně odeznívá a nahrazuje jej pouhá nervozita. Podobně se cítila před hromadným seznámením s geniny- nevěděla, co může očekávat.

Kabinka pomaličku stoupala nahoru a Aki se naskytl pohled na druhý konec vesnice. Sasuke ze své strany viděl celou pouť a za ní les, kterým sem přišli, zato Aki měla výhled pouze na stromy, občas nějaký ten obyčejný dům a v dálce se jako miliony diamantů třpytilo moře. Byl to jen pruh táhnoucí se, kam až z okna dohlédla, ale naprosto ji uchvátil. Na vteřinu zapomněla na Uchihu šikmo naproti sobě a ona třpytivá modř ji naplnila zvláštním klidem.

,Tak se konečně uklidnila,´ pomyslel si Sasuke při pohledu na dívčin fascinovaný úsměv, který se jí nevědomky vloudil na tvář. Jemu však do smíchu nebylo ani trochu. Zaplavil jej pocit déja vu a myšlenky začaly nabírat nebezpečný směr k minulosti. Trhl hlavou a zběsile zamrkal, aby se jich zbavil. Co kdyby se zase neovládl?

„Co ramena?" zeptal se dříve než nad tím mohl popřemýšlet, a tak alespoň nasadil ledabylý výraz. Jako by se ptal z nutnosti- což byla z větší části pravda. Aki sebou škubla a překvapeně pootevřela pusu. Chvíli jí trvalo než si uvědomila, že na ni Uchiha opravdu promluvil. Původně neměla v plánu se s ním vybavovat, ale když už nějakým zázrakem začal on...

„Jsou skoro v pořádku," zamumlala v odpověď a pozorně jej propalovala pohledem. Co se stalo, že tak najednou změnil přístup? Nechtělo se jí věřit tomu, že by se sám od sebe rozhodl s ní trochu vyjít. Pravda; neznala ho, ovšem bylo jí jasné, že není ani zdaleka jako Naruto- otevřený a přátelský, ačkoli se jí ani ten blonďák nezdál zrovna upřímný co se týče emocí.

Měla sto chutí se ho na příčinu zeptat, ale odolala. Když už se tedy Sasuke snažil nevyvolat konflikt, nebude ho vyvolávat ani ona.

Užasla nad sebou samotnou. Fakt, že se i černovlasý chlapec "rozhodl" s ní vycházet, ji potěšil. Dokonce toužila po tom, aby si s ním mohla dál povídat... Ne! Tohle bylo špatně. Nechtěla se s ním přátelit, jen příležitostně spolupracovat! Nelíbil se jí respekt, který k němu pociťovala. Podvědomě věděla, že za to může podobnost s Itachim, ale to přece nešlo. Je to obyčejný kluk, jen o rok starší než je ona sama!

Byla zmatená. V jednu chvíli by Sasukemu nejraději ublížila a v druhou by si s ním ráda povídala! Zhluboka se nadechla a snažila se svou splašenou mysl plnou protichůdných myšlenek zklidnit. Pro dobro týmu i své vlastní by možná bylo lepší, kdyby svou nechuť k němu překonala a zatím to vypadá, že je na dobré cestě. Nebude se tomu vzpírat.

„Nenávidíš Itachiho?" vydala ze sebe tichým, leč pevným hlasem a ani ve chvíli, kdy k ní Sasuke šokovaně otočil hlavu, z něj nespustila oči. Propaloval ji pohledem, ze kterého nemohla vyčíst absolutně nic. Lehce se zamračil, až ji zamrazilo, pak ale pomalu přikývl na souhlas.

Aki ho chápavě napodobila. Na víc se i přes svou zvědavost nevyptávala, víc toho ani vědět nepotřebovala. Jeho změnu stále nechápala, ještě méně se ale vyznala sama v sobě. Co ji nutilo k něčemu takovému? Chtěla ho přece ignorovat, nebo ne? ,To jsem ale byla přesvědčená o tom, že je stejný. Že by měli Sakura s Narutem pravdu? Přeci jen, znají ho mnohem lépe. To jsem opravdu byla tak nefér a dělala jsem samé unáhlené závěry? On Itachiho nenávidí. Nevím, z jakého důvodu, ale nenávidí ho. Jako já. Proč jsem se vůbec bála? Jen kdyby mu nebyl tolik podobný... Kdybych si zvykla na Sasukeho, třeba překonám i strach z něj...´

„Ty taky."

Aki opět lehce nadskočila. Proč se sakra pokaždé tolik lekne? „Cože?"

„Taky ho nenávidíš," konstatoval Sasuke a ani se na ni nepodíval. Kdyby Aki na vlastní oči neviděla, jak se jeho rty pohybují, myslela by si, že se přeslechla. Souhlasně zamručela a oba v tu chvíli pomysleli na to samé- opravdu jsou na jedné lodi.

,Že bych měla Narutovi nakonec poděkovat?´ napadlo ji bláhově, otočila se ke svému oknu a počala se znovu věnovat nádhernému, uklidňujícímu výhledu.

„Zabiju ho."

Naskočila jí z jeho vražedného podtónu v hlase husí kůže, ale kupodivu zůstala úplně klidná a dál se kochala pohledem na moře. Byli právě na samém vrcholu ruského kola a modrý pruh se stal mnohem širším.

„Hodně štěstí," odvětila suše, načež si Sasuke odfrkl a tím jejich debata skončila. ,Budeš ho potřebovat,´ dodala by nejraději, ale to už si nechala pro sebe. Tenhle fakt ji nijak nepřekvapil, sama by staršího Uchihu ráda viděla bez dechu, bez krve, bez tlukoucího srdce. Na to ale byla příliš slabá, především kvůli svému strachu a jisté schopnosti, která jí byla spíše trnem v oku než k užitku. Nebýt jí... Nestalo by se vůbec nic. Žila by svůj život v klidu, s myslí plnou vzpomínek a bez vědomí, že nějaká Akatsuki banda vůbec existuje. Teď už si o takovém životě mohla buď nechat zdát, nebo mohla zčít úplně od začátku. Zapomenout i na ty poslední čtyři roky, přenést se přes to všechno. Konoha jí tuhle variantu svým způsobem nabídla.

Nechala se dál unášet myšlenkami, nepřítomně hleděla z okna s naprosto uvolněnou tváří a s příjemným pocitem klidu a bezpečí. V tomhle rozpoložení setrvala jak ona, tak i Sasuke až do doby, než jejich kabinka sestoupila až dolů a její dveře se po sedmnácti minutách jízdy znovu otevřely.

,To bylo snadné,´ pomyslel si Sasuke, spokojený sám se sebou, přestože tam nahoře na chvíli úplně zapomněl, proč to dělá. Vystoupil a hned za ním se z malého prostoru vysoukala ztuhlá dívka. Oba přistoupili ke Kakashimu, který už je s téměž dočtenou knížkou čekal dole pod schody, a tam se Aki pořádně jako kočka protáhla.

„Tak co?" začal jejich sensei opatrně, jakmile zvedl oči od stránek. Až na Akiin poraněný ret to vypadalo, že je vše v nejlepším pořádku, dívka si dokonce k jeho překvapení nedržela od Sasukeho svůj obvyklý odstup. ,Co se tam nahoře stalo..?´

„Skvělé, viděla jsem moře," obdařila jej Aki úsměvem, přičemž Kakashi málem upustil svou milovanou knížku.

,Jela se Sasukem, nebo ne?´ Na víc se už zeptat nestihl, protože to už se k nim připojila i zbývající dvojice. Tedy, přesnější by bylo říct- Sakura přidusala a Naruto se přiloudal s naprosto nevinným výrazem.

„A co vy, taky jste si užili jízdu?" pokusil se Kakashi o úsměv, ovšem jakmile na něj růžovovlasá dívka upřela svůj pohled slibující léta nekonečné bolesti, zvedl ruce v obranném gestu před sebe. Místo toho se zaměřil na svého světlovlasého studenta. Před Sakurou se tvářil kajícně a ani nemukl, vedle jeho tří boulí na hlavě trůnila čtvrtá a rukáv své oblíbené mikiny měl natržený, ale když k němu byla dívka otočená zády, potutelně se na něj zazubil. Kakashi jen žasnul. Původně si myslel, že se takhle Sasukeho zbavil, aby mohl být se Sakurou, ovšem už po první její ráně o tom pochyboval. Teď se jeho pochyby jen povtrdily.

„Mohli bychom už jít?" zavrčela zničehonic Sakura, ani nečekala na odpověď svého senseie a se zuřivým pohledem upřeným před sebe prošla kolem Aki a Sasukeho. Černovlasá dívka se chystala něco zmateně namítnout, když v tom jí někdo jemně položil ruku na levé, méně citlivé rameno. Kakashi se Sasukem pomalu vyrazili za Sakurou, která si lokty neurvale razila cestu chumlem lidí.

„Tak co?" zeptal se Naruto se zájmem stejně jako Hatake. Aki se na něj usmála a to mu bylo dostatečnou odpovědí. „Já ti říkal, že není špatný." Dívka znovu kývla a spolu s ním se rozešla za trojicí před nimi. Skenovala Sasukeho záda a musela se znovu pousmát. Nejspíš měl vážně pravdu. Začínala Sasukeho povaze přicházet na kloub, alespoň si to myslela. Nemohla čekat, že na ni opět promluví, až budou všichni pohromadě, ale doufala, že pokud by se s ním ocitla sama, znovu se překoná. Při vzpomínce na jemu hozenou rolničku se dokonce zarděla studem. Třeba by se mu mohla i omluvit, přeci jen, nebylo to od ní pěkné...

Najednou se k ní Naruto naklonil poněkud blíž. „To ale neznamená, že to není nafoukaný blb, co?" Jako by přesně věděl, na co Aki právě myslela; rozhodně ji to přesvědčilo. Žádné omluvy se konat nebudou.

„Mimochodem, vypadáš dobře," sjela pohledem Narutovu hrbolatou hlavu a musela se zasmát jeho nechápavému výrazu. Smála by se třeba i dál, ovšem když se Sakura ohlédla a šlehla po ní stejným pohledem, kterým předtím obdařila i Kakashiho, rychle ji smích přešel a Naruto se před ní okamžitě zmenšil.

Po celou cestu zpátky nikdo z nich nepromluvil, ani Uzumaki ne. Dnešek si opravdu užil; jak poutě, tak i Sakuřiny pěsti a rozhodně nestál o přídavek. Společně s Aki šli až vzadu a černovlasá dívka cítila, jak jí tihle lidí čím dál více přirůstají k srdci. Někdo rychleji a někdo jen ztěžka, ale za těch sedmnáct téměř nekonečných minut, které se Sasukem strávila tam nahoře v jedné malé kabince, byla nakonec opravdu vděčná.

Přiznám se bez mučení, tahle kapitola mi dala zabrat. Má 39 stránek *v sešitě* a u scény v kabince jsem se sekala téměř po každé větě..-__- Snad jste si tu pouť dokázali aspoň trochu představit. Vím, že Naruto a ruské kolo...:D Nejde to k sobě, ale když měl v manze Uchiha v pokoji televizi, proč ne? ;) Snad se kapitola líbila, protože takhle dlouhé už nikdy nic nepíšu -__-