,,Je čas zajít si k Ichiraku rámen!" zavýskl spokojeně světlovlasý chlapec a před zrcadlem v chodbičce bytu si právě vázal čelenku se znakem Listové. Byl čas oběda a Naruto měl v kapse oranžových kalhot nacpanou svou žabí pěněženku- hrdě nesoucí jméno Gama-chan, tudíž mohl okamžitě vyrazit. Vlastně...oprava- jestli se chtěl najíst, musel okamžitě vyrazit. V jednu hodinu se měl sejít se svým týmem na mostě jen proto, aby jim Kakashi-sensei něco důležitého sdělil. Naruta to pořádně namíchlo- nejneže se dnes nekonal trénink, navíc nic, co jejich lehce perverzní sensei považoval za důležité, ho nezajímalo. Nejraději by se na to zvysoka vykašlal a šel trénovat sám, ale na druhou stranu nestál o Sasukeho posměšné urážky na jeho účet (i když se jich nejspíš dočká i tak) a ani o trest.

Neotálel už ani minutu, vystřelil ze dveří a zamknul za sebou. Rozběhl se chodbou směrem k východu, ale stačil udělat sotva pár dlouhých skoků a už si to s bolestným, překvapeným vyjeknutím mířil po zádech k zemi.

,,Au, do prdele!"zaklel dřív, než to mohl zarazit, a mnul si naražený nos. Otevřel oči, ale dveře vedlejšího bytu, do kterých vší silou narazil, už byly zase zavřené.

,,Eh? Proč byly ty dveře otevřené?" zarazil se nad tím a zamračeně si založil ruce na prsou. Pokud si pamatoval, v tom bytě už dlouho nikdo nebydlel. Už to začínal přisuzovat nějakému nevysvětlitelnému průvanu, když tu se dveře otevřely znovu, tentokrát pomaleji a hlavně opatrněji. Hrozivě při tom zaskřípaly panty, nebylo divu, že Naruto celý zmodral a polkl nasucho. Pokud šlo o nadpřirozeno- a především o duchy- už se Uzumaki nejevil jako ten sebejistý ninja s poněkud prořízlou pusou. Pomalu začínal drkotat zuby, ovšem jaké to pro něj bylo překvapení, když místo ducha vykoukla ze dveří hlava neznámé dívky. Světlovlasý chlapec doslova ztuhl na místě a jediné, na co se zmohl, bylo poklesnutí čelisti a kapka krve tekoucí z nosu. Byl si jistý, že ji v životě neviděl, tuhle osobu by si určitě pamatoval. Její tvář vypadala jako z porcelánu a k tomu ty purpurové oči...S černými vlasy mu připomínala spíš anděla smrti, ale byla neskutečně přitažlivá.

,,Promiň, že jsem do tebe vrazila," promluvila monotónním hlasem a aniž by se v jejím kamenném obličeji něco změnilo, zapadla dovnitř. Teprve až když se dveře zavřely, se hyperaktivní ninja vzpamatoval. Vyskočil na nohy a zamračeně si založil ruce na prsou.

,Kdo to byl?´ zamyslel se a vydával při tom hrdelní zvuky. Ovšem ani si nestačil položit další otázku, když se dveře znovu otevřely a on naštěstí stihl uskočit doprava, aby se vyhnul další srážce. Ona neznámá se mu podívala do očí, znenadání se usmála a hned nato se Naruto na chodbě ocitl opět sám.

,,Co...Co to mělo znamenat?" užasl a obočí mu vyjelo až pod čelenku. Ten úsměv... Podrbal se ve vlasech a ještě chvíli hleděl na místo, kde dívka zmizela. Pak to ale hodil za hlavu, vrazil si ruce do kapes a pomalu se vydal chodbou směrem ven. Až když jeho ruka narazila na Gamu-chan, vzpoměl si, kam měl před srážkou namířeno.

,,To snad ne, nestihnu se najíst!" zařval zděšeně a s klením vyletěl ze vchodu na ulici jako neřízená střela.

***

Aki překvapeně koukala na znovu zavřené dveře a chvíli trvalo, než se z toho šoku probrala. Z chodby zaslechla chlapecký hlas a polilo ji horko. Měla za to, že do tří hodin se nebude muset s nikým setkat, ale teď neměla navybranou. Když už je prozrazená, nebude se zbaběle schovávat. Rozhodně vzala za kliku a znovu otevřela dveře, tentokrát však pomalu, aby se srážka neopakovala podruhé. Vykoukla ze dveří a naskytl se jí pohled na blonďatého chlapce v oranžové kombinéze, sedícího na zemi. Ten, jakmile ji uviděl, vytřeštil oči a pusa mu zůstala otevřená dokořán. Aki v sobě zadusila zaúpění a snadno udržovala svůj nicneříkající výraz.

,,Promiň, že jsem do tebe vrazila," řekla a bez dalšího otálení se vrátila do bytu.

,,No páni, já mám asi opravdu smůlu..." zašeptala si pro sebe a opřela se zády o dveře. Když se zaposlouchala, mohla si být jistá, že ten kluk ještě nezmizel. A pak si něco uvědomila.

,To ne, zapomněla jsem na úsměv!´ zděsila se v duchu a tak znovu vyšla ze dveří. Pohlédla do chlapcových blankytně modrých očí, vykouzlila svůj plánovaný úsměv č. 3 a pak podruhé- a snad naposledy- zapadla bez jediného dalšího slova zpátky.

,,Tak je to správně," přikývla spokojeně a šla do ložnice si ještě na chvíli lehnout. Nechtěla riskovat další podobná a zbytečná seznamování dříve, než bude muset.

***

Když Naruto dorazil těsně před jednou hodinou na most, byl natolik podrážděný, že zapoměl pozdravit Sakuru a zamračit se na Sasukeho. Dokonce ho ani nevyvedl z míry Kakashi-sensei, který už tam stál taky bez knihy v ruce.

,Tohle je čím dál divnější,´ pomyslela si růžovovlasá dívka a očima těkala z blonďáka na senseie. I Sasuke si oba měřil zkoumavým pohledem, ovšem pořád si zachovával výraz pokerového hráče.

,,Tak...co jste nám chtěl sdělit, senseii?" ujala se ślova Sakura, když viděla, že ani jeden z nich se zřejmě k ničemu nemá.

,,Jistě...Dnes žádný trénink pravděpodobně nebude, máte volno, ale ve tři hodiny budete sedět v akademii ve své staré učebně. A všichni, rozumíte?" povzdychl si Kakashi, dnes neměl na žádné odporování náladu. To už začal Naruto vnímat a na chvíli zapoměl na srážku s tou zpropadenou holkou, která ho natolik zdržela, že si u Ichiraku rámen stihl obědnat pouze dvě misyk oblíbených nudlí.

,,A senseii...To jste nám nemohl poslat vzkaz?" podivila se Sakura a zkoumavě se zadívala do jeho tváře. Úsměv ji nezdobil, poznala to z jeho vážných a tak nějak vyčerpaných očí. I Sasukemu to přišlo přinejmenším trochu zvláštní a v duchu musel se svou týmovou partnerkou souhlasit.

,,Sakura-chan má pravdu, nemusel jste nás vytáhnout ven v době oběda," zabrblal Naruto a založil si ruce na prsou. Sakura, přestože by byla mnohem raději, kdyby ji podpořil Uchiha, souhlasně přikývla.

,,To sice ano, ale taky bych vám chtěl říct ještě něco, a vy byste si to měli vzít k srdci. Musím vás varovat, že v blízké době zřejmě nastane pár změn a s nimi i těžké období. Všichni se s tím budete muset vyrovnat po svém, ale hlavně ty změny musíte přijmout, každý z vás," promluvil Kakashi vážně, ale vypadal, že každou chvíli usne vestoje. Sasuke, Naruto i Sakura na svého senseie nechápavě hleděli a bylo na nich vidět, že ani v nejmenším neutší, co se jim snaží říct.

,,Takže teď máte rozchod. Hlavně nezapomeňte- ve tři v akademii," připomenul jim ještě jounin, dál na nic nečekal a prostě si bez dalšího vysvětlení zmizel.

,,Změny?" zopakoval Naruto nahlas. To slovo se mu, bůhvíproč, nějak nezamlouvalo.

,,Musí to být velké změny, jinak by nás nevaroval osobně," kalkulovala Sakura zamyšleně a její čelo proťala vráska. Sasuke se do debaty opět nezapojil, ale pozorně naslouchal a v duchu přemýšlel taky. Sakura měla zase pravdu, přiznával si nerad.

,,Sakura-chan, nezašla bys se mnou na oběd k Ichiraku rámen?" navrhl najednou Naruto, na tváři svůj obvyklý úsměv od ucha k uchu a líčka mu zdobily dva ruměnce. A tím jakoby se všechno dalo opět do normálního chodu- Sakura zarputile odmítala, Sasuke se od nich s úšklebkem odvrátil a nevšímaje si Sakuřiného volání, odešel si po svých. Tým 7 se tak rozprchl po vzoru svého senseie a na chvíli zapoměli, před čím je Kakashi varoval. Tedy, alespoň to tak na první pohled vypadalo...

***

Aki potěžkala v ruce váček s penězi, který našla v zásuvce. Úplně na něj zapoměla, ale teď jí přišel celkem vhod. Věděla, že s oblečením a jídlem dlouho nevystačí, ale ani v nejmenším neměla ponětí, co se bude dít, až všechny peníze utratí.

,,No co, když tak se zeptám té blondýny," řekla si a koukla na budík na nočním stolku. Za pár minut měla nastat třetí hodina a nebýt toho, že už tak její tvář vypadala jako z mramoru, byla by smrtelně bledá. Seděla na kraji postele, zády k oknu, ruce měla sevřené v pěst a hlavu skloněnou tak, že přes černý závoj vlasů jí nebylo vidět do obličeje. Šeptala si pro sebe uklidňující a optimistická slovíčka, jako to dělávala celé čtyři roky. Nebyl nikdo, kdo by ji někdy chlácholil, musela se o to tudíž postarat sama. Nechtěla tam jít ani za nic, ale neměla navybranou- jako vždy. Proč to musí i tady zůstat takové, jaké to bylo? Nikdy se jí nikdo neptal, co chce nebo nechce. Vlastně pomyšlení, že by někdo od Akatsuki bral i sebemenší ohledy na nějakou ubohou holku, bylo krutě zábavné.

Z přemýšlení ji zničehonic vytrhlo tiché, jen ledabylé zaklepání. Člověk by si jindy pomyslel, že je to pouze omyl, ale jelikož byly přesně tři hodiny, Aki se z těžkým srdcem zvedla a zatímco se nepříliš nadšeně šourala do chodbičky, hodila na sebe masku- kamennou tvář s mírným úsměvem. To byla její výhoda- tušila, jak se má v dané situaci tvářit. Ovšem o chování se to ne vždy dalo říct...

Jakmile Aki otevřela dveře a zvedla oči k nově příchozímu, okamžitě poznala, že to on jí psal ten vzkaz. Byl to poměrně mladý muž, který se výrazně podobal karikatuře na konci dopisu, především díky účesu a masce skoro přes celý obličej.

,,Dobrý den," pozdravila s úsměvem a zatvářila se jako andílek, ,,vy asi budete onen dotyčný, co mi zanechal vzkaz, nemám pravdu?" Muž se na okamžik zatvářil poněkud vykolejeně- proč, to Aki nepochopila- ale pak si jen povzdychl a podrbal se ve svém křové na hlavě.

,,Jo, jsem to já. Říkej mi...ehm, Kakashi-sensei," řekl stroze a vypadal, že neví, co má dělat. Dívka před ním mu připadala sebejistá a on tam jen stál a čekal, až se k němu připojí.

,,Sensei?" zopakovala Aki s úžasem, zatímco se v jejím výrazu nezměnilo nic. Jakoby své mimické svaly ani neuměla ovládat. To Kakashiho zmátlo a znejistěl ještě více. Neměl z ní zrovna dvakrát dobrý pocit a navíc začínal tak trochu pochybovat o reakci svého týmu, kterou si u Tsunade vydedukoval.

,,No, vlastně ano. Jsem tvůj nový sensei, vedoucí týmu, do kterého tě přidělili," přiznal a sledoval její obličej. Zase nic.

,,Aha, těší mě, Kakashi-sensei," pokývala lehce hlavou a zeširoka se na něj, aniž by ukázala zuby, usmála. Ve skutečnosti se jí to příliš nelíbilo, neměla v plánu někoho na slovo poslouchat, ale Kakashi samotný jí přišel celkem sympatický- už na první pohled vypadal, že se o ni nebude zajímat více, než bude potřeba. Dál na nic nečekala, vyšla za ním na chodbu, zamkla dveře a znovu se k němu otočila.

,,Takže...půjdeme," konstatoval Kakashi, jelikož ho nic jiného nenapadlo říct, a i s Aki těsně vedle sebe vyšel na ulici směrem k akademii.

Jak se Aki obávala, většině vesničanům se už donesla zpráva o nové holce, která ani pořádně nezná svůj původ. Podle jejich nakrčených nosů a podezřívavých pohledů jí bylo najednou jasné, že lehké to mít nebude. Byli tu ale i tací, kterým to bylo buď putna, nebo se to k nim dosud nedoneslo. Ovšem z nich jí nevěřil a s Tsunadiným rozhodnutím rozhodně nesouhlasili.

,,A Aki...Jaké ovládáš techniky?" zeptal se jí Kakashi cestou, aby odvrátil její pozornost od ostatních. Aki byla snad poprvé vděčná, že se jí někdo na něco ptá.

,,Nic extra, myslím, že patří mezi ty základní," odpověděla s pokrčením ramen a snažila se pohledy kolemjdoucích ignorovat. Stále si udržovala lehký úsměv, ale tady venku, úplně nechráněná a bezmocná, jí to šlo o poznání hůř.

,,Opravdu? Až se seznámíš s ostatními, tak si tě trochu...prozkouším, souhlasíš?" Aki odevzdaně přikývla; věděla, že to nebyla otázka. Po zbytek cesty ani jeden z nich nepromluvil a oba si vystačili se svými vlastními myšlenkami. A než se Aki nadála...

...stála před dveřmi do učebny, ze které vycházel hluk a sem tam okřiknutí hlasem dospělého muže. Nohy jakoby ji znenadání vypověděly službu, srdce naopak zrychlilo a začaly se jí lehce potit dlaně.

,,To bude v pořádku," položil jí Kakashi letmo ruku na rameno, ale Aki pod jeho dotykem ucukla. Ani teď na sebe její rozdrásaná kůže neopoměla upozornit.

,,Jo, já vím, jsem v pohodě," ujistila ho klidným hlasem, ale ve skutečnosti si to říkala spíše sama pro sebe. Kakashi na to raději nereagoval a ruku odtáhl, jakoby svého unáhleného pohybu litoval.

Zničehonic hluk vycházející z učebny utichl a Aki polekaně zadržela dech.

,,Můžeš jít," upozornil ji sensei a sám se postavil za ni. Cítil potřebu být tam, přestože nehodlal nijak zasahovat, jak mu poradila Tsunade. Nemohl si nechat ujít výrazy svého týmu, nechtěl o tu zábavu přijít. Aki to ale cítila úplně jinak, měla pocit, že co nevidět omdlí, ale navenek nedala nic najevo.

,,Fajn..." zašeptala si pro sebe, popadla kliku a s předem vybraným úsměvem vešla do třídy plné jí neznámých lidí.