4. kapitola- Kotě
4. kapitola- Kotě
Haruki se loudal těsně za Katakim a po očku kouknul na své náramkové hodinky.
,Za minutu osm,´ povzdechl si ustaraně a zabodl pohled do Katakiho zad. Šel naprosto uvolněně, s rukama v kapsách a nečitelným výrazem. Modrovlasý chlapec se naproti tomu neustále strachoval, jestli je náhodou někdo neuvidí, držel se těsně za ním a co chvíli nešikovně škobrtl i na jakš takš rovném chodníku. ,Tohle není správné...´ problesklo mu hlavou, když velká ručička přistála na dvanáctce- přesně osm hodin. Slyšet ho Kataki, tak se za něj stydí. Zavrtěl hlavou. ,Ne! Nesmím takhle uvažovat! Není to spravné a je mi to jedno!´ přesvědčoval se. Chtěl přeci do Katakiho party a jak řekl sám Kamiyama, tohle byl dobrý začátek.
Ovšem Kataki nebyl jediným otravou jeho mysli. ,Noriko...Jak se jí mám omluvit? Zachoval jsem se zbaběle, ale...Proč do toho musela strkat nos? To mě nemohla podpořit? Chci jí ukázat, že Kataki není vůbec špatný. Dokonce se mi zdá kamarádský, je zábavný...´ Harukiho hruď se opět dmula samou pýchou. On si vybral jeho! Jeho a nikoho jiného. To nemohlo být jen tak, musel v sobě mít něco navíc!
Zničehonic se Kataki prudce zastavil, až do něj chlapec vrazil a tím se navrátil do reality.
„Co se děje?" odvážil se zeptat, zrudlý po tom náhlém dotyku. Kataki ho však pozvednutím ruky umlčel a přitáhl si ho vedle sebe. Haruki zalapal po dechu- tohle dnes udělal snad potřetí nebo počtvrté!
„Trochu se pobavíme," zašeptal mu Kataki do ucha s úlisným úsměvem. Harukiho poblouznění odeznělo a vystřídalo jej podezření. Měl něco za lubem, tím si byl jistý. „Nesnídal jsem a při pohledu na tamtoho pána jsem dostal hlad."
Haruki sledoval jeho pohled a čelist mu poklesla. To nemůže myslet vážně! U chodníku kousek před nimi parkovalo policejní auto. Muž za volantem s někým telefonoval a ze staženého okýnka mu volně visela ruka, ve které držel koblih s vábivě sněhobílou polevou. A někdo jako Kataki to zřejmě bral jako výzvu.
„Tak co, jdeš do toho se mnou?" houknul na Harukiho a oči mu jiskřily vzrušením. „Nebo tady na mě hodláš počkat?"
„Jdu...s tebou," hlesl Haruki bezbranně a svěsil ramena. Pokud se tohle někdy dozví jeho matka, bude po něm, tím si byl jistý.
„Hodný kluk," pousmál se Kataki podmanivě a rukou mu prohrábl vlasy. Právě pro tyto okamžiky se Haruki podvoloval jeho vůli. Vzhlížel k němu jako štěně ke svému pánovi, bez kterého by bylo v tak velikém a zlém světě ztracené.
S Harukim v závěsu se pomalu jako by nic rozešel po chodníku dál. S každým krokem bylo Kadokawovo srdce splašenější a nevědomky se natiskl na Katakiho bok.
,Tak přítulnej...´ potlačil Kataki úšklebek a soustředil se už jen na svůj cíl. V ulici nebyl až na pár pobudů a pejskařů nikdo, což mu plně vyhovovalo. Strážce zákona dál brebentil do mobilního telefonu a dvojici právě procházejících chlapců nevěnoval pozornost. Nejspíš byl do rozhovoru hodně zabraný, jindy by si určitě všiml Harukiho školní uniformy a bylo by mu divné, že není v tuhle dobu ve škole.
Ještě než Kataki auto minul, jen tak mimochodem se po koblížku natáhl a snadno mu jej vytrhl z ruky.
,On to fakt udělal!´ vytřeštil Haruki oči, kterému vážnost situace docházela nějak pomalu. Chtěl se rozběhnout pryč, ale k jeho překvapení Kataki ani nezrychlil. Dál si vykračoval jako bůh všeho, ba co víc; otočil se ke zmatenému policistovi a vyzývavě si z koblihy ukousl.
To jej okamžitě probralo. „Ty malej zmetku!" zařval nepříčetně, odhodil mobil a vystřelil z auta. Harukimu bylo až do breku a začínal propadat při pohledu na rychle se blížícího muže panice; alespoň dokud jeho drobná ruka nevklouzla do té Katakiho.
„A tady zábava začíná," prohodil s naprostým klidem, pevněji jej stiskl a rozběhl se mezi domy. Haruki se s ním snažil držet tempo a střídavě sledoval cestu a jeho vítězoslavný úsměv. Muž je dál pronásledoval a cosi pokřikoval, ale nevnímal to. Teplo Katakiho dlaně mu dodávalo pocit bezpečí, jakousi ochranu před strachem. Zahnuli za roh domu a běželi podél něj dál, pak znovu zabočili a vběhli do uzoučké uličky.
„Teď hlavně tiše," prohodil šeptem Kataki ke svému zadýchanému společníkovi, postrčil jej před sebe a posunky mu přikázal, aby se schoval za popelnici.
,Cože jsme to právě udělali..?´ Ani když si Haruki poslušně dřepnul za kontejner, neopouštělo jej omámení. Už z malé dálky slyšel policistu, který je nepřestával pronásledovat- zřejmě se na svou snídani těšil-, a tak se k němu Kataki připojil. Kontejner nebyl nikterak velký a černovlasý chlapec se na toho druhého musel natisknout celým tělem. Nezdálo se však, že by to některému z nich vadilo.
„Ššš," přiložil mu Kataki ukazováček ke rtům, když už-už otevíral pusu. Haruki se okamžitě odporoučel zrudnout jako pivoňka a téměř se zbožným výrazem pozoroval jeho perfektní obličej z profilu. Byl u něj tak blízko, byl jako opilý z tepla Katakiho těla, z jeho blízkosti i vůně.
,Co se to se mnou kruci děje? Chovám se jako...zamilovaná nána! Panebože! Já ale nejsem teplej!´ panikařil v duchu a přitom nemohl z Kamiyamy, který si právě strčil prst do pusy, aby slízal polevu, spustit oči. ,Klid. To-chce-klid. Určitě je pro mé chování nějaké logické vysvětlení. Nějaké...´
„Kadokawo?"
,Akorát se s ním chci kamarádit, protože má zajímavou povahu. To je všechno! Jasně...A je hezký, ale to mě vůbec nezajímá!´
„Kadokawo!"
„C-co?" potřepal Haruki zmateně hlavou, aby setřásl tak pochybné myšlenky. Se zklamáním si uvědomil, že cizí tělesné teplo zmizelo; Kataki stál na nohou a nechápavě si jej měřil pohledem.
„Ty jseš jak kotě, to není možný," prohrábl si s povzdechem vlasy a pomohl Harukimu na nohy.
„Kotě?" Nějak mu nedocházel význam jeho slov.
„Jo. Malý, nejistý, bezbranný kotě. Ve světě bys sám nepřežil. Potřebuješ, aby ti někdo ukazoval cestu," filozofoval Kataki s vážným obličejem. Když však Haruki uraženě nafouknul tváře, zacukaly mu koutky a pobaveně se zasmál. „Ale no tak, nečerti se! Já si takovýho mazlíčka vždycky přál domů," podrbal ho ve vlasech, položil mu ruku kolem ramen a spolu vyšli z uličky, pro jistotu druhou stranou.
„Nejsem kotě," zabrblal Haruki s dvěma nápadnými ruměnci, ale představa, že by Katakimu patřil, ho...vzrušovala? ,Ne ne ne ne ne a NE!´
„Neodmlouvej," nahnul se Kataki až k němu a uvěznil jeho obličej ve svých dlaních. „Ještě ti pořídím obojek, aby ses nezaběhl a bude to perfektní," zašeptal pobaveně. Harukiho jediným štěstím bylo, že jej černovlasý chlapec hned nato znovu objal kolem ramen, jak se mu podlamovala kolena.
,To je konec...´ Jen tak mimoděk kouknul na hodinky a zděšeně vyjekl, až Kataki leknutím upustil právě vytaženou cigaretu.
„Co děláš!?" zavrtěl Kamiyama zamračeně hlavou a lítostivě se zadíval na zbytek cigarety, kterou ještě stihl nedopatřením zašlápnout.
„Promiň, ale koukal jsi na hodiny? Je čtvrt na devět!"
„A proto ječíš?" usadil jej Kataki znechuceným výrazem a vytáhl si novou cigaretu. Haruki spolkl další hysterické výlevy, které se mu draly na jazyk. Katakiho chladný přístup jej srazil zpět na zem. Nechápal, proč ta náhlá změna. To kvůli té cigaretě? ,Nebo prostě nejsem dost dobrý? Úplně jsem to zkazil...´ Netušil, že si s ním Kataki jen pohrává a dělal přesně to, co se od něj očekávalo.
„Promiň," zamumlal omluvně a s kajícným výrazem jej následoval dál. Zatímco on si nadával do pitomců, Kamiyama potlačoval samolibý úsměv.
,Malé, naivní kotě,´ pomyslel si v duchu a raději okamžitě přestal s představami Harukiho jako roztomilé kočky s obojkem. Jak sladké...Musel se uchechtnout; sváděl ho a ten chudák o tom neměl ani tušení.
Dlouze z cigarety potáhl a po chvilce vyfoukl oblak šedého kouře. Zasáhl Harukiho do nosu a on byl nucen se ho nadechnout. Kupodivu nenakrčil nos znechucením, naopak; kouř mu tak nějak voněl.
,Možná bych mohl...´ napadlo ho a pohledem cigaretu hypnotizoval. Dál na nic nečekal- co by neudělal pro znovuzískání si Katakiho přízně. Aniž by ho předem varoval, vzal mu ji z ruky a bez rozmyslu si ji přiložil k ústům. Než stačil Kataki cokoli namítnout, mocně potáhl. A to dělat neměl.
„Ty jseš debil!" přiskočil k dusícímu se Harukimu, sundal mu batoh a několikrát ho bouchnul do zad. Kouř sice mladíkovi voněl, ovšem o chuti se nic pozitivního říct v jeho případě nedalo.
„V-vod-u!" zachrčel s mírnými potížemi a měl co dělat, aby udržel obsah svého žaludku na správném místě. ,Tak teď jsem se nejspíš pěkně ztrapnil...Vážně jsi debil!´ Cigarety nejspíš nebyly nic pro něj. Kataki na nic nečekal, sehnul se k batohu a vytáhl z něj láhev limonády. Haruki se po ní natáhl a lačně ji do poloviny vyprázdnil. ,Na co jsem si to proboha hrál?´
„Heleď, pokud sis to chtěl vyzkoušet, měl jsi počkat, dokud tu vodu nevytáhnu," uchechtl se Kataki, sklonil se pro batoh a podal mu ho. Kadokawa se ještě pořád vydýchával, s očí se mu řinuly slzy a odmítal se na něj byť jen podívat. „Ale no tak, nemusíš hned brečet."
„Nebrečím! To ten kašel!" odsekl popravdě a ignoroval užaslé pohledy kolemjdoucích.
„Jasně..."
„Myslím to vážně!"
To už se jeho obličej nacházel těsně u toho Katakiho. „Pokud sis chtěl zakouřit, dá se to i jinak," olízl si černovlasý chlapec rty a ušklíbl se. Sledoval, jak chlapci pomalu dochází jak význam jeho slov, tak i dvojsmysl v něm, a zrudl k nepříčetnosti. „Teď na to ale není čas. Hádám, že bys chtěl do školy dorazit ještě dnes."
Harukimu chvíli trvalo, než si uvědomil, o čem to mluví. Bylo půl deváté; už půl hodiny byli za školou. Potlačil zaskučení a nervózně začal přešlapovat na místě.
„Beru to jako ano," zasmál se Kataki, chytl jej za ruku a táhl směrem ke škole. ,A další cigareta v háji...´
,Co když Kuroda-sensei zavolá domů?´ strachoval se Haruki cestou a neustále se kousal do rtu. ,Mamka by mě zabila...Ale taťka...Tomu by se to líbit mohlo. Třeba by mě přestal mít za slečinku. Přece jen, když mu řeknu, co je Kataki zač a když tak něco přidám...´ Ten nápad se mu ihned zalíbil. Jen si otce bude muset zavázat slibem, že nic neřekne Kazumi- to by byl opravdu průšvih.
Ani si nevšiml, že už k budově dorazili. Ticho všude kolem panující jej znervóznilo ještě více, jeho jediných záchytným bodem byl pohodový Kataki.
„Nechceš si ještě sednou na chvíli na lavičku?" nadhodil Kamiyama nevinně a při pohledu na zděšeného Kadokawu se neubránil posměšnému uchechtnutí. „Dělám si srandu. To už by tvý nervy asi nevydržely, co?"
Haruki se už-už chystal odseknout nebo minimálně něco říct, aby si nepřipadal jako naprosté pako, když v tom...
„Hej, vy dva!" ozvalo se za nimi a Harukimu ztuhla krev v žilách. „Okamžitě se mnou!" Hlas Kurody-senseie, stojícího u vchodu školy, se rozčileně rozléhal po celém nádvoří.
„Hups," uklouzlo Katakimu a jen stěží potlačil zívnutí. Ovšem Haruki se rozklepal jako ratlík. Jak to, že je Kuroda tady? Měl přece učit! Nechápal to a zmocnil se jej strach. Že by to nakonec otci ani nestihl říct? Nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby teď jeho matce doma zazvonil telefon s tím, že byl její syn po škole. Její milovaný, slušně vychovaný, perfektní syn!
„Jak to, že neučíte?" zajímal se Kataki a pomalým krokem se za mračícím se profesorem rozešel.
„Ticho, Kamiyamo! Raději se starej o to, aby tohle nebylo naposledy, co tudy jdeš!" vyštěkl Kuroda, kašlal na formálnosti a Harukimu nevěnoval jediný pohled. Byl zklamaný. Kataki jej nepřekvapoval, ale někdo jako on...Přesně toho se bál už od včerejška.
„Aha, tak proto," zavrčel zničehonic Kataki a znechuceně si odplivl. Trhl hlavou směrem nahoru a když se tím směrem Haruki podíval, strnul. Ona! „Mrcha jedna vlezlá, nejspíš to ještě nerozdýchala." Ignoroval Kurodova varování a ukázal blond dívce stojící u okna jejich učebny, kde se teď měli nacházet, prostředníček.
,Noriko...Proč..?´
Omlouvám se, kapitola je neupravená a nejspíš plná chyb. Nakonec jsem ji ale dopsat stihla, jenže už musím z počítače vypadnout..T_T Tak doufám, že jste si ji užili- byla totálně o ničem T_T
A máte pravdu- Haruki je něco tak blbého, ale správného, že se to nějak změnit musí, no ne? Budeme se muset spolehnout na Katakiho, děvčata *a popřípadě chlapci :3*!
Komentáře
Přehled komentářů
Prosim kdy pribyde novej dil? tohle je moje oblibena povidka a to cekani me nici....mooooc prosiiiim *smutne kouka*
honem !!!!!!!!!!!!!!!!!
(Ryuuzaki, 23. 8. 2009 15:58)sup sup sup sup pokracovani !! plosiiiiiiiim potrebuju to jak drogu !! moc krasnej diilek... kotatko nase xD
Jiskří to tam
(Nade, 22. 8. 2009 14:27)a jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat, než to Harukimu všechno dojde .....
....
(Starvation, 22. 8. 2009 14:07)
Nelíbí se mi, jak o své povídce mluvíš! Totálně o ničem? Ba naopak! Pro yaoifans si myslím, že byla zatím nelepší z celého dosavadního dílka!
Opět musím říct - ty popisy! Chvilkami jsem si onoho běžícího policistu představila jako tlusťocha, co rád koblihu...pak mě zarazilo, že běží - onen tlusťoch by tak jistě nejednal - spíše by si vyndal z krabice plné koblih nějakou další kalorickou bombu.
Pak už nemám co vyčíst. Líbí se my Katakiho smysl pro humor...Čím dál víc jej toužím poznat, ujasnit si, proč ho už dávno nevyhodili ze školy, proč je tím, čím je a hlavně kdo jsou jeho rodiče?
Jsem zvědavá na další kapitolu :)
kyaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
(Kira, 20. 8. 2009 1:29)miluju ho! Kataki je prostě dokonalej! noriko.... *zvrací* jop, nee-chan, už mám skicu margana a harukiho, kdyžtak pošlu napřed tu, abych vědělo jestli něco neupravit, než to obráhnu vybarvim blablabla.... no však víš :)
na nic XD
(Naru, 19. 8. 2009 22:51)KOŤE! =3333333333333333333333333333333333333333333 to je něcooo =))) pokráčko pokráčko nebo ze mě nezbyde ani kyblík nervůůůůů
Wahh...x3
(Alee-chan...x3 (Krycí jméno Zrůdná Neko), 19. 8. 2009 20:27)
Poslyš,má drahá Neko...Ty jsi prostě skvělá!
To Katakiho škádlení je vážně roztomilý...^_^
Jen by mě zajímalo,jestli zajde dál... (Kéž by,kéž by! ^-^)
A děkuju moc za věnováníí...<3 *tetelí se radostí*
Parádní díl...^_^
(A to jak Kataki utřel Noriko se ti fakt povedlo! xD)
. . . . .
(Walentine, 19. 8. 2009 19:30)Moc se těším na další díl:) Btw, to naivní "koťátko" Haruki mě ale naprosto vytáčí... rr :/ Ale zato Kataki:)
...
(terkic, 19. 8. 2009 19:12)wow moc pěkný díl:) moc se mi to líbilo a Haruki je hrozně roztomile hloupoučkej:)
prosiiiiiim
(EMauinka, 18. 9. 2009 16:49)