1. kapitola- Rande?!
V rozlehlé školní budově se rozdrnčel starý zvonek a dal tak všem studentům střední umělecké školy vědět, že první hodina právě začala. Ruch pomalu utichal a jak chlapci, tak dívky se rozešli do svých lavic a vyčkávali příchod vyučujícího. K jejich smůle profesoři přicházeli do hodin přesně načas, obzvláště na tu první, kdy se do třídní knihy zapisovali chybějící studenti a opozdilci. Tak tomu bylo i v 1.B, třídě plné talentovaných a nadaných prváků. Každý z nich byl jiný a přesto měli něco společného. Všechny je spojoval zájem o umění. Tedy, skoro všechny... Vždy se našla nějaká výjimka a ani tato třída nebyla jiná.
Zatímco profesor u katedry vyvolával jména studentů a jejich příslušníci se k nim poslušně hlásili, jen jediný z nich nevěnoval muži vepředu pozornost. Místo toho koukal ze své pozice v úplně zadní lavici z otevřeného okna a s mírným úsměvem přijímal vítr, který dovnitř proudil a jemně si pohrával s jeho kratšími černými vlasy s odstínem do modra. Zasněně pozoroval všude poletující okvětní lístky sotva rozkvetlých sakur a myšlenkama zabloudil k opojné představě prázdnin.
,Už jen dva měsíce a mám první rok tady úspěšně za sebou,´ pomyslel si spokojeně a už-už se chystal vrátit zpět do reality, když vtom jeho pozornost upoutala osoba venku. Pomalým vycházkovým tempem mířila po cestě přímo ke vchodu do školy a kdyby nevěděl, kdo to je, byl by si i myslel, že se ona osoba nepodívala na hodinky.
,Zase pozdě,´ konstatoval v duchu s pobaveným úsměvem a jeho tmavě modré oči zasvítily vzrušením. Jak to tak vypadalo, i dnešní hodina bude ještě zajímavá...
,,Kadokawa Haruki!" Z přejímání jej vytrhl až rozhořčený profesorův hlas. Polekaně sebou trhl a vrhl směrem ke katedře omluvný úsměv.
,,Zde," pípl rozpačitě, až se několik dívek vepředu zachichotalo.
,,Co se to s vámi děje, pane Kadokawo?" zavrtěl Kuroda-sensei s povzdychem hlavou. ,,Chápu, již se blíží konec školního roku, ale že zrovna vy nebudete dávat pozor..."
,,Omlouvám se, pane," ospravedlnil se Haruki a věnoval postaršímu profesorovi úsměv, díky kterému si většinu lidí omotával kolem prstu. Kuroda-sensei si ještě jednou mohutně povzdychl, než se opět sehnul k třídní knize a pokračoval dál. ,,Kamiyama Kataki!" Ve třídě se opět rozhostilo hrobové ticho a nikoho nepřekvapovalo, že se příslušník onoho jména neozýval. Kuroda-sensei zdvihl hlavu a zadíval se na zadní lavici v prostřední řadě. Byla prázdná. Zase. Neodpustil si další, za dnešek již třetí, povzdech a jméno přeskočil.
,,Takže dál tady máme...Kanzawa-" Dříve než stačil vyvolat jméno dalšího studenta, se dveře třídy zničehonic otevřely a dovnitř vešel ten, na kterého se Haruki i někteří další jeho spolužáci téměř těšili.
,A je tady,´ pomyslel si Haruki nadšeně a stejně jako ostatní z něj nespustil oči.
,,Takže jste nás svou přítomností přece jen poctil, pane Kamiyamo," prohlásil Kuroda-sensei suše a pohledem doprovázel chlapce s rukama zabořenýma v kapsách volných černých kalhot až k lavici. Tam se chlapec pohodlně uvelebil na židli tak, aby mu to vyhovovalo, včetně nohou provokativně položených na lavici. Někteří při tom pohledu zalapali po dechu, jako kdyby se jim tenhle pohled naskytl poprvé, jiní se zase pobaveně pošklebovali. Haruki z něj nemohl oči spustit, a to doslova. Kamiyama Kataki, stejně starý kluk s rozježenými uhlově černými vlasy, rošťácky spadajícími do čela, a uhrančivýma černýma očima, přišel do 1.B teprve nedávno. Přestoupil k nim o pololetí z celkem jasných důvodů a tehdy se tato třída stala nechvalně známou po celé škole. Do té doby byli všichni studenti zde vzorní a pečliví, jiní více, druzí méně. Sám Haruki patřil k těm vůbec nejlepším. Ale po příchodu Katakiho si někteří začali postupně uvědomovat, že onen stereotypní život poslušného studentíka jim až tak nevyhovoval. Sami problémy nedělali, ale velice rádi sledovali výstupy toho nového kluka, který se od nich tolik lišil, a nevadilo jim, že to vrhá špatné světlo na celý jejich kolektiv. A právě proto jej Haruki téměř až obdivoval. Byl jiný, vyčníval z davu a nebál se nahlas říct, co má právě na srdci a co se mu nelíbí. Jednoduše a v kostce řečeno- byl to rebel, který svým spolužákům zpestřoval jejich studentský život. A kantorům samozřejmě dělal ze života peklo na zemi.
,,Jsem velice rád, že jste dorazil," ozval se znovu Kuroda-sensei a podmračeně si Katakiho měřil pohledem. ,,A byl bych ještě radši, kdybyste si sedl jako normální, slušně vychovaný člověk. Tohle je střední škola a ne nějaká hospoda!"
,,Už jsem si ke vší smůle všiml," zívl dlouze Kataki a s výrazem absolutního nezájmu si založil ruce za hlavou. Kuroda-sensei se ovšem nehodlal nechat jen tak lehce vyprovokovat. Tohle rozhodně nebylo poprvé, kdy si černovlasý chlapec napochodoval do třídy deset minut po zvonění, navíc s drzým úšklebkem a bez omluvenky.
,,Být vámi, pane Kamiyamo, začal bych se chovat slušně. Máte ještě život před sebou a-"
,,Ale no tak, šetřete slovy," skočil mu Kataki do plánovaného proslovu a se zadostiučením sledoval, jak profesor pomalu rudne vzteky. ,,Oba víme, že dokud staříci budou tenhle ústav sponzorovat, můžu si dělat co chci. Být já vámi, tak začnu s výkladem, tímhle jen zbytečně ztrácíte čas!"
,Uklidni se a nenech se jím vytočit. Je to jen malý nevychovaný spratek, nestojí ti za ty problémy. Je přeci jen otázkou času, než ho vyhodí i odtud,´ pomyslel si Kuroda-sensei a zhluboka dýchal. Zřejmě mu to pomohlo, neboť o chvíli později obdaroval nespokojeného Katakiho úsměvem.
,,Děkuji za radu. Vezmu si ji k srdci a upřímně doufám, že i vy se propříště zachováte jinak," přitakal a otočil se k tabuli s úmyslem začít novou látku. Haruki a ostatní studenti bedlivě sledovali jejich slovní přestřelku se zatajeným dechem a neodvažovali se cokoli namítnout.
,,Já zase doufám, že všichni tady jsou stejně naivní jako vy, Kurodo-sensei!" uchechtl se Kataki a s výrazem plným očekávání sledoval profesorovu reakci. K jeho zklamání však Kuroda-sensei nevypěnil, jak měl v plánu. Zamračil se a znechuceně si odfrkl.
,Šmejd starej...Však já ho dostanu,´ pomyslel si a konečně sundal nohy z lavice. Už dlouho se snažil toho dobromyslného profesora vyprovokovat, ale zatím se mu to nepodařilo. Musel však, uznat, že "hádky" s ním jsou zábavné. Nejlepší na nich bylo, že měl vždy poslední slovo. Byla to vcelku ironie- Kataki se jej snažil naštvat a nakonec tak většinou skončil on sám díky Kurodově diplomatickému jednání.
Černovlasý chlapec si povzdechl a znovu mohutně zazíval, přičemž hodil očkem po spolužákovi ve vedlejší lavici u okna. ,Už zase na mě civí...´ Mezitím Kuroda-sensei započal se svým výkladem o secesi a třída jakoby se probrala z transu. Každý teď urychleně hledal něco na psaní a místností se neslo šustění papírů.
Haruki, když si všiml Katakiho pohledu, ihned sklopil oči a snažil se zaposlouchat do Kurodova výkladu. Nervózně kmital tužkou mezi prsty a kousal si spodní ret, avšak jeho myšlenky pokaždé zabloudily někam úplně jinam. Bylo mu Kurody-senseie líto. Byl to jeden z nejlepších učitelů na škole a on si ho oblíbil už při první hodině s ním, ale proti Katakimu by se jej nezastal. Sám si neuměl své chování logicky vyložit, na základní škole takovými egoistickými frajírky přímo porhdal a tajně se jim vysmíval, jenže tenhle byl v něčem jiný...
,,Hej, Kadokawo!" vykřikl zničehonic Kataki přes celou třídu a přerušil tak plynulý příval Kurodových slov. Než se Haruki nadál, přistála mu na lavici malá bílá kulička narychlo zmuchlaného papíru. Polekaně trhl hlavou vedle sebe a nechal svou čelist volně poklesnout. Nemýlil se, Kataki upřeně koukal právě na něj a jeho tvář dokonce zdobil mírný úsměv. Nemohl tomu uvěřit. Od chvíle, kdy sem Kamiyama nastoupil, s ním nepromluvil jediné slovo. Haruki pochyboval i o tom, že by si mohl třeba i jen zapamatovat jeho jméno.
Zničehonic se Kataki ušklíbl a lehce našpulil rty, jakoby mu posílal polibek. V tu chvíli se Haruki vzpamatoval.
,To je idiot!´ zanadával si v duchu pobouřeně a s hořícími tvářemi se zavrtal co nejhlouběji do lavice. Rádoby ledabyle sáhl po papírku a narovnal jej, aby si mohl přečíst velice krátký vzkaz psaný překvapivě pečlivým a úhledným rukopisem.
Dneska po škole buď na hřišti. Budu tě tam čekat.
Pokud předtím Haruki stěží vnímal dění kolem sebe, teď nevnímal vůbec. Měl pocit, že se má z tohohle snu každou chvíli probudit, protože tohle mu jako realita rozhodně nepřipadalo. S vytřeštěnýma očima zíral bez mrknutí do papírku a vzkaz si přečetl ještě několikrát. Zvláštní bylo, že modrá písmenka nezmizela...
,,Ehm ehm." Do reality jej vrátilo čísi významné odkašlání. Ani si nevšiml, kdy se Kuroda-sensei přemístil až k jeho lavici a teď s nataženou rukou na něco čekal. Celá třída upírala svůj zrak právě na něj, na absolutně bezproblémového a vzorného studenta.
,,Ten papír, pane Kadokawo," podupával sensei netrpělivě nohou a jen žasl nad Harukiho zpomalenými reakcemi.
,Kruci, to bude trapas...Co si o mě sakra pomyslí?!´ zděsil se Haruki v duchu, ale bez jakýchkoli protestů vzkaz odevzdal. Neodvažoval se kouknout Katakiho směrem a ten ani nijak nezasahoval. Zatímco Kuroda-sensei přejížděl očima po papírku, studenti napjatě čekali na jeho verdikt.
,,Hm, takže rande," konstatoval po nedlouhé chvíli a třída v tu ránu propukla v hlasitý smích.
,No to snad ne!´ zaúpěl Haruki a nejraději by se propadnul do země. Věděl, že to nikdo nebude brát vážně, ale i přesto nebyl profesorovi za tuhle poznámku zrovna dvakrát vděčný.
Kuroda-sensei mu papírek vrátil a ještě předtím než se otočil zpět, věnoval mu zvláštní pohled.
,Co to mělo znamenat? Vypadal, jakoby se něčeho bál nebo měl nějaké starosti...To kvůli tomu Katakiho vzkazu..?´
,,Do čeho ses to zapletl, hm?" Harukimu dnes zřejmě nebylo souzeno, aby mohl nad celou tou podivnou situací popřemýšlet. Stočil pohled dopředu na svou kamarádku, která teď byla natočená k němu. Mluvila šeptem, ale v jejím hlase zaznamenal znepokojení. Noriko byla jeho spolužačkou už od základní školy, dívka s blond vlasy, tyrkysově zelenýma očima a prudší povahou. Jako jedna z mála Katakim opovrhovala a kdykoli na něj padla řeč, div se nezalykala nadávkami.
,,Nevím o čem mluvíš," pokrčil Haruki rameny a ošil se pod jejím rentgenovým pohledem.
,,Ale jo, víš. Mám na mysli vzkaz od toho blbečka."
,,A co je s ním? Akorát mi napsal, že se se mnou chce po škole sejít na hřišti, nic to není. Nic za tím nehledej. Nejspíš chce jen půjčit pár sešitů-"
,,On, jo? Tomu přece sám nevěříš!"
,,Slečno Yazaki, musím vás požádat, abyste si normálně sedla a ztišila se!" Aniž by si to uvědomili, oba přešli od šeptání k tiššímu promlouvání a Kuroda-sensei už toho měl pro dnešek tak akorát dost.
,,Jistě, senseii," přitakala Noriko klidně s pohledem upřeným na Harukiho. Naposledy se na něj varovně zamračil, lehce zavrtěla hlavou a elegantně se na židli přetočila nazpět.
,Nechápu, proč tak vyvádí. Nejdřív Kuroda a teď i Noriko!´ Koutkem oka se podíval na Katakiho. Ten seděl nečekaně v klidu a na tváři mu pohrával spokojený úšklebek. ,Co se může stát, kdy tam zajdu? Nic. Vůbec nic. Kašlu na ně oba, chci zjistit, co po mě může chtít zrovna Kataki.´ S tímto rozhodnutím na chvíli všechno vypudil z hlavy, narovnal se a zaposlouchal do výkladu čekaje, až konečně zazvoní na přestávku.
Tak takhle vypadají naše tři postavy...Postupem času přibydou ještě dvě, respektive dva :D Snad se první kapitola líbila. Napsala jsem ji dřív, než jsem měla v plánu, ale s tou druhou...Nevím, no :3
Kagome-chan
Bezvadný!
(kumiko-san, 1. 9. 2009 16:34)