4. Nehoda

V Travisovi rostl pocit důležitosti, který si náležitě vychutnával. Will by na něj byl pekelně hrdý! Caroline bude nadšená a Clair se málem zalykala štěstím. Jeho zdravé sebevědomí se vrátilo zpět v celé své kráse a velikosti. ,Nakonec to třeba i bude hračka! A pokud toho kluka donutím, aby chodil na ty svoje rehabilitace, paní Harrisonová to jistě nepřejde bez povšimnutí...´ Aniž by si to hned uvědomil, spolu se sebejistotou se k němu plížila i ješitnost, touha po penězích.

Hlavou mu však vrtalo ještě něco. „Můžu se na něco zeptat?“

Clair, která se už dala jakžtakž do pořádku, k němu vzhlédla s laskavostí v očích tak nesmírnou, až to Travise na okamžik uzemnilo. „Samozřejmě, že můžete!“ Ba se mu dokonce zdálo, že je snad dotčená myšlenkou, že by mu na něco neodpověděla.

„Rád bych věděl... totiž, jak se to stalo?“ vysoukal ze sebe a mnul si prsty položené na stehnech. Předpokládal, že se Clair minimálně zarazí, ale ona pouze s úsměvem vstala a prošla kolem něj ke dveřím do chodby, jako by na tuto otázku čekala. V jejích očích stále stoupal, viděla na něm, že ho to doopravdy zajímá. Když už se ti ostatní zeptali, tak pouze ze zdvořilosti. Ještě pořád pro ni nebylo lehké o tom mluvit, ale s každým vyprávěním cítila, jak se s tím pomaloučku smiřuje.

Věděla přesně, kde ta fotka je. Ještě nedávno ji do rukou brávala i několikrát denně. Se vší opatrností ji i s dřevěným rámečkem sundala z hřebíku na bílé stěně, přitiskla si ji na hruď a zamířila zpět do obývacího pokoje. ,Tentokrát to půjde i bez slz, co ty na to, Clair?´ povzbudila sebe samu a tentokrát si sedla vedle vykolejeného Travise na pohovku. Položila fotku na stůl vedle mladíkovy skleničky a nechala mu trochu prostoru.

Travis se se zájmem předklonil, levým loktem se opřel o stůl a dlaní si lehce přejížděl po krku. Na fotografii byli dva muži, respektive jeden muž. Ten druhý byl ještě chlapec, snad mohl mít kolem šestnácti, možná sedmnácti let.. ,Edward,´ blesklo mu hlavou a zaměřil se na něj. Otec, jak si tipl, jej jednou rukou držel kolem krku a druhou mu cuchal černé kratší vlasy. Ani jeden z nich se nedíval do objektivu, vypadalo to spíš, že je někdo při takové momentce nečekaně vyfotil. Edward se snažil odtáhnout, jeho ruce spočívaly na otcově těle, a dle nakrčeného obočí se chtěl i tvářit naštvaně, ale nechtěný úsměv mu to překazil. Přestože měl oči mírně přivřené, Travis mohl vidět, že je má černé, doopravdy černé. Oči staršího hnědovlasého muže byly zrovna zavřené.

V uchu, které šlo chlapci vidět, se ve světle leskla náušnice. Jeho pokožka sice nebyla bílá jako stěna, ale opálený nebyl ani trochu, což ještě podtrhovalo jeho tmavé oblečení; obyčejné vytahané triko s potiskem jakési kapely a nějaké kalhoty, které za stolem příliš vidět nebyly. Celkově budil Edward dojem opravdu pěkného kluka, pomyslel si Travis uznale. Nikdy mu nedělalo problém uvědomit si, který kluk je obzvlášť pohledný a který by mezi dívkami neměl valný úspěch. Asi jako když se holka pootočí a připustí, že „ta kolemjdoucí měla slušný obličej“.

„Stalo se to v lednu, před čtyřmi měsíci,“ začala Clair a tím upoutala Travisovu pozornost. Doyle však i přesto neodtrhl pohled od fotky, od Edwardova obličeje. „Můj manžel, David, byl velice zaneprázdněný pracující muž, málokdy byl doma přes celý den. S Edwardem vždycky vycházeli skvěle,“ nechala na svou tvář vklouznout nostalgický úsměv a bříšky prstů pohladila oba obličeje na fotce, „ale i když to nahlas nepřiznal, Eda mrzelo, že je s námi čím dál méně. Když byl menší, často se zavíral ve svém pokoji a odmítal vyjít ven, dokud táta nepřišel domů.“

Na chvíli zavládlo ticho, aby mohla nabrat síly, než pokračovala. Jejich kolena důvěrně směřovala k sobě. „Bylo zrovna jednadvacátého ledna, když Dave zničehonic přišel domů brzy odpoledne. Většinou chodil pozdě večer nebo v práci rovnou přespával. Když byl Edward malý, chodili ti dva spolu hrávat tenis, ale protože byla zima, chtěli zajet alespoň na squash. Nechtěla jsem je v té vánici někam pouštět, ale nedali si říct.“

Clair zaplavila vlna vzpomínek, měla před očima bezstarostný obličej svého manžela. „Ale no tak, miláčku, kdy zase budu takhle doma?“ řekl a pohladil ji po tváři. „Budeme opatrní, tak se neboj, jo?“ Chtěla mu věřit a když odjeli, sedla si k televizi a snažila se svou pozornost věnovat seriálům, které zrovna běžely. Už si ani nevzpomíná, co že to vlastně tenkrát dávali. Věděla jen to, že se nemohla soustředit, že se nemohla zbavit úzkosti, která ji popadla pokaždé, když se jen koutkem oka podívala z okna na zasněženou ulici.

Travisovi bylo jasné, k čemu se schyluje. Nepotřeboval slyšet, jak to bylo dál, představu měl, ale přišlo mu nezdvořilé ženu zarazit zrovna teď.

„Cestou zpátky zřejmě dostali smyk, silnice byly dost zledovatělé.“ Úsměv z její tváře zmizel, jako by houbou smázl křídu. „Týden trvalo, než se Edward probral. Byl to ten nejhorší týden mého života, sílu jít dál mi dával jen on. Čekala jsem u něj, než se probere. Věřte mi, ten strach bych nepřála nikomu. Nikdo si nezaslouží něco takového zažít.“ Mrkala ostošest, tentokrát nechtěla dát slzám prostor k tomu, aby promluvily za ni. Oba dva, Travis i Clair, hleděli na napůl rozesmátého chlapce na fotografii. „Když se konečně vzbudil... Byl to nepopsatelný pocit. Nemůžu... Ani nevím, jak bych vám ho mohla přiblížit. Jako byste se dlouhou dobu topil uprostřed oceánu a na poslední chvíli by vám kdosi hodil záchranný kruh.“

Travis pomalu přikývl a aniž by chtěl, vydal ze sebe mručivý souhlas. Uměl si to představit – nebo si to alespoň myslel.

„Další tři týdny byl v nemocnici. Měl poraněnou míchu a zlomenou ruku, ale testy ukázaly, že časem by se mohl dát do pořádku. Víte, už tehdy jsem měla pojmout podezření. Říkali, že sice bude chvíli trvat, než se nervy trochu vzpamatují, ale podle nich měl slušnou šanci na to, aby se své nohy znovu naučil ovládat. Když nám to doktor oznamoval, v jeho obličeji se nepohnul jediný sval, jako by ho to ani v nejmenším nezajímalo. Měla jsem pocit, že je něco špatně. A ten pocit přetrvával i dál. Už tam si sestry stěžovaly na jeho chabou spolupráci, měl dny, kdy si k sobě nikoho nepustil. Docházel k němu i nemocniční psycholog, ale ten moc nepochodil. Edward je tvrdý jako skála, nenechá si od cizího člověka nic namluvit. On když nechce poslouchat, tak prostě vypne a nevnímá, s tím už jsem svou zkušenost z dětství měla.

Ten poslední týden se jeho postoje zničehonic změnily. Teď zřejmě vím, čím to bylo, ale tehdy jsem z něj měla ohromnou radost. Začal spolupracovat, vypadal, že se konečně chytil, dokonce i psycholog tvrdil, že to byl pouze počáteční šok, že teď už to bude jen dobré. Pak ho propustili domů, na vozíčku a se sádrou na ruce. A od té doby mi nechce dovolit, abych s ním nohy cvičila. Odmítá uvěřit tomu, že nějakou šanci má... Chvíli sem dojížděl psycholog, ale s ním to nehnulo. Fyzicky ho nutit nemůžeme, bylo by to jen horší.“ Clair si povzdychla a zaklonila hlavu, držela se statečně. Travis strnule seděl na místě, bylo mu horko a potil se. Tohle si už představit neuměl. Co by dělal, kdyby se jemu blízký člověk vzdal své naděje na normální život a on by s tím nemohl nic udělat, jen tomu přihlížet? Ne, to nemohl jen tak z fleku říct. Dokud člověk něco podobného sám nezažije, nemůže s jistotou říct, jak by reagoval. Představy o sobě samém se většinou od reality neuvěřitelně liší, to už věděl.

„Za pár dní to budou tři měsíce jeho povinné rekonvalescence. Nemá cenu, aby se na poslední měsíc vracel do školy, beztak bych ho ani nedonutila. Za tu dobu přečetl mnoho knih, pravda, ale učebnic se ani nedotkl. Přestože ví, že bude v září přezkoušen, těžkou hlavu si s tím nedělá. Chtěla jsem si s ním o tom promluvit, ale svou techniku má, neposlouchal mě. Bolí mě, když vidím, že zahodil nejen šanci na to, aby mohl znovu chodit, ale že se vzdává i své budoucnosti, svého snu.“

„Pomůžu vám,“ hlesl Travis tiše, ale rozhodně, až Clair ustala a jen čekala s hlavou svěšenou. Neviděl jí do obličeje, kryly ho její černé vlasy, které splývaly přes rameno na hrudník, přesto se na ni podmračeně díval. „Nemůžu vám slíbit, že sotva vkročím do jeho pokoje a on mě uvidí, popadne raději učebnice a bude se šprtat,“ potěšeně sledoval, jak její ramena zaškubala v potlačovaném smíchu, „ale chci vám pomoct. Jak jsem řekl, nejsem psycholog a nevím, jak bych měl s takovými lidmi jednat. Stejně mám pocit, že váš syn by spíš potřeboval někoho, komu by se mohl vypovídat, nějakého obyčejného kamaráda. To bych mu nabídnout mohl, a rád. Jak tu jeho hudbu seshora poslouchám, myslím, že bychom si mohli padnout do oka.“ To už se Clair chichotala a zároveň popotahovala, jako by nevěděla, jestli se smát nebo plakat. Nevěděl, proč tohle všechno plácá, hlavně ale chtěl, aby ta žena už nebyla smutná.

„Buďte sám sebou a myslím, že časem by to jít mohlo,“ věnovala mu úsměv, ze kterého Travis cítil důvěru. Důvěru, kterou nechtěl zahodit, kterou si chtěl zasloužit, a to zcela bez postranních úmyslů.

„A co váš manžel?“ zeptal se po chvilce ticha se vší opatrností, přestože tak trochu tušil, že jí tím úsměv znovu pohasne. Ovšem mýlil se, i tuhle otázku čekala.

„Zemřel,“ odpověděla stroze a tím Travisovu domněnku potvrdila. „Na místě nehody.“

Doyle pohledem znovu střelil na fotografii. Dobře poznal sedačku, na které otec syna škádlil – právě na ní seděl. Ač nechtěl, otřásl se, jak mu z toho přeběhl mráz po zádech. Tiše vyjádřil svou lítost, na kterou reagovala pouze vrtěním hlavou. „David by chtěl, abych se o Edwarda postarala, abych ho znovu donutila žít. Vím to. Udělám všechno pro to, abych svého muže nezklamala.“ Travis tuto drobnou, avšak pevnou ženu obdivoval čím dál více. „Ale už dost bylo vzpomínání, co říkáte? Zanedlouho budu vařit oběd, určitě si s námi dáte. Teď bych vás ráda představila Edwardovi. Znovu vás prosím, nenechte se odradit ani vykolejit. Přiznávám, že Ed je někdy docela vypočítavý a využívá toho, ale-“

„Nemějte péči, mě jen tak něco z míry nevyvede,“ ujistil ji Travis se vztyčeným palcem a společně vstali z pohovky s úsměvy na tvářích. Fotografii nechali ležet na stole, světlovlasý chlapec ještě popadl svou tašku do rukou a následoval Clair Harrisonovou do chodby. Byla úzká, ale schodiště naproti vchodovým dveřím byly ještě užší, nedaly se tam ani rozpřáhnout ruce. Každý schod byl taky poměrně dost široký. Napadlo ho, že to má možná co společného s Edwardovým handicapem, ale nechtěl se ptát na další věci, když už Clair vypadala, že je to zase ta samá žena, která ho i přivítala. Vyšli pár schodů do malého mezipatra a pokračovali dál vlevo (stejný počet schodů, Travis měl zlozvyk je všude počítat).

„Tady je koupelna a záchod,“ ukázala na první dveře vlevo, když stanuli v další úzké chodbě čelem k jejímu konci, schody taktéž po levé straně. „Tam je má ložnice,“ pokračovala ukazováčkem k dalším dveřím, „a tamhle má pokoj Edward.“ Ruka se zastavila a ukazovala na úplně poslední dveře. Musela mluvit zřetelněji, aby jí Travis přes hudbu, která šla zpoza posledních zavřených dveří, rozuměl.

Rozhodně s Clair pokračoval chodbou až na její konec. Přestože se snažil si uvědomit, že Edward bude určitě tvrdý oříšek, jeho srdce tomu odmítalo uvěřit. On že by nedokázal nějakého kluka znovu přivést k rozumu? Stačí ho poznat, zjistit, co má rád, co mu vadí, dostat se mu pod kůži... Vždyť to půjde samo! Caroline o něj tvrdí, že se dokáže spřátelit hrozně snadno, tak proč by to teď mělo být jinak? Bil se v něm chladný rozum a neochvějná sebejistota.

Clair se ani neobtěžovala s klepáním na dveře, přes hudbu by ji syn stejně neslyšel. Měla už mnoho zkušeností a věděla, že už čeká, v duchu se jí vysmívá a možná se i těší, až od sebe bude moct zase někoho odehnat. ,Ale tentokrát ne, Ede, tentokrát se ti to jen tak nepovede,´ pomyslela si, povzbudivě se na mladíka, kterému i v tlumeném osvětlení jeho tyrkysové oči zářily, usmála a otevřela dveře.

Počkala, než hudbu ztiší, a ustoupila ode dveří, aby za ní mohl Travis vejít. „Edwarde, někoho bych ti ráda představila.“

Doyle sledoval, jak se chlapec sedící na posteli ušklíbl a sjel ho pochybovačným pohledem. Ihned zaznamenal několik změn oproti fotce, kterou viděl; Edward v obličeji o poznání pobledl, jeho vlasy trochu povyrostly a sahaly teď do poloviny krku, ale neměl je tak rozčepýřené jako on. I zdálky mohl zaregistrovat tmavé kruhy pod očima, které mu však na dojmu zatraceně hezkého kluka neubraly, možná spíše naopak. Nohy měl zakryté tmavě modrou dekou, ale ruce měl pěkně vypracované, to šlo vidět i přes ne zrovna upnuté černé tričko s krátkým rukávem. ,Skoro jako by snad posiloval,´ pomyslel si, ale tuto myšlenku zavrhl. Jak by mohl? Vždyť nechodí.

„Tohle je Travis Doyle,“ položila blonďákovi ruku na rameno a ten místo toho, aby se na černovláska usmál, mu pouze oplácel pohled a odmítal jako první uhnout.

„Cvokař, nebo učitel?“ nadhodil Edward posměšně a svým výrazem dával jasně najevo, co si o něm myslí, ať už je kdokoli.

Dřív než stačila Clair odpovědět, se ozval Travis přátelským, bezstarostným hlasem: „Učitel. Vypadám snad na cvokaře?“

„Člověk nikdy neví,“ pokrčil Ed rameny a přimhouřil oči. „Spíš bych si tipl, žes od nějakého zdrhl. To vám to ale zase trvalo, než jste se tu objevili.“

Clair se zatvářila jako u mučení. „Edwarde, prosím tě...“

„Ne.“ Byla to jasná, pevně daná odpověď pronesená hlasem plným autority. Travis rázem pochopil, kdo je v tomto domě hlavou rodiny. Kývl hlavou k paní Harrisonové, ta se na něj omluvně pousmála a zmizela z pokoje pryč. Chtěl s ním být alespoň chvíli o samotě, ze všeho nejdřív mu ukázat, že s ním si jen tak zahrávat nebude. Před Clair mu to ale přece jen bylo blbé, Edward byl jejím synem a on pouhým hostem.

„Myslím, že důvěrnější seznamování můžeme odložit na později, co myslíš, Ede?“ Odpovědí mu bylo pohrdavé odfrknutí. Neustále si připomínal, že si musí zachovat chladnou hlavu. „Kde máš sešity a učebnice? Ať se mám od čeho odpíchnout.“

Tentokrát se nedočkal vůbec žádné odezvy. Edward se zřejmě díval z okna a nevěnoval mu ani kapku své milostivé pozornosti. Proto jen pokrčil rameny a přešel několika kroky k vysoké skříni, která trůnila v rohu pokoje hned napravo od dveří. Bez výčitek trhl knoflíky, otevřel dvířka a dřepl si, aby se mohl podívat pod poličky s oblečením – první místo, které ho napadlo.

„Co si myslíš, že děláš?“ Edwardův ledový hlas v něm na okamžik vyvolal úzkostné pocity, které ovšem ihned zahnal. Pootočil hlavou a zazubil se na něj. „Neodpověděl jsi, tak si to budu muset najít sám,“ vyplázl na něj jazyk a pokračoval v činnosti.

„Vypadni, hned!“

„Donuť mě,“ uchechtl se Travis a popadl těžký černý batoh – má to! I s ním se narovnal a stanul tváří v tvář Edwardovi, který rudl vzteky a zatínal ruce v pěst. Tohle se mu líbilo. Chtěl ho ohromit. Ostatní se k němu jistě chovali jako ke králi, jednali s ním v rukavičkách. Od něj ať něco podobného nečeká. Clair mu jasně řekla, že má být sám sebou, ne? A on bohužel nemá ve zvyku rozmazlovat sedmnáctileté arogantní spratky ještě více, ať už chodí, nebo ne!

Stihla jsem to! Třikrát hurá. Asi si dám na chvíli pohov, měsíce jsem nepsala a teď tak najednou..xD Snad se kapitola líbila. Vím, dlouho to trvalo, než se ti dva vůbec setkali, navíc je to takový malý kousek...

Naru, děkuji ti za komentář, moc mě potěšil a donutil mě sem tu kapitolu dnes dát :) S češtinou si vůbec hlavu nelámej :D

Verasi, to je ale špatné, že je ti Honey nesympatická! T_T A já ji mám tak ráda.. Ale je pravda, že holčičí postavy jsou i mně většinou proti srsti :D Co se týče TH, jo, jsou prostě dvě skupiny lidí, buď je někdo nemusí, nebo miluje xD A díky za komentáře :)

Ostatní nějak nekomentujete, nevím, jestli vás to horko až tak vyšťavuje (což bych se vůbec nedivila), nebo to za komentář nestojí, či jste se všichni vypařili na dovolenou. No, co už, s tím asi nic moc nenadělám.

Kagome-chan