6. Oko za oko, válka začíná

25. 7. 2010

Edward si v hlavě přehrával jeho slova a mračil se do klína. Nelíbilo se mu, jak s ním ten kluk jednal, jeho přístup se vymykal normálu. Ač nerad, přiznal si, že tuhle malou uvítací bitvu prohrál na celé čáře. Při takové myšlence se otřásl vzteky. Nečekal, že se Travis bude chovat zrovna takhle, tušil, že v tom má prsty i Clair. Odfrkl si a zavrtěl hlavou. Ani od ní na tohle nebyl připravený. Už se na ni nebude moct tolik spoléhat.

,Však já najdu způsob, jak to vrátit zpátky,´ pomyslel si a rty se mu na okamžik roztáhly do úšklebku. Za ty tři měsíce si neuvěřitelně zvykl na to, že kolem něj lidi skákali. Komu by to taky vadilo? Všichni ze začátku nedělali nic jiného, než ho litovali, až s tím začal i on sám. A nehodlal to měnit, sakra, vždyť si to zaslouží! To on tady trpí, je upoután na lůžko, necítí polovinu svého těla! Ještě aby mu kdo co vyčítal!

Přesně tak to cítil. Tak to je a takhle to taky zůstane. Musí. Jedna prohraná bitva neznamená celkovou prohru. Válku už má předem v kapse. Stačí jeden blonďákův chybný krok a položí ho na lopatky, ani nebude muset tuhle místnost opustit, vše bude pozorovat z tepla a pohodlí postele.

Stačí, když ho Doyle podcení. Nehlídat si záda v přítomnosti Edwarda Harrisona, to je fatální chyba.

Zrovna plánoval další tahy proti Travisovi (plány na vyhození matčiných najatých lidí se staly jeho koníčkem), když se dveře pomalu pootevřely. Nejprve se v nich objevila Claiřina černovlasá hlava, usmála se, když zachytila jeho pohled, a pak až vplula dovnitř i s podnosem v rukou.

„Oběd, zlato,“ oznámila zvýšeným hlasem a za doprovodu elektrických a basových kytar k synovi přistoupila. Na stolku vedle místo nebylo, proto mu tác s jídlem položila na klín. Musela se hodně nahnout, vozík jí překážel. Nechtěla ho však odsouvat, bála se, že by tím na něj Edwarda upozornila.

„Dík,“ přikývl, až při pohledu na těstoviny zalité oranžovo-červenou omáčkou, jedno z jeho oblíbených jídel, si uvědomil, že má hlad.

Clair se narovnala a zamrkala. Zdálo se jí to, nebo Edward opravdu poděkoval? Ani si nepamatovala, kdy naposledy od něj tohle slůvko slyšela. Zacukaly jí koutky a měla chuť zabořit prsty do jeho vlasů, věděla však, že by ucukl.

Ani v nejmenším netušila, že Ed právě započal svou hru.

„Za jídlo se neděkuje,“ řekla láskyplně, jen letmo ho pohladila po rameni a odebrala se pryč. Jakmile se za ní dveře zavřely a klika se vrátila do původní polohy, musel se tiše uchechtnout. Nejlepší na všech těch intrikách bylo, když viděl, jak lidé reagují přesně podle jeho představ. Propadl pocitu, že někoho dokáže takhle ovládat. Moc dobře zpozoroval matčinu radost, jako by se snad znovu postavil a ne jen poděkoval. Bylo to až ubohé.

V hlavě se mu začínal rýsovat konkrétní plán. Co mohl vidět a slyšet, tak Doyle opravdu nevypadal, že by odešel jen tak sám, ať už bude dělat cokoli. Iritovalo ho, když na urážky reagoval tím svým úsměvem. Byl si jistý, že to v sobě jen dusí. A jakmile se mu všechno podaří dostat na povrch, matčiny iluze se rozplynou a bude to nakonec ona sama, která toho ubožáka odsud vyžene.

Spokojeně popadl příbor a pustil se do jídla. Strategie se mu zdála dokonalá, určitě se nemine účinkem a nakonec se ještě skvěle pobaví. Viděl to před očima – provokativně mává zničenému Doylovi na rozloučenou, vidí na něm, že si až moc pozdě uvědomuje, že to všechno byly jen dobře promyšlené kroky dobrého taktika...

Vidlička cinkla o prázdný talíř, dojedl. Zapřel se rukou a nahnul do boku, aby mohl odložit podnos na notebook. Zabořil záda zpět do polštáře a chtěl pokračovat v opájení se podobnými představami, ale pohled mu padl ke stolu, kde na zemi ležel jeho batoh a Doylova taška. Chvíli na ni jen zíral, než se mu koutky úst pomalu začaly zvedat.

,Podíváme se panu učiteli na zoubek,´ řekl si, ruce ho rázem začaly svrbět nadšením. Nebude na škodu, když se o něm dozví něco víc, mohlo by mu to pomoct. S automaticky kyselým výrazem si natočil vozík čelem k sobě a za pomoci rukou do něj své tělo přenesl. Paže, na ty byl právem hrdý. Jakmile v něm seděl, popojel dozadu, aby se i nohy sesuly z postele. Hned nato se rozjel přímo k tašce, pro kterou se opatrně sehnul.

***

„Děkuji, bylo to vynikající! Jako od mé mámy, ta taky vařila skvěle i polotovary!“ Clair si s potěšeným ruměncem přebírala talíř od hocha, který se olizoval málem až za ušima. Jak dlouho už nikdo její kuchařské umění nepochválil! Od té doby, co Dave umřel, odpověděla si sama. Teď teprve poznala, jak moc jí i takové maličkosti chyběly.

Jen vrtěla hlavou a jala se umýt nádobí. Travis se s lehkým úsměvem a plným žaludkem zvedl a pomalu přešel do obýváku, odkud už cíleně zamířil do chodby. Zastavil se u stěny naproti a očima přejížděl z jedné zarámované fotografie na druhou. Jak hlemýždím tempem postupoval ke vchodovým dveřím, přirůstalo mu tohle místo k srdci, jako by s Harrisonovými prožíval všechny radostné okamžiky, počínaje svatbou Clair a Davida přes narození Edwarda (jako malé děcko byl s baculatými tvářičkami k sežrání, pomyslel si pobaveně). Rodinné fotky však ukazovaly čtyři členy. Na delší chvíli se zastavil u jednoho z obrázků, na kterém se zubil zhruba stejně starý kluk s hnědými kudrnatými vlasy, staženými do copu. Tvářil se, jako by ho někdo právě rozesmával, ramena měl vystrčená dopředu, hlavu mírně zakloněnou a hnědé oči téměř schované za víčky. Vyvolával v něm chuť se zasmát taky. Podvědomě zvedl ruku, aby se mohl toho sympatického obličeje dotknout.

„To je můj druhý syn, Rodney,“ ozval se vedle něj klidný hlas, až povyskočil. Ihned ruku stáhl, jako by fotku chtěl ukrást a ne si na ni jen sáhnout. Clair domyla nádobí, šla se po něm podívat a když viděla, jak soustředěně si jejich obrázkovou historii prohlíží, zvedlo to v ní vlnu radosti. Bylo jen dobře, že se z vlastní vůle o ně tak zajímá.

„Vypadá na fajn kluka,“ přiznal Travis, když se vzchopil. Černovlasá žena s úsměvem přikývla a postavila se těsně u něj.

„Je jen o několik málo let starší než vy,“ řekla. „Dělá pro armádu v Americe, takže tady bývá jen zřídka. Naposledy k nám přijel na Vánoce.“

„To tady nebyl ani... potom?“ Záměrně se vyhnul slovům, jako byla „nehoda“ či „smrt“.

Pochopila a na okamžik zavřela oči. „Měl plno práce. Chtěl přijet, rád by tady byl, jenže se nemůže jen tak sebrat a přiletět domů. Nechci mu přidělávat starosti, ale chystám se mu napsat, jak to s Edovým postojem vlastně je. Ví jen to, že zatím nemůže chodit. Rodneyho má Edward hrozně rád, znáte to, starší bratr a ještě ke všemu voják, těžko k takovému člověku nevzhlížet.“

Travis poslouchal a přikyvoval. „To by měl Ed beztak radost, kdyby tady přijel. Navíc by s ním mohl hodit řeč, otevřít mu oči. Určitě mu napište, za pokus nic nedáte.“ Ještě se naposledy zadíval na rozesmátý obličej Rodneyho, aby z něj načerpal více energie, kterou vyzařoval. „Radši ještě půjdu nahoru, měli bychom si zvyknout, že spolu budeme nějaký ten čas trávit. Oba,“ mrkl na Clair, která s ním jen souhlasila, a vydal se po schodech nahoru.

Nedalo mu to a vykračoval si do rytmu hudby, bezstarostně mířil na konec chodby v patře k posledním dveřím Edova doupěte. Vzal si příklad z paní Harrisonové, vzal za kliku a s předem nachystaným úsměvem dveře zprudka otevřel, nehodlal se s tím párat.

Ztuhl na místě a úsměv mu rázem zamrzl. Do uší ho udeřila hudba, rázem o dost hlasitější než za zavřenými dveřmi, a do očí ho uhodil pohled na černovlasého kluka. Seděl ve svém vozíčku u nohou postele, čelem ke dveřím, s jeho taškou v klíně a jejím obsahem v rukou.

Jakmile Edward zaregistroval Travisův příchod, vzhlédl od malé fotečky dívky v peněžence a očekáváním mu zajiskřily oči.

„Oko za oko, kamaráde.“

Ještě jednou všem děkuju! Dovolenou jsem si užila jaksepatří, nenapsala jsem totiž téměř ani řádku xD Jen jsem se pařila v osmatřiceti stupňových vedrech a hlavně plavala *-* Nu, snad se kapitola líbila :) S Rodneym se blíže seznámíme až později :) Bou-chan, zkusím na Splněném snu zapracovat, děkuji. Problém je, že jsem se sekla v jisté části a nějak moc jsem do toho zabředla, takže se těžko budu vyhrabávat. Najdu si však den a sednu k tomu :) Aryo!! Ha! xD Víš, jak moc mě potěšilo, že čteš zrovna Ostřelovače?? A že se ti zalíbil Spike? Nevíš! xD Jsem v extázi! Na Spikův "životní příběh" se taky dostane, nemusíš mít strach, mám to všecko naplánované x3 Nebude to sice úplné terno, ale...asi bych nechtěla O_o xD Empink, mockrát děkuji za takový povzbuzující komentář, dlouho jsem po jeho přečtení jen seděla s připitomělým úsměvem na tváři :) Budu se snažit dál zlepšovat, ať nikoho z vás nezklamu :)

Komentáře

Přehled komentářů

agrh!

(Mia, 2. 9. 2012 18:42)

Ed je můj člověk a zároveň pořádnej idiot! :D Obdivuju ho za dokonalou taktiku. Manipulace s lidmi je opravdu skvělý koníček. Ale i když vím, že svoje postižení zahrnul do plánu, tak s ním nesouhlasím. ano, on to získal úrazem, to je pro něj několikanásobně těžší než pro mě... ALe pozitivní přístup by mu to dosti ulehčil.

Menu