Ne. Stál ve dveřích, neschopen jediného pohybu. Klid. Musel vypadat jako idiot; třeštil oči na svou peněženku, čelisti pevně tiskl k sobě. Chce tě rozházet. Jen o to mu jde. Snaží se tě vyprovokovat. Ne, ty mu na to neskočíš. Nestojí ti za to...

Pomalu se mu do tváře vracela barva a lehký, i když falešný úsměv. Nepatřil k nejklidnějším povahám, ale krotit se uměl. V sázce toho bylo moc.

A hrdost obzvlášť.

Ačkoli by černovláska nejraději prohodil zdí, pohled na jeho tvář, ve které se pomalu začalo rýsovat znepokojení, jej trochu zchladil. A to mu Caroline vždycky vyčítala, že je splachovací! Ne ne, chlapče, tak lehce mě nedostaneš!

Houpavými kroky došel až k němu a užíval si Edův podezřívavý pohled. Obešel jeho vozík, opřel se o něj a nahlédl mu přes rameno.

„Pěkná, viď?“ kývl směrem k fotce dívky, kterou Edward zkoumal, až chlapce pošimraly u ucha jeho vlasy. Travisovi neušlo, jak zatnul ruku, která nedržela peněženku, v pěst.

„To určitě,“ procedil Ed, snaže se z jeho blízkosti odtáhnout. Nebylo mu příjemné, když někdo bez svolení narušil jeho osobní prostor. Navíc... Krucinál, vždyť to, že se mu hrabal v osobních věcech, s ním málem ani nehnulo! Fajn, možná to s ním nebude tak lehké, jako s těmi staříky... ale nic, co bych nezvládl! „To je tvoje holka?“

„No, fotku sestřenice bych si v peněžence nestřežil, nemyslíš?“

Edward se znovu ošil. Travisův dech ho lechtal na krku. Ještě chvíli a jednu mu vrazím. „Ani bych se nedivil. Kdo by si tipoval, že by taková ženská mohla mít něco společného zrovna s tebou?“

Doyle se zamračil. Ten kluk už zase mluvil, až by si jeden myslel, že se už léta nesnášejí! Věděl, že ho chce jen dostat pryč, ale proč ta nenávist? Pochyboval, že se k těm ostatním choval taky tak. Možná je ignoroval, možná se na ně posměšně šklebil, v čemž se zdál být odborník. Leda...

Leda by z něj cítil nebezpečí. Viděl, že je jiný. Nejspíš se obával, že by se tu Travis mohl přichytit jako pijavice a už nepustit. Anebo je ten kluk prostě jen rozmazlený spratek, který si rád utahuje ze starších. Aby si dodal víc sebevědomí, přiklonil se spíše k první možnosti.

„Tak jsi mi to oplatil, teď si to s dovolením vezmu zpátky.“ V nestřežené chvíli mu vytrhl svou peněženku z ruky a tašku odtáhl blíž ke stolu. „Neboj, Ede, taky si jednou takovou najdeš. Ne sice tak hezkou a chytrou...“ znovu na něj vyplázl jazyk. Černovlasý chlapec reagoval jen znechuceným odfrknutím.

„Na co by mi asi tak byla,“ zamumlal a rukama popohnal vozík zpět k posteli. V mysli měl pořád vypálený obrázek rusovlásky s očima, jejichž barvu definoval jako „něco mezi modrou a šedou“, jemnými rysy a úsměvem, ze kterého se mu dělalo špatně. Přesně takhle se na něj a jeho „kamarády“ usmívaly všechny ty nány, které potkávali na chodbách školy. Většinou musel potlačovat nutkání jim ho, třeba i násilím, smáznout z tváří.

Travis si sedl na židli, rozhodl se tu bezpředmětnou debatu ukončit. Jak vysvětlit sedmnáctiletému zahořklému klukovi, proč je láska důležitá? Od toho tady není. Nebude placený za žádné filosofické kecy, navíc... možná ho i trochu chápal.

Opět se sklonil k batohu a zalovil pro další sešit. Vytáhl přesně to, co hledal; biologii, ale nevěnoval jí pozornost. Po očku pokukoval po Edwardovi, který se zrovna snažil dostat z vozíku do postele.

Nech toho! okřikl se v duchu. Žádná lítost! S tím ostatní akorát pohořeli! Měl pocit, že začíná být paranoidní, když si pomyslel, že by to mohla být další Edova taktika.

Zamračil se a svou pozornost zaměřil na zápisky. Neřekl si snad, že budou kamarádi? Časem, ale přece? Nesmí přemýšlet, co říct a neříct, na co se ho zeptat může a kdy raději jazyk za zuby držet. Takhle uvažují psychologové – a s Clair se už shodli na tom, že někoho takového Ed nepotřebuje.

Když znovu zvedl hlavu, černovlasý chlapec už seděl na posteli a zíral z okna. Tvářil se uvolněně, jako by se Travisovu přítomnost rozhodl ignorovat. To ti ale nedovolím.

„Rodney vypadá jako fajn kluk,“ prohlásil jen tak mimochodem a dál se prokousával biologií, přestože ve skutečnosti nevnímal ani slovo z toho, co se na papírech skvělo. Periferním viděním zahlédl, jak sebou Edward trochu cukl. Žádné servítky, musel si to v hlavě neustále opakovat.

Ed odpověděl pouhým souhlasným zamručením, takže dál pokračoval sám. „Já jsem jedináček, ale vždycky jsem chtěl mladšího bráchu. Abych ho mohl štvát, znáš to. Nebo možná i sestru...“

Protočil oči v sloup. O co se to sakra snaží? Unudit ho k smrti? Převyprávět mu svou historii? Ten blonďák musel být jistojistě blázen, jestli si myslel, že něco takového bude poslouchat. Přesto z něj nespouštěl oči. Zatímco bral mezi prsty stránky sešitu, jednu za druhou, pusa mu jela. Jeho hlas se k němu dostával, ale slova ztrácela smysl, byla bezvýznamná.

„Sice nevnímáš, co ti říkám,“ přerušil Travis zničehonic svůj monolog a s širokým úsměvem k němu vzhlédl, „ale mě si zapamatuješ, na to vem jed. I kdybys nechtěl. Nemám rád namyšlené malé děti, ale tebe strpím, to si piš. Stejně jsem beztak potřeboval nějakou těžší zkoušku trpělivosti, mě to jen prospěje. A tobě nakonec taky.“

Teď už se Edwardovi tón jeho hlasu ani v nejmenším nezamlouval. Travisův bezstarostný výraz prozrazoval, že o svých slovech ani v nejmenším nepochybuje. O to byla situace legračnější. Lákavější. Čím víc si Doyle věří, tím větší to pro něj bude rána!

„No jistě,“ ušklíbl se a potlačil chuť se od srdce zasmát.

Nevěří tomu. Nevěří, ale uvěří. Travis odložil sešit na stůl, zrovna v tuhle chvíli ho tkáně lidského těla nezajímaly. „Budu upřímný, dneska se mi ještě nechce s ničím začínat.“

„Nemusíš se vůbec obtěžovat.“

„To bych ti ale neudělal,“ zavrtěl hlavou s jiskřičkami škodolibosti v očích a zvedl se. Se spokojeným úsměvem se k Edwardovi otočil zády a jal se prohlédnout jeho obsáhlou knihovnu. Musel si přiznat, že tahle práce možná bude dobrá zkušenost. Pokud zvládne tohle, už nic pro něj nebude nemožné. Jen...

Jen tady nemůžu s tím klukem trčet věčnost, to je to.

„Máš rád romány z lékařského prostředí?“ zeptal se, zatímco prsty přejížděl po vazbách knih a četl si tituly. Odpovědí mu byla tichá hudba, která se ještě stále linula z věže. „Nebudu nic zapírat, Cla- tvoje maminka mi říkala, čím jsi chtěl být.“

„Chtěl.“

Moc dobře věděl, na co naráží. „A už nechceš,“ konstatoval klidně. „No, nedivím se ti. Medicína je jeden z nejtěžších oborů vůbec. Málokdo ji zvládne. Pokud nejsi dostatečně odhodlaný tomu dát všechno, není šance na úspěch. Celé dny jen sedíš nad učebnicemi a mnohdy je to stejně k ničemu. Na to člověk zřejmě musí být stavěný.“ Na chvíli se odmlčel. Krucinál...Neříkám toho moc..? Narovnal se a s kamennou tváří se ohlédl. „Takže je dobře, žes od toho upustil. Byl bys akorát zklamaný, nemyslím si, že bys to zvládl, když nezvládáš tolik obyčejných věcí.“

Au...

„Zavři klapačku!“ obořil se na něj Ed a vztekle sledoval, jak Travis krčí rameny a dál se věnuje jeho knihám. On že by to nezvládl?! Zatnul ruce v pěst. Ale ano, zvládl. Levou zadní. On prostě jen nechce! Nesnášel, když o něm někdo takhle mluvil. Obzvlášť někdo, kdo o něm neví vůbec nic a tváří se, jako by spolkl veškerou moudrost světa! Proč by měl mařit svůj čas studováním na medicíně, když žádný doktor není schopný...

Zhluboka se nadechl. Nesmí ho poslouchat. Travis Doyle nic neví. Ani o něm, ani o jejich rodině. On JE nic.

A přesto ho tahle nicka uměla nehorázně vytočit...

Vím, tohle není na omluvu dost... Abych pravdu řekla, docela jsem se přemáhala, abych to celé nesmázla a nezačala znovu, když jsem to po sobě četla. Tentokrát nejsem spokojená ani trochu. Nevím proč, nemám z ní prostě dobrý pocit... Opět se to během psaní začalo vyvíjet úplně jiným směrem, než jsem zamýšlela. Travis a Edward si opravdu dělají, co chtějí. Snad jste u toho neusnuli :)