Z velké hifi věže se linula tvrdá rocková hudba, která Edwarda dokonale uklidňovala. Nízkým oknem, zabudovaným tak, aby viděl ven ze své postele, proudily do menšího pokoje dopolední sluneční paprsky a rozehřívaly deku, kterou měl přes nohy ledabyle přehozenou. S melancholickým úsměvem pozoroval vsedě dění venku. Ze svého okna měl poměrně hezký výhled na hřiště a menší park vedle něj, kam si některá ranní ptáčata této klidné čtvrti v Southamptonu chodívala zaběhat i se svými čtyřnohými mazlíčky.

Dnes bylo poprvé po delší době opravdu pěkně, ale to sedmnáctiletému chlapci na náladě nepřidalo, ba naopak. Když pršelo, nikdo venku neběhal, nesmál se a neprovokoval ho tím. Tak mu to vyhovovalo.

Protože – a za tím si pevně stál – proč by se měli ostatní bavit, když on nemůže? Proč by na to ostatní měli mít právo, když jemu, zrovna jemu, bylo odepřeno?

Do jeho zorného pole se právě dostaly dvě rodinky s pěti dětmi. Maminky si zmoženě sedly na lavičku u hřiště a jejich energické ratolesti se s rozesmátými tvářemi rozběhly k prolézačkám. Edwardův úsměv zamrzl, nostalgická pohoda od něj uprchla.

Nenáviděl to. Nenáviděl je.

Protože měl okno pootevřené, dolehl jejich smích až k jeho uším s třemi propíchnutými dírkami, ve kterých měl stříbrné kroužky. Odfrkl si a zašklebil se. Až se mu z té vlny cizího veselí chtělo zvracet. Prostě hnus.

Tolik se chtěl natáhnout a zadělat žaluzie, aby se na ně už nemusel dívat. Chtěl vstát a jednoduše okno zavřít, aby je nemusel poslouchat.

Jenže to on nemohl.

Jediné, co udělat mohl, bylo sebrat z klína malý ovladač od věže a přidat hlasitost. Což taky udělal.

Svůj pohled raději přesunul před sebe. Celou stěnu naproti zabírala velká knihovna, věc, pro kterou by byl schopen vraždit. A taky samozřejmě pro nosič s nejlepšími rockovými a metalovými cédéčky, který stál hned vedle stolku s věží, nalevo od knihovny.

Edward měl knihy rád. Četl hodně a často, nejčastěji Kingovy romány. Jedině při čtení se dokázal naplno odpoutat od skutečnosti a zcela se ponořit do mnohem zajímavějšího a napínavějšího světa. Někdy se mu stávalo, že se začetl, nemohl přestat a až matčino starostlivé bušení na dveře, jestli je v pořádku, jej probralo. O to horší byl pokaždé ten prudký návrat do reality.

Kdysi by to klukům v životě nepřiznal (kdysi taky tolik nečetl), ale tahle etapa již byla za ním. Teď na ně s posměchem vzpomínal jako na bandu vypatlanců, kteří se teprve rozhodovali, zda konečně slézt ze stromů na zem a začít používat alespoň to málo, co bylo v jejich hlavách k nalezení. Vlastně to nebylo tak dávno, kdy se s nimi ještě bavil – vídal by bylo možná přesnější vyjádření jeho vztahu k nim – ale i tak se mu to zdálo jako věčnost. Jako něco, co už bylo mrtvé, co již nebylo jeho součástí. Občas měl pocit, že vzpomínky, které v sobě nosil, jsou pouze otiskem velice barvitého vypravování někoho úplně jiného.

Z knihovny stočil pohled nalevo vedle své postele, kde stál noční stolek s lampičkou, rozečtenou knihou a velkým černošedým notebookem. A před stolkem...

Věc, ke které choval nevýslovný odpor, ale bez které se nedokázal obejít. Byl na něj upnutý. Kdo ví, možná proto ho tolik nenáviděl, jeho i ten pocit, že je na něčem tolik závislý. Jeho vozík.

Znovu ho zavalila lítost nad sebou samým a měl chuť do něčeho pořádně praštit, rozmlátit na kousky, zničit. Proč ksakru on?! Byl mladý, dost hezký na to, aby mu nejedna dívka po jediném pohledu podlehla, bohatý, tak proč? To se to nemohlo stát někomu jinému, nějakému bezcennému ubožákovi? Nehodlal se s tím smířit. A ani nechtěl.

Trhl černovlasou hlavou zpátky k oknu, ale tentokrát nepozoroval děcka na hřišti. Jeho pozornost zaujala postava spěchajícího mladého kluka. Přimhouřil černočerné oči, sledoval, jak se zastavuje u jejich branky, chvíli váhá a pak mačká zvonek, který se v tutéž chvíli rozezní i přes hudbu po celém domě. Mohl mu tipnout tak maximálně dvacet pět let, víc tedy rozhodně ne. Přestože venku vládlo bezvětří, neznámý měl své kratší plavé vlasy rozcuchané, doslova mu trčely do všech stran, téměř jako kdyby strčil mokré prsty do zásuvky.

,No paráda, další otrava,´ pomyslel si Edward s nehezkým úšklebkem a propaloval vetřelce nepřátelským pohledem, když mladík branku otevřel a vstoupil na jejich pozemek. Jeho pozemek.

,Tentokrát se matka fakt vyznamenala, tenhle je nejmladší. Musela být pěkně zoufalá.´ Sáhl po ovladači a trochu ztlumil hudbu. Nechápal, o co se máma pořád snaží. Copak ještě nepochopila, že ho to prostě nezajímá? Že nechce a ani chtít nebude? K čemu mu asi taková maturita bude, když... No, přinejhorším jí to bude muset dokazovat zas a znova.

,Ať jsi kdo jsi, budeš litovat, žes tuhle práci kdy bral,´ slíbil v duchu Edward sebejistě nic netušícímu mladíkovi se střapatým účesem a pohodlně se zády opřel o polštáře. Tohle bude ještě na dlouho.

Vím, je to opravdu krátké. Slibuji, že ta další už bude delší :) Pořád ale ne tak dlouhá, jako u jiných povídek. Jsem ráda, že se mi někdo ozval a jsem spokojená s tím, že byste radši kratší kapitoly. Tak budu mít třeba šanci přidávat častěji. Ovšem jak to bude po skončení maturit, to netuším...

Snad první část dostatečně zaujala :3 Na druhé kapitole se pracuje. Kagome

Prosím vás, jen si Edwarda nepředstavujte jako Sasukeho a toho (zatím) neznámého jako Naruta, to bych byla opravdu nerada. Tihle dva tam vůbec nepatří a přestože se zdá, že ty postavy jsou si hodně podobné, časem se to změní.