O ničem

„Brý ránko!“ staré oprýskané dveře se s prásknutím o zeď otevřely a do místnosti vhopkal blonďatý chlapec. Košili uniformy měl rošťácky nedopnutou a špatně zavázaná kravata mu vlála přes rameno. Široký úsměv na tváři mu vrýval jemné vrásky do kůže kolem očí. Zase šel pozdě, ale ani to mu nebránilo tvářit se jako malé dítě na pouti.
„Jdete pozdě,“ oznámil suše vysoký muž před tabulí. Dlouhé tmavé vlasy měl spletené do volného copu. Důležitě si posunul hranaté brýle a sklopil pohled zpět ke knize, z níž předčítal.
„Já vím, promiň,“ nasadil výmluvný pohled a odešel na své obvyklé místo. Byla to malá třída – jeden učitel na tři žáky – přesto ta nejproblémovější na škole. Jediná dívka, štíhlá tmavovláska, byla pověstná svou drzostí a kousavými poznámkami; chlapec, který právě přišel, byl známý jako důvěřivý blázen a ten druhý…. Byl prostě idiot, ale ani milion důkazů proti němu ho nepřesvědčilo, že se mýlí, když tvrdí, že je génius.

„Chápete to všichni?“ zakončil učitel dlouhé vysvětlování. Chvíli počkal na troje přikývnutí, a pak raději začal znovu. Znal své žáky dost dobře na to, aby mu bylo jasné, že jejich kladná odpověď rozhodně neznamená, že opravdu ví, o co jde. Bylo těžké naučit je něco. Po pěti letech byli stále na úrovni druhého ročníku, přesto se nevzdával. Jeho kolegové ho za to obdivovali, ale on měl jiný důvod. Kdyby se to někdo dozvěděl, zakázali by mu učit na doživotí, proto to dobře tajil. Nikdo nesměl přijít na to, že smyslem jeho snažní, je jeden z žáků.
„Sensei, co znamená tamto?“ ozval se jeho Důvod.
„Co máte na mysli?“
„To vpravo nahoře.“
„To je znak pro A.“
„Jasně, chápu.“
Ne, nechápete.

„A co tvoje přítelkyně?“ zeptala se zvědavě dívka, když učitel vyhlásil přestávku, a zabodla zkoumavý pohled do blonďáčka.
„Jaká přítelkyně?“ byl zmatený. Nikdy žádnou neměl, tedy pokud si správně pamatoval. Objekt jeho snů byl někdo úplně jiný.
„Ta z třetího přípravnýho. Malá rozmazlená blondýna.“
„S tou jsem nikdy nic neměl. Ona jen- hej, co to děláš?“ podrážděně se otočil, když ho druhý hoch dloubl klackem do beder. Tedy, klackem… vyřezal si hůl a hrál si na kněze. Málem si při její výrobě upižlal ruku. Prostě idiot.
„Chci tě zničit.“
„A to proč?“
„Pro-to-že-tě-“
„Dobře, začínáme!“ přerušil ho učitel, jež se právě vrátil. Jeho výraz byl nečitelný, ale když se na okamžik střetl s modrýma očima, mírně se pousmál.

„Výlet? Kam?“
„Jen tady kousek do lesa.“
„Hmm…. Dobře.“
„Mimochodem, ty máš někoho, kdo se ti líbí?“
„Samozřejmě! Je to…,“ naklonila se k světlovlasému chlapci a pošeptala mu jediné slovo. Jediné slovo, díky němuž sebou trhl a šokované si zakryl tvář. Chtělo se mu plakat. Nikdy by ho nenapadlo, že nebude jediný, kdo bude něco takového cítit. Myslel si, že on jediný miluje…. Jeho.

Zastavili na mýtině a vytáhli svačiny. Ředitel jim to sice nechtěl dovolit, ale učitel ho nakonec přemluvil. Byl to výlet jen na pár hodin, přesto si ho užívali. Málokdy se dostali ze třídy ven, protože zameškání jediné hodiny v jejich případě znamenalo pád o dalších několik úrovní oproti ostatním.
Posadili se do kruhu, dívka s blonďatým hochem přímo vedle vyučujícího. Druhý chlapec si sedl kousek dál. Líbila se mu jeho spolužačka, ale věděl, že ona s blonďáčkem soupeří o jiného. Nechápal je, ale bránit jim nemohl. Měl moc starostí s vlastní hlavou.
„No tak, oba přece víte, že tohle se nikdy nesplní,“ rozesmál se. Učil je tak dlouho a byli si tak blízcí, že jejich city znal, aniž by u to museli sami říkat.
„Ale sensei!“
„Ne, nejde to,“ i jeho bolelo slyšet to od sebe samého, ale neměl na výběr. Přesvědčoval tím i sám sebe.

Pomalu se sklonil k jeho rtům. Byly tak nádherné, hebké, vycházel z nich horký dech, jež ho jemně hladil na tváři. Modré oči se přivřely a řasy zatřepotaly, když se Jeho ústa blížila.
„Sensei….“
„Tiše,“ lehce přitiskl rty na chlapcovy a do toho polibku vložil vše, co do té doby tajil.