Byl opravdu krásný jarní den. Ptáčci zpívali, květiny kvetly a kdesi v celkem prostorném bytě se ozýval pronikavý křik. Nebo spíše volání.
,,Yuki, přijdeme pozdě!” Odpovědí mu bylo jen jakési mručení, podobné medvědímu. ,,No tak, honem!” Nato z ložnice vyšel pohledný blonďák v tmavě modré košili a černém saku, ovšem bez kravaty; tu si odmítal vzít.
,,Nechápu proč jsem do toho nechal uvrtat,” zamračil se Yuki.
,,Sluší ti to,” usmál se jeho přítel spokojen, že dokázal Yukiho přemluvit k téhle akci.
,,Hm, nápodobně,” odvětil mrzutě.
,,Tak už se nemrač, bude to fajn,” snažil se ho povzbudit Shuichi. Sám byl oblečený podobně jako Yuki, taky bez kravaty, i když dlouho přemáhal touhu, vzít si kravatu s myškami.
,,Co je fajn na sešlosti lidí, který se po celá léta snažíš vypudit z hlavy?”
,,Střední škola byla přece fajn.”
,,Říká někdo, kdo vypadá, že tam ještě chodí.”
,,Neříkej, že se netěšíš až uvidíš znovu svoje spolužáky?” snažil se ho povzbudit Shuichi.
,,Těší se snad člověk na setkání s hejnem hmyzu?” dotazoval se blonďák se stále nevlídnou náladou. ,,A ještě k tomu ve škole, v naší starý třídě.”
,,Třídní srazy jsou bezva.”
,,Na žádném jsi ještě nebyl,” řekl Yuki. Shuichi se zamyslel, aby došel k názoru, že má Yuki bohužel pravdu. ,,Tvůj omyl spočívá v tom, že se každý den stýkáš se svými vrstevníky.”
,,Opravdu?” Yuki se na něj zadíval a snažil se přijít na to, co bylo na jeho sdělení tolik nejasné. Byly chvíle, kdy nechápal, proč u sebe tohohle skrčka trpí.
,,Nemusíš chodit se mnou,” změnil téma a otočil se k zrcadlu, aby zkontroloval svůj vzhled. Přece jen nechtěl vyjít mezi lidi, jako strašák do zelí.
,,Ale já chci,” odvětil Shuichi a zavěsil se Yukimu kolem krku. ,,Psalo se tam: Doprovod vítaný.”
,,Ano, ale taky, že zvířata nechat doma.” Shuichi se jak na povel rozesmál a utáhl smyčku kolem Yukiho kru, kterou tvořili jeho paže.
,,Nebuď zlomyslný, vím, že chceš, abych šel s tebou.” No ano, po tom toužil každý dospělý muž. Brát Shuichiho mezi lidi. ,,A chci poznat tvé přátelé.”
,,Neměl jsem přátele.”
,,Ne? A komu jsi kradl svačiny?” Yuki jen zavrtěl hlavou a přesunul se do haly, kde si vzal klíče od auta a bytu. ,,Počkej, každý má kamaráda, ne?”
,,Zřejmě tvoji osobu, posedlou optimistickým pohledem na svět, vyvedu z omylu. Pokud vyloženě nestojíš o puberťáky slídící za tebou, jako hejno kachen, je lepší, když si projdeš tohle období sám.” Shuichi se naučil neodporovat Yukiho přesvědčením, raději. Už si zvykl, že Yuki proplouvá životem sám a byl rád, že on, jako malá lodička, může do toho proudu zasáhnout.
,,A co holka?” otázal se Shuichi, když nastupovali do auta. Yuki strčil klíčky do zapalování a s odpovědí si dával na čas, což vyloudilo Shuichimu na rtech úsměv.
,,Ne,” odpověděl nakonec a nastartoval auto.
,,No jasně,” zabručel si pro sebe Shuichi. ,,Celosvětově známý spisovatel navíc tolik oblíbený u žen neměl na střední holku.”
,,Můžu jen hádat, že pískle jako ty, bylo obletované,” řekl Yuki a plně se věnoval řízení. Shuichi se chtěl zeptat, jestli žárlí, ale raději mlčel.

Sraz Yukiho třídy ze střední byla opravdová událost. Před školou čekali novináři, jak jinak, když je Yuki spisovatel. Naneštěstí pro novináře, byl Yuki v jedné ze svých chladných nálad a paparazzi zažili, co je to totální ignorace.
,,Mohl jsi jim říct aspoň dobrý den,” pokoušel se Shuichi o přívětivou komunikaci. Yuki mu neodpověděl a šel dál dlouhou chodbou jeho bývalé školy. Na kterékoliv jiné by padla nostalgie prožitých dnů mezi těmihle stěnami. Vždyť střední je kus života, člověk tu stráví svoje nejlepší léta. Zamilování, odmilování, pusa, facka, rozchod a, podle Shuichiho, kradení svačin.
,,Deset minut a pak jdeme domů,” zamumlal Yuki než vstoupili do celkem prostorné třídy Yukiho mládí.
Shuichi měl pocit, jakoby vešli do včelína a v okamžik, kdy oni překročili práh, přišly všechny včely o bzučivý smysl. Několik desítek párů oči se upíralo jejich směrem. Bylo jasné, kdo bude hvězdou téhle sešlosti.
,,Ignoruj je, já to dělal čtyři roky,” zašeptal Yuki a přešel ke stolu, kde se zapisovala účast.
,,No jasně,” kývl Shuichi a následoval ho. ,,Hele Yuki, neprovedl jsi jim něco? Oni se na nás dívají, jak na vrahy?”
,,Ano, já vím. Jen se na ně zadívej. Jsou na vrcholu svého života a jen malé procentu z nich má rodinu a práci, která by vydělávala aspoň z poloviny tolik jako mě. Jinými slovy žárlí, že outsider jako já, má teď tolik úspěchu.”
,,Jo aha a myslíš, že ti závidí i mě?” usmál se Shuichi od ucha k uchu.
,,No určitě,” řekl Yuki. ,,Dítě na krku, o tom sní každý.”
,,Dítě? Hele Yuki…” Shuichi se mu chystal vytknout jeho přístup k němu, když se k nim přihnala jakási brunetka v červených šatech a hrozilo, že je snad i srazí.
,,Yuki, ty jsi přišel,” řekla šťastně.
,,Z donucení,” usměrnil její nadšení.
,,A kdo je tady ten klučina?”
,,Co prosím?” namíchl se Shuichi.
,,Bohužel tě musím vyvést z omylu Sandro, tenhle klučina není zas o tolik mladší než my.”
,,Ne? Já myslela, že je to tvůj syn,” podivila se Sandra. Shuichi tohle slyšel poprvé a měl sto chutí začít mlátil hlavou do zdi. On a jeho syn? Vždyť je jasně, že jsou… co vlastně jsou?
,,To je Shuichi, ten který mě do tohohle uvrtal,” představil ho Yuki.
,,To bych ti měla poděkovat. Nikdo z nás nedoufal, že se tu náš Yuki ukáže,” usmála se Sandra na Shuichiho.
,,Váš Yuki?” podivil se Shuichi.
,,Yuki je jako náš mazlíček.”
,,Mazlíček?” opakoval Shuichi, jak v transu. ,,Yuki říkal, že jste mu byli volní.”
,,Ach ano, tehdy,” zasmála se Sandra. ,,Ale Yuki je teď slavný a my jsme rádi za každé osobní setkání. Navíc, my jemu jsme sice byli volní, ale on nám ne. Aspoň dívkám,” zahihňala se. Shuichi se snažil oddělit její smích od slov a porozumět její větě.
,,Chodili jste spolu?” zajímal se.
,,My dva? Ne, ale uháněla jsem ho. Ovšem Yuki byl nedobytná pevnost.”
,,Jo, celá Bastila,” zadíval se Shuichi na Yukiho vyčítavě. ,,Řekl jsi, žes žádnou holku neměl.”
,,Neměl. Ona byla pouze ucházející a já odmítl.”
,,Několikrát během pololetí,” upřesnila Sandra. ,,Ale stejně je to zlatíčko,” usmála se na Yukiho zářivě. ,,Takový koloušek.” Shuichi si připadal, jak v jiném světě. Věděl, že na Yukiho ženský letí, ale aby mu říkali koloušku? ,,Neboj, nebudu ti lízt do zelí,” uklidnila ho. Shuichi lehce zrudl a čekal jestli Yuki utrousí nějakou poznámku, ale on mlčel. Což bylo vlastně dobře. I přesto bylo pro něj tohle zjištění celkem šok. Yukiho se někdo pokoušel sbalit a říkal mu zlatíčko. To nesměl ani on.

Před deseti lety
,,Yuki!” neslo se chodbou. Mladý blonďák, jenž zaslechl svoje jméno, raději přidal do kroku. ,,Yuki, počkej!” dohnala ho hnědovláska a postavila se mu do cesty.
,,Sandro,” řekl chladně. ,,Přeješ si něco?”
,,Tebe,” zasmála se. ,,No?”
,,Ne,” odpověděl, obešel ji a pokračoval v cestě.
,,Tos říkal i minule. Copak tě jedna schůzka zabije?”
,,S tebou určitě,” zamumlal šeptem.
,,Říkal jsi něco?”
,,Ne a to pořád platí,” přidal do kroku a nechal za sebou už tolikrát odmítnutou dívku. Neměl chuť s ní někam chodit, prostě nebyla jeho typ, což nebyla asi žádná.

,,Ale když by jsi měl zájem, tak jsem tu pro tebe,” přitiskla se Sandra k Yukimu na Shuichiho dojem až příliš.
,,Je to deset let, ale moje ne je pořád ne.” Shuichi se oddechl, ale Sandra se mu stejně nelíbila.
,,Hm, je to deset let, ale pořád jsi okouzlující. Jsem volná, kdybys chtěl.” Yuki už chtěl znovu zopakovat svoje ne, když mu vtiskla Sandra do ruky papír, zřejmě s jejím číslem, a s polibkem na tvář se rozloučila. Shuichi na to zíral s otevřenou pusou, ale co mohl dělat? Yukiho by určitě žárlivý výstup nepotěšil.
,,Nekoukej na mě tak,” řekl Yuki, stále svírající papírek v ruce. ,,Nečekal jsem to.”
,,Plazila se kolem tebe čtyři roky, opravdu se to nedalo čekat.” Yuki se zadíval na Shuichi, který pohledem skenoval linoleem pokrytou podlahu. ,,Je volná, ne? Zřejmě kvůli tobě.”
,,Opravdu nevím, co ti vadí.”
,,Proč pořád držíš to její číslo?” zadíval se na něj ublíženě. To byla dobrá otázka. Zahodit ho by bylo nejen jasné "ne" Sandře, ale i jasné "ano" Shuichimu, čímž si on nebyl jistý. ,,Pořád tě chce, což já taky,” promluvil znovu Shuichi a opět se díval do země. ,,Teď jde o to, co chceš ty,” dodal a pak, v gestu ublížení, odešel ze třídy. Nechal tam Yukiho s papírkem v ruce a otázkou v mysli.
,,Nechápu, o co mu jde,” zamumlal si pro sebe. Přešel ke stolu s pitím a kopl do sebe první, co mu přišlo pod ruku. Bylo už pozdě, když v sladké chuti poznal jakousi limonádu. Opravdu jakoby se vrátil čase. Až na to, že teď tu má jednoho navíc. Je z toho milostný trojúhelník. On je špička a Shuichi s Sandrou jsou zbývající dva hroty dole. Asi si opravdu bude muset vybrat. I když mezi čím? On Sandru nechtěl, kdyby ho Shuichi nepropaloval celou dobu pohledem, hodil by její číslo do jedné z těch odborných břeček, co tu musí pít. Ale bůhví proč, mu tohle gesto za přítomnosti Shuichiho připadalo, jako navléknutí snubního prstenu.
Měl tu pozvánku roztrhat, jen co mu přišla pod ruku. Celé tohle setkání byla jedna pohroma za druhou. A on je bude muset bohužel napravovat.

Shuichi stál na chodbě a nakláněl se z otevřeného okna ven. Pořád ho štvalo to gesto které Yuki vlastně neudělal. A měl by. Vždyť má jeho, tak na co potřebuje uhihňanou brunetku. Jestli se mu líbí hnědé vlasy, má říct, on by si pořídil paruku. A klidně i červené šaty.
,,Ty jsi ten, co je tu s Yukim, co?” ozvalo se vedle něj. Shuichi kývl a jen letmo si prohlédl zřejmě Yukiho bývalého spolužáka. ,,Jo, ten chlap měl pech. Letěli na něj všechny ženský. A on je úspěšně odpaloval zpět na jejich planetu.”
,,Hm.”
,,Což nám klukům vadilo. Bylo pak těžký si někoho najít.”
,,Hm.”
,,Ale ty se mi zdáš nějakej smutnej. Dal ti snad koloušek kopačky?” Shuichi nic neřekl a dál se díval z okna. Vybíral si místo, kam by bylo nejlepší dopadnout až skočí. ,,Hoď ho za hlavu. Je to pošuk. Není jedinej ne?”
,,Právě, že je,” povzdychl si Shuichi.
,,No teda, ty ho musíš milovat,” hvízdl.
,,Hiroku, vypadni,” ozval se třetí hlas.
,,A hele, koloušek. Kde máš stádo srnek?” zapěl Hiroku.
,,Nevím, zřejmě na porážce. Teď odejdi.”
,,No jo, tenhle je stejně věrnej až za hrob.”
,,Nemusel jsi na něj být tak hrubý,” pokáral ho Shuichi.
,,Je to prase.”
,,Aha. Koukám, že tu máte celou zoo.” Yuki se postavil vedle Shuichiho k oknu a zadíval se ven. Bude se mu líp mluvit.
,,Pořád jsi naštvaný?” zeptal se Yuki.
,,Nejsem naštvaný.”
,,Dobře. Pořád tedy žárlíš?”
,,Vždyť ti dala pusu a plazila se po tobě, jako had. A pak tobě vrazila svoje číslo do ruky.”
,,Pak nechápu proč žárlíš. Chtěla si dopřát pár vteřin naděje, že za ní snad poběžím.”
,,A poběžíš?” zajímal se Shuichi. Yuki místo odpovědi před sebe natáhl ruku svírající papírek. Pak ho pustil a nechal po několika ladných saltech dopadnout na nádvoří školy. ,,Udělal sis kopii?”
,,Papírky došly, abych ti odpověděl.”
,,Stačí říct ne, tvoje oblíbený slovo.”
,,Hm.” Yuki čekal, co bude dál. Zahodil ten prokletej kus papíru a doufal, že Shuichimu dojde, že o ni nemá zájem.
,,Jsi zlatíčko,” zavýskal Shuichi a padl Yukimu kolem krku.
,,Slez ze mě,” snažil se lísajícího se Shuichiho odstrčit. Nakonec Shuichi povolil a spokojil se sladkým pohledem, který na Yukiho upíral.
,,Pouze jsem tím naznačil, že o ni nemám zájem, nepožádal jsem tě o ruku,” upozornil jo. Shuichi, ale jakoby to neslyšel a chystal další vlnu útoku. Tentokrát polibků.