Jak se slaví Halloween

,,Pohni si už, Naruto! Strašně dlouho ti to trvá!“ křikla Sakura netrpělivě do zeširoka otevřeného okna bytu světlovlasého chlapce, kde se už na znamení večera svítilo. Na sobě měla lesklý, mimořádně slušivý kostým černé kočky, který výrazně kontrastoval s jejími růžovými vlasy, sepnutými do pleteného copu. Na chodníku kousek od ní stál Sasuke se svým obvyklým výrazem nezájmu i přesto, že se Sakura všemožně snažila na sebe strhnout jeho pozornost. Byl oděný do dlouhého černého pláště- co měl pod ním, to nešlo vidět. Zpod pláště mu vykukoval lem nohavic tmavých kalhot, a kdykoliv Sasuke promluvil, z pusy mu vyčnívaly zářivě bílé, umělohmotné upíří zuby. Navíc, kdyby k tomu použil svůj sharingan, tak by jako upír s rudýma očima vypadal ještě věrohodněji. Čekání na Naruta ho nebavilo, rád už by to měl všechno za sebou, ale ještě mnohem více ho znervózňovalo Sakuřino ustavičné stěžování si. Snad poprvé v životě si přál, aby se Naruto co nejdříve ukázal, konečně by pak Sakura mohla zavřít pusu.

,,Jasně, už to bude, za chvíli jsem u vás!“ zaslechli Narutův tlumený hlas, jakoby se právě soukal potrubím, a Sakura jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Tohle jsi říkal před deseti minutami,“ připomněla kysele a začala přešlapovat na místě, ani ne tak netrpělivostí, jako zimou. Přes svůj kočičí obleček si nevzala nic jiného, ale zima na ni dolehla v celé své kráse a Sakura toho teď litovala. Sasuke si skousl spodní ret, aby po ní nevyštěkl nějakou netaktní odpověď za Naruta, měl toho vážně plné zuby. Ještě chvíli oba poslouchali jen táhlý zpěv nelítostného, mrazivého větru, když najednou se dveře Narutova bytu s prásknutím otevřely, hned nato zavřely, a rychlostí zvuku se k nim přiřítil Naruto. Sakura ani Sasuke se nezmohli na jediné slovo, jen překvapeně mrkali a nemohli uvěřit tomu, co vidí.

,,T-to jsi ty, Naruto?“ zeptala se Sakura trochu nejistě a přimhouřila oči.

,,Jo, jsem to já. Kdo jinej by to asi tak měl být?“ podivil se Naruto a tázavě zvedl obočí. Pak mu pohled padl na svůj převlek. ,,To vypadám tak strašně?“ zeptal se dodatkem a tentokrát se zadíval na Sasukeho, který od něj nedokázal odlepit oči.

,,S-strašně? Ne, to ne, vůbec ne, jen...No...“ hledal správná slova, aby vyjádřil své pocity a zároveň je nedal až příliš najevo, což se mu samozřejmě nedařilo.

,,Jen jsme si mysleli, že se převlečeš za něco konkrétnějšího. Ale vypadáš v tom dobře,“ pochválila ho skromně Sakura s uznalým kývnutím. Sama věděla, že Naruto vypadá nejen dobře, jak řekla, ba přímo úžasně. Naruto se lehce zarděl a nervózně si rukou prohrábl své nagelované vlasy. Ofinu měl tak, aby mu zakrývala pravé oko. Byl oblečený docela normálně- černé tričko s potiskem plamene do oranžova a na zápěstích měl tlusté, černé, kožené náramky s ostny. Sasukeho pozornost však nejvíce upoutaly jeho černé kalhoty se stříbrnými řetězy- bylo jasně vidět, že Naruto je má těsné, hlavně v oblasti rozkroku, kam směřoval pohled mladého Uchihy.

,,Víte, nevěděl jsem, za co se mám převlíknout, tak mě napadlo, že jen na tenhle den změním image. Všichni mají nějaký kostým, ale snad to nebude vadit...Co myslíte?“ poptal se Naruto a pomalu se zatočil ve světle pouliční lampy. Sasuke ho při tom doslova sjížděl pohledem, a i Sakuře se na tváři objevil mírný ruměnec. ,,Nemám se jít raději převléknout?“

,,Ne, kašli na to, vypadáš dobře. A mimochodem, už tak máme dost velký zpoždění,“ namítla Sakura kousavě a snažila se ignorovat Narutovu neobvyklou přitažlivost. I Sasukemu se jako obvykle dařilo maskovat své pocity, ale tentokrát byl se Sakurou za jedno- byl by opravdu nerad, kdyby si Naruto šel ty kalhoty převléknout.

,,No jo, já vím, ale úplně jsem na to všechno zapomněl a na poslední chvíli jsem vymýšlel kostým. I tak mě nic nenapadlo, takže mi nezbylo nic jiného. Vypadáte fakt dobře, připadám si blbě, když máte tak super kostýmy a já-“ Ale co chtěl Naruto o sobě říct, to už se růžovovlasá dívka nedozvěděla, protože ho přerušil- kupodivu- Sasuke.

,,Sluší ti to,“ ozval se trochu přiškrceným hlasem a pozoroval žížalu, která se mu zrovna plazila kolem boty. Sakuře poklesla čelist o několik centimetrů a překvapeně na něj zamrkala, jakoby od něj požadovala, ať to zopakuje. Nejenže to čekala od kohokoliv jiného, ale navíc to řekl právě Narutovi, ne jí! Naruto na tom nebyl o nic lépe- zrudnul až po kořínky vlasů a bál se věřit tomu, co si myslel, že slyšel.

,,Nemyslíte, že bychom už měli vyrazit?“ zeptala se Sakura po chvíli trapného ticha a sama zamračeně vykročila napřed. Naruto se za ní překvapeně díval a přemýšlel, jestli neudělal něco špatně, ale přece jen mu to brzy došlo- to kvůli tomu, co řekl Sasuke! Naruto si byl jistý, že Sakuře to neřekl a upřímně ho šokovalo, když to řekl jemu. Zamířil pohledem k Sasukemu, aby si pořádně prohlédl jeho kostým. Vypadá úžasně jako vždycky, pomyslel si Naruto omámeně, aniž by si uvědomoval, o čem to přemýšlí. Sasuke, jakoby četl Narutovi myšlenky, se na něj sladce usmál a mrkl. Vydal se pomalým krokem za Sakurou, která jim už pomalu mizela z dohledu, a na chodníku nechal stát ohromeného Naruta. Dnes už podruhé! Naruto byl z toho celý pryč, absolutně nechápal, co se to tu děje- Sasuke že se na něj usmál? A mrkl na něj?  Ne, to se mu určitě muselo jen něco zdát...Pravda byla, že o něčem podobném Naruto snil už mnohokrát, ale nikdy by si ani v těch nejdivočejších snech nepomyslel, že se jeho vytoužené přání stane skutečností.

,,Třeba to nemyslí tak, jak bych chtěl, a vykládám si to úplně špatně...“ zapřemýšlel Naruto nahlas pro sebe, ale i přes to, že mu to znělo dost pravděpodobně, doufal v pravý opak.

Najednou si, po dalších deseti minutách vyvozování čím dál nesmyslnějších závěrů, konečně uvědomil, že tady nemá co dělat a Sasuke i Sakura už jsou pryč. Nejraději by šel zpátky domů, sundal ze sebe tu maškarádu a lehl si do postele, ale když už si s tím dal takovou práci, rozhodl se přece jen jít za nimi. Naruto si byl moc dobře vědom toho, že si tohle oblékl jen proto, aby udělal na Sasukeho dojem. A teď, když se mu to konečně povedlo, by měl odejít domů a všechno vzdát? Ne, tohle by nebyl on, a tak s odhodlaným výrazem a zároveň žaludkem na vodě vykročil potemnělou ulicí směrem, kde se konala Halloweenská párty. Cestou si něco spokojeně pobrukoval a těšil se, až Sasukeho znovu uvidí.

***

Jakmile došel před velkou budovu, kde se párty konala, spokojenost ho přešla až neuvěřitelně rychle a najednou si nebyl až tak jistý, jestli udělal dobře, když raději nezůstal doma. Dveře budovy byly dokořán otevřené, na chodník se zevnitř linul mohutný pruh barevných světel a všude kolem byly pověšeny lampiony tvaru duchů a dýní. Už zdálky byla slyšet hudba a bouřlivé výbuchy smíchu.

,Ne, co to dělám, tady já přece nepatřím,´ pomyslel si Naruto vyděšeně a rozhlížel se kolem, jakoby si ani nepamatoval, jak se sem vlastně dostal. Moc dobře si uvědomoval, že se chová jako idiot, ale tam prostě jít nemohl. Sehnul se a potichu se připlížil až pod okno. Počkal si na další smích, a koutkem oka nahlédl dovnitř sálu. Místnost byla nádherně zdobená, černé závěsy všude kolem a bizardní kostýmy opravdu navozovaly tu správnou atmosféru. Naruta ale něco takového nezajímalo- jeho oči si našly Sasukeho, avšak z jeho pozice nebyl zrovna dvakrát nadšený. V duchu s tím samozřejmě počítal, ale něco jiného bylo vidět svou domněnku na vlastní oči. Jak se dalo předpokládat, Sasuke stál přímo uprostřed pódia a kolem něj postávala celá skupina děvčat včetně Sakury a Ino. K Narutovu zklamání nevypadalo, že by mladému Uchihovi jejich společnost nějak zvlášť vadila. Jistě, ani si ji zrovna moc neužíval, ale stejně Naruta ten pohled zabolel. Najednou viděl, jak se Sasuke otáčí přímo jeho směrem, a tak se rychle schoval zpátky pod okap tak, aby mu nebyly vidět ani vlasy. Hluboce si povzdychl, měl to čekat, tohle je párty a nemohl po Sasukem chtít, aby tam jen tak seděl a díval se na ostatní, jak se baví. Po čtyřech se odplazil pryč, aby ho z okna nemohl nikdo vidět, a pomalu odcházel směrem pryč. Neměl zapotřebí se na tohle dívat. Absolutně nechápal, jak se mohl nechat unést a na chvíli si myslet, že by k němu Sasuke mohl cítit něco víc než jen přátelství. Trpce se uchechtl a šoural se jen tak po chodníku. Bylo sice už dost pozdě, ale domů se mu najednou nijak nechtělo- co by tam taky dělal? Na to si ale dokázal dobře odpovědět i on sám- ležel by a proklínal sám sebe za to, že se vůbec trápil s vymýšlením kostýmu, na který stejně nepřišel. A nadával by na všechny kolem. A byl by protivný ještě pár dní. To opravdu nechtěl.

,,Můžu si za to sám,“ řekl potichu do nočního ticha a užíval si pocit, že ho nemůže nikdo slyšet. ,,Mohl jsem tam jít, ale rozhodl jsem se tak.“ Přestože se takhle ujišťoval, veškerou vinu dával Sasukemu. Sám nevěděl proč, ale rozhodně se mu ulevilo. Alespoň trochu.

Když už byl dostatečně daleko od ostatních, zastavil se a začal přemýšlet nad tím, kam by měl zajít. Možná na ramen...Pak ale zavrtěl hlavou a zamítl to. Na ramen neměl zrovna chuť, i když to jemu samotnému připadalo zvláštní. Pak si vzpomněl na nedaleký park, kam kdysi rád chodíval. Především proto, že ho tam nikdo neobtěžoval a nedíval se na něj tím pohledem..Pohledem, který u nich tolik nenáviděl...Ne, nesmím na to znovu myslet. Potřásl hlavou, aby zahnal chmurné vzpomínky, a namířil si to k parku. Pět minut pomalé chůze, a Naruto stál před malou houpačkou. Neváhal ani vteřinu a sednul si na ni. Je to zvláštní...Naposledy jsem tu seděl před pár lety s podobnými pocity...Jen jedno se změnilo- teď mám přátele. Alespoň myslím...Už to nechci znovu prožívat...Váhavě se odrazil a houpačka se s hlasitým sténáním pod jeho váhou dala do pohybu. Musel se usmát, opravdu ho to uklidňovalo ještě doteď. Pevně se chytl provazů, nechal se unášet studeným větrem a zaklonil hlavu. Měl pocit, že létá, a všechny starosti mu rázem připadaly až směšně zanedbatelné. Znovu se odrazil, aby nabral ještě vyšší rychlosti. Co na tom, že o něj Sasuke nemá zájem? Má jeho přátelství a to by mu mělo stačit. Další odraz. Co na tom, že ostatní si užívají i bez něj? On se dokáže bavit i sám, o tom se přece mohl dost dobře za těch pár let samoty přesvědčit. Samota...Nechci ji znovu prožít...Naruto houpačku zastavil pouhým natažením nohou, tak byla malá. Pocit volnosti z něj opadl a jeho nevšední starosti byly zpátky. Vítr už mu nepřipadal tak osvobozující jako před minutou, naopak litoval toho, že si přes krátké triko nevzal alespoň mikinu. Už bych opravdu měl jít domů, jinak zmrznu. S touto myšlenkou se z houpačky zvedl, ale ještě se k odchodu neměl. Přestože mu byla zima, procházel se dokola v písku kolem houpaček a se zakloněnou hlavou sledoval temnou noční oblohou posetou mnoha zářivými hvězdami. A každá svítila pro Naruta. Jen pro něj...

,,Tady jsi, Naruto. Hledal jsem tě.“ Známý hlas vytrhl chlapce z jeho uklidňující činnosti a Narutovi poskočilo srdce.

,,Ty- tys mě hledal?“ zopakoval a dychtivě po něm loupl očima, jestli si z něj náhodou nedělá legraci. Sasuke se ležérně opřel o strom vedle něj a věnoval mu stejný úsměv jako před jeho domem. ,,Jistě.“

,,A proč?“ Naruto se snažil kontrolovat, aby to vyznělo jen tak ledabyle, ale sám zaregistroval, jak se mu hlas chvěje očekáváním. Mohl jen doufat, že si toho nevšiml jeho společník.

,,Divil jsem se, kde jsi zmizel. Proč jsi nešel za námi?“ zeptal se Sasuke a ani na chvilku z něj nespustil oči. Naruto se v jejich temnotě utápěl, věděl, že i on poznal samotu stejně jako on. On ho pochopí.

,,Uvědomil jsem si, že tam nepatřím,“ přiznal s trpkým úsměvem a šel si znovu sednout na houpačku. Sasuke natočil hlavu na bok a tázavě zvedl obočí.

,,Proč bys tam neměl patřit? Nepatříš tam o nic méně než já.“

,,Nenamlouvej mi tu nic, jo? Já to moc dobře vím. Navíc...“ v tu chvíli se ale zarazil. Byla chyba mluvit zrovna o tomhle. ,,Hele, proč nejdeš zpátky? Dobře ses tam bavil, ne?“ změnil rychle téma, ale věděl, že s tímhle neprorazí, protože Sasuke měl ve tváři zvědavý výraz a namířil si to přímo k němu. Kruci, že já raději nedržím hubu...

,,Co jsi to chtěl říct?“ zeptal se vlídně a klekl si před něj do písku. Vypadal legračně, s těmi zuby a pláštěm, ale v jistém směru i hrozně roztomile. Naruto znovu zrudl, když si uvědomil, že kdyby je někdo z dálky pozoroval, muselo by to vypadat, jakoby ho Sasuke právě žádal o ruku. Což je naprostá pitomost, Naruto, prober se už! Přestaň snít a vrať se do reality!

,,Já? Já nic nechtěl říct, o čem to mluvíš?“ zalhal a nasadil výraz překvapení. Sasuke se mu díval do očí a snažil se z nich něco vyčíst. Naruto už to nemohl vydržet a pohledem uhnul do písku, kde ho začala zajímat jeho struktura. Sasuke si povzdychl.

,,Naruto...“ hlesl tichounce, prsty ho vzal jemně za bradu, natočil k sobě a znovu si vynutil pohled těch zářivě modrých očí. Nejspíš proto ho tak překvapily slzy, které se v chlapcových očích třpytily jako drahokamy. ,,Co jsi mi chtěl říct?“ Slzy se prodraly všemi zábranami a teď se volně roztekly po tváři.

,,Já jen...Byl jsi tam s nimi, nechtěl jsem být navíc...Připadal bych si tam hloupě, víš,“ vysvětlil klidným hlasem, což příliš nesedělo k jeho uslzené tváři. Než se však mohl dočkat Sasukeho odpovědi, tmavovlasý chlapec se zvedl na nohy, udělal rozhodující krok k němu a přitiskl si jeho hlavu k břichu. Jednou rukou ho pevně, téměř až ochranářsky držel kolem ramen a druhou ho hladil ve vlasech. Naruto hleděl s vytřeštěnýma očima do černé látky Sasukeho pláště a vdechoval příjemné vůně, které Sasuke vydával- jeho tělo, oblečení a deodorant v jednom bylo pro Naruta to nejlepší aroma.

,,Nebuď hloupý, Naruto,“ promluvil Sasuke tichým hlasem. ,,Proč by jsi tam byl navíc? Měl jsi přijít za mnou, když už nic. Copak sis myslel, že tě pošlu pryč?“ Přesně tohle jsem si myslel, Sasuke. ,,Jsme přece přátelé, nebo ne?“ Naruto sebou při slově „přátelé“ trhl a odtáhl se od něj. V očích se mu znovu zatřpytily slzy lítosti. Ne, tohle je špatně...Raději rychle zmizím, než udělám nějakou blbost...

,,Naruto, podívej se a mě,“ pobídl ho Sasuke a pokrčil se v kolenou, aby byl ve stejné výšce jako on. Naruto jen zavrtěl hlavou a odmítal ho uposlechnout. Nebo spíš, nesměl ho uposlechnout. Všechno, jen ne se mu podívat do očí.

,,Naruto!“ Sasuke zničehonic zvýšil hlas, až sebou chlapec trhl a zadíval se na něj. Pořád se ale vyhýbal jeho očím, pohled tedy začal upírat na jeho plné a smyslné rty. Tak rád by je políbil, ochutnal...Věděl ale, že to nesmí. Ani nevíš, jak velkou chybu děláš, když jsi ještě tady, Sasuke. Ohromnou chybu...

,,Řekni mi, Naruto, co že se poslední dobou chováš tak roztěkaně? Je to kvůli mně? Udělal jsem ti snad něco?“ zeptal se se zoufalou naléhavostí a jeho oči si nepřály nic jiného, než pohlédnout do těch jeho a všechny odpovědi na jeho vyřčené i nevyřčené otázky si jednoduše vzít.

,,Nic jsi mi neudělal. Já sám se v sobě nevyznám. Nic víc ti k tomu nemám co říct, můžeš jít zpátky k nim, určitě na tebe čekají,“ odbyl ho Naruto s trpkým úsměvem, vstal z houpačky a protáhl se kolem něj. Cítil, že už tu nemůže zůstávat ani vteřinu, ne právě s ním. Ne se Sasukem Uchihou. Ale než stačil vůbec vykročit pryč, Sasukeho ruka vystřelila za ním a chytila ho za zápěstí, aby mu zabránila v odchodu. Proč, to Naruto netušil, ale zato moc dobře věděl, že je pozdě jak pro něj, tak i pro Sasukeho. Cítil, jak se jeho tělo otáčí na podpatku, a pak...

Sám tomu nemohl uvěřit. On to doopravdy udělal...Tohle mu Sasuke určitě nikdy neodpustí... Jen matně si uvědomoval, že je k Sasukemu přitisknutý v těsné blízkosti a svými rty něžně ochutnává ty jeho. Oči měl pevně zavřené, aby nemusel vidět, jak se Sasuke tváří. Ještě chvíli u něj setrval, chtěl si tenhle pocit vrýt do paměti. Přece jen, je to poprvé a naposledy, co je mu něco takového umožněno, alespoň co se týče této osoby.

,,Promiň,“ hlesl, když se od něj odtáhl, a aniž by na něj pohlédl, bleskově se otočil s utíkal pryč z parku. Zanechal šokovaného Sasukeho u houpaček a sám běžel domů s naprostým zmatkem v hlavě.

***

Budík na Narutově nočním stolku červeně hlásil jednu hodinu v noci. Po celém bytě byla světla zhaslá, ale Naruto ještě nespal. Seděl na posteli, opřený o stěnu, s hlavou zabořenou do oranžového polštáře. Jeho černé oblečení leželo poházené po podlaze, jakoby s nimi někdo schválně mrštil v přívalu spalujícího vzteku o zem. Což nebylo až tak daleko od pravdy, když Naruto přišel domů, byl opravdu naštvaný. A nejen to, měl pořádný vztek, na sebe za to, co udělal. Nešlo mu to do hlavy- jak se mohl nechat takhle unést a políbit ho?

Naruto se na posteli jemně zavrtěl a vzhlédl od polštáře, aby pohlédl na hodiny. Půl druhé... To snad ani není pravda, proč se tohle musí stát vždycky jenom mě...Proč zrovna já? A když už to musí být, proč zrovna on, Sasuke, který se mi při každé příležitosti vysměje do očí? Naruto si hluboce povzdychl. Celou hodinu nemohl zamhouřit oči, ten polibek mu nedal spát. Jestli to tak půjde dál, zblázním se z toho!  Měl bych na to zapomenout, a to pěkně rychle...Potíž je, že Sasuke určitě nezapomene...Teď to určitě někde vykládá ostatním a společně se tomu smějí...Vypadá to, že jsem o přátele znovu přišel, můžu se opět těšit na ty jejich opovrženíhodné pohledy. Jen mě štve, že tentokrát budou oprávněné...Odhodil polštář na druhý konec místnosti, lehl si a schoulil se do klubíčka jako bezbranné zvíře v pasti. Ale to objetí...On mě objal...Nesouhlasně potřásl hlavou, aby zahnal takovéhle myšlenky. Ne, rozhodně nepřipustí, aby si dělal nějaké falešné naděje, tohle je přeci absurdní...Měl bych konečně usnout, jestli nechci zaspat trénink s Kakashim a...Naruto zeširoka otevřel oči a zalapal po dechu. Tam přece nemůžu jít, bude tam i Sasuke! Po tomhle...Jak bych se mu po tomhle mohl ještě někdy podívat do očí? Znovu si mohutně povzdychl, pevně zavřel oči, snažil se nemyslet na chuť Sasukeho rtů a do tří hodin se pokoušel bezesně usnout.

***

Když se Naruto probudil, připadal si jako zavalený obrovskou skříní. Nevěděl sice proč, ale bolelo ho celé tělo, jakoby podstoupil obzvlášť obtížný trénink. A psychicky na tom nebyl taky zrovna dvakrát nejlíp. Koutkem oka pohlédl na budík- půl desáté ráno. Protočil oči v sloup a začal se v klidu protahovat. Však co, tentokrát nemá naspěch. Měl se sice s ostatními sejít už v sedm, ale on se rozhodl nejít tam. Nechtěl udělat ještě něco dalšího, ale to hlavní- nechtěl vidět Sasukeho.

Vstal a s ještě napůl zalepenýma očima si došel do koupelny pro oblečení. Když se došoural zpátky do pokoje, vypadal mnohem lépe- na sobě měl svou obvyklou oranžovou kombinézu a už neměl pocit, jakoby ho přejeli parním válcem. Ke svému překvapení zjistil, že vůbec nemá hlad, přestože naposledy měl jen něco malého včera večer.

,,Měl bych na to konečně přestat myslet,“ pronesl nahlas do dopoledního ticha a šel do obýváku. Jeho pohled ihned upoutala rozečtená kniha, která ležela na stole, jakoby ho přímo vybízela k tomu, aby si sedl a dočetl ji. Naruto se pobaveně pousmál. Nikdy bych si nepomyslel, že já někdy něco přečtu...Musím ale uznat, že proti nudě je to skvělý lék. Položil se tedy na pohovku, lehl si na záda a začal číst na místě, kde včera odpoledne přestal. Opravdu zajímavá detektivka, ale ty jejich staromódní přístupy...

Naruto se do své knihy začetl natolik, že přestal vnímat celý svět kolem sebe. Existoval jen on a příběh, který se pomalu rozvíjel přímo před jeho očima.

,,Takže jsi tady.“

Naruto na gauči nadskočil leknutím o pár slušných centimetrů a kniha mu vypadla z rukou. Ten hlas...Ne, jdi pryč, nechoď sem, udělej mi tu laskavost, prosím tě...Neodvážil se na nově příchozího podívat, slyšel jen tlumené kroky, jak se Sasuke vydal k němu.

,,Kde jinde bych asi tak mohl být? Jak ses sem vůbec dostal? Tos nikdy neslyšel o klepání?“ zeptal se ho Naruto odměřeně a sklonil se pro knihu. Sasuke se zarazil na místě a nechápavě na něj koukal, jakoby právě spadl z Marsu.

,,Já jsem klepal. Hele, co ti zase je? Shání se po tobě Kakashi- sensei, překvapilo ho, že jsi nepřišel na trénink,“ oznámil mu lehce ublíženým hlasem. Naruto dělal, jakoby ho neslyšel a dělal, že čte dál. Ve skutečnosti ale pořád zíral na jedno slovo a nebyl schopen vnímat ta ostatní.

,,Hmm....“

,,Naruto, poslyš,“ povzdychl si Sasuke, přešel až k němu a sedl si na okraj pohovky. Naruto si položil knihu na hruď a vzdorovitě se na něj podíval.

,,Ne, Sasuke, ty poslyš. To, co se včera stalo, byl jen omyl. Nevím, co mě to popadlo a omlouvám se ti. Doufám, že mi to odpustíš. Mohli bychom na to zapomenout a být znovu normálními přáteli?“ Tak a je to venku. Jen mě mrzí, že musím takhle lhát...On možná může zapomenout, ale já ne, a rozhodně mě to nemrzí...

,,Výborně. Takže teď poslouchej ty mě,“ zavrčel Sasuke nesmlouvavým hlasem a sklonil se až k němu, čímž ho na pohovce uvěznil a znemožňoval mu znovu utéct. ,,Vůbec nechápu, za co se omlouváš. Všiml sis snad, že se mi to včera nelíbilo?“

Narutovi poklesla čelist a zíral na Sasukeho s upřímným překvapením. Tak tohle bylo to poslední, co od něj mohl očekávat. Očekával spíš, že mu jednu vrazí nebo že už s ním nepromluví jediné slovo, ale takové otevřené přiznání...Řekl to s ohromujícím klidem, jakoby se nechumelilo...

,,C-cože?“ Na nic jiného se Naruto nezmohl. Sasukemu po tváři přeběhl úsměv. Ten samý úsměv, kterým Naruta obdařil včera večer.

,,Myslel sis, že jsem tě včera objal jen tak? Chtěl jsem, ať se něco takového stane, jen jsem neměl dost odvahy to udělat. A tys to nakonec udělal za mě, jenže jsi mě tak zaskočil...Nevěděl jsem, co mám dělat, úplně jsem ztuhl a mé tělo mě odmítalo poslouchat...“ Sasukeho hlas se pomalu vytrácel, jak byl stále tišší a tišší, když se k Narutovi skláněl. ,,Takže, pokud dovolíš, ti ten polibek vrátím.“ Narutovi se sevřel žaludek a vychutnával si Sasukeho, jak ho vězní svým tělem a jemně přejíždí po rtech, jak je ochutnává...Po chvíli se od něj Sasuke odtáhl a zvědavě se mu zadíval do očí. K jeho úlevě tam nespatřil nic jako zhnusení nebo nepochopení, ale zato lásku a vděk.

,,Ale...Já myslel, že...“ Naruto se odmlčel. Vlastně ani netušil, co chce říct. Co myslel? Že ho Sasuke nenávidí? Sasuke ale jakoby mu četl myšlenky.

,,Je pravda, že jsem tě hodně dlouho neměl příliš v lásce, ale pak...Pořád jsi mě provokoval tím svým dětinským chováním...Snažil jsem se to všechno přehlížet a docela se mi i dařilo, ale když jsem tě viděl včera...Udělal jsi to schválně?“ Sasuke se díval, jak Naruto pomalu rudne a přikyvuje na souhlas.

,,Chtěl jsem na tebe udělat dojem, ale když jsem tě pak viděl se Sakurou a těmi ostatními, raději jsem tam ani nešel. Já...Bál jsem se, co bys řekl na to, kdyby ses dozvěděl, co k tobě cítím doopravdy,“ hlesl s lehkým pobavením v hlase nad sebou samým a knihu zavřel úplně.

,,No vidíš, a já na tom nebyl o nic lépe. Snad poprvé jsem rád, že jsem šel někde něco slavit. Díkybohu za Halloween...“ uchechtl se Sasuke a vstal. Naruto se za ním zklamaně podíval, chtěl, aby tam s ním zůstal, ale Sasuke zavrtěl hlavou. ,,Raději pojď na trénink, jinak by mohl Kakashi vypěnit.“

,,Kakashi- sensei? Tak to si ze mě děláš srandu. Neviděl jsem většího pohodáře!“

,,To by ses ještě mohl divit. Tak pojď. A nemusíš se ničeho bát, nikomu jsem o tom včerejšku neřekl,“ ujistil ho Sasuke a tím smazal všechny Narutovy přebývající pochybnosti. Se širokým úsměvem přikývl, vyskočil z pohovky a vyběhl za Sasukem.

,,Tak jo, ale pak se hned půjdu najíst!“ prohlásil už se svou obvyklou optimistickou náladou, a společně vyšli ven, aby stihli alespoň něco z jejich tréninku.

Tak to vypadá, že se dneska konečně pořádně vyspím!