Liščí chlapec

V hlubokém lese, který obklopoval Vesnici ukrytou v listí, sněžilo, bílé vločky poletovaly vzduchem a usedaly na stromy rostliny a keře, které zde ještě před několika dny hrály všemi barvami podzimu. V tomto lese žilo mnoho různých zvířat, některá byla i velice nebezpečná. Nikdo však by zde nehledal uboze vypadající liščí mládě. Každý totiž věděl o nenávisti této vesnice k liškám, každý znal krvavou historii o devítiocasém démonovi.

Přesto však zde to mládě bylo, malý lišák se tisky ke kmeni stromu, snažil se schovat, ale jeho rezatá srst na sněhové pokrývce zářila jako malý plamen.  Jeho drobná hlavička se otáčela na všechny strany, jak se pokoušel svým čumáčkem zachytit sebemenší náznak lidského pachu.  V jeho rychlých a trhaných pohybech by každý poznal neuvěřitelně silnou emoci, nikdo by se mu nemusel ani podívat do očí. Kolem něj se vznášel pocit strachu a zoufalství. Znovu vyzvedl svou hlavu do výšky, ale tentokrát sebou trhl. Lidský pach byl všude okolo. „Viděl jsem tu malou všivou lišku!“ Vykřikl někdo a směrem k lišáčkovi mířila ozvěna těžkých nohou, jak za běhu dopadaly na bíle pokrytou zem.

Není kam se schovat, není kam utéct. Probíhalo zmateně v malé hlavičce. Nikdo mě nezachrání, nikdo mi nepomůže. Proč jsem v této vesnici, proč jsem v tomto lese. Jsou tady…

Muži, kteří podle čelenek se znakem listu patřili do zdejší skryté vesnice, obklopili malou lišku, jejich tváře byly jako zrcadla do duše. Zlost, nenávist, ale i malý náznak strachu, který se jim jen občas objevil v pohledu. Ale jak je možné, aby měl vycvičený shinobi strach z malé lišky.  To malý rezatý uzlíček, který se choulil ještě více ke kmeni, netušil. Sklonil hlavu a instinktivně se snažil stočit do klubíčka. Věděl, co bude následovat.

Přišla rána, další a další údery nohou či pěstí létaly vzduchem a všechny vždy zasáhly cíl. Drobné chlupaté mládě, jehož srst se barvila krví, která vytékala z jeho ran. Konečně muži odešli. Nezjišťovali, jestli je mrtvý, vždyť i kdyby nebyl, nikdo by mu nepomohl a on by zde sám umřel.

Na sněhu v kaluži krve leželo malé liščí mládě, pomalu mu docházel dech, když tu se znovu ozvaly kroky, tentokrát však pomalé, které patřily pouze jednomu člověku. Nejspíše mě jeden z nich přišel dorazit a teď už nemusí spěchat. Ví, že mu neuteču. Zavřel oči. 

V tom zasněženém lese se jako stín pohyboval muž, černý plášť s rudými obláčky. Nikým nespatřen, ani ta pětičlenná skupina shinobi z Listové si ho nevšimla do chvíle, než bylo příliš pozdě. Byl už na cestě spět do tajného úkrytu organizace, ke které patřil, když si toho všiml. Zastavil svůj běh a pomalu vykročil směrem k oranžově rudé skvrně, která byla u nedalekého stromu. Liška! Vykřikla jeho mysl. Nyní už věděl, co těch několik hlupáků dělalo v lese. Věděl to, protože on byl jeden z mála těch, co se nezúčastnili boje a přesto znali význam lišky. Pro vesničany bude každá liška tím démonem, co je napadl před lety.  Chtěl pokračovat ve své cestě, ale něco ho zarazilo, ty oči. Oči barvy nebes.

Lišák se přikrčil, ale i tento nepatrný pohyb mu způsobil neuvěřitelnou bolest. Zakňučel. Muž, který ještě před okamžikem vypadal, že odejde, k němu opět stočil svou pozornost. Liščí a lidské oči se střetly.  V té chvílí si oba něco uvědomili. Jejich oči byly v hloubce stejné. Byl zde totiž stejný pocit osamělosti.

Muž si klekl na kolena a nedbaje chladu si sundal plášť a zabalil do něj zubožené klubíčko rezavých chlupů, které byly slepené krví.

Co se to děje? Proč mě nezabil? Co se mnou chce udělat? Ať mě pustí, chci pryč, nevěřím mu. Lidé jsou špatní, vím to, dříve jsem býval člověkem, klukem, a i když jsem byl jeden z nich, nenáviděli mě. Ostatní děti říkali, že zvířata má každý rád. Stal jsem se liškou, ale také mě nenáviděli. A teď, teď jsem jen malý lišák, který nemá nic a nikoho. Jen neustálý pocit, že ho pronásledují lidé s nenávistnýma očima.

Nakonec však lišáček na své myšlenky a obavy zapomněl a v plášti, který byl stále cítit lidským teplem, usnul. 

Žraločí muž Kisame pozoroval nechápavě svého přítele, který, i když venku panoval mráz, přišel se svým pláštěm v náručí. Až později si všiml malého rezatého ocásku, který z něho vykukoval.

„Copak Itachi, že by ses cítil až tak osamělý a proto sis našel mazlíčka?“ Ušklíbl se, bylo to mezi nimi obvyklé škádlení, ale na Itachiho to nemělo žádný efekt. Prostě svého týmového partnera beze slov obešel a zavřel se ve svém pokoji.

Itachi Uchiha, vrah své rodiny a jeden z nejnebezpečnějších ninjů se opatrně posadil na svou postel. Rozbalil plášť, který za dobu jejich putování stačil nasáknout krví a vyndal malou lišku. Netrvalo ani pár minut a na posteli místo rezatého klubíčka leželo zvířátko, které by mohlo rozhodně konkurovat oživlé mumii. Něco mu na tomto stvoření připadalo známé. Lehl si do postele a svého nového mazlíčka přivinul k sobě.

Druhý den se obávaný zločinec probudil s pocitem podivného tepla na své hrudi. Pomalu otevřel oči a rukou se natahoval pod polštář, kde měl schovaný jeden ze svých kunaiů, ale zarazil ho pohled blankytně modrých očí, které jediné nezakrývaly žádné obvazy. Itachi ho pohladil po obvázané hlavičce. „Dnes je tvůj první den jako můj mazlíček. Měl bych ti vymyslet jméno, ale nejdříve….“  Pro zraněné mládě to bylo až příliš rychlé- než si stačilo uvědomit, co se děje, byl konec. „Takže jsi kluk, tím se to zjednodušuje…. Tvoje jméno bude Natu. Co tomu říkáš?“ Optal se Itachi jako by mu zvíře před ním mohlo rozumět. Několikrát potřásl hlavou a ze rtů se mu vydral táhlý povzdech. Nejspíše začínám bláznit.

Bylo to již několik dní, co se malý lišák usídlil v tajné základně organizace Akatsuki. Každý si toto malé stvoření oblíbil. Až na Kisameho, ale všichni věděli, že ve skutečnosti je žraločí muž velice rád, protože na tváři jeho přítele se znovu objevoval úsměv.  Pro každého se stalo naprosto normální, že pokud byl v místnosti Itachi, byl zde i Natu. Drobný lišáček se stal věrným stínem rudookého muže.

Nejstarší žijící Uchiha se začal postupně měnit, nejdříve si to nepřipouštěl, ale při každém pohledu, který směřoval k jeho lišáčkovi, se v jeho hrudi něco pohnulo, slabé bodnutí, které jakoby mu říkalo, že má srdce. A to srdce si začal přivlastňovat tento malý rezatý tvoreček, zprvu se Itachi bránil, ale nakonec to nechal být. Vždyť láska ke zvířeti nemůže nikomu ublížit, snad jen mně.

Dnes tomu však bylo jinak a každý si toho všiml. Malý chlupatá obluda, jak mu Konan ráda říkala, nebyla celý den k nalezení. Začalo se stmívat a členové organizace začali být trochu nervózní. Nakonec už to Itachi nedokázal vydržet, zvedl se ze židle, na které seděl, sebral několik laskomin, které měl jeho mazlíček nejraději a vydal se ho hledat.

Na nebi zářil plný měsíc, úplněk a hluboko v lese se v jeho záři koupalo nahé tělo mladého muže s nebesky modrýma očima. Chlapec vzpínal ruce k tomu věčnému strážci noci, jako kdyby prosil o něco, co nikdy nebude moci dostat. Za jeho zády praskla větev a jeho modré oči se stočily k místu, odkud zvuk vyšel.

Itachi nemohl uvěřit tomu, co viděl. Vydal se po stopách lišky, které ve sněhu byly dobře viditelné, po vstupu do lesa se však tyto stopy ztratily a byly nahrazeny otisky lidských chodidel. Ty ho dovedly až na tuto mýtinu, kde uviděl anděla, který stál ve svitu měsíce.  Na okamžik přestal dávat pozor a z jeho dlaní vyklouzlo několik sucharů, které měl pro svou lišku. Rychle je sebral, ale když znovu pozvedl hlavu, jeho oči se střetly s blankytně modrým pohledem jeho, který byl stejný jako jeho lišáka.

„Natu…“ Splynulo mu tiše ze rtů a chlapec před ním jen pokynul hlavou.

„Jméno, které jsi mi dal, se mi líbí, ale doopravdy se jmenuji Naruto Uzumaki, jsem schránka pro devítiocasého démona….“  Itachi se začal přibližovat a mladík stále mluvil. „Stal jsem se liškou kvůli nenávisti, ale s tebou chci být jako člověk, Itachi já tě…“ Více však už nestačil říct, protože jeho nahé tělo obemkly horké a silné paže a jeho ústa byla uvězněna ve vášnivém polibku. 

„Takže přeci jen jsi moje milovaná liška, jenom moje… můj milovaný Naruto…“ zašeptal Itachi do chlapcových rtů a znovu ho políbil.

V jejich očích už nebylo ani stopy po pocitu samoty, který v něm byl při jejich prvním setkání. Její  místo zaplnilo něco jiného, něco, co rozehřálo chladné srdce vraha a znovu slepilo rozbité srdce nenáviděného chlapce. To něco byla láska.