Ředitelský synek
Ředitelský synek
„No to si děláš srandu, né?“rozlehlo se celou místností.
„Věř mi, že fakt ne. Nechápu to, ale ten malej hajzlík se vyvlíkne ze všeho!“
„Mno, ono se není čemu divit, vždyť je to mazánek. Tatíček ředitel, tak může bejt v klidu, hlavně, že my zas máme průšvih! Přitom jsme tam byli všichni!“
„Příště ho neberem, už toho mám dost. Pojď, jdem domů, nechci bejt v tomhle děsným baráku už ani minutu.“
Za chvíli hlasy, patřící klukům z 2.A, utichly. Bylo jasné, že už odešli. Blonďatý mladík, který byl celou dobu v tichosti v kabince, jejich rozhovor vyslechl. Věděl, že mluví o něm, vždyť to on byl synem ředitele této vyhlášené střední školy, díky tomu ho nikdo neměl rád. Považovali ho za protekční dítě, a to on vlastně byl. Vždyť i tenhle průšvih mu prošel, kdežto ostatní dostali ředitelskou důtku. Jen on vybruslil s čistým štítem. Přitom on se všema ostatníma pil taky. Byli na dvoudenní exkurzi, kde bylo požívání alkoholických nápojů samozřejmě zakázáno, přesto tento zákaz porušili. Bohužel jim na to přišli a teď z toho jsou takovéto následky. Jeho se to ovšem netýká, je syn ředitele. Nenáviděl to. Nenáviděl, že jím musí být. Nikdo se s ním nebavil, právě díky jeho otci. Ne že by byl ředitel tak děsný, ale všechny synovy průšvihy „schoval pod koberec“. Naruto chtěl být s ostatními za každou cenu, proto s nimi byl i pít, chtěl mít konečně kamarády. Opět se to ovšem zvrtlo. A díky Nejimu a Kibovi, kteří si tady na školních záchodcích vylívali vztek, aniž by tušili, že je někdo nepovolaný poslouchá, si blonďák uvědomil, že zřejmě nikdy nebude mít pravé přátele. Modrá kukadla se mu zalila slzami. Tak moc ho to mrzelo. V tom někdo vešel dovnitř.
Divný, myslel jsem, že už všichni vypadli, problesklo mu hlavou a skoro přestal dýchat. Nechtěl, aby ho tu dotyčný objevil. Docela se mu dařilo být zticha, ale zafungoval jeden z Murphyho zákonů. Zákon schválnosti. Tak moc se mu zachtělo kýchnout a navzdory všem pokusům udržet to v sobě, se to nepovedlo. Místností se rozlehlo mohutné kýchnutí. Během pár vteřin se rozletěly dveře od kabinky. Naruto pohlédl na dotyčného a chloupky vzadu na krku se mu zježily. Nevěděl jestli strachem nebo vztekem. Nesnášel ho, on byl ten kterého všichni obdivovali, byl ten nejdokonalejší, nejlepší a nejkrásnější-slavný Uchiha Sasuke. Byl tolik oblíben jako Naruto nenáviděn/neoblíben. Teď na něj shlížel se svým typickým úšklebkem.
„Co tu chceš?“syknul blonďák a napřímil se, byl téměř stejně vysoký jako on.
„Spíš co tu děláš ty ne? Chystáš se tu nocovat nebo máš střevní potíže?“ušklíbnul se na něj Uchiha a zadíval se mu do tváře. Naruto zrudnul vzteky. Silně ho odstrčil a bez jediného slova odešel pryč na chodbu. Měl toho plné zuby, nejdřív se dozví, že od teď si ho lidi ze třídy nebudou všímat už vůbec a pak ho dorazí ten nafoukanec. Nechápal co dělá špatně, tolik se snažil. Opřel se zády o stěnu a svezl se na zem. Pažemi si objal kolena. Chtělo se mu brečet, mlčky nechal slzy stékat po tváři. Netušil, že ho někdo pozoruje. Sasuke se na něj díval a hlavou se mu honilo zda za ním má jít, bylo mu ho líto. Pohled na ztrápeného chlapce jak se zkroušený smutkem krčí na zemi ho bolel. Nevěděl proč, myslel si, že ho nenávidí, teď ho litoval. Jenže jeho hrdost, která k Uchihům neodmyslitelně patřila mu nedovolila jít k němu a utěšit ho ve svém objetí. Raději se otočil a potichu se vytratil pryč, přestože před očima stále viděl obraz té hromádky neštěstí.
***
„Ahoj, Sasuke-kun!“mávalo na černovlasého mladíka několik dívek. Nejraději by je do jedné postřílel. Tak moc mu vadily. Raději by měl klid, zvedl hlavu a podíval se na Naruta, poslední dobou se jeho myšlenky toulaly kolem oné osoby s blonďatými vlasy nějak často. Zrovna chtěl odvrátit pohled, když v tom si všiml, že k němu jde banda starších kluků. Nemusel být vědma, aby neodtušil k čemu se schyluje. Ti kluci byli proslulí svou vášní v šikanování. Terčem byl většinou Naruto, nikdo si ho totiž nevšímal a on byl natolik hrdý, že by nežaloval, skvělý objekt pro cvičení boxovacího umění. Sasuke se zamračil, Naruta už nikdo mlátit nebude! Vždyť nikomu nic nedělá, proč by ho měli všichni nenávidět? Rázným krokem došel ke klukům, kteří už stihli rozdat pár ran.
„Vypadněte odtud a nechte ho na pokoji,“řekl ledovým hlasem a vražedně si je přeměřil pohledem. Naruto na něj nechápavě civěl. Co tu dělá? A proč mi pomáhá?
„Nebo co, Uchiho? Zabiješ nás pohledem?“zachechtal se jeden z kluků, nejspíš leader. Sasuke se ušklíbnul a než stačil kdokoliv něco udělat, chytnul ho pod krkem a stiskl. Kluk překvapeně písknul, začal rudnout a do očí se mu hrnuly slzy.
„Ne zabiju tě takhle a ostatní taky, jestli mu konečně nedáte pokoj,“řekl klidně a povolil stisk. Přiškrcený mladík zalapal po dechu a nechutně sípal, spolu s ostatními se na oba dva zhnuseně podíval, když byl v dostatečné vzdálenosti řekl:“Mohl jsem tušit, že jste buzíci.“
Sasuke na to nijak nereagoval, bylo mu jedno, co kdo říká. Přiklekl si k Narutovi.
„Jsi v pořádku?“natáhl k němu ruku, chtěl mu otřít krev vytékající z rozbitého rtu. Naruto ho silou odstrčil.
„Nesahej na mě a dej mi pokoj! Přišel sis hrát na hrdinu nebo mi chceš taky jednu ubalit?! Nestojím o to, aby mě někdo zachraňoval a už vůbec aby si mě bránil ty!“Naruto se postavil a bez jediného ohlídnutí se rozběhl na záchodky. Sasuke za ním koukal s nechápavým výrazem. Co jsem udělal? Vždyť jsem mu pomohl, tak proč je tak naštvaný? Nevěděl, co si o tom má myslet. Chtěl mu pomoct, nemohl se dívat, jak ho dennodenně mlátí, jak mu ubližují. Vstal. Pomalým krokem šel na zahradu, potřeboval si provětrat hlavu. Byl sám ze sebe příšerně zmatený. V jednu chvíli Naruta nemůže vystát a pak…BUM a jako blesk z čistého nebe se to změní. Najednou mu ho je líto, má o něj strach a bůhvíco ještě. Čím to je? Co se stalo? Vždyť ten střapatý blonďák o jeho pomoc ani nestojí, tak proč se tak snaží? Ani na jednu ze svých otázek si nedovedl odpovědět. Z přemýšlení ho vytrhlo až ječivé zvonění ohlašující začátek hodiny.
Když usedl do lavice, rozhlédl se po třídě. Vše bylo jako obvykle. Růžová palice s blonďatou pipkou ho okouzleně sledovaly, Kiba se svou partou dělali blbosti(házeli po sobě papírovými kuličkami a mysleli,že je Kakashi-sensei nevidí), hrstka lidí sledovala výklad a Shikamaru spal, jako obvykle. Pak si ale všiml prázdného místa. Nebyl tu Naruto. Netušil kde je, doufal jen, že ho zase někdo nemlátí. V tom se ozvalo slabé zaklepání na dveře a hned na to se ve škvíře mezi dveřmi a futry objevila blonďatá střapatá hlava, tolik podobná té Narutovy. Do třídy vstoupil ředitel, očima rychle přejel po třídě a pak se zadíval na Kakashiho.
„Naruto tady není?“zeptal se s překvapením v hlase. Kakashi reagoval záporným zavrtěním hlavy. Všichni mlčky poslouchali rozhovor, teprve teď si všimli, že Uzumaki opravdu chybí.
„Až ho uvidíte, pošlete ho za mnou do ředitelny,“zamručel nespokojeně Minato, načež opustil třídu.
„Nikdo z vás neví, kde by mohl Naruto být?“optal se všech sensei. Nikdo nevěděl, jak by taky mohli vědět. Nebyla jediná osoba, která by se s Narutem kamarádila. Všichni ho ignorovali. Až na černovlasého kluka. Zamyšleně koukal z okna a myšlenky se mu toulaly kolem ředitelova syna.
Naruto seděl na houpačce úplně vzadu na školních pozemcích, byl kryt křovím, tudíž ho tu nikdo nemohl vidět. Chodil sem vždy, když měl trápení, vždy když byl smutný, vždy když se mu posmívali. Pomalounku se pohupoval sem a tam a nechal, aby mu slzy stékaly po tvářích. Už se je ani nesnažil zatlačovat zpět, věděl, že by to nemělo smysl. Tolikrát se snažil být statečný a k ničemu to nevedlo, proč by to tedy zkoušel znova? Navíc, nikdo tu nebyl, neměl se tedy před kým stydět. Své myšlenky nechával volně plynout, nad ničím konkrétním nepřemýšlel, neměl na to sílu. Jak je tak nechával plout, začaly se motat kolem osoby s uhrančivým pohledem a uhlově černými vlasy. Proč mi pomohl? Chtěl se mi vysmát? A proč mě poslední dobou tak sleduje? Čeho chce dosáhnout? Určitě se zase o něco vsadili. Naruto netušil co si o tom všem myslet. Byl zmatený, cítil, jak mu tepe ve rtu, na kterém se šklebila ošklivá rána a bolelo ho oko, kde se vyjímal velký monokl. Přestal se pohupovat a zvrátil hlavu dozadu. Zadíval se na nebe. Nebylo modré jako před několika minutami, bylo temné, stejně jako Narutova nálada. Ve vzduchu byla cítit voda, vše nasvědčovalo tomu, že bude pršet. Narutovi se nechtělo do školy, chtěl tu zůstat a nebo vzlétnout. Vzlétnout a uletět, přesně jako ptáci, co létají po skoro černé obloze. Zavřel oči a ucítil jak na jeho tvář dopadají první studené kapky. Netrvalo dlouho a rozpršelo se pořádně. Bylo mu to fuk, chtěl jen sedět a nic nedělat. Možná doufal, že déšť smyje všechno to trápení, které tížilo jeho mysl, duši i srdce.
„Naruto! Tak tady jsi,“ozval se za ním hlas. Byl mu povědomý, ale aby si byl jist kdo to je, musel otevřít oči a podívat se na osobu, jenž ho našla.
„Co ty tu děláš?“zareagoval při pohledu na promočeného kluka před sebou.
„Hledal jsem tě, uspěšně,“ušklíbnul se Sasuke a přešel před Naruta. „Hledal tě otec,“řekl do ticha, které rušilo jen pravidelné kapání dešťových kapek.
„Hn,“zamručel světlovlasý klučina a upřel své modré oči na toho před sebou. „Něco mi vysvětli, proč se o mě najednou tak zajímáš? Pokud vím nesnášenlivost, co mezi námi vládla, byla oboustranná. Teď mě bráníš před idiotama ze školy, hledáš mě v tomhle psím počasí a každou chvíli na mě vejráš…“
„Já sám nevím co se změnilo, nejspíš to bude od doby, kdy jsem tě viděl, sedět zoufalého na chodbě, v tu chvíli mi tě bylo líto. Ostatní tě nenávidí, řekl bych, že bezdůvodně. To, že je tvůj otec ředitel, je přece jedno. Kvůli tomu nemáš přátele,“pousmál se černovlásek a pohled mu opětoval.
„Nestojím o soucit,“pronesl tichým hlasem Naruto a zvedl se, prošel kolem Sasukeho a rychlým krokem šel do školy. Sasuke se za ním díval, bylo mu líto, že díky ponižování, co Naruto podstupoval, měl nedůvěru k lidem, ale na druhou stranu měl vztek. On se s ním snažil vyjít a on ho odháněl neustále pryč.
„Možná nestojíš o to mít přátele!“křikl za ním rozhorčeně. Naruto se zastavil a otočil se.
„Rád bych nějaké měl, ale o mé přátelství nikdo nestojí, už se nebudu vnucovat, raději budu sám.“
„Já bych klidně byl tvůj přítel,“šeptl Sasuke, ale Naruto to už neslyšel, byl už daleko, navíc tichá věta pronesená do deště v něm zcela zanikla.
***
Uběhlo několik dní od toho incidentu u houpačky, Sasuke už se nepokoušel s Narutem bavit, jen ho stále pozoroval. Byl naštvaný sám na sebe. Čím ho ten blonďák tolik přitahoval? Byl pro něj jako magnet, nejraději by si nafackoval. Jeho dřív skvělé sebeovládání mu teď jaksi selhávalo. Začínal mít strach, že se na Naruta až moc upnul. Kamkoli blonďáček šel, Sasuke ho doprovázel svým pohledem. Jen slepý by si toho nevšiml. Ve třídě se díky tomu začalo spekulovat o tom, co mezi nimi je. I Naruto věděl, že ho Sasuke pozoruje, musel si však přiznat, že mu to bylo příjemné, konečně si ho někdo všímal, konečně o něj někdo projevoval zájem. Co na tom, že to byl kluk? Naruto se podíval směrem k Uchihově lavici, opět ho upřeně pozoroval. Svými černými oči se vpíjel do těch modrých. Naruto potřásl hlavou a otočil se zpět čelem k tabuli. Co to mělo sakra být?! Při tom pohledu jsem měl husí kůži, že by mi byla zima? To těžko, slunce pálí až to bolí, tak proč? Nechápal vůbec nic, tak zmatený dlouho nebyl. Do konce školy zbývalo pár minut, byly nekonečné. Nervózně poklepával nohou, co chvíli mu oči zabloudily k osobě s neproniknutelným výrazem. Kdyby mohl, nakopal by si zadek. Konečně zazvonilo.Vyběhl ze třídy jako by mu hořela koudel. Chtěl se dostat co nejrychleji z Uchihova dosahu. Od doby co zjistil, že ho Sasuke pozoruje, že ho bere na vědomí, se v něm něco pohnulo. Zprvu cítil ohromnou nedůvěru, jenže časem… začínal být šťastný. Představoval si jaký Sasuke je, co má rád, co ho baví. Téměř neustále na něj myslel. Děsilo jej to. Nemyslel na něj z vděčnosti, nemyslel na něj jako na kamaráda, ale jako na osobu, ke které začínal pociťovat dosud nepoznaný, překvapivě silný cit. Vyběhl před školu a opřel se o strom, kryt jeho stínem. Zavřel oči, přál si na něj zapomenout. Najednou na své tváři ucítil dotek. S leknutím otevřel oči. Před ním stál s úsměvem na tváři Sasuke a jemně ho hladil po líci.
„C-co to děláš?!“vykoktal omámeně blonďáček. Dotek mu způsoboval ohromný výbuch emocí v jeho nitru. Srdce mu teď bilo jako splašené a ruce se mu klepaly.
„Prosím tě, řekni mi, že ti nejsem lhostejný. Už to nevydržím. Nemůžu se na tebe koukat, potřebuju tě mít vedle sebe. Jestli mě pošleš do háje, tak to pochopím, teď mě ale poslouchej. Možná se mýlím, ale mám pocit, že ke mně něco cítíš a nenávist to není. Nevím jestli cítíš vděčnost nebo začínající přátelství,“Sasuke mu hleděl do očí, mluvil zcela upřímně. Právě Narutovi dával své srdce. „Já bych byl šťastný, kdyby to byla láska, co ke mně cítíš, protože já… já se do tebe nejspíš zamiloval. Nechápu, jak je to možné, věř, že jsem to neplánoval, ale to co cítím, je určitě láska, protože když tě vidím, srdce mi plesá radostí, dech se mi zadrhává a puls mi zrychluje. Já… jsem asi idiot, ani nevím co říkám, promiň.“
Naruto na něj koukal s otevřenou pusou. Není to jen sen? Je to skutečnost? Nemohl věřit vlastním uším.
„Připadám si jako v nějaký dost blbý komedii,“zamumlal potichu. „Asi jsme se zbláznili oba,“dodal, načež ho jemně políbil.
„Hledal jsem přítele, nenašel jsem ho, našel jsem něco mnohem lepšího. Lásku,“Naruto se díval Sasukemu do očí. Nemuseli nic říkat. Jejich oči vypovídali o všem, dalo se v nich číst jako v otevřené knize. Jeden druhému otevřel své nitro a daroval srdce i duši. Zrodila se mezi nimi láska, ač je to k nevíře, je to tak. Ne nadarmo se říká, že hranice mezi láskou a nenávistí je velice tenká. Pro oba teď začala nová kapitola života. Můžeme jen doufat, že budou žít šťastně až do smrti. ^-^
THE END
Komentáře
Přehled komentářů
Byla to moc krásná povídka ale ten konec se mi zdál trochu uspěchaný, možná to chtělo ho trochu víc rozvést... a neebooo by to chtělo pokráčko vážně krásná povídka :)))
WOW!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
(temari-san, 29. 7. 2010 10:59)Další úžasná povídka na tomhle úžasném blogu!!
návrh
(Gaara z púšte, 9. 5. 2009 13:49)no neviem co bolo na tom ine ako su tie ostatne poviedky ale bolo to pekne podla mna len by to chcelo pokracovanie ako sa to vyvinulo s nimi dalej :D tak co planujes pokracovanie poviedky,podla mna by si mala :D nic v zlom :D
To šlo od srdce :-)
(Lena Uchiha, 2. 1. 2009 20:55)neni co dodat bylo to úžasný...myslim si že je to krásný když autorka vymyslí takovou citovou věc...je dobře že lidi/ninjové nemyslej jen na sebe nebo na sobě rovný, ale i na ty co to maj v životě těžší a nemůžou za to...
arigato
(Aiko, 2. 1. 2009 19:58)Ahojky lidišky, jsem moc ráda,že se vám to líbilo... Kagome/Kurama napsala, že to je zvláštní povídka, ale nechápu proč ^^ asi že se to neodehrává v ninja světě, ale ve světě, kde žijeme my :) mno jinak vážně díky, že to čtete a líbí se ^-^
ehe ehe...
(mekachimeka, 2. 1. 2009 17:01)Ehe...Zaujímavé ^.^! Umm...Asi nebude pokráčko, čo? Mi to pripomínalo našich spolužiakov, ale iba trochu - ou myslím na školu...Neeee :( 0.o
:)))
(Hagumi-chan, 11. 7. 2011 16:08)