„Sakra, dávej pozor!“
Zavrčení probralo blonďáka ze šoku, způsobeného tvrdým nárazem a následným pádem.
Když běžel do třídy, jako většinou pozdě, s někým se za rohem chodby srazil. Zmateně se podíval na hnědovlasého muže sedícího na zemi, ale hned zase upřel zdrcený pohled na své rozházené školní pomůcky. Zvedl se ze země a rychle začal sbírat učebnice a sešity, které mu vypadly z otevřeného batohu a rozletěly se po celé chodbě.
„Promiňte, neviděl jsem vás,“ omlouval se blonďák, aniž by se na něj podíval a bylo na něm znát, že spěchá, protože se ani nezajímal, koho srazil a jestli je dotyčný v pořádku.

Sražený muž, stále sedící na zemi, si se zájmem prohlížel nedbale oblečeného kluka s rozčepýřenými vlasy. V sepraných džínách a tričku barvy terakoty, napůl zastrčeném v kalhotách vypadal dobře. Zkoumavě ho sjel od hlavy až k patě a ani jeho postavě neměl co vytknout. Vlastně byl svou neupraveností docela přitažlivý. Zadíval se do opálené tváře a snažil se zahlédnout barvu jeho očí. Jenže on lezl po čtyřech po zemi a strkal zuřivě školní věci bez ladu a skladu do batohu. Až měl nutkání ty sešity a učebnice politovat. Ve tváři měl napjatý soustředěný výraz a podle jemného začervenání a zrychleného dechu poznal, že spěchal. Nejspíš zaspal. Nezbývalo mu nic jiného, než se sám zvednout. Nezdálo se, že by mu chtěl pomoci. Jako by v momentě zapomněl, že někoho srazil.
To se mu potvrdilo v okamžiku, kdy se jeho směrem blonďatý kluk otočil a překvapeně na něj pohlédl modrýma očima. Chvilku na něj zíral, jako by usilovně přemýšlel, jestli ho zná, nebo proč tu stojí.

„Naruto, jdeš zase pozdě?“ Vylekal blonďáka přísný ženský hlas. Od schodů se přibližovala postarší učitelka a Naruto při pohledu na ní pobledl. Zase to nestihl. Zase bude mít průšvih. A to tajně doufal, že proklouzne bez povšimnutí.
„Promiňte, nějak mi nezvonil budík,“ omlouval se blonďák. Povzdechl si sám nad sebou, jakou stupiditu zase plácnul. Ani nečekal, že mu tu výmluvu třídní zbaští.
„Asi bych měla informovat tvého otce. Měl by vědět, že potřebuješ nový budík. Tenhle týden už ti nešel podruhé. Jdi do třídy…“ zlobila se učitelka. Naruto se otočil na patě a rozeběhl se ke třídě na konci chodby, ve které už mohl dávno být, kdyby mu ten chlápek nestál v cestě. Ani se nepodíval, jestli jde třídní hned za ním.

„Takže Naruto,“ pousmál se mladík, když sledoval chlapcův úprk.
Zajímavý poděs, hezké jméno a ty oči… zasnil se. Díky rozházenému učení měl dostatek času si ho důkladně prohlédnout. Povzdechl si a taky se otočil k odchodu. Co potřeboval, to už tu vyřídil a tak mohl jít. Ale ten roztěkaný neučesaný kluk mu nešel z hlavy. Toho chtěl mít.

---

„Naruto, kdes byl?“ šťouchl do něj spolužák, když se Naruto celý uřícený posadil na své místo.
„Zaspal jsem,“ odsekl suše a vytáhl si aspoň pero. Hnědovlasý kamarád jen zakroutil hlavou.
„Seš ztracenej případ, Naruto,“ šťouchl mu do ramene a Naruto na něj ublíženě pohlédl, zatímco on se tiše zasmál. Ale ne dostatečně tiše.

„Je vám můj výklad k smíchu? Takže se uvidíme po škole, Kibo. A Naruto tě jistě rád doprovodí,“ zvolala od tabule třídní učitelka, která nachytala Naruta na chodbě. Ve třídě to zabublalo přidušeným smíchem.
„Chce se snad ještě někdo přidat?“ rozhlédla se učitelka skrz brýle po celé třídě, náhle plné neobvykle tichých a vzorných žáků. Nikomu se nechtělo po škole přepisovat poslední probíranou látku z učebnice.

„A kruci, zase poškole. Jestli se to dozví táta, měsíc se nehnu z domu,“ povzdechl si Naruto a snažil se plně soustředit na výklad. Poslední dobou měl pocit, že je snad začarovaný. Nic se mu nedařilo a všechno se mu hroutilo jako domeček z karet.
Pohledem zabloudil do předních lavic u oken a zadíval se na siluetu černovlasého chlapce. Byl rád, že mu nevidí do tváře, že se nedívá do jeho uhrančivých temných očí. Úplně mu stačil pohled zezadu. Přesně si vybavil, jak vypadá zepředu, jak mu uvolněné pramínky černých vlasů spadají do čela. Jaký odstín černé barvy mají jeho oči. A ty rty... povzdechl si.

„Ještě tě to stále nepřešlo?“ vyrušil Naruta ze smutného rozjímání Kiba. Jediný skutečný kamarád. Znali se už od základky a nikdy neměl problém s jeho impulzivní povahou. Kiba byl první, komu se Naruto svěřil se svou orientací. Ani Narutův otec to nevěděl. O syna se vlastně ani moc nezajímal a většinu Narutova života trávil na služebních cestách. Naruto se podíval na Kibu tak smutně, že ani nemusel nic říkat.
„Já tě nechápu, vždyť už je to skoro půl roku, co spolu nechodíte. A nemáš teď náhodou Shina?“ zakroutil nevěřícně hlavou. Naruto se hořce pousmál.
„To mám, ale prostě... Víš, kdyby se ke mně chtěl Sasuke vrátit, odpustil bych mu to,“ nešťastně se zadíval jeho směrem.
„Jenže on teď chodí s tím hezounem z béčka. Řekni mi, Kibo, kde jsem udělal chybu? V čem je Hyuuga lepší než já? Proč on?“ div že se nerozbrečel. Kiba tiše zaúpěl. Už zase měl Naruto tu svou melancholickou náladu.
„Zase debata o Nejim. Vždyť to víš sám. Podívej se na sebe a podívej se na něj. Hyuuga je prostě atraktivnější. A přiznejme si to, hlavně bohatší,“ nechtělo se mu zase rozpitvávat staré téma. Ale jedno věděl jistě. Dokud se tu Neji neobjevil, byl Naruto šťastný. Miloval Sasukeho a udělal by pro něj cokoliv na světě. Jenže co vlastně cítil Sasuke k Narutovi? Kiba ho vždycky podezříval z toho, že Naruta jen využíval, že se jím nechával zbožňovat. Ale jen do té doby, než o něj projevil zájem někdo takový jako Neji.
Měl Naruta rád, tohle mu nepřál, ale vlastně se divil, proč chodil Sasuke zrovna s Narutem. On, nejhezčí kluk na škole... No, teď k sobě měl aspoň dalšího hezouna. Byli vyhlášenou dvojkou nejhezčích kluků na celé střední.

„Mysli na Shina, copak ho nemáš rád?“ snažil se Kiba rozptýlit smutného Naruta.
„Mám, ale nejsem si jistý jeho láskou. Pořád ji musíme tajit. Nechce se se mnou vídat na veřejnosti. Baví se s holkami, jako by s nimi flirtoval, a když kolem něj projdu, dělá, že mě nezná. Zato v soukromí by mě samou láskou nejraději snědl,“ hořce zkonstatoval svou téměř dvouměsíční známost. Už si ani nepamatoval, jak se vlastně dali dohromady. Náhoda.

Kibu ani nepřekvapilo, že se mu Naruto se vším svěřuje. Byl taková jeho stará dutá vrba, co jen naslouchá a naslouchá. Někdy pochyboval o tom, kolik Narutovi je a jestli si to ten nahoře náhodou nespletl a nedal mu do vínku trochu dívčích citů. Někdy se v něm ani on nevyznal. Byl to neuvěřitelný zmatkář, ale v jádru byl dokonalý. Bohužel byl i magnet na průšvihy a poslední dobou mu ani štěstí moc nepřálo.
Už kolikrát Kibu napadlo, že kdyby ho jen malinko přitahovali kluci, hned by s ním začal chodit. Měl ho rád, ale jen jako bráchu.

Sasuke jakoby cítil pohled na svých zádech, otočil se k zadním lavicím a věnoval Narutovi jediný prchavý pohled. Hned se však s nezájmem ve tváři otočil zpět. Naruto tichounce vzlykl a složil hlavu na ruce položené na lavici.
Ztracený případ... zavrtěl Kiba hlavou.

---

„Shino, promiň, že jdu pozdě, byl jsem poškole,“ postěžoval si Naruto a schváceně se složil vedle něj na lavičku s ulomenou opěrkou zad. Shino chodil do jiné školy a tak se scházeli ve starém zarostlém parku, kam už moc lidí nechodilo.
„Už zase?“ zakroutil Shino nevěřícně hlavou. Sundal si sluneční brýle a rozhlédl se dvakrát po okolí. Když nikde nikoho neviděl, naklonil se k Narutovi a vtiskl mu na rty rychlý polibek. Naruto se usmál. Tohle teď potřeboval. Nejraději by se na Shina vrhnul, ale věděl, že to Shino nemá rád. Ne na veřejnosti.
„Kam půjdeme, k tobě nebo ke mně?“ nenápadně hladil Naruta ze strany po stehně. Naruto si povzdechl, byl tak opatrný, až mu to lezlo občas na nervy. Ale potřeboval cítit lásku.
„K tobě, otec dnes přijde dřív,“ zašeptal Naruto a zvedl se první. Věděl, co bude následovat, až dojdou k Shinovi domů. Vlastně byli všechny jejich schůzky spíč účelové. Ale Naruto nedokázal být sám. Potřeboval k životu lásku.

„Shino, řekni mi, co ke mně cítíš?“ zarazil se Naruto na rohu domu. Otočil se k Shinovi, ale do očí mu skrz brýle neviděl. Shinovi ve tváři ztuhly rysy.
„Mám tě rád. Proč se ptáš?“ nechápavě se díval do blonďákovy tváře.
„Tak mě polib. Teď a tady. Už mě nebaví hrát si s tebou na schovávanou. Dokaž mi, co ke mně cítíš,“ naléhal Naruto. Shino se rozhlédl.
„Jistě, jen aby tě někdo neviděl,“ odfrknul si zklamaně Naruto a chtěl odejít. Celý den ve škole přemýšlel o tom, proč spolu vlastně jsou. Přece to nemohlo být jen kvůli sexu?
„Počkej, Naruto, já… já jen… víš, jak se na to lidé dívají…“ chytil blonďáka za ruku a snažil se ho donutit, aby šel k němu domů, aby mu mohl ukázat, jak ho má rád. Naruto se zklamaně ušklíbl a zakroutil hlavou.
Shino si povzdechl, vykašlal se protentokrát na opatrnost a přitiskl Naruta prudce ke zdi. Narutovi zajiskřilo očekáváním v očích a rychlým pohybem sundal Shinovy brýle, aby se mu mohl dívat do očí.
„Mám tě rád, Naruto,“ zašeptal Shino a přímo se vrhnul na Narutovy rty. Pustil jeho zápěstí a prsty obou rukou zabořil do záplavy světlých vlasů, aby si ho k sobě přitiskl. Naruto na nic nečekal a přidal se k rozehranému zápasu rtů i jazyků, dokud se od sebe neodtrhli pro nedostatek vzduchu. Shino roztouženě hleděl do Narutových očí.
„Už mi to věříš?“ optal se udýchaně a Naruto s polohlasným vzdechem přikývl.
„Tak už půjdeme ke mně? Chci tě… podívej, co se mnou děláš,“ vyčítavě nasměroval svůj pohled ke svému vyboulenému rozkroku. Naruto se šťastně zasmál, popadl Shina za ruku a div že neběželi k jeho bytu. I Naruto byl vzrušený a nemohl se dočkat, až ze sebe vzájemně strhají šatstvo. Na Sasukeho momentálně zapomněl.

I když si Shino myslel, že je nikdo nevidí, přesto na ně zpoza stromu hleděl pár černých očí. Hnědovlasý muž v obleku jen procházel kolem, když je zahlédl, jak se dohadují a zvědavost ho donutila ukrýt se a špehovat je. To, co následovalo, se mu vůbec nelíbilo. To nemohl dopustit. Zatnul rozzlobeně pěsti a přemýšlel, co dělat. Chtěl toho blonďáčka jen pro sebe. Ale nemohl ho mít, zatím. A když ho nemohl mít on, nedopřeje ho ani nikomu jinému.

---

„Ahoj, Naruto, co se stalo?“ zvědavě si prohlížel další den ve škole příchozího kamaráda Kiba.
„Proč myslíš, že se něco stalo?“ zářil Naruto jako sluníčko a culil se na Kibu.
„No, nezaspal jsi, usmíváš se a netruchlíš za Sasukem. Jsi tu už celých pět minut a ještě ses na něj ani jednou nepodíval. Takže buď nejsi Naruto, nebo se něco stalo,“ zkonstatoval Kiba a sjel Naruta zkoumavým pohledem.
„Má mě rád,“ zavzdychal Naruto jako nějaká zaláskovaná holka. Kiba zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Shino? Co udělal,“ nechápal Kiba tu náhlou změnu.
„Líbal mě včera u parku,“ vydechl Naruto a Kibovi bylo jasné, že se opět bezhlavě zamiloval. Jiným by to přišlo normální, že se někdo líbá na veřejnosti, ale u Shina to byl pokrok.

---

„Neji,“ zastavil hnědovlasý muž černovlasého chlapce před vchodem do domu, kde bydlel.
„Co je?“ otočil se Neji za hlasem a zamračil se. Jeho zrovna vidět netoužil.
„Něco mi dlužíš a je čas, abys svůj dluh splatil.“
Neji se zakabonil ještě víc. To se mu nelíbilo. Ani trochu. Zaváhal, ale nakonec přikývl. Opravdu mu dlužil službičku.
„Tak co chceš?“ vyprsknul drze.
„Znáš ho?“ podal Nejimu fotku, na které byl na krátko ostříhaný kluk.
Neji zaváhal, ale přikývl. Znal ho ze základky.
„Svedeš ho!“ přikázal mu muž a při tom mu zajiskřilo v černých očích.
„Cože?“ vyděsil se upřímně Neji a nechápavě zíral do přísné tváře. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že to myslel vážně.„Proč?“
„Ne. Nemám o něj zájem. Já už přítele mám,“ pokoušel se vzdorovat, ale marně.
„Prostě to uděláš a je mi jedno jak. Musí chtít jen tebe a zapomenout na svého přítele. A snaž se, ať je to hodně brzy a ať vás u toho jeho přítel nachytá.“
Neji zalapal po dechu a řádně se zapotil představou, jak se pokouší splnit tenhle rozkaz.„A co když odmítnu?“ zkusil odporovat.
„Neodmítneš, beze mě bys nebyl nic. Nebyl bys vůbec.“
Neji musel uznat, že ho tím dokonale uzemnil. Proti tomuhle se nedalo odporovat. Tohle bylo vydírání, ale on neměl na výběr.

---

„Co to máš, Naruto?“ zeptal se jednou ráno u šatny Kiba.
Naruto stál u své železné skřínky a v ruce držel malou červenou skalkovou růži. Nechápavě na ní civěl.
„Nevím,“ hlesl zmateně Naruto a přemýšlel, kdo mu jí tam asi dal. Nakonec ji položil zpět do skřínky a pokrčil rameny.
„Asi nějaký omyl, kdo by mně dával tajně kytky?“ zasmál se a v momentě na to zapomněl.

Jenže druhý den tam byla další a třetí den taky. To už nemohla být náhoda.
„Že by tajný ctitel?“ pochechtával se Kiba.
„A nevíš který?“ pochyboval o tom, že by mu Shino tajně dával do skříně kytky. To mu nebylo podobné a navíc měl poslední dobou pocit, že se mu vyhýbá. Ale co když to je vážně on? Co když má výčitky svědomí, že ho zanedbává?

Po týdnu, kdy každé ráno objevil ve své skřínce jednotlivé květy, přibily i vzkazy. Jednoduchá kartička a na ní zdobně napsáno ´Miluju tě, T´.
Marně si lámal hlavu, kdo by to mohl být. Shino to rozhodně nebyl.

---

„Hej, Naruto, co je zase s tebou?“ dělal si starosti Kiba. Už pár dní sledoval, jak Naruto chodí jako tělo bez duše.
„Nic,“ odseknul Naruto a vyhodil do nejbližšího koše zmačkanou kartičku a květ skalkové růže, které nejdřív otrhal důkladně všechny okvětní lístky.
„Pořád nevíš, kdo ti to posílá?“ nevěřícně pozoroval jeho počínání Kiba. Vůbec se mu nelíbilo, jak se Naruto zase změnil. Nikdy o sebe přehnaně nedbal, ale teď to bylo ještě horší.
„Co se stalo, Naruto?“ zeptal se zpříma. Znal ho už moc dlouho na to, aby věděl, že je na dně.

Naruto se na něj ani nepodíval a utekl ze školy. Neměl do ní dnes vůbec chodit. Neměl se ráno probudit a přečíst si tu zatracenou zprávu.
Celý den se toulal po městě a odpoledne zamířil na jediné místo, kde býval poslední dobou šťastný. Nechtěl uvěřit tomu, že je konec. Proč?
Prošel jako bez duše parkem a zastavil se před domem, kde bydlel Shino. Nemohl uvěřit, že mu jen poslal zprávu, bez vysvětlení. Jen mu oznámil, že už s ním nechce nic mít. Proč?

Vyšel po schodech a ani se neobtěžoval zvonit. Věděl, že nezamyká a tak rovnou vešel do jeho bytu. Smích z pokoje ho překvapil. Přišel mu poněkud známý. Jako omámený otevřel dveře a s pusou dokořán civěl na párek sedící v jednom křesle a svlečený do půl těla. Nebylo nejmenších pochyb o tom, co dělali a co měli ještě v plánu.

„Naruto?“ překvapeně vyhrkli oba nachytaní najednou.
„Proč zase Hyuuga?“ absolutně nesmyslně se ptal Naruto a nevěděl, co dělat. Jestli brečet nad svým nešťastným osudem, nebo řvát vzteky.
„Proč? Co je na něm tak úchvatného, že všichni, se kterými chodím, skončí s ním? Jsem snad začarovaný a každého, do koho se zamiluju, získá Neji?“
„On je ten tvůj přítel?“ překvapeně se zeptal Neji Shina. Nevěděl to a Shino přikývnutím potvrdil jeho domněnku.
Všichni tři si mlčky vyměňovali pohledy, než se Naruto otočil a zmizel ve dveřích. Musel pryč. Už se na ně nemohl dívat.

---

„Naruto, proč nechodíš do školy?“ ptal se po telefonu Kiba svého kamaráda.
„Jsem nemocný,“ odsekl stroze Naruto a položil telefon. Neměl chuť s nikým mluvit. Nechtěl nikoho vidět.
Celý další den plánoval pomstu. Věděl, že se nejspíš zbláznil, že má mozek zatemněný vztekem k tomu hajzlovi, co mu už podruhé přebral kluka, ale byl přesvědčený, že dokud tu bude Neji, nikdy nebude šťastný.

---

Byla noc, když se Naruto vydal k domu, kde bydlel cíl jeho cesty. Oblečený v černé teplákové soupravě s kapucí spuštěnou hluboko do čela splýval s okolní tmou a nepozorován se dostal k jeho bytu. Zazvonil a čekal, až mu přijde otevřít. Sám byl překvapený, jak je klidný. Ale už mu to nedovolí. Už ne.

„Naruto?“ otevřel Neji v pyžamu a vůbec nemaskoval překvapení ve své tváři. Jeho tu rozhodně nečekal.
„Nazdar Hyuugo,“ téměř slušně pozdravil Naruto a divil se, že ani hlas se mu nechvěje. Drze odstrčil Nejiho ode dveří a pozval se do bytu. Dveře za sebou pečlivě zavřel.
„Co tu chceš?“ znervózněl Neji z pohledu do Narovy šíleností pokřivené tváře s temnými kruhy od nevyspání pod očima.
„Chci zjistit, proč všichni dávají přednost přede mnou tobě,“ odpověděl hbitě a srazil pěstí Nejiho k zemi. Ten byl překvapený, protože to nečekal.
„Uklidni se, o co ti jde?“ snažil se zklidnit běsnícího blonďáka. Jak to chtěl zjišťovat? Chtěl ho snad znásilnit?
„Uklidnit se? Proč? Řekni mi, proč i Shino? To ti nestačilo, žes mi přebral Sasukeho? Musel jsi i Shina? Co jsem ti udělal, že jsem si to zasloužil?“ křičel nepříčetně na Nejiho.
„Sasuke sbalil mě a se Shinem mě to mrzí, nevěděl jsem, že chodí s tebou,“ zvedl se Neji ze země.
„Mrzí tě to? Nenech se vysmát. To jako čekáš, že ti to zbaštím?“ rozchechtal se zoufale Naruto a chtěl zase Nejiho uhodit. Ale Neji to čekal a první ránu Narutovi uštědřil sám. Neměl potřebu před ním obhajovat, co udělal. Prostě už se stalo. Musel to udělat, dostal to příkazem, jinak by přišel o všechno. Ale to mu nehodlal vysvětlovat, do toho Narutovi nic nebylo. Vadilo mu jen to, že netušil, proč měl Shina svést. Proč ho měl donutit, aby opustil svého přítele a aby je při tom viděl. Nakonec to ani nebylo tak těžké. Shino upřednostňoval tajnou lásku a tak se to Sasuke ani nemusel dozvědět. Nerad by o něj přišel.
„Hajzle, sviňáku,“ křičel na něj Naruto a mlátil ho hlava nehlava. Neji mu ale všechno vracel.
„Už nikdy mi nikoho nepřebereš, už nikdy…“ vyhrožoval udýchaně Naruto a vydýchával se v jednom rohu pokoje, kam ho Neji odrazil. Neji se vydýchával v tom druhém rohu. Prali se tak zuřivě, že nic nezůstalo na svém místě. Oba byli odření a od krve. Oba měli potrhané šaty.

„Ty ses snad zbláznil, Naruto,“ zděšeně vykřikl Neji, když se v jeho rukách zaleskl nůž. Naruto se uchechtl a postavil se. Ano, zcela jistě se zbláznil. V černém potrhaném oděvu potřísněném krví a lesknoucí se kudlou v ruce vypadal hodně děsivě i bez toho výrazu šílenství ve tváři.
„Asi, ale za to můžeš jen ty a nikdo jiný,“ křičel na Nejiho a pomalu se k němu přibližoval. Neji mu podrazil nohy a jen v poslední chvíli uhnul ráně nožem. Vykroutil Narutovu ruku a začal s ním o nůž bojovat. Přetahovali se o něj, chvíli mířilo ostří na Nejiho, chvíli na Naruta a občas se zabořilo do měkké tkáně lidského těla.
„Přestaň, Naruto, vždyť se ani nic nestalo," snažil se mu domluvit Neji, ale Naruto ho neposlouchal. Ovládla ho agónie pomsty.
Křičeli na sebe, bili se, řezali se jediným nožem a dál demolovali vybavení Nejiho bytu.

„Naruto, Neji?“
Ve dveřích se objevil hnědovlasý muž a chvíli nechápavě sledoval, co se děje.
„Ne, Neji!“ zakřičel příchozí, když zahlédl, jak převážil Narutovu ruku. Záblesk čepele zmizel v Narutově těle, když mu podjely nohy a neudržel rovnováhu.
Naruto zařval a přestal se s Nejim rvát. Nechápavě zamrkal a nevěřícně civěl na rukojeť svého nože trčící z vlastního těla. Jako ve zpomaleném filmu se posadil a opřel se o zeď s pohledem upřeným na Nejiho.
„Naruto,“ vykřikl zděšeně přihlížející muž a vrhnul se k Narutovi, který se k němu otočil s překvapeným a bolestí staženým výrazem ve tváři.
„Proč, proč zase vyhrál Hyuuga?“ hlesl Naruto a klesl na zem. Neji, také slušně domlácený, udýchaně přihlížel a pomalu mu docházelo, co udělal.
„To jsem nechtěl,“ špitl Neji a přiblížil se k Narutovi. Chtěl se ho dotknout, ale Naruto jeho ruku odrazil.
„Proč?“ opakoval Naruto slabě a jednou rukou objal rukojeť nože. Prudce zatáhl a s výkřikem si vytáhl nůž z těla. Bolest ho na chvíli ochromila a cinknutí nože o zem probralo neznámého, který Naruta tiskl k sobě.
Netušil, že to dojde tak daleko. Měl najít jiný způsob, jak ho získat. Ale nemohl jít za ním a říct mu, že ho miluje. Zároveň se však nedokázal dívat, jak Naruto miluje někoho jiného. To nemohl dopustit a byl ochotný pro to udělat vše. Jenže mu plán nevyšel.

„Miluju tě, Naruto,“ zašeptal mu do ucha hnědovlasý muž a políbil ho na tvář. Neji vykulil oči, když to viděl a slyšel, zatímco Naruto jen zmateně vrtěl hlavou. Proč mu Neji přebral i Shina? Proč je raněný on a ne Neji? Proč ho objímá ten neznámý člověk a vyznává mu lásku? Ničemu už nerozuměl. Oči se mu zavíraly a temnota ho stále víc obklopovala.

„To nebyla moje vina,“ mlel nesouvisle Neji, zatímco sledoval krev rozlévající se z Narutova těla.
„To je tvoje vina, za tohle můžeš jen ty. A proč? Protože jsi nechtěl klesnout před tváří rodiny? Protože ses styděl za to, co jsi? Za to, že by ses mohl stát také vyvrhelem, kdyby se provalilo, že miluješ muže? Bál ses, že tě vydědí? Vždycky tě zajímaly jen prachy. Kdybych tohle věděl, nikdy bych s tím nesouhlasil…“ odplivl si Neji a odmlčel se. Díval se na bezvládné Narutovo tělo a roztřásl se. Co když ho zabil?
„Je mi to líto,“ zašeptal muž, když zvedal Naruta do náruče a aniž by se jedinkrát podíval na Nejiho, utíkal s bezvládným tělem pryč. Neji měl pravdu. Jeho zbabělost málem zabila to jediné, po čem tolik toužil. Co chtěl mít tak moc, že nepřemýšlel, jestli tím někomu neublíží.

---

„Konečně,“ oddechl si Kiba. Usmíval se na Naruta, který se po dlouhém týdnu bezvědomí probral a teď zmateně vzpomínal, co se stalo. Díval se na Kibu sedícího u jeho lůžka a cítil se příšerně.
Rozhlédl se po nemocničním pokoji a spočinul pohledem na květináči s malými červenými skalkovými růžičkami. U nich byla zase ta malá kartička se vzkazem. Tentokrát na ní bylo připsáno i promiň. Nepochyboval, od koho to je. Od tajného ctitele. Ale proč se omlouval? Že by to vážně bylo od Shina? Jenže Shino není T.
„Vyhoď to,“ šeptl znaveně Naruto a Kiba na něj nechápavě pohlédl.
„Ale proč? On tě má asi vážně rád,“ protestoval Kiba. Když včera přicházel, viděl Shina, jak se nad Narutem nakláněl a políbil ho. Myslel si, že to on mu dával ty kytky do skřínky. Že on mu sem přinesl ten květináč. Chtěl to Narutovi říct, ale on nechtěl nic slyšet.
„Vyhoď to,“ zakřičel nepříčetně Naruto, až přístroje u Narutovy hlavy povážlivě zapípaly, jak se mu zvedl srdeční tep.
„Klid, už to vyhazuju,“ snažil se ho uklidnit Kiba a tak hodil kytku i s květináčem a kartičkou do koše. Naruto zavřel na chvíli oči.
„Naruto, co se ti vlastně stalo?“ vyzvídal Kiba, když v tom do pokoje nesměle vešel Neji. Zastavil se ve dveřích a v jindy lhostejné tváři se mu zračila lítost. Nic takového v jeho tváři dosud neviděli. Kiba zvědavě prohlížel šrámy na jeho jindy dokonalém obličeji a nepochyboval, že jsou od Naruta.

„Promiň, Naruto. Tohle jsem vážně nechtěl. Neudělal jsem to schválně. On mě k tomu donutil. Já… kdybych věděl, proč to chce udělat, tak…“ chtěl Narutovi všechno vysvětlit. Nechtěl za to být zodpovědný sám.
„Musel jsem to udělat, ale o Shina jsem nestál. Nic mezi námi nebylo. Všechno jsme to jen předstírali," snažil se mu říct pravdu. Naruto se ušklíbl.
„Vážně si myslíš, že ti to uvěřím?" zasmál se hystericky.
"Shino tě má rád, nesouhlasil s tím, ale chtěl mi pomoct," snažil se dál Neji. Musel mu říct pravdu. Dlužil to Naruovi i Shinovi. Sotva však začal, ve dveřích do nemocničního pokoje se objevil hnědovlasý muž a v ruce nesl květináč se skalkovými růžemi.
Naruto na ně zmateně zamrkal a ještě zmateněji pohlédl na osobu, která je nesla a přísně, až výhružně se dívala na Nejiho. Kytku v koši dotyčný jen bez komentáře přešel pohledem. Neji si s ním vyměnil zlostný pohled a otočil se k Narutovi.
„Přijdu jindy, se Shinem, potvrdí ti to,“ rozloučil se s ním a Kibou. Ještě jeden zlý pohled hodil po mladíkovi a zmizel za dveřmi. Naruto už nechápal vůbec nic.

„Proč mi nosíš kytky? Proč to všechno?“ pamatoval si, co se stalo, než omdlel.
„Protože tě miluju, protože jsem nesnesl, aby tě měl někdo jiný. Promiň mi to, prosím. Netušil jsem, že to dojde tak daleko,“ šeptal a Naruto na něj jen zíral. Kiba na tom byl ještě hůř. Ten neměl vůbec tušení, co se mezi Narutem a Nejim stalo. A ještě k tomu tenhle neznámý, kterého očividně znal jak Naruto, tak i Neji.
„Kdo jsi?“ prohlížel si Naruto hnědovlasého, na krátko ostříhaného muže s černýma očima. Někoho mu připomínal.
„Kde jsem tě už viděl? A nemyslím tím Nejiho byt.“ Kiba překvapeně pootevřel pusu. Byl tak zvědavý, jako už dávno ne. Až se bál, že zvědavostí umře.
„Vrazil jsi do mě na chodbě ve škole. Pamatuješ? Tam jsem se do tebe zamiloval,“ napověděl a přiznal se s jemným úsměvem na rtech. Naruto kývl hlavou. Matně si to vybavoval.
„A kdo vlastně jsi?“ ptal se dál Naruto.
„Jsem Tenzou,“ představil se a Kiba vytřeštil oči. Nemohl uvěřit, že před ním stojí syn největšího odpůrce homosexuálů ve městě, ředitele jejich školy. A ke všemu vyznává Narutovi lásku. Naruto se tvářil, jako by mu vůbec nedošlo, koho má před sebou.
„Aha,“ řekl jen Naruto a zavřel na chvíli oči.
„A teď se ti mám jako vrhnout do náruče a být šťastný, že se mi odhalil tajný ctitel T? Čím sis mě chtěl jako získat? Kytkama? Já nejsem holka. Nebo tím, že se zbavíš mého přítele, abych byl volný, a pak přede mnou staneš v celé své kráse? A copak by na to asi řekl tvůj otec?“ vysoukal ze sebe jízlivě Naruto a povzdechl si. Nevěděl, jak se zachovat, ani co si myslet.

„Jděte pryč,“ zaprosil Naruto. Bylo toho na něj moc, musel si to všechno v hlavě srovnat. Postupně rozebrat, aby mu bylo jasné, co že se to vlastně všechno stalo. Tajně doufal, že se za chvíli probudí a nic z toho nebude pravda.

„Vypadněte,“ skoro vykřikl Naruto. Chtěl být sám, byl moc unavený, moc zmatený. A i přes veškerý zájem netušil, jestli ještě nějakého přítele má.
.
.
.