Zranění 2

1. 7. 2009

Zranění 2

Bytem světlovlasého chlapce se ozývalo klepání na dveře, které trvalo již několik minut. Byt byl kromě tohoto neustávajícího zvuku pohroužen do ticha a zdálo se, že je prázdný. Kdybyste však zamířili do místnosti, která sloužila jako ložnice, našli byste na posteli trůnící v rohu u oken sedět majitele bytu s očima vyděšeně dokořán. Při každém zvuku, které vydávaly něčí prsty při styku s dřevenými dveřmi, sebou trochu trhl a polilo ho horko.

Je to snad on?

Naruta při tom pomyšlení zamrazilo a roztřásl se napůl strachy, napůl vzteky. Co si to vůbec dovoluje, bastard jeden!

Osoba za dveřmi zřejmě ztratila trpělivost a z jemného klepání prsty přešla v neurvalé bušení pěstí.

Kdyby to byl on, neobtěžoval by se s klepáním…

Naruto i tak neměl odvahu se z postele zvednout a přejít ke dveřím.

Co když je to past? Co když je za nimi on? Co když…

Od setkání Naruta a Itachiho uplynul bezmála týden. Chlapec, ještě doteď z té události nadmíru vyděšený, propadl paranoidnosti a i na liduprázdné ulici se za sebe každou chvíli podezřívavě ohlížel. Nejvíce ho deptala Itachiho slova, která mu nedávala spát: ,,Nemysli, že jsem s tebou skončil. Až se spolu setkáme příště, budeme pokračovat tam, kde jsme přestali."

Bylo něco kolem osmé ranní. Slunce bylo zastřeno temnými mračny převalujícími se po celé obloze a pomalu se schylovalo k dešti. Jindy by byl chlapec zachumlaný pod peřinou a tvrdě vyspával, ovšem poslední dny se v noci neustále budil kvůli nočním můrám tak strašným, že se následně bál více zamhouřit oči. Tak tomu bylo i dnes. Neprobudil ho sen, nýbrž něco mnohem horšího- vzpomínky tak reálného rázu, až si Naruto začal připadat jako pouhá lidská troska, jako nádoba, ve které sídlí jedině strach a úzkost.

,,Naruto, otevři!" Až tenhle jindy jemný hlas jej probral z transu. Moc dobře z něj poznal svou kamarádku a nesmírně se mu ulevilo.

Je to dobrý, on to není…

,,Už jdu!" křikl co nejhlasitěji aby dal Sakuře vědět, že je doma a vyskočil z postele. Jen v trenýrkách, ve kterých spal, vyběhl z ložnice na chodbu a otevřel dveře.

,,Co ti to tak trvalo?!" vypeskovala ho ihned nepříliš dobře naladěná Sakura a protlačila se kolem něj dovnitř. Jindy by tak neomalená nebyla, ale stála v té zimě téměř deset minut a to by na náladě nepřidalo ani starému Narutovi plnému elánu.

,,No promiň, spal jsem," zalhal a nebral ohledy na to, že je před ní jen ve spodním prádle. Sakura to okázale přehlížela, byli to od Sasukeho odchodu pomalu nerozluční přátelé, ale ani Naruto k ní už necítil nějaké hlubší city.

,,Proč jsi tady takhle brzy? Stalo se snad něco?" pokusil se o starostlivý výraz a šel za svou kamarádkou, která se mezitím pohodlně usadila na pohovce v obývacím pokoji. Cítil sice, že nemá místo na cizí problémy, sám měl co dělat s jedním, který se čirou náhodou jmenoval Uchiha Itachi, ale i přesto si sedl do křesla naproti Sakury a očima ji pobízel, aby mluvila.

,,Víš, Naruto," povzdychla si dívka s očima plnýma smutku, ,,chtěla bych uspořádat další misi na záchranu Sasukeho." Naruto zalapal po dechu.

,,Sa-Sakuro…Víš přece, kolikrát jsme se o to beznadějně pokoušeli, že jo?" ujišťoval se a nevěřícně zíral do Sakuřiných bledě zelených očí, které získávaly skelný odlesk, jak se plnily slzami. Sakura letmo přikývla a slzy se snažila urychleně zamrkat; slíbila si, že pro Sasukeho už brečet nebude, ale jakmile se o tom rozpovídala, své emoce neudržela na uzdě.

,,Já…Chtěla bych to zkusit ještě jednou, naposledy." Dívčin hlas se sice silně třásl, avšak ona sama byla neoblomná a Naruto v jejím obličeji viděl odhodlání. Povzdychl si a chvíli rozmýšlel, co řekne.

,,Uvědomuješ si, že Sasuke zřejmě o žádnou záchranu nestojí?" připomněl jí tvrdě a sledoval, jak sebou nepřirozeně trhla.

,,Nechybí ti?" zeptala se užasle. Naruto se lehce zamračil- slyšel výčitky.

,,Nic podobného jsem neřekl, byli jsme spolu dlouho v týmu, ale to neznamená, že je to tak i v opačném případě. Kdyby chtěl, vrátí se. Jenže jak to tak vypadá…" Naruto ztichl a zahanbeně se díval, jak Sakura slzy neudržela a teď se jí volně kutálely po tváři.

,,Ehm…Ví o tom Tsunade?" odkašlal si a rozpačitě
se zahleděl ven z okna. Alespoň na tu malou, ale i přesto pro něj důležitou chvíli zapomněl na svoje problémy. Růžovovlasá dívka si schovala obličej v dlaních a zavrtěla hlavou, snažíc se v sobě dusit vzlyky.

,,Kdy chceš vyrazit?" zeptal se Naruto odevzdaně a na chvíli zavřel oči. Víčka měl nepříjemně ztěžklá, už dlouho normálně nespal. Často se cítil malátný, točila se mu hlava a byl pobledlý, ale nezdálo se, že by si Sakura všimla Narutovy neobvyklé změny. Byla až příliš zaměstnána vzpomínkami na mladého Uchihu. Alespoň něco zůstalo při starém, pomyslel si Naruto pobaveně. Musel však uznat, že takhle mu to vyhovovalo, když se na nic neptala. Jen velmi nerad by jí vysvětloval, že nemůže spát kvůli bratrovi jejího idola, který si z něj v nejbližší době hodlá udělat hračku.

,,Hned," zašeptala Sakura téměř neslyšně, ale Narutovi to neuniklo. Jen zlehka pootevřel unavené oči, aby se ujistil, jestli si z něj dívka jen nestřílí. Ta však nevypadala, že by měla na něco takového náladu.

,,Jdu se převléknout, tak tady počkej a chovej se jako doma," řekl s přívětivým úsměvem a vstal. ,,Jestli se nám ale něco stane, pořádně si to od Tsunade-baa-chan odskáčeme. Je šílenství, abychom se o to pokoušeli sami dva," zamumlal ještě a aniž by se ohlédl, odešel do svého pokoje.

Zavřel za sebou dveře a svezl se podél nich na zem. Rukou se chytl za hlavu a bolestně zkřivil obličej. Bylo to na něj moc. Věděl, že jít na misi se rovná výpravě do jámy lvové, ale už nemohl odmítnout. Rozhodně ne teď, když už na to přistoupil. Bál se, že by se Sakura rozhodla jednat na vlastní pěst.

,,Tohle je sebevražda," zahučel zničeně, ale i přesto se pomalu zvedl na nohy tak, aby se mu zase nezatočila hlava a přešel k velké skříni z dubového dřeva naproti postele. Chvíli se v ní jen tak přehraboval, přičemž málem i usnul, a stejně zvolil své tradiční oblečení; oranžovo-černou kombinézu. Ještě si uvázal čelenku, zašel do koupelny opláchnout si obličej ledovou vodou na probrání a hned nato se vrátil zpátky do obýváku.

Sakura seděla na místě, ramena se jí už netřásla a k Narutově úlevě neplakala. Jen nepatrné červené stopy kolem očí svědčily o tom, že ještě před chvílí tomu bylo právě naopak.

,,Nerozmyslela sis to?" zeptal se ještě pro jistotu. Ačkoliv se snažil, naději ve svém hlase úplně zamaskovat nedokázal. Sakura se na něj pátravě podívala a okamžitě poznala, že s Narutem není všechno úplně v pořádku.

,,Nerozmyslela," odpověděla po chvíli s těžkým srdcem. Věděla, že je to naprostá šílenost. Tušila, že mise bude k ničemu. Ale ona to prostě musela zkusit. Nechtěla jen nečinně sedět a čekat, jak to bude dál. Sakura věděla mnoho věcí, ale ani zdaleka si neuvědomovala, jak sobecky se chová a jaké utrpení tím způsobuje Narutovi. Ano, Sakura si tak bláhově myslela, že ona tady teď trpí nejvíce a přitom její utrpení bylo vedle Narutova momentálního stavu zanedbatelné.

Naruto si povzdychl a přikývl. ,,Poslyš, Sakuro…Víš vůbec, kde ho hledat? Chci říct, máš nějaké vodítko?" zajímal se a s tichým zaúpěním sledoval, jak dívka vrtí hlavou.

,,Vím, co si myslíš, ale…Vzala jsem s sebou nějaké zásoby, předpokládám, že budeme pryč pár dní…" Sakura mírně zrudla a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. Naruto nevěděl, co na to říct- to jí opravdu láska k Sasukemu zatemnila mozek, že není schopná myslet trochu racionálně?

,,Jak myslíš. Jsi si jistá, že nechceš vzít s sebou ještě někoho? Jsem si jistý, že Kiba-"

,,Ne, Naruto. Nechci do toho zatahovat ještě někoho jiného, vzbudilo by to větší podezření. A navíc, je to náš problém, my musíme Sasukeho přivést zpět, byl členem našeho týmu." Sakura mluvila dál a s každou její větou Naruto musel polykat jízlivé poznámky. My, náš…Nechce do toho zatahovat nikoho jiného…Chlapec nevěděl, jak jí vysvětlit, že se sotva drží na nohou a mrká, natož aby šel na- podle všeho- několikadenní misi. A vůbec, Naruto už měl v povaze sebeobětování pro druhé.

,Třeba přijdu na jiné myšlenky,´ pomyslel si věcně, ale ať dělal co dělal, tohle byla jediná světlá stránka téhle mise.

,,Naruto, posloucháš mě vůbec?!" Až Sakuřin rozhořčený hlas jej probral a vnesl zpět do reality.

,,C-co? Jo, jen jsem se zamyslel," zamumlal a ve skrytu duše doufal, že si Sakura všimne, jak špatně na tom je. To se ovšem k jeho smůle nestalo. Bylo mu jasné, že nějaké podezření mít musela. Nechtělo se mu věřit, že zrovna ona by to nepoznala, jenže věděl, že pokud jde o mladého Uchihu, ztrácí Sakura soudnost i zdravý rozum. Myslel si, doufal, že se změnila i v tomhle. Bohužel, spletl se.

,,Tak raději vyrazíme hned, abychom nevzbudili pozornost, co myslíš?" navrhla Sakura s důležitým povzdechem.

,,Jasně," přikývl Naruto, protože ho žádná výmluva nenapadla. Jednou už na její návrh kývl a věděl, že za to ještě ponese následky. Kdyby měl říct pravdu, tak za poslední týden, který mu připadal jako ten nejhorší týden v jeho životě, si na Sasukeho nevzpomněl ani jednou. Nebylo divu, že když ho s tím Sakura takhle zaskočila, kývl na to. Jenže na rozdíl od ní, on měl oči otevřené a viděl pravdu- Sasuke o jejich přátelství nejenže nestojí, navíc by je nejspíš dokázal bez mrknutí oka zabít, kdyby to pro něj znamenalo získání větší síly. Pořád nechápal, jak je možné, že zrovna Sakura to dokáže neustále přehlížet.

Dívka vstala z pohovky a na záda si hodila napěchovaný batoh béžové barvy, čímž znovu upoutala Narutovu, poslední dobou dosti vzácnou- pozornost. Nemile ho překvapilo, že si jej předtím ani nevšiml. Obvykle nepřehlédl jediný detail, a teď..?

,Tohle dopadne špatně…´

***

Když se jim podařilo nepozorovaně dostat přes bránu Konohy, ještě dlouho potom běželi. Nestáli o to, aby je někdo chytil. Moc dobře si uměli představit, co by jim Tsunade byla schopná udělat, kdyby se o jejich individuálním výletě dozvěděla. Museli však dělat časté přestávky; dokonce i Naruto si uměl připustit, kdy má dost. Sakuře to přišlo čím dál podivnější- ona sama se po hodině běhu sotva zadýchala. Naruto, jindy plný energie, se kterou by mohl zásobit celou armádu, teď žádal o pauzu na odpočinek téměř každých dvacet minut. Bylo mu to nesmírně trapné, ale nehodlal zkolabovat hned na začátku mise. Musel Sakuru chránit především před ní samotnou.

,,Myslím, že můžeme zpomalit. Už tak máme náskok a jsme od Konohy daleko," usoudila růžovovlasá dívka po dalších dvou hodinách a přešla do svižné chůze. Nemohla se dál dívat na to, jak se Naruto sotva drží na nohou. Její rozhodnutí značně kolísalo a občas ji napadla myšlenka na návrat. Vždy ji však téměř ihned zavrhla. ,Už jsem se jednou rozhodla, nemůžu se jen tak vrátit! Dělám to pro Sasukeho…´ Jakmile pomyslela na svého chladného, tajemného idola, její pochybnosti byly rázem pryč. Představa Sasukeho obličeje, který se rozjasní při jejich dalším shledání (O_o), pro ni byla jako droga- omámila její smysly a poháněla k větší a větší šílenosti. Šla dál kupředu a vypadala, že ji v cestě za Uchihou nic nezastaví. Tedy, skoro nic, protože jakmile za sebou zaslechla dopadnutí bezvládného těla na zem, polilo ji horko a zachvátila panika.

,,Naruto?!" vyjekla a chtěla se otočit, ale příliš pozdě. Kolem jejího krku se obtočila čísi paže v ocelovém stisku a její obličej byl pohřben do látky napuštěné uspávadlem. Panenky se jí protočily a tělo rázem ochablo. Už neprojevovala žádné známky odporu, neměla ani čas se vzpouzet. Dopadla na zem stejně tvrdě jako Naruto.

,,To bychom měli. Nečekal jsem, že to půjde tak lehce…"

***

,Co se to děje? Hrozně mě bolí hlava… Kde to jsem? Co se stalo? Je tady takové ticho… Všechno mě bolí, ani oči nemůžu otevřít.´

Bylo to jako déja vu. Naruto se probíral pozvolna; nejprve jen matně vnímal podněty kolem sebe a teď už si uvědomoval, že leží. Kde, o tom se přesvědčit raději nechtěl. Bál se oči otevřít a naskakovala mu husí kůže z toho, jak se situace téměř shoduje s nedávnou minulostí.

,Prosím, už ne…Ať už jsem kdekoli, jen ne u něj, prosím!´

O okamžik později si Naruto málem se slzami v očích pomyslel, že ten nahoře ho musí nejspíš z celého srdce nenávidět. Co komu kdy tak strašného udělal, že teď musí tolik trpět?

Všude kolem bylo bílo, on ležel na posteli a jediné malé okno v místnosti bylo otevřené dokořán. Kdyby nebyl oblečený, myslel by si, že to je jen další ohavný sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit.

Zničehonic zbystřil a jeho srdce se zběsile rozbušilo narůstající panikou. Slyšel tlumené lehké kroky, které jistojistě mířily do tohoto pokoje. Naruto zůstal strnule ležet jako socha vytesaná z mramoru a očima sledoval dveře- přesněji řečeno jejich kliku. Se zatajeným dechem a srdcem až v krku čekal na okamžik, kdy se klika pohne a dovnitř vstoupí jeho ztělesněná noční můra, ale k jeho překvapení se tak nestalo. Kroky ustaly stejně rychle, jako je Naruto zaznamenal a ani ozvěna po nich nezůstala.

Naruto poněkud trhaně vydechl a rukou se prohrábl ve světlých vlasech.

Měl bych odtud co nejdříve zmizet.

Pomalu si sedl, přičemž se mu na malý okamžik zatmělo před očima. Zhluboka se nadechl, vydechl, znova nadechl…a černota byla rázem pryč. Už-už se chtěl zvednout a nepozorovaně se odtud dostat- bylo mu upřímně jedno jak, hlavně aby byl pryč- když vtom se zasekl uprostřed pohybu a zorničky se mu rozšířily zděšením.

Panebože, Sakura…!

K jeho strachu o sebe se rázem přidal taky strach o kamarádku a vztek.

,Jestli jí něco udělal…´ Myšlenku nechal nedokončenou, sám nevěděl, co by byl schopný Itachimu udělat. Zabít ho by bylo až moc milosrdné. Ale jak jinak ublížit někomu jako je Uchiha Itachi?

,,Opět se setkáváme, Naruto Uzumaki." Posměšný hlas vrátil osloveného zpět do reality, ten mu za to však příliš vděčný nebyl. Doslova ztuhl na místě a strach, který cítil doma, nebyl ničím oproti tomu, co prožíval teď.

,,Už to tak bude," utrousil Naruto, ale kvůli jeho třesoucímu se hlasu to nevyznělo tak ironicky a ledabyle, jak by si býval přál. Navenek se mu celkem dařilo tu nevýslovnou hrůzu, kterou cítil, skrývat. Zhluboka se nadechl, pomalu přinutil nohy k pohybu a otočil se, aby mu byl tváří v tvář. Nechtěl dát strach najevo, ale věděl, že zrovna před ním to příliš dlouho skrývat nedokáže.

,,Tak jak ses ten týden měl?" ušklíbl se Itachi a spokojeně sledoval, jak Naruto zatnul ruce v pěst.

,,O co ti jde?" Blonďák zkoušel dělat nechápavého, nedoufal však, že by na to mohl Itachi skočit.

,,To moc dobře víš."

,,Nevím, o čem to mluvíš. Kyuubiho ze mě jen tak nedostanete."

,,Prozatím to v úmyslu nemáme. Ne dokud doopravdy nezesílíš."

,,Budu silný a do jednoho vás zabiju!" Chlapci se už začínalo zdát, že se Itachi téhle debaty chytil, z omylu ho však vyvedl Uchihův hladový pohled.

,,Dost už těch řečí. Jsi tady z jiného důvodu. Slíbil jsem ti přece, že budeme pokračovat. Já sliby plním."

,,Nejsem si jistý, jestli o něco takového stojím," odfrkl si Naruto sarkasticky, ale v příští vteřině stál přitisknutý ke stěně a na něm Itachi. ,Kruci, ani jsem si nevšimnul, že by se pohnul,´ pomyslel si zděšeně a snažil se uvolnit ruce z jeho sevření.

,Je tak slabý,´ prolétlo Itachimu užasle hlavou, když z Narutovy strany cítil až směšně mírný odpor. Hned nato si však uvědomil, že mu to jen pomůže a dál se tím nehodlal zabývat.

,,Nezajímá mě, o co stojíš a o co ne. Týden jsem musel čekat, než se odhodláš vypravit se z Konohy pryč. Déle čekat nebudu," přitiskl se k němu a chtěl ho políbit, Naruto však pohotově odvrátil hlavu. ,Však počkej, ty se mi ještě dobrovolně poddáš…´

,Tohle se nemělo stát…Sasuke, za tohle všechno můžeš ty! Kdybys neodešel, Sakura by-´ Vtom se Naruto zarazil a tentokrát se nesnažil strach zakrýt.

,,Kde je Sakura?!" vyjel po něm, až se Itachi trochu odtáhnul.

,,Sakura?" zopakoval po něm a nespokojeně se zamračil. ,,Myslíš tu svou ukňouranou růžovou společnici? Ta je v pořádku, zatím."

,,Jestli se jí jen dotknete, zabiju vás všechny, tady a teď!" zavrčel Naruto rozzuřeně a vzdorovitě hleděl Itachimu do očí. ,Neměli jsme nikam chodit, proč já jí to nerozmluvil…Nechci, aby se dozvěděla, co se stalo, nedej bože aby prožila to samý!´

,,Jak jsem řekl, zatím je v pořádku," přimhouřil Itachi oči a v hlavě se mu zrodil nový plán, mnohem lepší než ten původní. ,,Nemusí to tak ale zůstat nadlouho. Kisame je celý nedočkavý, už dlouho nikoho neměl a je z toho pěkně frustrovaný."

,,Co jsi to-!"

,,Takže pokud nechceš, aby se jí stalo něco nepěkného, budeš poslouchat. Uděláš všechno, co ti řeknu a nebudeš odporovat."

Naruto cítil, jak se v něm veškerý odpor boří. Teď už neměl ani tu nejmenší šanci z toho vyváznout. Nemohl dopustit, aby se i Sakuře něco stalo, prostě nemohl. Byla by to jeho vina… ,K čertu s tebou!´ zanadával v duchu na Uchihův účet, ale bylo mu do breku. Moc dobře si uměl představit, co Itachiho "uděláš všechno, co ti řeknu" bude obnášet. Už jen při tom pomyšlení se mu chtělo zvracet, ale Sakura… Přísahal si, že životy svých přátel bude chránit i za cenu vlastního, jak jinak by se taky mohl stát opravdovým Hokagem.

Jestli být Hokagem obnáší i tohle, nejsem si svým snem vůbec jistý…

,,Mlčení znamená souhlas," přerušil ho Itachi v přejímání a tím debatu ukončil. Za bradu si natočil Naruta k sobě a hrubě se zmocnil jeho rtů. Užíval si ten pocit moci, když nenašel žádné známky protestu. Byl jen jeho a nemohl se nijak bránit. Využil jeho největší slabosti a tím bylo čekání u konce. To, že Naruto nespolupracoval, mu bylo jedno- k čemu by asi tak potřeboval jeho spolupráci, když si chce jen užít? Nemohl se dočkat, až znovu uvidí to skvostné, lehce opálené, vypracované tělo.

,,Užijeme si spolu a tentokrát nás nikdo nevyruší," zašeptal mu vzrušeně do úst s rukou bloudící pod mikinou a Naruto se otřásl. Kdyby alespoň nevedl tyhle řeči, možná by nebyl tolik vyděšený… Itachi vzal za zip mikiny a pomalu s ním jel dolů, když vtom se v půli cesty zarazil.

,Hmm, proč ně? Když už ho tu takhle mám, byl by hřích toho nevyužít co nejvíce,´ pomyslel si a s úšklebkem se od něj na dva kroky odtáhl. Naruto se odvážil otevřít oči a s překvapením zjistil, že se ho Uchiha nedotýká.

,Že by ho to přešlo?´ blesklo mu hlavou, ale ani se na Itachiho nemusel dívat, věděl, že by jen tak nepřestal. Bohužel pro něj.

,,Svlékni se," přikázal Itachi s mírným úšklebkem a pobaveně sledoval zděšení ve tváři blonďatého chlapce.

,,C-cože?" vykoktal ze sebe nevěřícně Naruto a usilovně si přál, aby se přeslechl.

,,Slyšel jsi dobře, nenuť mě se opakovat."

,,Ty jsi se fakt zbláznil!" vyštěkl po něm Naruto zoufale a rozčilením nemohl popadnout dech. ,,Na něco takovýho rovnou- hej, kam jdeš?!" Itachi se zarazil uprostřed své cesty ke dveřím a s hraným překvapením se otočil zpátky.

,,No co, jdu uvědomit Kisameho, že má volnou ruku. Nebo spíše něco jiného..." Naruto skoro až cítil, jak bledne a na okamžik se mu zatmělo před očima. ,,Nebo s tím snad nesouhlasíš? Já tě varoval. Takže naposledy- svlíkni se." Itachi si užíval moci, kterou teď nad chlapcem měl. Ještě před týdnem měl o svých pocitech jisté pochybnosti, ty však po pár dnech otřesného čekání vymizely. O lásce tady nemohla být řeč- byla to pouhá potřeba, touha zlomit vůli a odhodlání tak nesnadné oběti.

,Za tohle mi jednou zaplatíš, parchante. Budeš litovat, že´s mě kdy potkal, zabiju tě! Tohle jsi dělat neměl!´ Narutovi probíhaly hlavou vražedné myšlenky, ale to bylo vše, na co se zmohl. Prohrál. Raději se vzdal pudu sebezáchovy, než aby nechat trpět milovanou osobu.

,,To je ono, hodná liška," pochválil jej Itachi s chlípným úšklebkem, když ze sebe Naruto shodil mikinu. Aniž by z něj na okmažik spustil oči, sundal si plášť a přešel k posteli, na kterou se doprostřed posadil.

,Proč se tohle děje?´ S pocitem nevolnosti si co nejrychleji sundal černé triko i oranžové kalhoty. Věděl, že nemá cenu se takto hloupě ptát, přesto by ho zajímala odpověď. To ho i ten nahoře natolik nenávidí kvůli tomu, co v sobě nosí? Pokud mu paměť sloužila dobře, o toho zatraceného liščího démona se neprosil...

,Kyuubi..?´

,,Tak na to ani nemysli, Uzumaki." Z přemýšlení jej vytrhl až Itachiho varovný hlas. Uchiha měl v očích aktivovaný sharingan a upřeně jím chlapce pozoroval. ,,Démon ti nepomůže. Dalo by se říct, že jsem ho na pár hodin umlčel."

Blonďáčka to už ani nepřekvapilo, ani nezklamalo. Naděje jej opustila už dávno. Stál tam jen v zelených trenýrkách, mučednickým pohledem skenoval podlahu a přál si, aby to Itachi tolik neprodlužoval. Chtěl být doma v Konoze, kde by ráno vstal, zašel do Ichiraku ramen, trochu potrénoval... Byl to sice stereotyp, ale až teď si uvědomil, jak moc mu na jeho dosavadním životě záleží.

,,Tak pokračuj, nemůžu se tě dočkat."

,Už nemám, co bych mohl ztratit...Ale strach neukážu, takovou radost mu neudělám, když už nic jiného! Jenže i tak...Já ho mám...Bojím se..´ S navenek kamennou tváří a zavřenýma očima zahákl palce o lem trenek a nechal je sjet až na zem, kde zůstaly ležet spolu s jeho hrdostí.

,Rozhodně se má čím pochlubit,´ pomyslel si Itachi a nespouštěl z Narutova hezky opáleného a vypracovaného těla oči. Připadalo mu to jako věčnost, kdy ho takhle viděl naposledy.. Pak se zaměřil na jeho obličej. Viděl na něm, jak se snaží tvářit lhostejně, ale i přesto se mu to občas tak úplně nedařilo. Znepokojeně si uvědomil, že malá část jeho pochybností se pomaloučku plíží zpět a touha utěšit jej se dere na místo touhy po uspokojení.

,,Pojď sem!" přikázal zamračeně, a jakmile Naruto uposlechl, vše se navrátilo do starých dobrých kolejí. Má jej plně ve své moci- tahle myšlenka jej vzrušovala k nepříčetnosti.

Sotva chlapec došel pomalými, avšak rozhodnými kroky k posteli, stáhl jej k sobě a donutil ho, aby si mu obkročmo sedl na klín. Musel ho přidržovat za ramena, Naruto byl jako ochablá hadrová panenka.

,,Víš, kdybych byl opravdu tak krutý, jak si o mě myslíš, teď bych ti přikázal, abys spolupracoval a užíval si to stejně jako já," zamumlal Itachi a jemně kousal Naruta do krku. Nebyl si příliš jistý, jestli ho blonďák vnímá. Nebýt jeho otevřených modrých očí, které však pozbývaly svého obvyklého lesku, myslel by si, že spí nebo je v bezvědomí. ,,Však ty si to ještě užiješ i bez příkazů..."

Naruto vnímal Itachiho hlas jen stěží, doléhal k němu z veliké dálky, byl jako v tranzu. Jen matně cítil, jak ho hladí, dotýká se jej na zapovězených místech. Jak ho Itachi zvedá, a když na něj znovu dosedne, cítí pod sebou jeho nahé tělo.

,,Ale no tak, Naruto, nechci se milovat s oživlou mrtvolou," povzdychl si Uchiha otráveně a světlovlasý chlapec pocítil i něco dalšího- uspokojení. Když už mu nemůže utéct, může se alespoň postarat o to, aby tomu odpornému úchylovi překazil slibnou noc. I přesto to byla příliš malá útěcha na to, aby se úplně odprostil od strachu a zapomněl na to, že je nucen podrobit se znásilnění.

,Fajn, jak myslíš, Uzumaki,´ pomyslel si Itachi a přestal si slinit prsty s úmyslem Naruta na svůj vpád alespoň trochu připravit. Znovu blonďáčka nadzvedl a s menšími obtížemi jej nasměroval na svůj již ztopořený úd. Jakmile do něj jen trochu vnikl, dostavila se vlna slasti a pocitů zvláštní blažené spokojenosti. Konečně! Na doraz přirazil Naruta k sobě a dlouze zavzdychal, hlavu zakloněnou, ústa mírně pootevřená. Bylo na něm jasně vidět, že si to neskutečně užívá, narozdíl od Naruta. Ten právě prožíval snad ty nejhorší chvíle svého už tak ponurého života. Z prokousnutého rtu, když zadržoval bolestný výkřik, se řinula krev a tělem mu projížděla pálivá bolest, ze které mu bylo až na zvracení. Moc mu nepomáhaly ani Itachiho slastné vzdechy, oplzlá slova, která se mu v záchvatech rozkoše drala z úst, ani jeho drsné doteky. Tolik si přál, aby to měl za sebou! Opřel se čelem o Itachiho lehce zpocenou hruď a snažil se vytěsnit bolest z vědomí, ovšem marně. Uchiha jej nešetřil, pevně ho objímal kolem pasu a neustálým nadzvedáváním ho nutil k čím dál rychlejšímu tempu.

Uvnitř sebe křičel bolestí, navenek přežíval bez jediného hlesnutí.

Uvnitř sebe plakal a prosil, navenek jeho tvář zůstávala slzami neposkvrněná.

Ještě pořád bojoval. Naruto Uzumaki se nevzdává. Hodlal za každou cenu ubránit to poslední, co mu v tuto chvíli zbylo- svou čest.

S posledním, nejtvrdším přírazem a výkřikem jména svého nedobrovolného milence Itachi vyvrcholil. Zrychleně dýchal, bylo mu horko a byl celý zpocený, ale o to se nestaral.

,,Bylo to s tebou mnohem lepší, než jsem si to představoval, Naruto," pochválil ho a překvapivě opatrně z něj vystoupil, na klíně si ho však ještě nechal. Naruto nijak nereagoval.

,,Ale no tak, neříkej mi, že se ti to nelíbilo. Já se měl úžasně." Sklonil se k němu, pozvedl mu bradu a jazykem z ní slízl krev z poraněného rtu. ,,Dusil jsi v sobě steny, viď, paličáku?" Itachi k Narutovi nemluvil div že láskyplně a blonďáček, kdyby se necítil tak hrozně, by mu nejspíš naplival do tváře. Jenže on měl plné ruce práce s opakováním si, že zachránil Sakuru, že to nebylo zbytečné, že už je to všechno za ním...

Itachi sklonil hlavu a zadíval se na Narutovo přirození. Vůbec se mu nelíbilo, že on vzrušený není ani trochu. ,Slíbil jsem přece, že si to taky užije.´ Se zadumaným pohledem vzal Narutův penis do ruky a pohnul jí směrem dolů. To blonďáka dostatečně probudilo. S výkřikem nadskočil a pokusil se postavit a slézt z postele. Okamžitě se dostavila bolest, a tak se s dalším výjekem svezl vedle Itachiho. Takhle ponížený se v životě necítil, raději by si několikrát zopakoval celé své dětství než tohle.

,,Vypadni!! Vypadni ode mě, nesahej na mě!!" zařval vztekle a zoufale zároveň. Po čtyřech se doplazil k opačnému konci postele a tam se schoulil do klubíčka. ,,Máš, co´s chtěl! Nech mě na pokoji, zmiz! Nenávidím tě, zabiju tě ty hajzle! Dělal jsem všechno, co jsi řekl! Užil sis, ale to bylo naposledy!! Vrať mě a Sakuru zpátky, hned!!!"

,Asi by na něj bylo moc, kdybych mu to teď řekl,´ blesklo Itachimu hlavou a pomalu se postavil na nohy s úmyslem vyhovět mu. Měl pravdu, užil si a to bylo prioritou. Dosáhl toho, po čem toužil, mohl by na sebe být hrdý.

Přešel k němu a chvíli jen pozoroval, jak se celý třese. Připomnělo mu to situaci, když jej tady měl poprvé. Tehdy mu ho bylo líto a i teď mu ten pohled na něj příliš nelahodil.

,Nejspíš začínám měknout,´ povzdychl si odevzdaně, s nespokojeně našpulenými rty jej už poněkolikáté udeřil do krku a Naruto konečně dostal to, po čem v tuto chvíli toužil ze všeho nejvíc.

***

Zprvu si myslel, že se mu to všechno jen zdá a chtěl znovu usnout, ale pak začal doopravdy vnímat. Šum lesa, občasné zaskřehotání ptáka, jehož zpěv mu připomínám smuteční píseň... A potom vnímal ještě něco. Dotyk na rameni, na čele, a dívčí ustaraný hlas volající jeho jméno. Tohle rozhodně byl důvod opustit blažené bezvědomí a vrátit se do tvrdé reality.

,,Naruto, no konečně!" vydechla Sakura úlevně, když se blonďákova víčka zachvěla a on své modré oči vystavil dennímu světlu. ,,Už jsem se bála, že se snad neprobudíš!"

,,Jsi v pořádku?" zadíval se jí Naruto vážně do tváře a naprosto ignoroval její úlevné výkřiky. S menšími potížemi se posadil a s větší nechutí si uvědomil, že zadek ho pořád bolí jako čert. Při vzpomínce na to, co mu Itachi provedl, se mu nebezpečně zvedl jak žaludek, tak vlna vzteku a chuti pomalu a bolestivě zabít.

,,Já?" vytřeštila Sakura přihlouple oči a zamrkala. ,,To se ptáš ty mě? Já se bála o tebe, pořád ses ne a ne probrat!"

,,Co se stalo?" zeptal se Naruto opatrně a doufal, že zatímco ji drželi v zajetí, byla alespoň v bezvědomí.

,,Já... Vůbec nic si nepamatuju. Vzpomínám si jen, že nás někdo napadl. Praštili mě a pak jsem se probudila tady na tom samém místě..."

,Aspoň že tak, vážně nevím, jak bych jí to vysvětlil,´ oddechl si chlapec a zhluboka dýchal, aby se zbavil nevolnosti.

,,Jen...Nechápu to. Co myslíš, že se stalo? Jsme pořád tady a myslím, že mi něco dali, jsem naprosto vyčerpaná. Možná jed," dumala Sakura zepokojeně a každou chvíli se kolem sebe rozhlížela. ,,Je to blbé, ale asi bychom se měli rychle vrátit zpátky. Je možné, že tady někde pořád jsou a čekají na příležitost." Naruto nemohl nic než souhlasit a nechal se vytáhnout na nohy.

,,Zkusíme to příště, jo?" Tak s tím už Uzumaki nesouhlasil ani náhodou, ale proč by pro blaho přátel trochu nezalhal?

,,Jasně, přístě..."

Společně se vydali zpět do Konohy co nejrychleji, jak jim jen nohy dovolovaly; Sakura pořád velmi zmateně a Naruto utěšován domněnkou, že se tak obětoval pro přátele.

Itachiho za to všechno upřímně nenáviděl, ale mohl mu být vděčný, že mu neprozradil jednu nemilou věc. Naruta si sice s sebou odnesl, Sakuru však na dost dlouhou dobu uspal a nechal ji ležet v lese, naprosto netknutou. A to hlavní- hodně daleko od Kisameho a jeho choutek. Jak se říká, nevědomost je někdy opravdu sladká...

Obrazek

No, snad nejste příliš zklamaní, ale mě se ta povídka nelíbí. Úplně z ní srší beznaděj *nebo to tak přijde jen mě..?*... Tohle je moje doufám POSLEDNÍ YAOI!!! O_o

Komentáře

Přehled komentářů

proooooč???????to neeee

(zakuro, 1. 1. 2012 14:19)

proč posledni ? je to uzasna povidka,ale prekvapilo me že Ita najednou tak zmekl-chtelo by to ještě tretí dil XD vážne se mi moc moc libila miluju par itanaru XD

Menu

Zranění 2

Komentáře

Přehled komentářů

proooooč???????to neeee

Pokráčko

cože=o

hůůůů! lekli jste se?

^_^

NANI?!

no lol...

Proč?

....

no ty kráso

. . . .. .

Nemám slov

...

naaaaniiiiiiiiiiiiiiii

O_O

..............

Nádhera!

=)))

Portrét

Toplist

Oblíbené odkazy

Archiv