Hieiho bolestné vzpomínky

Každý den se sám sebe ptám:,,Proč se to muselo stát zrovna mě?Proč?"Na tuhle otázku neexistuje odpověď.Všechno jsem to pokazil.Byla to moje blbost,to si uvědomuji.Ale stále doufám,že mě přijmeš zpátky,liško.Sedím na stromě v nočním osamělém parku a vzpomínám na tebe.Jak jsem si mohl myslet,že to vydrží?Jistě,mohlo to vydržet,ale...Nikdy si to neodpustím.Začíná pršet.Za chvíli už mám černé bodlinaté vlasy promočené a splihlé.Stejně,jako moje nálada.Jsem poměrně rád,že prší.Alespoň by nikdo nepoznal,že pláču.Neštěstím.Kvůli tobě,liško.Kvůli sobě.Kvůli všemu.Jen matně si vzpomínám na ten osudný den.Chtěl bych,aby se vrátil čas a já mohl svou chybu napravit.Neudělal jsem to vědomě,ale přece jen.Chci zapomenout,ale nemůžu.Chci tě znovu hladit,líbat,držet tě v náručí,ale nemůžu.Chtěl bych umřít,skoncovat se životem a tou nesnesitelnou bolestí,ale nejde to.Ještě ne.Nejhorší je ale ten pocit viny.Už to dál nesnesu.Ten poslední den,kdy jsme byli spolu,byl nádherný i zlověstný.Vzpomínám si,jak jsi mi řekl,že tvoje spolužačka pořádá párty a že tě pozvala.Chtěl jsi,abych šel s tebou.Koukal jsem na tebe jako na psychopata,který zrovna zdrhl z blázince,ale nakonec jsem tvým nádherně zeleným očím plných radosti a veselí neodolal.Kývl jsem a chtěl odejít.Zatáhl jsi mě za pláčť,přitáhl k sobě a začal líbatUtápěl jsem se v tvých polibcích a sám jsem ti dychtivě odpovídal.Chtěl jsi víc,to šlo poznat,ale nebyl čas.Škoda.Tohle byl tvůj poslední polibek.A dál...

,,Hiei?Je ti dobře?"zeptal se Kurama malého youkaie,který stál v jeho pokoji.Byl bledý,bledší než obvykle.,,Hm"zabručel nervózně na souhlas,a Kurama se jen pousmál.,,Už bychom tam měli jít,co myslíš?"navrhl,a Hiei jen přikývl.,,Tohle mám na tobě nejraději."pomyslel si s úsměvem na rtech Kurama,a v očích mu svítil chtíč.Na včerejší noc nemohl zapomenout.Tehdy Hiei nebyl tak zdrženlivý.Dneska si to určitě zopakujou.Musí,nebo se snad touhou po něm zblázní.Kurama vstal a vyšel z domu na zahradu.Hiei tam na něj už čekal.Dveře nepoužíval,spíš se mu líbila okna.Kuramova matka,Shiori,byla na měsíc pryč na služební cestě.Bylo už kolem osmi večer,a Kurama a Hiei zaklepali na dveře velkého domu.Dveře otevřela blondýnka s jemně fialovýma očima a přivítala je.Kurama se uvnitř v obýváku rozhlédl a zjistil,že tam jsou jen 3 kluci-on,Hiei a nějaký blondýn,který je už zadaný.Jinak samé holky.,,To bude nuda.S Kuramou si ještě popovídám,to mi bude muset nějak vynahradit."pomyslel si trpce Hiei.Kurama měl podivné tušení zlé předtuchy,ale pak to nechal být.Hiei si šel sednout na pohovku a očima pobídl Kuramu,aby si šel sednout vedle něho.Než ale stačil Kurama vůbec vykročit,vedle Hieiho si sedly tři dotěrné holky.Hiei jen v duchu zaúpěl.Kurama se zamračil a šel si sednout na protější gauč,a samozřejmě se u něj objevila fůra holek.,,Tak co,Shuichi,jak se máš?Našel sis už nějakou holku?"vyptávaly se.,,Ne,nenašel."odpověděl Kurama a holkám se jen blýsklo v očích.,,Alespoň jsem nemusel lhát.Dívku jsem si opravdu nenašel."pomyslel si Kurama a zadíval se na Hieiho.Dělalo mu radost,že se Hiei tváří znuděně.Asi po půl hodině nicnedělání se ona blondýnka,Sharon,zvedla a oznámila,že půjde koupit pizzu.,,Nešel bys se mnou,Shuichi?Prosím."řekla s psím kukučem.A protože byl Kurama džentleman.souhlasil.I když dost nerad.Hiei se na něj dotčeně podíval.,,Co to děláš?!To mě tu chceš s nimi nechat?!"poslal Kuramovi mentální zprávu.,,Jestli nechci,aby mě celý večer otravovala,budu muset.A ty to tu hravě zvládneš." ,,Když myslíš.liško.Ale jestli budou něco zkoušet,připrav se na krev u vchodu.Doma mi to vynahradíš,jasný?" Kurama se zeširoka usmál a skoro neznatelně přikývl.Sharon se do něj zavěsila a odešli.A v tu chvíli Hiei pořádně znervózněl.Ten kluk už odešel s nějakou brunetkou nahoru do jednoho z pokojů,a všechny se teď nahrnuly k Hieimu.,,Je tak malý!A ten jeho pohled,ten je KAWAIII!Je celý k sežrání!"rozplývaly se.Hiei už už sahal po kataně,ale pak si vzpoměl,že mu ji Kurama zakázal nosit.,,Zatracená liška."pomyslel si zoufale.V tu chvíli mu jedna z holek nabídla sklenici piva.Hiei se na to nedůvěřivě koukal,ještě nikdy to neviděl.Už chtěl odmítnout,ale pak si vzpoměl na Kuramova slova:,,Jestli nechceš,aby tě otravovaly,udělej,co chtějí.Samozřejmě v rámci mezí.Jestli budou něco zkoušet,prostě je chladně odmítni." Hiei si s hlubokým povzdechem sklenici vzal a vypil do dna.,,Není to špatné."pomyslel si,a dobrovolně si vzal další,a další...Po pár sklenicích už byl natolik oblbnutý,že pomalu ztrácel ponětí o tom,co dělá.Pamatoval si jen,jak ho jedna z holek vzala za ruku a odtáhla po schodech do nějaké místnosti...A nejhorší bylo,že se jí Hiei nijak nebránil a pořádně si užil.No,prostě ho schválně opily.Tušily,že jinak by se nedal.

Kurama se mezitím vracel se Sharon i s pizzou.Celou cestu si jen povídali o škole,o budoucnosti...Konečně došli k jejímu domu.,,Žádná krev,díky bohu."pomyslel si s úlevou Kurama.Věděl,že Hiei by byl schopný všeho.Jeho Hiei.Tahle pouhá dvě slova dělala Kuramu neuvěřitelně šťastným.Vešli dovnitř.Hrála tam nahlas muzika.Kurama se rozhlédl po místnosti,ale Hiei nikde.Trochu znervózněl.Šel se podívat do kuchyně.Nikdo.,,Panebože,kde je?Snad už neodešel...Byl jsem pryč tak 15 minut,víc určitě ne..."panikařil v duchu.a v jeho očích se zračil strach o malého youkaie.Šel zpátky do obýváku a všiml si jedné holky,která se zdála být střízlivá.,,Neviděla jsi Hieiho?"oslovil ji.,,Koho?" ,,Hieiho,toho malého kluka s černými vlasy." ,,Jó,tamtoho.Je nahoře v pokoji s Chidori.Ale být tebou,nechodila bych tam" Kurama na ni zůstal zírat.,,To ne...To by přece Hiei nikdy neudělal...Určitě si vymýšlí."pomyslel si Kurama a vyběhl po schodech nahoru.Pak přešel k pokoji,kde měl být údajně Hiei s,,,Chidori.Ta myšlenka ho sžírala.Zkusil kliku,ale bylo zamčeno.Zaposlouchal se a měl co dělat,aby nevykřiknul.Kousl se do spodního rtu a svezl se na kolena.Slyšel zvuky,které takhle slyšet nikdy nechtěl.Jeden hlas byl zaručeně Hieiho,a ten druhý...nejspíš ta Chidori.To jméno se mu hnusilo.Vstal a běžel dolů.V obýváku bylo celkem rušno,takže si nikdo nevšiml,že vždy dobře naladěný Shuichi Minamino vyběhl z domu bez rozloučení,a navíc z bolestnými slzami v očích.Běžel celou cestu a zastavil se až ve svém pokoji.Podíval se po místnosti,a všude cítil Hieiho přítomnost.Ani se nepřevlékl a šel si lehnout.Nemohl usnout,pořád ještě slyšel ty zvuky...Nemohl tomu uvěřit.Jak mohl!Jak mu to mohl udělat po tom všem,co spolu prožili?!Bolelo ho to.Strašně to bolelo.Slzy mu proudem kanuly na polštář.Pořád tomu nemohl uvěřit.,,Prosím,ať je to zlý senAť se ihned probudím vedle Hieiho.Ať mu ten sen můžu říct a on se mi vysměje,jaká je to blbost,že by se to nikdy nemohlo stát."myslel si v duchu,a s touhle myšlenkou konečně usnul.

Ráno se Hiei probudil v něčí posteli.Rozhlédl se,ale nebyl to Kuramův pokoj.Sedl si a zjistil,že je v manželské posteli s...HOLKOU!S hrůzou taky zjistil,že je nahý.Nic nechápal,nic si nepamatoval.Popadl svoje oblečení a zmizel dřív,než se Chidori stačila probudit.Měl v hlavě pořádné okno,ale i tak měl strašlivý pocit viny.Musel za liškou,hned.On mu pomůže a všechno vysvětlí.Viděl,že je jeho okno pootevřené,a tak skočil dovnitř.Kurama seděl v rohu své postele s tváří zabořenou do polštáře.Když si ho Kurama všiml,polštář přistál v Hieiho obličeji.A chudák Hiei nic nechápal.,,Liško,co se..."chtěl se zeptat,ale Kurama ho umlčel jediným pohledem.Hiei hrůzou strnul.Takhle se na něj Kurama ještě nikdy nedíval.Bolest,trápení,temnota,smutek,a dokonce i kapka nenávisti.Hiei udělal váhavý krok vpřed.Kurama se pomalu postavil a třásl se.Pak se neudržel a začal na něj křičet:,,Jak jsi mi to mohl udělat,Hiei?!Jak?!Já jsem tě miloval!Myslel jsem,že ty mě taky!Ale ty...Si mezitím užíváš s cizí holkou!Nenávidím tě!Vypadni!"Hiei na něj nevěřícně zíral,a stěží potlačoval slzy.,,Posílá mě pryč?"pomyslel si nevěřícně.Už to nevydržel poslouchat a po tváři mu stekla slza.Věnoval Kuramovi poslední ublížený pohled a pak dotčeně zmizel.Kurama se svezl na kolena a začal nahlas vzlykat.Příští den nešel ani do školy.

Tak,takhle to bylo.Ještě pořád si nic nepamatuju a nevím,co se stalo,ale to,že jsem se probudil v posteli s holkou a Kuramův výstup mi naznačuje,že NĚCO se stát muselo.A to něco hrozně bolí,liško.Oba teď trpíme jen kvůli mě.Přišel jsem se ti tolikrát omluvit,ale ty jsi mě chladně a se slzama v očím odmítl.Nevím,co mám dělat.Už jsem si odvykl spát na stromě,a teď abych s tím znovu začal.Nevím,co budu dělat.Seskakuju ze stromu,už mě to na něm nebaví.Déšť konečně ustal.Svou ohnivou silou nechám uschnout lavičku a sedám si na ni.Nikdy nezapomenu na tvůj ublížený,smutný pohled.Tolik se mě to dotklo.Cítím,jak se mi slzy znovu derou do očí,a obličej si schovávám do dlaní.Ramena se mi třesou potlačovanými vzlyky.Najednou cítím,jak mi někdo dává ruce na ramena.Zachycuji slabou vůni růží.Nemohu tomu uvěřit.Pomalu se nevěřícně otáčím a pohlédnu do smutných,zelených očí.Ano,jsi to ty,liško!Slzy se mi znovu roztečou po tváři,ale tentokrát štěstím.Sedáš si vedle mě.Chvíli jsi váhal,ale pak jsi mě láskyplně objal.Bál jsem se,aby to nebyl pouhý sen,a tak tě tisknu k sobě.,,Promiň liško,já...Vážně nevím,co se stalo.Nic si nepamatuju,opravdu."blekotám,a ty mě umlčíš jediným krásným a dlouhým polibkem.Užívám si tu chvíli.Jestli je tohle sen,asi se zabiju.Ale naštěstí to není jen sen,je to skutečnost.Po pár minutách jsme se od sebe odtáhli.,,Hiei,ty mi to promiň.Měl jsem vědět,že bys to vědomě nikdy neudělal.Omlouvám se,že jsem tě nevyslechl dřív.A taky promiň,že jsem tě s sebou vůbec tahal."omlouváš se,a po tvářích ti stékají slzy viny.Něžně je utírám.,,Ai shiteru,liško."říkám láskyplně,a ty se konečně po dlouhé době zase zeširoka usměješ.,,Ai shiteru."odpovídáš,a já ti znovu padnu do náruče.Teplo se mi příjemně rozlévá po celém těle a cítím,že pomalu usínám.,,Teď rozhodně vím,že na žádnou párty v životě nevlezu."pomyslím si,a s touhle myšlenkou usnu nadobro.Teď už nás nic nerozdělí,liško.Nikdy.To ti slibuju.