OSUD

Tolik nenávisti.Tolik výkřiků naplněných bolestí.Bojiště v Zásvětí.Já a Hiei jsme byli povoláni,abychom pomohli Koenmovu vojsku,ale není to nic platné.Yomi a Mukuro se proti nám spojili,takže už od začátku byla naše prohra jistá,ale Hiei odmítl utéct.A já ho tu nemíním nechat zemřít samotného.Je nám nad slunce jasné,že se náš konec neodvratně blíží,ale neodhláme náš souboj s osudem vzdát.Oba jsme již těžce zraněni,ale neutečeme.Jestli je tohle osud,musíme ho přijmout,sami jej nemůžeme změnit.Mým jediným přáním bylo zemřít po Hieiově boku,a to se mi každou chvíli splní.Podívám se na něj.Kývne,a oba vyběhneme proti Yomiho vojsku.Šípy,kopí a meče nás zasahují a zabodávají se do nás,ale ta bolest pomalu ustává.Používáme naší poslední kapku energie na své nejsilnější útoky.Vojsko je rozprášeno,ale Yomi i Mukuro stojí na místě.Hiei padá na zem a já vedle něj.Ležíme tam spolu,polomrtví,navzájem si hledíme do očí a rozumíme si i beze slov.Takhle to má být.Ruce krví zaschlé,obličeje poseté řeznými ranami.Tohl epro nás přichystal osud.Jak já ho za tohle nenávidím,ale zároveň miluji,protože jsem potkal svou životní lásku,Hieiho.Vzpomínám si,nejdřív se vzpíral a odmítal jak mě,tak mé city,ale nakonec neodolal a začal se mnou trávit noci v mém pokoji.Zvedám pomalu ruku a chci jej pohladit po jeho tváři.Tak krásné tváři,jejichž dotyky mám povolené jen já.Ale někdo mi v tom zabránil.Někdo mě vzal do náruče a odnášel od Hieiho,mé lásky.

,,Ne…!"chci křičet,ale vydám jen slabý,sotva slyšitelný šepot.Najednou ucítím,jak mi neznámý vpíchne jehlu do krku,bolest vystřídá únava,a pak…

Pomalu se probouzím.Mám velmi čerstvé vzpomínky na to,co se odehrálo,a v mým myšlenkách je jen jedna osoba;Hiei.Kde asi je?A kde to jsem já?Ležím na posteli v neznámém pokoji zahaleném tmou.Slyším vrznout dveře a chci něco udělat,ale na to jsem příliš slabý.Jen podle kroků příchozího poznávám,že přešel k posteli,na které právě bezmocně ležím.Hiei to není,to bych poznal.Rozsvítí se lampička vedle postele a ozáří neznámého.K mému zděšení je to Yomi.Tak to on mě tady donesl.Ale…Ty jeho oči…Jsou plné hladové touhy.Za tu dobu,co ho znám,jsem u něj nikdy tenhle pohled neviděl,ale přesto ho znám.Takhle se na mě občas díval Hiei.Vzpomínka na něj mě zabolí u srdce.Co s ním asi je…

,,Konečně tě mám tam,kde jsem tě vždycky chtěl mít,Kuramo.Legendární liška Yo-ko je mi vydán na milost a nemilost."uchechtl se Yomi a vyrušil mě z přemýšlení.

,,Tak si mě zabij,když ti to udělá radost,mě je to jedno."

Yomi se zamračil.,,Nemysli si,že z toho vyvázneš jen tak,Kuramo.Nejprve poznáš,co je to opravdové ponížení,jako kdysi já.Pamatuješ se?Nechal jsi mě tam s těmi oplzlými přízraky,a ty si se mnou pohrávali…Nikdy jsem ti to neodpustil."

,,Ano,byl jsem hloupý,to přiznávám."

,,Přestaň!Na lítost už je příliš pozdě!Chci,abys trpěl,stejně jako já.Poznáš ten pocit bezmoci,hned teď!"křikl Yomi a v očím se mu mísil plamen nenávisti a touhy.Začala ve mně vzrůstat panika.Než jsem se stačil vzpamatovat z toho,co Yomi právě řekl,stačil ze sebe shodit košili,obkročmo si na mě sednout a strhnout tu mou ze mě.

,,Co-co to děláš!Přestaň s tím!"křičel jsem a nadával,ale proudy slov umlčely Yomiho vášnivé polibky.Nechtěl jsem si to připustit,ale…Trochu se mi to líbilo.Hiei…Stačilo si na něj jen vzpomenout a měl jsem dost síly na to,abych Yomiho od sebe odstrčil.

,,Copak copak,tohle se ti nelíbí?Tak zkusíme něco jiného,co ty na to,Kuramo?"šeptal mi Yomi do ucha,jednou rukou mi chytl ty moje a začal líbat na břichu.Druhou rukou mi začal stahovat kalhoty.Zmocňovala se mě hrůza,to přece nemůže myslet vážně!Třásl jsem se napůl vztekem,napůl vzrušením.Měl jsem vztek i na sebe,že jsem se mu tak snadno poddal,ale Yomiho stisk byl příliš silný.

,,Být tebou,tak se teď uvolním,i přes to všechno nechci,aby tě to bolelo."řekl Yomi vzrušeným hlasem po chvíli,když už ze mě i ze sebe strhl všechno oblečení.A i když jsem kolem sebe kopal a škrábal,nakonec se mě Yomi zmocnil a mě nezbylo nic jiného,než zastřít svou mysl,nevnímat Yomiho tvrdé přírazy doprovázenými jeho slastným sténáním a čekat,až to všechno skončí.Za pár minut už je konečně po všem a Yomi se zvedá a přerývaným dechem.

,,Líbilo?"zaptá se mě posměšně.Nevnímám ho,nenávidím ho za to.Yomi se obleče.

,,Škoda,že si to už nemůžeme zopakovat."povzdychl si zklamaně.Nad tou myšlenkou se ptřesu odporem.Yomi lehce mávne rukou,mě pohltí zlatá záře a když znovu otevřu oči,ležím oblečený na studené zemi.Pomalu vstávám,ještě pořád cítím bolest způsobenou Yomim a zjišťuju,že jsem na opuštěném bojišti,kde jsme s Hieim bojovali.Hiei…Zoufale volám jeho jméno,ale něco mi říká,že už se mi neozve,že je pozdě.Z dálky vidím na zemi něčí tělo malého vzrůstu.Běžím k němu,je-je to on!Srdce se mi sevře úzkostí,když k němu pokleknu.

,,Hiei,ne…"šeptám,na vyprahlou,mrtvou zem dopadají mé hořké slzy a hladím Hieiovu mrtvou tvář.Všechno kolem je mrtvé.Přece jsme si slíbili,že zemřeme spolu!Ano,a sliby se přece musí plnit,jinak by neměly smysl…Zvedám se i s Hieiho katanou.Ano,musím splnit slib.Propíchnu se přímu skrz srdce.Na zem dopadají kapky krve,které se postupně mění na nezastavitelný proud,a s ní odplouvá i můj život,moje vzpomínky.Klesám na zem,bolest už téměř necítím a naposledy Hieiho pohladím.,,Slib…Splnil jsem ho…"šeptám z posledního dechu a umírám vedle Hieiho,přesně tak,jak jsme si slíbili.

A za tohle všechno může osud.Pro nás byl osud krutým soupeřem,jehož tvrdý útok jsme nebyli schopni zvrátit…