Prosím…

Tma,tma nastane,když zajde slunce. Slunce zapadne za obzor,aby osvětlilo jiné části světa a u nás? U nás vyjdou hvězdy a…měsíc v úplňku. Ladně se nadnáší vysoko nad námi.

            Měsíční paprsky prosvítají do místnosti. Prázdné místnosti,jen  v rohu se krčí malá holčička. Tře si zmrzlé ruce a marně se je snaží svým dechem zahřát. Je temná noc a ona je tu sama. Úplně sama. Její blonďaté vlasy již dávno ztratili svůj lesk, jsou špinavé a mastné. Je sirotek. Matka s otcem zemřeli a jí zbyl jen skromný ohořelý byt. Nikdo o ní neví a tak to taky zůstane. Všichni žijí s myšlenkou,že uhořela celá rodina. Ne, ona přežila a teď tu sedí hladová a žíznivá úplně sama. Touží po něčí náruči a pohlazení,ale přání se jí neplní. Je tomu už pár měsíců,co poprvé vyšla na ulici,aby si sehnala jídlo sama,úplně sama.Přikryje se starou dekou,kterou našla na ulici,ale nepomůže to. Je tu příliš chladno. Říká se,že v tomto bytě straší. Lidé prý vídají tu chodit ducha malé holčičky,která uhořela zde.Jsou na omylu.Duchové neexistují,nebo snad ano? Vidí ji a ona vidí je. Jsou si rovni,jsou lidé. Jen ona je ta,kdo trpí. Trpí a má strach.Strach bojí se,co se stane když ji někdo najde,ale přitom touží být u někoho doma a hřát se pod stromečkem. Ano,dnes je štědrý večer. Vánoce jsou tu a ona stále zůstává sama. Nikoho nezajímá malý sirotek shánějící jídlo,pro které se vydává jen za noci. Má strach,obrovský strach ze tmy,ale jiné řešení nevidí, na to je příliš mladá. Vždyť je to jen malé děvčátko,co teprve před pár lety chodilo v dupačkách. Pohlédne na oblohu. Tisíce hvězd,které se na ní třpytí,ale už nevidí tu krásu. Vstoupá a pomalými krůčky se vydává ukojit svůj hlad. Hlad,který ji sžírá celý den. Pouliční lampa osvítí její šmouhatý obličej. Plouží se pomaličku,ale přesto upadne. Ozve se smích,smích těch,kteří jí podkopli nohy. Je směšné,když někdo trpí? Ne,jsou to jen nevychovaní puberťáci,co odmítají strávit večer společně s rodinou. Co ona by za to dala,ale čas už nevrátí. Vyškrábe se na nohy a zničeně se plouží dál,ale to už zase leží na zemi. Zase ten smích,který se jí zabodává hluboko do srdce. Nikdy na to nezapomene. Stejně tak tomu bylo i minule. Kolikrát to už zažila? Všeobecná sranda z trpících sirotků. Nikdo jí nepomůže, na to už je zviklá. Normální člověk nechodí ven tak pozdě. Ne na štědrý večer. Po tváři jí steče slza,slza bolesti a utrpení.to u nich vyvolá další záplavu smíchu. „Prosím ne…“Zašeptá skoro neslyšně,když už ji po několikáté znovu a znovu shazují k zemi. Zůstane ležet a po tvářích jí stékají slzy. Zvykla si,že když bude naříkat udělá jim tím jen větší potěšení a to nechce.Chlapci po chvíli odběhnou pryč a ji nechají napospas svému osudu. Setře si poslední slzy.Vrávoravě se postaví a chce udělat krok,ale nohy ji neposlechnou a znovu upadne na tu špinavou zem. Je příliš unavená na to,aby došla tam kam má namířeno.Nohy ji bolí,jako kdyby ušla desítky kilometrů místo pár metrů od svého domova. Zkusmo se postaví a pomaličku jde,ale po chvíli opět zavrávorá,něčí silné ruce ji však zachytí. Vezmou ji do náruče a jí se naskytne pohled do krásných očí,dvou smaragdů. „Neboj se.“ Snaží se ji uklidnit,když se začne klepat,neví jestli zimou nebo strachem.  „Bude líp,vezmu tě domů a tam se zahřeješ,souhlasíš?“ Zelená se vpíjí do dvou modrých studánek. „Proč?“ Chlapec se stále usmívá. „Lidé drží při sobě.“ Chvilka váhání a poté přikývne. „Prosím…“Zašeptá a usne v mladíkové náruči. Na tváři se objeví mírný úsměv. Otočí se. Červené vlasy zavlají a vykročí domů.