SMYSL ŽIVOTA

Jak asi vypadá smrt?Já to netuším,ale Hiei to zjistil.Už jsou to dva roky.Nikdy to Yomimu neodpustím.Vzal mi mou jedinou lásku,jedinou osobu,pro kterou měl tenhle život smysl.Jedině Hiei rozuměl tomu,co jsem v minulosti zakusil a zcela mě chápal.Když tohle píšu,opět se mi při vzpomínce na něj roztečou slzy.Nejde to nijak zastavit.Ať dělám,co dělám,nemůžu ho vymazat z paměti.Ale já vlastně ani nechci zapomenout,jak bych taky mohl po tom všem,co jsme spolu zažili.Naše první setkání…Cítil jsem,že k sobě patříme.A teď je všechno pryč.Yomi,ten to zavinil.To on ho krutě zabil a nechal mi jen jeho černý plášť.Každou noc s tím pláštěm spím a vzpomínám na tebe,Hiei.Nezbyla mi ani ta pomsta,pro kterou většinou žijí ti,kteří ztratili své milované.Ale já nemám ani pomstu.Nemám nic.Jen matku,Shiori,ale ta je už půlroku v zahraničí a neví o ničem.Vlastně nevěděla nikdy nic,teď si to uvědomuji.O mé přítomnosti,ani minulosti.Dlužil jsem jí pravdu,ale neměl jsem na to odvahu.Jak bych taky mohl,starala se o mě 17 let…

Yomi…Nenávidím ho,ale to mi není co platné,je mrtvý.Chtěl jsem,aby zaplatil za to,co udělal,chtěl jsem,aby zemřel mou rukou.Ale zabila ho Mukuro.Tu taky nenávidím,vždycky chtěla Hieiho pro sebe.Co mi teď zbývá?Všichni byli Hieiho smrtí zdrcení,ale nikdo tehdy neměl ponětí,co to udělalo se mnou.Je ze mě ubohá troska bez citů.Možná Yukina tušila,co k sobě s Hieim cítíme,tak nějak to vycítila.Přece jen,je to jeho dvojče…Slíbila,že to nikomu nepoví.Ale mě to bylo všechno jedno.Nic by tím už nikdo nezměnil.Nikdo už nezahojí hluboké,krvácející rány na mém srdci.Dal jsem své srdce jen jediné osobě;Hieimu.A ten si ho odnesl s sebou.Už chci skončit se vší tou bolestí.Dva roky,celé dva roky jsem žil ve smutku a utrpení,ale už to dál nejde.

Dopisuju větu,odložím tužku a dívám se z okna.Je pozdě večer,srpen,ale obloha je temně černá,jako mé svědomí.Nikde nesvítí plamínky naděje,které by mě z té temnoty vyvedly.Už jsem se rozhodl,tohle není žádný život.Musím za ním,musím ho vidět,hned teď.Zvedám se ze židle a sejdu schody do kuchyně jako tělo bez duše,a ne jenom jako.Otevřu zásuvku a vytáhnu dlouhý nůž.Vím,že to není správné,ale jiné východisko nevidím.Nůž nasměruju na břicho,zavřu oči a za vteřinu klesám na zem.Ležím tam na podlaze,v kaluži krve,s úsměvem na rtech a myšlenkou na to,že tě brzy uvidím,Hiei…

……..

Plamen mého života ještě nezhasl.Yukina mě včas našla,když mě zrovna chtěla jít navštívit.Teď opět sedím u stolu a píšu.Píšu pro tebe,Hiei.Jako tehdy večer.Jen něco se změnilo,přes břicho se mi táhne jizvá,která mi připomíná události onoho večera.Jsem Yukině vděčný,že mě našla včas.Asi jsem ztratil rozum,viděl jsem jen samé špatné věci.Ale na ty světlé stránky jsem pozapomněl.Mám dobré přátele.Yukina jim vše vysvětlila,a od té doby mě každý den chodí navštívit nebo alespoň zavolají a nějak mě povzbudí.Moc to pro mě znamená.Udělal jsem chybu,velkou chybu,že jsem to tak dlouho dusil v sobě a že jsem se o své pocity podělil možná tak s papírem.Hiei by nechtěl,abych se kvůli němu takhle trápil,a já si to uvědomil až teď,po dvou letech!Byl jsem tak slepý,že jsem kolem sebe viděl jen tmu,ale mí přátelé jsou mým světlem v temném tunelu.Určitě se s tebou ještě někdy setkám,Hiei,ale teď to ještě nebude.Budeš muset počkat…Ale kdo ví,kdy to bude,nikdo neví,co pro člověka osud přichystá.Poznal jsem,co je mým smyslem života.Smyslem života je sám život…Na to už nikdy nezapomenu.