Zrada

Venku pršelo. Na tuhle roční dobu celkem normální.

K dešti se později přidali i blesky.

„Ach jo, už zase,“ řekl Kurama, když se jeho stůl, osvětlený lampou, propadl do tmy. Asi už po desátý. Takhle nebylo zrovna lehké se učit.

„Promiň Shuichi,“ řekla jeho matka a šla se podívat na pojistky. Když procházela kolem okna, všimla si, že venku někdo sedí na zemi s nohama přitaženýma k tělu ve snaze se zahřát. Shiori otevřela dveře, aby si osobu líp prohlédla. Byla to dívka asi v Shuichiho věku. Měla na sobě jen krátkou sukni a halenku. Z dlouhých černých vlasů kapala voda. Do očí jí moc vidět nebylo, ale stejně byla nejspíš vyděšená.

I Shuichi si jí všiml, když se podíval z okna. Bylo na ní něco, co ho zaujalo.

Viděl, jak k ní přišla jeho matka a zavedla ji dovnitř.

„Jaktože jsi v takovémhle počasí venku a ještě takhle pozdě?“ zeptala se Shiori a posadila ji na židli v kuchyni.

„Já..... zrovna jsem přijela a zatím nemám, kde bydlet,“ řekla dívka a vděčně přijala hrnek čaje.

„Kde máš rodiče?“

Dívka zmlkla. Bylo vidět, že se tohle téma se jí moc nezamlouvá.

„Nevím,“ řekla nakonec.

Kurama slyšel celý rozhovor. Nakonec zamířil za matkou do kuchyně.

„Pokoj pro hosty je volný, takže tam můžeš zatím zůstat,“ řekla Shiori „Dokud si neseženeš něco sama.“ Bylo jí jasné, že rodiče nejspíš nemá a nechtěla se jí na nic takového ptát.

„Shuichi, zaveď ji prosím do pokoje,“ řekla, když viděla, že její syn přišel do kuchyně. Kurama kývl. Dívka vstala.

„Děkuju, jsem vám moc vděčná,“ řekla. Shiori se usmála a šla jí hledat nějaké oblečení.

„Jsem Shuichi,“ řekl Kurama a otevřel dveře pokoje.

„Melissa,“ řekla dívka a posadila se na postel. Bylo vidět, že je unavená a promrzlá.

„Koupelna je na konci chodby,“ řekl.

„Tady máš,“ řekla Shiori a přinesla jí pyžamo a župan. Melissa si od ní vzala věci a zamířila do koupelny.

„Ještě jednou děkuju,“ řekla.

„Nechápu, jak ji mohli nechat samotnou,“ řekla Shiori, když Melissa odešla.

„Myslíš, že nemá rodiče?“ řekl Shuichi.

„Vypadá to tak, nebo ji opustili.“

Melissa se vykoupala a převlékla, šaty nechala v koupelně. Zamířila do pokoje.

„Máš hlad?“ zeptal se Kurama. Melissa kývla.

„Tak pojď,“ řekl Kurama a zavedl ji do kuchyně. Melissa se posadila k stolu. Vypadalo to, že kromě jich dvou tu v domě nikdo není.

„Já zítra musím odjet, ale ty se tu chovej, jako doma,“ řekla Shiori.

„Nebudu tu dlouho,“ řekla Melissa „Nechci vás zbytečně obtěžovat.“

„Vůbec neobtěžuješ. Když budeš cokoliv potřebovat řekni mě nebo Shuichimu.“ Melissa kývla. Stejně tu dlouho nebude, ale byla jim vděčná, že se jí ujaly.

Po večeři si šla lehnout. Byla unavená, takže usnula během chvilky.

Když se ráno Melissa vzbudila Shiori už doma nebyla. Melissa se dívala z okna do zahrady za domem.

„Já musím do školy,“ ozvalo se za ní „Chovej se jako doma.“

Melissa kývla a znovu se zadívala do zahrady.

„U nás doma jsme měli podobnou zahradu,“ řekla najednou.

„Co je s ní teď?“ zeptal se Kurama ve snaze dozvědět se o ní víc.

„Je pryč,“ řekla a odvrátila pohled od zahrady „Ta vaše je moc pěkná. Kdo se o ni stará?“

„Většinou já,“ řekl Kurama. Melissa se usmála.

„Nejspíš toho o kytkách hodně víš?!“

„Celkem ano.“

Dál neříkala Melissa nic. Kurama odešel do školy a Melissa zůstala sama.

Když se Kurama vrátil odpoledne ze školy, Melissu nikde neviděl.

„Melisso!“ 

Žádná odpověď. Kurama začal procházet pokoje. Doufal, že neutekla. Nakonec jí našel v jejím pokoji, jak spí. Musel se pro sebe usmát. Vypadala klidně, ale stejně věděl, že ji něco trápí.

Melissa se vzbudila až k večeru. V domě bylo ticho. Všude byla tma. Kromě Kuramova pokoje.

„Promiň, že otravuju,“ řekla aniž by vešla do pokoje. Kurama se otočil.

„Konečně jsi se probudila,“ řekl „Asi jsi byla hodně unavená.“

„Celkem ano.“

„Co potřebuješ?“

„Musím na chvíli odejít,“ řekla.

„Neztratíš se?“

„Jenom potřebuju na chvíli na vzduch.“

„Dobře, ale vrať se, co nejdřív. V noci bývá zima.“

Melissa kývla a odešla.

Kurama pozoroval z okna, jak mizí v temnotě ulic. Doufal, že se jí nic nestalo.

Kurama čekal dlouho do noci až se Melissa vrátí. Byly dvě ráno, když usnul. Ráno se vzbudil a okamžitě se šel podívat do pokoje Melissi. Nebyla tam.

„Sakra,“ řekl „Nejspíš se jí něco stalo nebo se ztratila.“ Radši nechtěl pomyslet na to nejhorší.

„Jsem v pořádku,“ ozvalo e kuchyně. Melissa stála u okna.

„Kde jsi byla celou noc?“

„To je teď jedno,“ řekla. Vypadalo rozzlobeně.

„Stalo se něco?“

„Klást otázky tu teď budu já,“ řekla „Takže, kdo jsi?“

„Jak to myslíš?“

„Kdo jsi doopravdy?“ řekla „Nejsi člověk, že? Jsi démon.“

„Jak to víš?“

„To je jedno,“ řekla a bez slova se k němu rozběhla. Kurama jí uhnul a vyběhl ven do zahrady. Melissa okamžitě vyběhla za ním.

„Co to děláš?“

Melissa místo odpovědi vytáhla dvě dýky ozdobené modrým kamenem stejné barvy jako její oči. Rozběhla se k němu a švihla dýkami. Na poprvé ho netrefila, ale nakonec ho škrábla na tváři.

Kurama nechápal proč na něho útočí. Vyvolal bič, ale Melissa mu ho rozsekala na kusy. Nakonec ho přitlačila k stromu a dýky mu zkřížila na hrdle.

„Sice nevím přesně kdo jsi a co jsi udělal, ale dostala jsem za úkol tě zabít.“

„Proč?“

„Nevím. Neřekli mi důvod.“

„Proto jsi seděla před naším domem?“

„Ne. Až dneska jsem se dozvěděla, že mám zabít tebe.“

„Nic jsem neudělal. Nemáš důvod mě zabít.“

 „Já nejspíš ne, ale někdo jiný ano.“

Najednou oba uslyšeli, jak někdo odemyká. Melissa sundala dýky a schovala je. Vrátila se do domu.

Kurama v tom měl zmatek. Někdo na něj poslal dívku, aby ho zabila.

„Ahoj,“ řekla Shiori, která se vrátila z práce. Byl víkend a ona měla po dlouhé době volno.

„Už jste jedli?“ Melissa zavrtěla hlavou. Kurama ji pozorně sledoval. Vypadalo to, že má spadeno jen na něj a jeho matce neublíží.

Melissa ho celý den pozorovala. Neměla příležitost dokončit, co začala. Shiori byla pořád v domě. Nakonec is uvědomila, že to sama oddaluje. Nikdy neměla problém zabít, když jí to nařídili, ale teď..... se v ní něco hnulo, snad svědomí a hledala záminky, jak jeho smrt oddálit.

Takhle uběhlo pět dnů. Kurama si dávala pozor na Melissu a Melissa na něj. Měla hodně příležitostí ho zabít, ale nikdy je nevyužila. To Kuramo zmátlo.

Bylo pozdě večer a Melissa se vracela zpátky do pokoje. Když vešla, všimla si Kuramy jak stojí u okna. Okamžitě vytáhla dýky a zavřela dveře.

„Co tu chceš?!“ řekla a byla připravena k útoku.

„Chceš mě zabít ne,“ řekl Kurama „Dávám ti možnost. Nebudu se bránit.“

Melissu to překvapilo, ale odhodlaně zvedla dýky připravené k útoku.

„Předtím se mi, ale podívej do očí a řekni, že to chceš,“ dodal Kurama „Že mě chceš zabít!“

Melissa se mu dívala přímo do očí, ale nedokázala to říct. Sama nevěděla proč, ale prostě to nedokázala.

Sklopila oči.

„Ty to nechceš,“ řekl Kurama „Ať už z jakéhokoliv důvodu, tak mě nechceš zabít.“

Melissa k němu přešla a odhodlaně zvedla ruku s dýkou. Ruce se jí třepali a v očích se jí objevili slzy.

„Poznám, když někdo dělá něco z donucení,“ řekl Kurama. Melissa pevně sevřela dýku, ale prostě to nedokázal udělat. Dýky ji vypadly z ruky. Najednou se cítila slabá. Kurama ji chytil a přitáhl k sobě.

„Proč to děláš?“ zeptal se.

„On.... vězní moje rodiče a mladší sestru. Musela jsem....“ řekla a hlas se jí třásl.

„Kolikrát už tě přinutil zabít?“

„Dvakrát, vždycky to byly démoni. Ale.... tebe prostě zabít nedokážu.“

„Slibuju, že to nějak vyřešíme. Tak abys už nemusela zabíjet.“

Melissa se mu podívala do očí. Skrz slzy viděla důvěru. Jemu mohla věřit.

Kurama se na ni usmála a střel jí slzy. Objevili se další, ale tentokrát štěstí.

Kurama na chvíli zaváhala, ale pak vzal její hlavu do svých rukou a políbil ji.

Teď Melissa pochopila co ji bránilo zabít ho. Byla to láska. Dřív jí cítila, ale On ji naučil být bezcitnou. Zabíjela pro rodiče a necítila přitom nic.

Ale díky němu zase mohla cítit ten hřejivý pocit v srdci.

Bylo pozdě ráno. Shiori byla pryč a slunce už bylo vysoko. Kurama už byl vzhůru a pozoroval Melissu, která spala vedle něj. Vypadala klidně a bez starostí a kéž by tomu tak bylo i ve skutečnosti.

Melissa pomalu otevřela oči. Kurama se na ni usmál.

„Musím někam zajít,“ řekl „Nebudu pryč dlouho.“

„Dobře,“ řekla Melissa. Kurama vstal a začal se oblékat. Melissa ho pozorovala. Věřila, že on jí pomůže a už nebude muset zabíjet.

„Jenom nikam nechoď,“ řekl předtím než vyšel z pokoje. Melissa kývla. Po chvíli i ona vstala a oblékla se. Chtěla se jít dolů nasnídat, když se jí v hlavě ozval hlas.

„Jaktože ještě žije?“

Melissa ten hlas poznala.

„Nemůžu ho zabít,“ řekla Melissa.

„Ale musíš, jinak zemře tvá rodina, to chceš?“

„Ne,“ řekla a po tváři ji ztékaly slzy.

„Vidíš, takže ho musíš zabít. Teď v tebe má důvěru, nebude se bránit a ty ho můžeš bez problému zabít.“

„Ale...“

„Jestli to neuděláš, svoji rodinu už neuvidíš. A už teď dost trpí. No tak on ti za to utrpení nestojí.“

Pak hlas zmizel. Melissa se svezla na podlahu a jediné na co se zmohla byl pláč. Podívala se na dýky na stole. Najednou si nebyla tak jistá, že ji pomůže. Pokud ho nezabije, přijde o rodinu, ale..... copak to dokáže. Vždyť ho miluje. 

Kurama byl zpátky během hodiny. Domů šel, co nejrychleji.

Oddychl si, když slyšel v domě kroky.

Melissa slyšela, jak se otvírají dveře. Kroky mířící do pokoje Kuramy. Melissa chvíli počkala a pak se tichými kroky vydala za Kuramou do pokoje.

Kurama stál zády k ní, ale když uslyšel jak vešla otočil se. Vyděsil se, když viděl slzy v jejích očích.

„Co se stalo,“ řekl a okamžitě byl u ní. Melissa nedokázala nic říct. Když ji Kurama konejšivě objal, jenom jí to všechno zhoršil.

Melissa se mu podívala do očí a než se stačil na cokoliv zeptat políbila ho.

Kurama si nevšiml, jak zvedá ruku s dýkou. Nevšiml si ničeho. Až teprve bolest ho upozornila, že není něco v pořádku. S dýkou v srdci Kurama couvl o krok. Melissa se na něj dívala a proud slz se zvětšoval.

„Promiň,“ šeptala pořád dokola.

Kurama se skácel k zemi. Melissa si vedle něj klekla. Její slzy se mísili s jeho krví. Chytla ho za ruku a snažila se nekřičet.

Kuramovi oči se ptali proč? Proč to udělala?

„Promiň, já musela,“ řekla. Viděla mu v očích pochopení, ale i bolest. Jeho pohled ji působil bolest.

„Nechtěla jsem,“ řekla a naklonila se nad něj. Naposledy ho políbila. V jeho ústech cítila slanou chuť krve.

„Miluju tě,“ zašeptala.

Viděla, jak Kuramovi z očí odchází život. Držela ho za ruku a za neustálého pláče u něj seděla až do konce. Tolik ji to bolelo. Tolik ji bolelo, že ho musela zabít.

Nejradši by u něj zůstala napořád. Chtěla ho neustále držet za ruku a být s ním. Nechtěla ho opouštět.

Melissa uslyšela, jak se dveře dole otvírají. Polekaně sebou trhla. Věděla, že Shuichiho matka se vrátila.

Nechtěla odejít, ale musela. Kuramova ruka vyklouzla z té její a bezvládně spadla vedle nehybného těla.

Melissa vyskočila oknem ven. Chvíli po tom uslyšela křik z Kuramova pokoje. Křik přešel v usedavý pláč. Melisse to rvalo srdce. Pukalo žalem. Neměla odvahu se ani hnout, jen plakat. Seděla na stromě skrytá ve tmě a její slzy dopadaly dolů na trávník. Byla tam i když přijela policie a záchranka. Byla tam, když ho odvážely. Byla tam i když jeho pokoj zel prázdnotou. Byla tam a dívala se do zahrady, kde Kurama vždycky nechával kousek sebe. Miloval květiny. I ona je milovala.

„Udělala jsi dobře,“ ozvalo se jí v hlavě „Tvoje rodina je volná,“ dodal. Pak zmizel.

Její rodina byla volná. Teď už nebyl důvod váhat.

Další den, našli pod stromem mrtvé tělo dívky. Srdce měla probodnuté dýkou a v ruce držela růži. V očích se jí ještě pořád leskly slzy.

Smrt určili na půlnoc, probodnutím dýky. Prohlásili to za sebevraždu.

Do týdne na místě vyrostly dvě rudé růže. Jediné dvě růže. Rudé jako láska, rudé jako krev, rudé jako neviditelné slzy puklého srdce, rudé jako nekonečná věčnost.

Tam, kde život končí, zároveň život začíná. Smrtí nic nekončí. Smrtí život teprve začíná.

Smrt je jako čára mezi dvěma životy. Hříchy jsou odpuštěny a zapomenuty.

Říká se, že v den kdy někdo umře se i někdo narodí.

Melissa věděla, že by jí Kuramu nikdo nenahradil. Ani rodina kterou tak milovala. Nevydržela by život bez jeho lásky. Nevydržela by tu bolest, která ji trhala srdce.

Duchovní svět.

„No, když trochu přimhouříme oči, šlo by to,“ řeklo batole stojící za stolem.

„Díky.“

„Tak běž. Už čeká.“

Poslední díky a rudé vlasy zmizely v nekonečnosti Duchovního světa. Na druhém konci mostu na něj čekala dívka s modrýma očima a černými vlasy.

Šel za jejím úsměvem. Nechal se vést její láskou.

Už nikdy ji neztratí. Už nikdy je nic nerozdělí. Ani smrt