Osud. Někdo v něj věří, někdo ne. Tak už to bývá. Snad ale každý si alespoň jednou za život bezmyšlenkovitě řekne: „To je snad osud!“. Vlastně si to ani nemusí nahlas říct, stačí to cítit. Náhlý popud, jako by vás něco k sobě táhlo a vy víte, že se tomu neubráníte. Ani nechcete, na to jsou lidská zvědavost a očekávání příliš silné. Proč se nepokusit zjistit, co za těmi pocity nutnosti stojí? Jestli mají vůbec nějaký smysl? A když ano... co pak?

Nepříjemné sucho v krku ji dohnalo z pokoje do kuchyně, aby mohla uhasit žízeň. Protáhla se, po posledním dni v týdnu ve škole byla utahanější než obvykle.

„Zatracený záda,“ zaklela, když ji píchnutí v bedrech donutilo rychle se narovnat. Zrovna byla v bytě na maloměstském předměstí sama, takže si mohla dovolit mluvit sama pro sebe. Dělávala to ráda, neměla tohle všudypřítomné ticho příliš v lásce.

Do barevného plastového kelímku si nalila limonádu a jakmile ho během chvilky vyprázdnila, cítila se zase spokojenější. Do pokoje se jí ale zpátky vracet nechtělo. Měla na stole rozečtenou knížku. Četla ji tři měsíce, než se dostala k polovině. Nemohla se soustředit na písmenka, nemohla se ponořit do příběhu, do jiného světa. Jako by odmítala opustit ten svůj.

Neschopnost se soustředit se však nevztahovala jen ke knížce. Zrovna byla doma kvůli domácímu vězení, které jí rodiče dali za neustále se zhoršující známky ve škole. Jako by snad nějaké pitomé číslice vypovídaly o tom, co umíme...

Ne že by domácí vězení mělo smysl. Ven nechodila. Co venku? Tam nic není.

Ušklíbla se při vzpomínce na nedávnou „rodinnou poradu“. Hezký název pro sezení, kdy se jí rodiče pokoušeli vnutit spoustu věcí, pokoušeli si ji zformovat podle svého. Tak to je, chtějí ji upravit.

(Ano, správně. Upravit, upravit tě chtějí. Nevyhovuješ jim. Zatím jen mluví. Co ale udělají příště? Nemůžeš jim věřit... Nikomu)

Nikdy plně nerozuměla tomu, co jí říkali.

„Co se s tebou děje?“ Nechápu, co by se se mnou mělo dít. „Copak se stalo, vždycky ti škola tak šla...“ Jistě, tak jako mi šlo plno jiných věcí, které mě bavit přestaly a už mi nejdou. Co je na tom divného? „Proč už nechodíš ven? Třeba s tou příjemnou tmavovláskou, je to už pár měsíců, co jsme ji viděli naposledy.“ Kdo je příjemný? O co jim jde, já nikdy kamarády neměla. Ven jsem chodila, když jsem něco potřebovala. Teď už prostě nepotřebuju...

Měla vždycky pocit, jako by mluvili o někom jiném, o někom, kdo nejspíš ani neexistuje a oni ji chtějí vytvořit podle něj. Vždycky ho měla. Vždycky.

Když se bytem rozječel zvonek, jen stěží zadržela výkřik. Celou tu dobu jen stála na místě, s kelímkem v ruce na půl cesty k lince a zírala bůhvíkam. Pocítila nával vzteku. Odložila kelímek a zamračeně šla přes obývací pokoj do chodby a ke dveřím.

„Ano?“ zavrčela do sluchátka, jak nejnepříjemněji uměla.

„Otevřeš?“ Známý dětský hlas ji až roztřásl. Nenáviděla to. Nálada jí rapidně klesla pokaždé, když ji někdo vyrušil v nějaké důležité činnosti. Práskla se sluchátkem, aby se trochu uklidnila, ale zelené tlačítko přece jen zmáčkla. S netrpělivým podupáváním nohou čekala, než uslyší dusot, a trhnutím otevřela dveře.

O futra se opíral osmiletý světlovlasý klučina a s úsměvem na rtech se vydýchával. „Zavoláš mi mamku?“

Sjela ho pohledem. Opravdu dnes neměla nejlepší náladu, všechno, co na něm viděla, od červené kšiltovky po černé kopačky, ji štvalo. Jako když ji štve otravná moucha, která kolem ní lítá a lítá a nedá pokoj. Dokud se jí nepodaří ji zamáčknout. „Ne.“

Chlapec se trochu zarazil a snažil se nahlédnout dovnitř. To gesto ji popudilo ještě víc.

„Není doma! Co chceš?“ Musela se snažit, aby nezvýšila hlas. Už tak je sousedi naproti určitě pozorují kukátkem.

(Musí si myslet, že jsi magor. Nejsi magor, viď že ne? Rozhlédni se, to oni jsou magoři)

Její bratr jen pokrčil rameny a udělal pár kroků nazpět. Z nepříliš dobře naladěné blondýny si nic nedělal – za těch pár měsíců si zvykl.

„No fajn, opovaž se ještě jednou zvonit, když nic nepotřebuješ. Nebudu ti pořád chodit otevírat!“

Výmluvně vztyčeným prostředníčkem (ačkoli mu bylo osm, většinu času trávil venku mezi ostatními kluky, to je teprve škola života) poslal sestru do míst, kam by se každý jen nerad podíval, a odhopkal ze schodů zpátky za kamarády, aby jim pověděl, jaká je jeho velká sestra magor.

„Hovado,“ ulevila si, když dveře zavřela. Jakmile znovu osaměla, zlost si zase sbalila kufry a opustila ji. Zamířila zpátky do kuchyně, teď už s mírným úsměvem.

Zatímco ji v kuchyni nohy nesly kolem dlouhého stolu u okna, všimla si na něm křiklavě barevného letáku, který předtím zřejmě přehlédla. Připadalo jí to, jako by se tam ocitl právě teď a jen pro ni, jak upoutal její pozornost. Zastavila se a fascinovaně hleděla na malou roztomilou dívenku s dlouhými vlnitými zlatavými vlasy a klaunským nosem, která hlásala příjezd cirkusu do města. Nemohla odtrhnout pohled od jejího jemného úsměvu s jedním kouskem mírně zvýšeným, ovšem co ji do sebe pohltilo, byly především její oči. Velké, kulaté, tmavomodré oči plné čehosi, co nedokázala popsat, snad směsice smutku a nově nabízených možností. Byly tak tajemné!

Potřásla hlavou. Tajemnost není nic dobrého, napomenula se. Nebo to byl ten druhý hlas? Ale ono to je vlastně jedno. Promnula si spánky, aby zahnala řezavou bolest, která si do její hlavy přišla na pár vteřin zařádit. Bůhví kdo ji poslal...

Cirkus Alegoria k sobě zval na úžasnou podívanou s mnoha zábavnými a dechberoucími vystoupeními. Jak si všimla, nikde ani známka o zvířatech, což ji přinutilo k úsměvu. Naposledy byla v cirkuse jako hodně malá, ale jasně si pamatovala, jak se jí nelíbil bič v rukou krotitele lvů. Odložila leták zpět na stůl a tentokrát vzala do rukou šedivou volnou vstupenku pro děti do patnácti let s doprovodem někoho staršího. Vzpomínala si, že na prvním stupni základní školy taky takové vstupenky dostávali. Tentokrát to s sebou zřejmě přitáhl on.

Jí už dva roky patnáct nebylo. A její malý otravný bratr ještě patnáct neměl...

Ani si neuvědomila, kdy se definitivně rozhodla. Přemýšlela o tom vůbec? Svítily jí oči jako už dlouho ne, ruce se jí lehce třásly zvědavostí. Musí tam jít! Cítila, že pokud tam nepůjde, udělá velkou chybu. Nemohla by usnout, kdyby si to nechala ujít. Ani se nesnažila si své počínání nějak vysvětlit – na co? Chce jít a basta.

„Jen aby nebyl problém s ním, musím ho přemluvit,“ přikyvovala hlavou, dokud sebou lehce netrhla. Rozhlédla se – kde že to byla? V kuchyni, doma... a sama. Snad.

(Nebo tady jsou a ty je jen nevidíš, jsou totiž pěkně rafinovaní, dej si)

„Kušuj,“ zabručela a Hlas se rezignovaně odmlčel. Sedla si na židli při stolu a pozorně sledovala z okna veškeré dění venku, kde se naštěstí nic neobvyklého nedělo. Stačilo by však jen jediný pohled jinam a za okny by se jistojistě něco mihlo. To nechtěla, potřebovala mít jistotu, že je opravdu sama.

(Opravdu sama nejsi nikdy, má zlatá. Nezapomínej na mě...)

Zkřivila tvář pod dalším náporem bolesti.

Až se musela divit tomu, jak lehce to šlo. Nejprve se vrátil domů bratr, který od sucha v krku už nemohl ani mluvit a dožadoval se pořádné sklenice minerálky (kterou stejně nedopil celou, idiot). Snažila se být milá a později usoudila, že se jí to dokonce i povedlo. Když mu předhodila návrh na výlet do cirkusu, který se nacházel pouhou tramvajovou zastávku od jejich bytu, tvářil se zpočátku mírně vyjeveně, ale nakonec v úsměvu odhalil své většinou mléčné zoubky a nadšeně souhlasil. Proč ne? Hlavně že se už jeho velká sestra netváří jako Freddy Crueger.

Další přišla na řadu matka, která se nedlouho poté vrátila z nákupu. Sama neměla jak svůj lístek zaplatit, potřebovala sponzora.

„Můžu vzít bráchu do cirkusu?“ zeptala se, když k matčinu údivu vzala tašky a pomohla s nimi do kuchyně. Hnědovlasá žena netušila, co na to říct.

„No já nevím... Nemáš domácí vězení?“ namítla chabě, ale nemohla popřít ten pocit radosti. Její dcera zase o něco jeví zájem! Ale že zrovna ona bude chtít jít do cirkusu...

Do matčiných hnědých očí se zabodl prosebný pohled jejích modrošedých. „Mám, ale on tam chce a navíc dostal ve škole volný lístek,“ řekla a s jistým sebezapřením dodala: „Prosím.“

Žena chvíli dělala, že přemýšlí, než jakoby nerada přikývla na souhlas. Až když se otočila, aby mohla dát věci z tašky do ledničky, dovolila si úsměv. Ať už za dceřiným rozhodnutím stály jakékoli pohnutky, byla za ně ráda.

„Díky!“ ozvalo se za ní vesele a ona měla znovu pocit, že ta stará Rebeka, ta usměvavá, pracovitá, kamarádská Rebeka, je zase zpátky.

,Jsou to jen pozdní pubertální změny nálad, nic víc. Akorát to trvá moc dlouho, ale dá se to znovu do pořádku,´ řekla si snad už po sté, ale po delší době tomu dokázala uvěřit.

Ještě ten den o půl sedmé večer dorazili oba sourozenci před vchod do cirkusu. Slunce před nedávnem zapadlo, tma rozpřáhla svou nekonečnou náruč a pohltila vše, kam nedosáhla chabá světla pouličních lamp. Cirkus však jako ohňostroj zářil všemi barvami, které přitáhly každé kolemjdoucí lidské oko. Zevnitř se ozývala starší hudba, která však neutlumila všechny ty hlasy kolem. Lidé proudili dovnitř většinou ve dvojicích či trojicích, podle toho, jestli s dítětem šel jen jeden z rodičů, nebo oba.

Cirkus stál mezi benzínovou pumpou a menší bankou na travnatém prostranství. Rebeka chytla svého bratra za ruku, když přecházeli silnici, jak ji matka nabádala. Všechno šlo hladce, nikdo, koho bedlivě propalovala pohledem, se nechoval nijak neobvykle. U ženy s rudě nalakovanými nehty a natřenými rty si koupila lístek pro sebe, ale to už klouček v bundě netrpělivě stepoval, že by rád šel dovnitř.

Protočila oči v sloup. „Drž se u mě,“ přikázala mu a společně vykročili ke vchodu, kde návštěvníky vítal klaun. Od každého si vzal lístek, popřál mu příjemnou zábavu a jeho úsměv neopadával.

(Jeho falešný úsměv, všímáš si, že je podobný tomu tvýmu?)

„Buď na chvíli zticha,“ zavrčela tiše. Světlovlasý chlapec na sestru dotčeně pohlédl, ale odbyla ho pohledem. Žaludek jí udělal kotrmelec – zrovna teď se ten pobavený Hlas ozývat nemusel. Začínala se cítit úzkostlivě, a jakmile došla ke klaunovi a on se zaměřil se svým širokým úsměvem na ni, otřásla se.

„Račte dovnitř,“ vzal si vstupenku, kterou mu podala tak opatrně, jako by se bála, že jí utrhne celou ruku. Zaváhala – byl to opravdu jen úsměv? A byly ty oči opravdu hnědé, nebo je to rudá, jak se jí na okamžik zdálo? A co se mu to před chvílí zalesklo v ruce?

Dřív, než se mohla otočit a s divoce tlukoucím srdcem vrátit domů do svého pokoje a tam se zamknout, se její bratr rozhodl, že dál už čekat nebude. Vzal blondýnu za ruku a odtáhl ji dovnitř hlavního kruhového stanu, protože chudák kluk převlečený za klauna se začínal tvářit zmateně.

Vzpamatovala se, až když si osmiletý chlapec sedl do posledního ze dvou bílých plastových křesílek v lóži, tedy v první řadě. Každá dvě křesla od sebe byla oddělena přepážkou. Co se první řady týče, seděli téměř nejdál od vchodu.

To je moc blízko jeviště, pomyslela si vyděšeně, ale bráška založil ruce na prsou a už si jí nevšímal. Rezignovaně se tedy posadila. Z téhle perspektivy jí to přišlo ještě o něco blíž...

(Pořád tu chceš být? Pořád si myslíš, že to něco znamená? Možná že ano, ale nic dobrého, ne pro tebe. Jen se podívej, ta žena naproti tobě, nešklebila se teď právě tvým směrem? Jéje, nestojí ti právě někdo za zády?)

Nadskočila a rychle se za sebe otočila – postarší pán s malou holčičkou, kterou držel za drobnou ruku, se rozhlížel a hledal volná místa. Nebo to tak alespoň vypadalo... Počkala si a teprve až když ti dva konečně odešli, přinutila se otočit zpátky. Ještě nikdy si tolik nepřála, aby ten zatracený Hlas zmizel a nechal ji na pokoji.

A co teprve když

(utíkej utíkej utíííkej, nechceš umřít, že ne? No taak... ZDRHEJ!)

začal zpívat! A ječet! Opřela si hlavu o sloup, který jako jeden z mnoha držel stan a byl vedle ní. Nemohla tak vidět, kdo sedí ve vedlejší lóži, ale to ji zrovna nezajímalo. Hlas překřičel i písničku od The Kelly family, kterou zrovna hráli, a na čele jí vyrazil pot.

„Prosím tě, teď toho nech,“ pokoušela se mluvit klidně, ale hlas se jí třásl.

„Ale já mám vážně hlad,“ zakňučel v odpověď bratr a donutil tak blondýnu všimnout si jeho přítomnosti.

„Cože?“

„A žízeň,“ dodal už trochu nejistěji, když viděl sestřiny skelné oči a vlhké čelo. Takhle ji viděl naposledy, když ležela s horečkami doma, ale to měla zarudlé tváře, teď byla smrtelně bledá...

„Jasně,“ přikývla a snažila se potlačit třas, když z kapsy bundy vytahovala peněženku. „Jasně.“

Přinutila se nevšímat si okolí, vyhnat přítomnost všech těch lidí, toho potencionálního nebezpečí, z hlavy a vydala se k jednomu ze stánků, které stály hned vedle zadních lavic. Ty se už taky pomalu plnily a ona odhadovala, že představení co nevidět začne. Co ji tu proboha tak táhlo? Byl to tak intenzivní pocit, ještě si ho doteď pamatovala, přitom už byl dávno pryč... a nahradil ho jiný, mnohem nepříjemnější.

(Kdo se bojí, nesmí do cirkusu, hm?)

„Dáte si něco?“ oslovila ji jen o něco málo starší dívka v třpytivém červenomodrém trikotu, barvách celého cirkusu Alegoria. Rebeka se přinutila k úsměvu, přesto na sobě cítila její pátravý pohled.

„Čokoládovou tyčinku a... citronovou minerálku,“ poručila si a dívka se konečně otočila, aby její přání mohla splnit. Musela si dát velký pozor – Hlas nemluvil pro nic za nic. Snažil se ji varovat? Pravděpodobně, udělal to už víckrát. Nevěděla, před čím konkrétně, ale bylo to někde tady a ona to nerozezná od ostatních lidí. Nebo je jich snad víc? Nebo všichni? To snad-

„Slečno, tady to je.“

Ignorovala její zaražený výraz a obojí dívce málem vytrhla z rukou. Zaplatila padesátikorunou a připadalo jí jako věčnost, než dostala zpátky drobné.

„Jste v pořádku?“ zeptala se a trikot zářil při každém pohybu.

„Nic mi není,“ odpověděla Rebeka mile a byla by si přála, aby to tak i bylo. Něco se dělo. A ona nemohla přijít na to, co. Třeba to věděla i tahle nevině se tvářící holka! To by přece dávalo smysl, zeptala se jí, jen aby ji zmátla. Ale ona se jen tak nedá...

Věnovala dívce ten nejpřesvědčivější úsměv, na jaký se zmohla, a vrátila se zpět na místo. Podala chlapci, který už nedočkavě natahoval ruce, tyčinku i pití a znovu se opřela o chladivý sloup. Bolest hlavy se zhoršovala a místy balancovala na hranici snesitelnosti.

„Chceš se napít?“

Skoro vykřikla. „Ne!“ odtáhla se od nabízené minerálky.

(Přesně o tom mluvím, moje zlatá, ničemu nevěř. Tohle pití může být otrávené, jídlo může být otrávené, ale jed bude působit jen na tebe, protože ty jsi cílem, ne on, a taky)

S očima zeširoka otevřenýma sledovala, jak bráška krčí rameny a sám hladově loká. Jak Hlas řekl, jed, který v tom bezesporu byl, na něj nepůsobil. Docela si oddychla a musela se i tiše zasmát. Na takové chabé triky ji nedostanou, ne ne.

Zničehonic plachta uzavřela vchod do cirkusu

(A jsi v pytli, holka)

světla se zaměřila na poměrně malé jeviště – zem s posekanou trávou, kterou pokrývala žlutočervená plachta – a z místnosti za závěsy vyšel za potlesku a orchestrální hudby principál. Byl to postarší muž v podivném oblečku a s vysokým kloboukem, jak už se u principálů zřejmě traduje. Jeho řeč na přivítanou ji nezajímala, zároveň z něj však nespouštěla oči. Co když je to právě on, majitel cirkusu? Pozorovala, jak často se dívá jejím směrem a hodnotila. No, jestli to on opravdu byl, tak se uměl mistrně přetvařovat.

Světlovlasý chlapec si představení nesmírně užíval. Mrzelo ho, že neuvidí divoká nebezpečná zvířata, ovšem když se na pódiu objevily dvě kozičky a začaly předvádět své umění, aby vzápětí od trenérů dostaly zasloužený pamlsek, oči mu spokojeností jen svítily a ústa vydávala tóny smíchu. Svou sestru vyhnal z hlavy, tvářila se divně jako obvykle. Nevěděl, co ten výraz znamená, ale právě se před ním odvíjela mnohem zajímavější podívaná.

A pak přišel na řadu klaun s jakousi dřevěnou holí, bavič všech dětí, jejich oblíbenec.

A ona věděla, že je to on. Toho se má bát. Pozdě na to přišla. Hlas se totiž nadobro odmlčel.

Byl velký, ba přímo zavalitý. Břicho mu přepadávalo přes ohromný pás pruhovaných kalhot, jeho boty s hlemýžďovitým zakončením měly nelidskou velikost, zrzavé vlasy po stranách jako by strčil mokré prsty do zásuvky, červený nos jako balon...a úsměv. Tak rozšklebený úsměv ještě u žádného klauna v životě neviděla.

Svět kolem ní potemněl, zvuk aplausu se ztratil do neznáma. Zůstal jen obrovský klaun s odporným úšklebkem přes půlku obličeje a očima šíleně vytřeštěnýma. Vytřeštěnýma na ni.

„Zdravím tě, zlatíčko,“ zachrčel klaun s tím neměnným úsměvem a zamával na ni, přímo na ni. Nezmohla se na slovo, nemohla se ani hnout. „Tak jsme tě sem dostali.“

Brada se jí roztřásla. Pokusila se zakřičet, třeba by se našel někdo, kdo by jí mohl pomoct, ale v té černotě se zdálo, že jsou sami dva. Její pokus nevyšel, hlasivky jí vypověděly službu, dostala ze sebe jen jakési zoufalé zabublání.

„Nejde to, co?“ Klaun zaryčel smíchy a jí se z toho zvedl žaludek, ucítila v puse pachuť žaludečních šťáv, ale musela je polknout, pořád seděla jako přikovaná.

Poprvé ze sebe vydala výkřik, když k ní klaun vykročil houpavým krokem a namísto hole třímal v ruce mačetu, velkou, lesklou, čerstvě naleštěnou, kdykoli připravenou setnout hlavu, nohy, ruce, cokoli. Třásla se, dýchala pusou dokořán a srdce nestíhalo.

„My klauni jsme velcí lháři,“ řekl a polovina jeho obličeje se začala deformovat, nejdříve zčernala, jakoby ohořela, hned nato se tvář propadla a naopak oko začalo vystupovat z důlku, šilo sebou, kroutilo se zrovna jako ona a upíralo na ni svůj mrtvolný pohled. „Proto tě ujistím, že to bude rychlé a bezbolestné!“

Jeden rychlý výpad a červenobílý škleb měla přímo před nosem. Převrhla sedadlo a zády dopadla na tvrdou zem, rukama si kryla obličej, ale oči zavřít nemohla, viděla těch nestvůrných úsměvů čím dál víc, množily se a šklebily jen na ni...

A ona ječela a ječela a ječela, jako by nehodlala nikdy přestat.

Až když všechna ta hrůza sama zmizela a k ní se nahrnuly tucty obyčejných lidí, záchvat ustal. Upadla do bezvědomí.

***

Nedůvěřivě se dívala na podnos se sklenicí vody a červenobílou pilulkou. Věděla však, že nemá smysl odmítat – od doby, co přišli na na to, že léky schovávala do malé škvíry v matraci, už striktně dohlíželi na to, aby je opravdu spolkla. S nechutí tak tedy učinila a jako pokaždé chvíli napjatě očekávala, jestli se nezačnou projevovat účinky jedu.

Protože ačkoli oni tomu přátelsky říkali psychofarmaka, Rebeka věděla své.

Černovlasá žena s asijskými rysy v bílém plášti zkontrolovala, jestli si blondýnka lék neschovala pod jazyk, a s úsměvem ji pohladila po vlasech.

„Vidíš, že to jde. Nic ti neudělají, pomůže ti to s léčbou,“ řekla jako obvykle, nechala jí poloprázdnou sklenici na stolečku vedle postele a odkráčela z pokoje.

To byl ten problém, všichni kolem ní jen neustále opakovali, že je nemocná a že s nimi musí spolupracovat, aby měla možnost se vyléčit. Jinými slovy, byla podle nich blázen. I pro tohle měli své vlastní pojmenování – paranoidní schizofrenie. Chtěli jí namluvit, že je paranoidní! A k tomu schizofrenik! Kdyby nebyla v téhle bílé klícce tak nešťastná, jistě by se dala do smíchu.

,Ale já jim stejně nevěřím ani slovo...´

Huh, nevěřila jsem, že to o Silvestru dopíšu, ale stalo se (dobře, už tři hodiny je 1. 1. 2011, ale tak..). Víte, ani se mi to po sobě nechce číst, jaká je to slátanina, ale musím říct, že mě psaní tohohle dokonale pohltilo a ztratila jsem nad sebou kontrolu. Možná proto je to taková šílenost xD
 

Jedna zajímavost - jednou jsem šla do kuchyně a na stole mě upoutal takový barevný leták, který hlásal příjezd cirkusu. Ani byste nevěřili, jak moc jsem tam chtěla jít, zničehonic! Přitom jsem cirkusy nikdy neměla ráda. A tak jsem vzala svého mladšího bráchu, protože měl volný lístek, a šli jsme...

Snad jste se při čtení alespoň trochu pobavili :) Kagome-chan