Jdi na obsah Jdi na menu
 


Králíček

30. 12. 2009

Králíček

Pokojem se nesl radostný dětský smích vycházející z úst sotva osmileté dívenky. Z jejího úsměvu by každého přihlížejícího rázem zahřálo u srdce. Seděla na zemi v modrobílých šatičkách, v hnědých vlasech po ramena vpletenou velkou mašli, jantarové oči plály spokojeností. Jeden by si až řekl, že se muselo dít něco neobvyklého, něco, co ji tolik rozveselilo.

Omyl.

Byl to den jako každý jiný. Otevřeným oknem dovnitř proudily paprsky letního slunce a naplňovaly dětský pokoj jakousi harmonií, která odpuzovala všechny nepříjemné myšlenky. Nábytek by se dal tak-tak spočítat na prstech jedné ruky, ovšem co se týče hraček, to už je jiná. Ona však žádné nepotřebovala. Žádná panenka, žádné nádobíčko ji nezajímalo.

Měla totiž jeho.

Rukama objímala celé jeho na dotyk příjemné tělíčko a celé dny si hrála jen s ním, povídala si jen s ním a přitom věděla, že jí rozumí. Občas se jí zdálo, že na ni Králíček mrká. Tenhle bílý plyšový králík s ušima jako netopýří křídla a rudýma perličkovýma očima pro ni představoval všechno. Přítele, hračku, deníček. Nejšťastnější byla, když si mohla v klidu sednout ve svém pokoji na zem, vzít do rukou Králíčka a říct mu o všem, co ten den zažila ve škole, co viděla cestou domů, postěžovala si na ostatní děti, mazlila se s ním. A Králíček jí naslouchal tak pozorně jako nikdo jiný. Díky ní věděl o všem, co se kde šustlo. Nechtěla chodit do školy, ne bez Králíčka, bylo však zakázané tam nosit hračky. Učitelky bůhvíproč nechápaly, že Králíček není jen tak ledajaká hračka. Za nic na světě by jej nevyměnila, tolik toho spolu prožili. Brala ho s sebou na každý výlet, každou dovolenou i na každou procházku, dávala však dobrý pozor, aby se neumazal. Přestože už nebyl tak sněhobílý jako dřív, odmítala ho strčit do vody a nechat ho vyprat. Králíček vodu nemá rád, to věděla jistě. Znamenal pro ni více než cokoli jiného, než kdokoli jiný.

„...no a pak se začaly domlouvat, že půjdou ven a chtěly, ať jdu taky, ale já jsem nechtěla. Nemám je ráda, víš?" Králíček v jejích rukou chápavě přikývl a ona se znovu šťastně zasmála. „Jasně že víš, říkala jsem ti to přece už dávno. Nemají tě rády a já je za to taky nemám ráda! Mají ty svoje panenky a pořád si hrají na maminky, jak se starají o miminko. Řekly, že jsem divná, když si hraju s blbým plyšákem, že ony jsou jako dospělé." Zamračila se a omluvně zakryla Králíčkovi uši. „Jsou pitomé, závidí mi, že mám takového kamaráda." Na důkaz svých slov k sobě Králíčka přivinula a usmála se do jeho hebkého kožíšku. Ano, mohlo jí být úplně jedno, co si kdo říká, co si kdo myslí. Nebyla to její starost.

 

„Tak už si něco vyber, zlatíčko. Podívej na tu krásnou panenku tánhle!"

„Nechci panenku, mají ji všichni."

„Dobře, nemusíme kupovat panenku. A co takhle nějakého krásného plyšáka? Podívej, mají jich tady spousty! Co tenhle?"

„Nechci," zavrtěla hlavou nad fialovým dinosaurem s červeným motýlkem a vestičkou.

„Opravdu ne? Je tak roztomilý... No dobře. A co třeba...Koukni, tady ten pejsek dokonce i štěká! No řekni, nechtěla bys ho?"

„Nechci." Bezcílně bloudila očima po přeplněném regálu a už-už chtěla odejít, když v tom upoutal její pozornost jiný plyšák. Přešla k němu a zamračeně hleděla do jeho rudých očí. Jako by její pohled opětoval... Poprvé za celý den se zeširoka usmála. „Toho chci!"

„Kterého, ukaž! Ale zlatíčko, jsi si jistá? Je tak obyčejný...Opravdu? Dobře, koupíme ho, když chceš."

 

Bylo to jako láska na první pohled, jak občas slýchávala v televizi. Od té doby nepřipadalo v úvahu, že by ho několikrát denně nevzala do rukou nebo s ním nesdílela postel. Občas ji provázel i ve snech a tam nejenže naslouchal, ale srozumitelně odpovídal a na oplátku se svěřoval i on sám.

Nerozlučná dvojice, společná duše, jedna mysl. Ona a Králíček.

***

Cestou domů se neusmívala, nebylo jí dobře. Bolelo ji celé tělo, nevěděla ale, odkud se ta bolest bere. Jako by vyvěrala z nitra jí samotné...Nelíbilo se jí to. Těšila se, až přijde domů do svého pokoje, obejme Králíčka a její nevolnost zmizí jako dým. Na Králíčka se mohla spolehnout, že všechny chmury zaženě, uměl čarovat i bez kouzelného proutku.

Stále se však nedokázala ani pousmát.

U vchodových dveří se zastavila. Musela se nutit do dalšího kroku, jako by ji nějaká cizí síla odháněla pryč.

Nechoď tam, nechoď tam, nechoď tam...

Něco tisklo její hrdlo a ona nebylo s to se pořádně nadechnout. Neměla se teoreticky čeho bát, vše bylo v pořádku...Alespoň se tak zdálo. A jako každé dítě, i tato dívenka měla intuici, silný cit pro předtuchy.

Tentokrát to byla předtucha něčeho moc zlého.

Zmateně vzala za kliku. Bylo zamčeno, dokonce ani jejich pes se neozval. Maminka zřejmě zase vyjela na nákupy, dělávala to poslední dobou poměrně často. Klíčem, který jí pro tyhle případy svěřila, si odemkla a vešla dovnitř.

Pocit se zdvojnásobil.

Jakmile za sebou zavřela dveře, zaslechla tiché ťapkání, jak psí tlapky cestovaly po podlaze. Místo toho, aby se k ní pes nahrnul, se jí však obloukem vyhnul a zamířil kvapně do kuchyně, kde zalezl pod stůl.

Panenky se jí rozšířily zděšením.

Do kuchyně zamířil rovnou z jejího pokoje! Z pokoje, jehož dveře pokaždé zavírala, což dneska ráno neudělala. Prostě zapomněla... Nemohla to štěně pouštět dovnitř, rozkousal by všechny její hračky. Což by samozřejmě nevadilo, jen kdyby v pokoji nebyl ještě někdo. Někdo moc důležitý. Někdo nenahraditelný. Někdo milovaný.

Králíček.

Odhodila školní aktovku a tryskem přeběhla do pokoje. Tlak na hrudi se zvětšoval a zvětšoval, hrozilo, že co nevidět dosáhne maxima...

A pak zmizel.

Zmizel ve chvíli, kdy vběhla dovnitř a na místě se zastavila. Šok. Dívenčin stav by se dal popsat jediným slovem. Nezmohla se na slovo, na výkřik, na jedinou slzu. Pouze stála na prahu dveří a očima vytřeštěnýma dokořán lpěla na bílé hroudě plyše uprostřed pokoje. Nemohla se od toho výjevu odtrhnout. Psí zuby nadělaly z jejího přítele, z její poloviny duše jen kus čehosi bez ucha, s napůl odtrženou hlavičkou a rozpáraným tělíčkem. Jasně viděla, jak se plyš barví do červena. Viděla rudé oči, které na ni nemrkaly, ani se v nich nezračilo pochopení. Nebylo v nich nic, byly to jen prosté perličky bez lesku.

Křach...

Něco se v ní zlomilo. Něco, bez čeho nelze pokračovat, jít dál. Rozpadalo se ro na miliony kousků stejně jako Králíček, jen s tím rozdílem, že její kousíčky zároveň i mizely. Přicházel klid a vyrovnanost a s nimi i plán. Co plán; náhlý popud, který nelze nebrat jako samozřejmost. Pomalu se otočila a rozhodnými kroky zamířila ke kumbálu. Tam má přece tatínek svoje nářadí a všelijaké haraburdí. Vzala si, co hledala a vrátila se do pokoje. Jen zdálky slyšela psí kňučení, ale ignorovala to.

Králíček ji volá.

Sehnula se a jemně zvedla to, co z něj zbylo. Nožička zůstala bezvládně ležet na koberci.

Křach...

Beze slov políbila Králíčka na čumák a vrátila ho zpět na zem. Aniž by z něj spustila oči, vytvořila na laně smyčku a nasadila si ji jako korále, přesně jak jim to ve třídě předváděli skauti. Zahleděla se Králíčkovi do očí. Žádnou odezvu necítila. Zacukaly jí koutky a na tváři se objevil široký úsměv.

Poslední úsměv věnovaný Králíčkovi.

 

Obrazek

Nakonec z toho opět vzniklo něco úplně jiného než to, co jsem měla v plánu...-__-" Nedivte se mi moc *2:24 ráno*

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hezkéééé hwzéééé

(zatori (a) yumi (a) aiko, 24. 1. 2014 16:06)

hezké,dojemné,morbidní????? nerozumím tomu slovu,promin ale jinak strašidelné"zetori to neni strašidelnýů "n dobře" ale máš na to talent:-) máš u mě diplomek za tuhle povídku dííkkk na: jumiyumi.blog.cz-můj blog nebo yumiko123.blog.cz-náš blog i se sraou a tam na tebe čeká diplomeeeeekkkk

www.may-darrell.blog.cz

(May Darrellová, 27. 2. 2010 15:26)

O můj bože! Když jsem to začala číst, říkala jsem si, ale joó... je to krásné. Jak by z toho udělala něco morbidního? Ale toto... ? Opravdu mi to vyrazilo dech. Moc pěkně napsané.

omlouvám se, že tak pozdě

(Kira, 23. 2. 2010 21:22)

je to nádherné. mám jeden ze série těchle obrázků, ale tam sou oba živí.... králíček.... je to zvláštní k čemu se dokáže člověk upnout. ale taky je pár věcí bez kterých bych nědokázala jít dál.... krása, nee-chan

ˇ__________ˇ

(Anko-chan, 11. 2. 2010 11:28)

Zdravím tě, drahá Kagome-chan. Dělám si o tebe starosti, protože sem tě dlouho neviděla na aj-sí-kjů a koukám, že tady moc článků taktéž nepřibylo. Je s tebou všechno v pořádku?
Zatím Anko a ozvi se prosím ˇˇ

...

(Lady Slashet, 3. 1. 2010 13:42)

Tak přesně v téhle povídce je vidět , jak je život kolísavý . V jednu chvíli nahoře , v druhé dole . Je vidět , že i maličkosti se mohou změnit ve velké věci .
Myslím , že přesně takovéto povídky nám něco říkají , našeptávají . Jako by na mě něco z dálky volaly a já slovům vůbec nerozuměla .
Takovéto povídky já píši , abych vyjádřila své pocity a právě proto si myslím , že je nikdo jiný není schopen pochopit . Možná jen vzdáleně .
V tvém podání byla povídka krásná , jasně jsem cítila napětí , smutek i štěstí z králíčka .
Ps. Chtěla jsem ti poděkovat za komentář k mé povídce .

Oooo!

(Aya Yai, 2. 1. 2010 20:07)

Husťááárna!!! Ano, ano... já také měla vždycky slabost pro plyšáky a panenky mě moc nebraly. J8 měla svého milovaného šedého myšáka Pingulína-Lingulína, který se mi jednoho dne ztratil ve školce... TToTT Zlé vzpomínky! YAY!!! D':

Ale vím, že je to asi nevhodné, ale pár věcí mě na této povídce zaujalo... třeba "žádné nádobíčko ji nezajímalo." ...nebo i když né tak dobrý, jelikož je to dost používaná fráze "i bez kouzelného proutku" (tím druhým smyslem... ale je to fakt, plyšáci byly vždy bezpohavní xD A mě to jako malou taky pořádně zaráželo XDDDD) ...úchyláci pochopí xDDD Já si ale prostě nemohla pomoct... o˘___˘o

...Doufám, že jsem tě neurazila, ale už jsem hold taková xDDD

...

(terkic, 2. 1. 2010 18:10)

tak tohle bylo neuvěřitelný O_O skoro sem u toho nedýchala, chudák holčička:(

no....

(Katty usuratonkachi, 30. 12. 2009 21:32)

Tak nevím, ano měla jsi pravdu, morbidní v pravém slova smyslu to nebylo ale... Její rodiče asi nebudou moc nadšení...pardon plácám kraviny... No super povídka ale jsem tak...nevím jak to nazvat....ohromená? Či snad ochromená že nevím co napsat. Takže to zhrnu jako Super!!

Wow!

(Ayumii!, 30. 12. 2009 15:20)

Tak tohle mě dostalo do stavu ve kterým se skoro nemůžu hýbat. Neuvěřitelný!