Lhostejnost

„Bude se ti tu líbit, uvidíš.“ Matčina slova mu proplula jedním uchem dovnitř, druhým ven. S bezvýraznou tváří položil do předsíně poslední krabici, takže stěhováci mohli konečně odjet.

„Nechceš si někam zajít na oběd? Cestou sem jsem zahlédla jednu pěknou restauraci...“ Ani nestačila vyslovit celou myšlenku a černovlasý chlapec už vrtěl hlavou v zápornou odpověď. Matka posmutněla. Byla by mnohem radši, kdyby na ni své názory křičel, kdyby ji obviňoval, že se stěhují snad podesáté jen kvůli tomu, že není schopná si najít vyhovující práci.

Jenže on mlčel. Nikdy nic neříkal, jen ji propaloval chladným pohledem. Až ji pokaždé zamrazilo.

Kde udělala chybu? Co si pamatovala, byl vždycky takový. Nedával své pocity najevo, občas byl doslova jako kus kamene, nic s ním nepohnulo. Jako malé dítě ho viděla plakat málokdy, teď vůbec. Kdy se vlastně naposledy usmál? Kdo ví. Nikdy si domů nepřivedl žádného kamaráda, netušila, jestli nějakého vůbec má. Jak by ale mohl – vinu za to mohla dávat sobě a jejich kočovnému způsobu života.

Kdyby ale aspoň něco řekl! Bála se dne, kdy její syn dosáhne plnoletosti. Měla pocit, že se ráno probudí a on už ve svém pokoji nebude, že prostě bez rozloučení odejde. A vzhledem k tomu, že do jeho osmnáctin zbývalo pouhých pár týdnů...

„Jdu ven.“ Hluboký hlas ji probral z letargie a ona jen zmateně zamrkala.

„A opravdu nechceš zajít na ten oběd?“ navrhla ještě jednou dříve, než se k ní stačil otočit zády. Trochu pohodil hlavou, aby mu vlasy tolik nepřekážely, a pochybovačně povytáhl obočí. Tenhle jeho výraz znala moc dobře.

„Tak...si někam zajdi, kdybys dostal hlad,“ povzdechla se, z kapsy riflových kalhot vylovila pár bankovek a s úsměvem mu je podala. Marná snaha zavděčit se, chlapec po ní jen loupl černýma očima, s pokývnutím hlavy peníze přijal a beze slova odešel prozkoumat nové okolí, nechávaje matku samotnou uprostřed hromady beden a krabic.

***

Ignoroval pohledy všech kolemjdoucích, které se k němu stáčely. Přeci jen, přistěhovali se do malého městečka, kde jsou už všechny tváře okoukané, a teď se po jedné z ulic procházel někdo úplně neznámý. A navíc tolik pohledný...

Věděl to, věděl o sobě, jak na ostatní působí. Dívky se za ním otáčejí a toužebně vzdychají, chlapci ho sjíždí pochybovačným pohledem typu Co na něm sakra vidí?. Nedbal jich. Raději se díval po okolních budovách a přírodě, hledal nějaké klidné a příjemné místo, kam by se mohl uchýlit, než aby se snad podíval na nějakého člověka. Proč se dívat na něco, co okolí jen hyzdí?

Jedním pohybem si rozepnul hnědou mikinu, pod kterou měl obyčejné černé triko, strčil si ruce do kapes a šel dál.

„Ahoj, ty jsi tu nový, viď?“ zamávala na něj pěkná, dobře stavěná blondýnka a mrkla na něj. Tři další dívky, které při ní seděly na lavičce, se pobaveně zachichotaly. „Nechceš se tady u nás na chvíli zastavit? Jak se jmenuješ?“ Ale on se nezastavil. Přemohl se a věnoval jí jeden svůj tak vzácný pohled. A šel dál.

„Prosím vás, mladý muži, nemohl byste mi pomoci?“ Stařenka vypadala, že už si se vším tím nákupem neví rady. Pátou tašku ne a ne uchytit. Kdo by se nad nebohou paní neslitoval, zvlášť když tak mile poprosila?

On. Bez zájmu kolem ní prošel, jakoby ji neviděl, neslyšel. Ani její ohromené a rozhořčené zaklení s ním nic neudělalo. Prostě šel dál.

Už jednou ho matka v devíti letech dotáhla k psychologovi. Nic nenamítal, bylo mu to jedno. Možná ji i chápal. A kdyby to dokázal, jistě by ji i litoval. Pan psycholog si s ním popovídal s výsledkem téměř stejným, jako kdyby si povídal s člověkem v hlubokém kómatu. Téměř. Něco přeci jen „zjistil“.

„Schizoidní porucha osobnosti,“ vyslovil se tehdy psycholog a nahnal matce strach už jen tím, jak děsivě slova zněla.

„A co se s tím dá dělat?“ ptala se tehdy celá znepokojená. Jistěže věděla, že její syn nebyl nijak zvlášť citlivý, dalo by se říct i netečný. Ovšem po tom, co její domněnku odsouhlasil i odborník, tenhle problém najednou nabral větší měřítka. Ani odpověď se jí nelíbila.

„Nic. Nemůžeme dělat nic. Tato porucha je obecně velmi špatně léčitelná a záleželo by na chlapci samotném, na jeho přístupu a spolupráci, kterou příliš nejeví. Každopádně s ním mluvte, pomáhejte se školou, přestože se zdá být velmi chytrý. Nenechte ho se uzavřít ještě více do sebe, je přesvědčený, že takový je, že je to v pořádku, být chladný, necitlivý, samotářský...“

Jenže to šlo z kopce. Ať se matka snažila, jak chtěla, svého syna ztrácela čím dál víc. Často si pokládala otázku, jestli ho kdy vůbec měla. Nepamatovala si na žádný jejich společný delší rozhovor. Byl lhostejný ke všemu a ke všem, neustále se chodil sám procházet, což bylo zřejmě jediné, co ho opravdu těšilo. Byl lhostejný i k ní. I tehdy, když jim projíždějící auto přejelo psa, to s ním ani nehnulo.

Ze začátku ho to i trápilo. Viděl, že je matka nešťastná a rád by jí pomohl, ale nemohl. Napůl mu to bylo jedno a tahle jeho část jej postupně přerostla. Kdo ví, jestli ho už nenaplnila celého... Každopádně, teď už si s tím nelámal hlavu. Brzy mu bude osmnáct. Jak to bude dál, nevěděl. Nezajímal se o budoucnost, nepatřil přítomnosti, minulostí se nezaobíral. Prostě jen přežíval.

Pomalu zvolnil krok, až se úplně zastavil před malinkou kavárnou. Vypadala na pohled příjemně, s obrovskými okny, malým vchodem a názvem La cafetería De Loco. Lehce se pousmál; tohle by mohlo být ono. Místo pro něj jako stvořené.

Vešel se zvukem zvonečku dovnitř a jako první si všiml snědého postaršího pána za pultem, který zrovna dělal dvě kapučína, pro sebe a svou ženu, se kterou kavárnu vlastnil a obsluhoval zákazníky. Jakmile hnědovlasý muž zaregistroval nově příchozího, ustal ve své činnosti a jeho dobráckou, životními zkušenostmi ošlehanou tvář ozdobil laskavý úsměv.

„Zdravím!“ zvolal vesele, až se chlapec zarazil. „Vás jsem tady ještě neviděl. Jen si sedněte a udělejte si pohodlí. Teď máme polední pauzu, ale pokud vydržíte, do půlhodinky budeme zase funkční!“

„Nech toho, prosím tě, ještě ho vyděsíš,“ zasmála se taktéž tmavovlasá žena, pohladila ho po paži a změřila si chlapce očima. Upíral pohled do podlahy a jakmile ozvěna jejího smíchu odezněla, beze slov se šel posadit do posledního boxu do rohu. ,Ani nepozdravil. Možná patří k těm zdejším pouličním grázlíkům...´ Vyměnila si s mužem starostlivý pohled, ale hodili to za hlavu. Atmosféra s příchodem neznámého mladého kluka sice poněkud zhoustla, ale nehodlali se tím nijak trápit.

Jakmile se uvelebil v rohu na karmínově rudé sedačce, opřel se lokty o stůl se stejně zbarveným ubrusem. Opravdu se mu tohle místo líbilo. Předtím na sobě cítil ženiny zkoumavé oči a věděl, že už ho nebudou obtěžovat. Zahleděl se z okna na chodník venku a nerušeně pozoroval okolí. Dělalo mu dobře pomyšlení, že on může sledovat dění venku a sám být nezpozorován.

Strávil v kavárně celou hodinu, kdy si už dvakrát stihl objednat broskvový ledový čaj, který, jak s potěšením zjistil, měli lahodnější než v obchodě. I majitelé kavárny si na jeho přítomnost zvykli a vypadalo to, že se s tím i smířili. Ledový čaj nebyl nejlevnější a pokud by se podivný chlapec stal jejich stálým zákazníkem, bude jen dobře.

Táhlo na třetí hodinu odpolední, když se znovu ozval zvoneček u vchodu a dovnitř vešla osoba, která jeho pohled přitáhla. Dívenka s řídkými hnědými vlasy a roztomilou tváří totiž nevešla – ona dovnitř vjela.

„Koťátko!“ zvolal majitel s úsměvem a přispěchal k ní, aby ji mohl odvést k pultu. Dívka na vozíčku jeho úsměv zeširoka opětovala. Černovlasý chlapec v rohu ji pozoroval, aniž by věděl proč. Něco z ní cítil, něco, co nedávala najevo, co napůl dokázal skrýt úsměv.

„Jako obvykle, zlatíčko?“ pohladila ji žena mateřsky po vlasech. Ani se nemusela ptát, už pro ni měli připravenou vychlazenou borůvkovou limonádu. Temně fialová barva v průhledném kelímku s brčkem ladila s barvou jejích lehkých jednoduchých šatů a kontrastovala s jejíma světlemodrýma očima.

„Děkuji,“ tichý dívčin hlas dolehl i k jeho uším, jak byla kavárna malá. Zapomněl, že lidi za jeho pohled nestojí. Ona se nezdála být stejná. Probudila v něm zájem. Zájem ne o dívku – ženu, ale o osobu samotnou.

„A jak se má babička? Pořád stůně?“ vyptávala se žena dál a starostlivě si svou patnáctiletou oblíbenkyni prohlížela. Na ruce, ve které třímala nápoj, se jasně barvila modřina. Už další.

„Pořád leží a ošklivě kašle, ale doktor jí předepsal nové prášky,“ zahnala jejich starosti přesvědčivým hlasem. Tmavovlasý muž by ji nejraději objal, když ji tak viděl. Byla napohled tak křehká, jako porcelánová panenka. Bál se o ni, on i jeho žena. Už několikrát dívce nabídli, že jí pomůžou, aby se o nemocnou nemusela starat sama, ale odmítla. Chudinka by si kladla za vinu, že sprostě využívá jejich pomoci, a přestože ji neustále přesvědčovali o opaku, v tomhle byla neoblomná. Byla silná kvůli své babičce, vše dělala jen pro ni. Proto měli poslední dobou čím dál tím větší starosti – stav staré paní se neustále zhoršoval.

Dívka, jakmile zaregistrovala pánův výraz, okamžitě poznala, na co myslí.

„Nemusíte se bát,“ zasmála se lehce a usrkla osvěžující limonádu, kterou dostávala pravidelně každý den zadarmo, „my se o sebe s babičkou postaráme. Posledně mi říkala, že by vás ráda viděla, byla bych vám vděčná, kdybyste za ní někdy zašli.“ Pár unisono přitakal. „Budu muset jít, zanedlouho si má babička vzít prášek.“

Černé oči pozorně sledovaly, jak vyjíždí ven otevřenými dveřmi, které jí muž podržel. Zamávala jim a vjela na chodník.

A pak se to stalo. Ještě než se dveře kavárny stačily zavřít, za dívkou, která pomalu odjížděla, se objevila skupinka pěti mladých dívek a chlapců. Ze své polohy jasně viděl, jak jejím vozíkem trhli, divže dívka nepřepadla, a pleskli ji po ruce, takže kelímek spadl na zem.

„Vypadněte, chuligáni!!! Nechte ji na pokoji!!“ Majitel kavárny s křikem vyběhl ven a tím smějící se bandičku zahnal.

„Mrzáku!“ křikla posměšně ještě jedna z dívek, než se parta ztratila z dohledu černovlasého chlapce. Sledoval, jak k nim přichází i žena, jak ji objímá a něco říká, načež dívka s úsměvem vrtí hlavou. To, co v tu chvíli pocítil... Nebyla to lítost nad nebohou dívkou, která se v tomto městě stala terčem šikany, cítil nechuť k těm lidem. Překvapilo ho, že se dívka stále usmívá. Přesto však viděl změnu, nebyl to stejný úsměv jako předtím.

Zřejmě jen chtěla uhnout pohledem, aby postarší pán nemohl v jejích očích nalézt ten nevýslovný smutek. Jejich oči se setkaly, jedny temné a hluboké, druhé světlé a plné potlačované bolesti a také překvapení. Chvíli na něj hleděla, jako by si chtěla zapamatovat každý rys jeho tváře, potom se jemně pousmála a znovu na něco odpověděla ženě vedle ní. Trojice venku stála ještě chvíli, ale za tu dobu se na něj už nepodívala.

„Heh, koukni se na ni. Zase žaluje tomu starci,“ ozval se z boxu před ním znechucený dívčí hlas. Chlapec znovu zpozorněl – sám sebe nechápal.

„Nemá to lehké...“ Druhý, jemnější hlas dával najevo lítost.

„Lehký? Jasně že ne! Však se na ni podívej, jak je ubohá. Sama bych jí nejradši smazala ten připitomělý úsměv z tváře. Hold od tý doby, co její tatíček starosta natáhl bačkory, už si nežije jako v bavlnce. A patří jí to.“

„Přece nemůže za to, jaký byl její otec.“

„Nebuď pitomá, prosím tě. Nikdo jinej tu není, na kom si asi tak mají lidi vybíjet zlost? Něco ti řeknu, buď ráda, že to nejsi ty. A nezastávej se jí, nebo se k ní ještě přidáš. Mně je jedno, co s ní bude, nemám s ní nic společnýho.“

Dál už poslouchat nemohl. Pykat za činy někoho jiného, takový nesmysl! Znovu se nad sebou zarazil. Ještě se mu nestalo, aby se o někoho tak zajímal. Promnul si kořen nosu, povzdechl si a dopil zbytek čaje. Pro dnešek měl všeho dost, byl zmatený, potřeboval najít svou ztracenou rovnováhu.

Když se znovu podíval z okna, byla už dívka pryč.

***

S matkou se v novém hnízdě zabydleli během jednoho týdne. Pomáhal s nábytkem a podlahou, ale jinak bylo vše při starých kolejích. Černooký už dokonale znal zdejší okolí a měl pár vybraných míst, která si zalíbil a která pravidelně navštěvoval. Nejčastěji však chodil do malé kavárny nedaleko jejich domova, kde si pokaždé sedl do zadního boxu a popíjel broskvový ledový čaj. Když na jeho místě už někdo seděl, prostě se sebral a šel jinam. Ale pokaždé se kolem třetí hodiny objevila ona dívka na vozíčku. Jejich pohledy se setkávaly čím dál častěji, ale nikdy spolu nemluvili ani se nepozdravili. Na vzájemné pochopení se toho ani nebylo potřeba.

Jednoho deštivého dne se v kavárně zdržel téměř až do zavírací doby v sedm hodin. Nemohl se přinutit zvednout se a odejít. Celý život žil v zaběhlém stereotypu, měl ho rád, a k tomu teď patřily i dívčiny každodenní návštěvy majitelů kavárny.

Jenže dnes se neukázala. Viděl i na muži a ženě, že jsou tím faktem znepokojeni. Nemohl odejít, ještě ne.

Zrovna si chtěl znovu objednat, když k němu majitel přišel sám. Přestože se snažil tvářit vlídně, byl celý nesvůj, nebyl pro chlapce problém to poznat.

„Omlouvám se, ale za chvíli zavíráme a – “

„Proboha, zlatíčko!“ Ženin výkřik jim oběma způsobil mrazení v zátylku. Chlapcův pohled okamžitě zamířil ven před vchod.

Byla tam. Seděla ve svém vozíku celá promáčená s hlavou skloněnou, jako by se rozhodovala, zda jet dovnitř, nebo utéct. Jakmile si jí žena všimla, už na vybranou neměla, byla vtažena dovnitř. V kavárně nikdo krom čtyř lidí už nebyl.

„Koťátko, co se ti stalo?“ poklekl muž před dívkou a odhrnul jí mokré vlasy z obličeje. Neusmívala se, měla oči pevně zavřené a spodní ret si bez ustání kousala. „No tak, nám to říct můžeš. Pomůžeme ti. Jen nám řekni, co se stalo.“ žena mezitím přinesla pár suchých ručníků, do kterých dívenku zabalila. Nikdo z nich si nevšiml, že je kdosi ze zadního boxu upřeně pozoruje.

„Byli to zase oni, viď?“ Dívka pomalu přikývla, jako by se bála, že se někde tady ukrývají. Muž se prudce postavil, ruce zaťaté v pěst. „Co ti udělali? Povídej, broučku.“

„J – já...“ Teprve z jejího zlomeného hlasu pochopil, že její mokrý obličej nemá na svědomí jen déšť. Kam se poděl její úsměv? „Oni... Šla jsem do banky... Chtěla jsem u–uložit peníze, za které se měly nakoupit další babiččiny léky... Ale oni... Oni je...“ Přestala to dusit v sobě a rozeštkala se naplno. Byla vtažena do ženina objetí, které opětovala, a nepřestávala plakat. Příliš dlouho v sobě zadržovala všechny negativní pocity a tohle pro ni byla poslední kapka. Babička ty peníze potřebovala, bez nich...

Sledoval to bez jediného mrknutí. Už zase pocítil odpor. Z kapsy černých volných kalhot vytáhl svou peněženku a prozkoumal její obsah. Všechny své peníze nosil u sebe, měl našetřeno poměrně hodně, ale nikdy ho nenapadlo je za něco utratit. Dalo by se říct, že je nepotřeboval.

Možná proto všechny bankovky vytáhl (až na jednu, aby mu zbylo na pár dalších čajů), postavil se a přešel až ke trojici. Dívka, jakmile si ho všimla, překvapeně zamrkala, vymanila se z teplého, mateřského objetí a rychle si usušila s ruměncem hanby na tváři slzy. Oba majitelé na chlapce vyjeveně hleděli.

„Na.“ Bylo to poprvé, co chlapce slyšeli promluvit. Všichni tři se zadívali na sumu, kterou držel v napřažené ruce, a zalapali po dechu. Myslí to vážně?

„T-to nemůžu,“ namítla dívka nanejvýš překvapeně a s mírně zrychleným dechem si ho prohlížela od hlavy až k patě. Vždy ho viděla jen do půl těla, sedícího za stolem. Zastavila se na jeho očích, ostatně jako vždy. A jako vždy v nich nic určitého neviděla. Tenhle tajemný starší kluk v ní vyvolával smíšené pocity nejistoty i bezpečí.

„Měli byste zavolat na policii,“ houkl ještě k páru, který se nezmohl na jediné slovo, položil peníze dívce do klína a odešel s rukama v kapsách. Bez rozloučení, tedy alespoň slovního.

***

Tak začal jejich... vztah? Přátelství to nebylo, o lásce se vůbec mluvit nedalo. Bylo to, jako by si člověk povídal s oblíbeným plyšákem, který měl schopnost odpovídat pouze jednoslovně. A to na něm bylo to nejlepší. Strávili spolu v kavárně pokaždé několik hodin, někdy i beze slov. Jen se těšili ze vzájemné přítomnosti, oba zajímaví a od ostatních tolik odlišní. Když to dívka potřebovala, mohla se mu vyzpovídat, chlapec jí pokaždé pozorně naslouchal. Ona ho brala jako staršího bratra, on ji... Kdo ví.

Postupem času mu dívka čím dál víc otevírala své srdce a dávala do něj nahlédnout. Dělala to z jednoho prostého důvodu; věřila mu a věděla, že on, zrovna on, by to proti ní nijak nepoužil. Co se jí na něm nejvíc líbilo, byla jeho výjimečnost. Konkrétně jeho povaha. Nelitoval, nemiloval. Tak jí to plně vyhovovalo. Majitele kavárny měla ráda, hodně se jí snažili pomáhat, ale vadily jí jejich lítostivé pohledy. Proto se nikdy neodvážila jim blíže svěřit, tvářili by se ještě nesnesitelněji. Ona jen chtěla, aby ji někdo vyslechl, nic víc nepotřebovala.

A tak chlapec věděl o dívce všechno, ona o něm nic. Jen to, co si sama odvodila.

***

„Babička umírá.“

Zvedl hlavu a chladně si ji prohlédl. Seděla na sedačce naproti němu, kam jí z vozíčku pomohl majitel. Opírala se loktem o desku stolu, tvář měla jemně položenou v dlani a s lehkým úsměvem se dívala ven z okna.

„Doktor dneska ráno oznámil, že se její stav stále zhoršuje a s největší pravděpodobností nepřežije noc. Chtěli ji vzít do nemocnice, ale babička to odmítla. Ví to, chce být se mnou. Už ani nemůže mluvit. Jen se na mě dívá...“

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale nemohl. Nic ho nenapadlo. Proč by taky měl něco říkat? Nikdy to nedělal. Smrt je běžná věc, potká každého, nikdo se jí nevyhne. Kdo má umřít, umře.

„Vadilo by ti, kdybych umřela?“ Byla vždycky upřímná, když s ním mluvila. Přestože odpověď znala předem, musela se zeptat. Neměla mu to za zlé, věděla, že za to, jaký je, mladík nemůže. Zeptala se ho na rovinu, protože věděla, že dostane upřímnou odpověď.

Zamyslel se. Vadilo by mu to? Kdyby ji už nikdy neviděl? Věděl o ní všechno, už mu nepřipadala tolik zajímavá. Neměla mu ze svého srdce co nabídnout. Jeho zájem stejně pomalu vyhasínal.

„Ne.“

Chápavě přikývla. „Já...už jsem se rozhodla,“ ztišila hlas, aby ji neslyšel nikdo jiný, kromě něj. Dlouze se mu zadívala do očí. Pochopil. Nehodlal jí v tom bránit, jinak by mu to ani neřekla. Veškeré strasti života snášela jen díky babičce.

„Bude to pro tebe lepší,“ vyslovil svůj názor. Byla ráda, že souhlasí. Možná, že v koutku duše tajně doufala v jinou odpověď, ale nečekala ji. Znovu přikývla. Seděla na svém místě ještě pět minut, které strávila díváním se na něj. Dělala to ráda. A dělala to naposledy.

Pomohl jí zpátky do vozíčku. Musela už jet, nechtěla nechat umírající samotnou. Ještě než odjela, podržela ve své malé, teplé dlani jeho ruce. Stál bez hnutí a jen čekal, co udělá ona.

„Tak se měj,“ obdařila ho tím nejsmutnějším úsměvem, jaký u ní kdy viděl, otočila svůj vozík, zvesela pozdravila majitele a odjela.

Sedl si zpět a objednal si broskvový ledový čaj. Od té doby, co dívce dal své peníze, ho dostával zadarmo. Zajímalo ho, jestli ho bude dostávat dál i po dívčině smrti.

Na pohřeb se nedostavil. Ten den čekal před kavárnou, až se majitelé ze smutečního obřadu vrátí a znovu ji otevřou. Život narušeného mladíka se opět vrátil do starých dobrých kolejí, které už žádná výhybka nikdy nenarušila.

Tak, především bych se vám chtěla omluvit za příšerný konec. Měla jsem ho včera v hlavě, ale nějak se vypařil a já si nevěděla rady. Proto je takový...jaký je. Omluvte i případné chyby, povídky po sobě nečtu, nemám na to sílu :)

Začínám novou kapitolovku! Ne, nezabíjejte mě, jen vás informuji. Nehodlám ji sem ještě dávat, skončilo by to opět tak, že další kapitola by byla přidána o prázdninách nejdříve a to nechci. Navíc bych opravdu ráda dopsala SS 2, mám kvůli jisté holčině výčitky T_T

Tak, snad se povídka líbila a někoho z vás třeba i chytla za srdce. Možná :3