Loutka
Loutka
S bolestným výkřikem spadne na zem a automaticky se chytí za levou tvář, která jí pulzuje bolestí. Už se ani nesnaží zadržet slzy, přestože si slíbila, že před nimi plakat nebude. Její otec, který ji jednou ranou poslal k zemi, na ni křičí všelijaké nadávky, s rukou výhružně napřaženou a připravenou opět dát "výchovný pohlavek". Dívka ho však nevnímá, pouze prosebně kňourá a přeje si, aby ji brzy nechal jít. Třese se po celém těle a z toho všeho křiku ji nesnesitelně bolí hlava, ale muž na její prosby nijak nereaguje a zdá se, že jeho hlas spíše nabývá na síle.
Cítí se tak bezmocná! Chtěla by nějak zakročit, ale bojí se. Ví, že by za to draze zaplatila. Neměla chodit domů tak pozdě, to si uvědomovala, ale tohle byla trochu přehnaná reakce. Její matka sedí v kuchyni, nalepená u svého notebooku a snaží se vytěsnit hluk z hlavy. Nechtěla se do toho míchat, je to přeci jen mezi nimi...
Asi po deseti minutách nastane v bytě děsivé, hrobové ticho.
Dívka nyní sedí pod svým stolem, hlavu zabořenou do svého oblíbeného plyšáka, ve kterém dusí nejhlasitější vzlyky.
,Vzchop se, ty huso, můžeš si za to sama!´ kárá se v duchu, ale její tělo se ne a ne této myšlence přizpůsobit. Ráda by si zašla pro kapesník, který ovšem zůstal v kuchyni. Tam tedy nepůjde, dnes rozhodně ne! Utěšuje se, že o ni mají pouze strach, ale její snaha brzy upadá a pociťuje jen chvilkovou nenávist. Nejraději by od nich utekla, někam dalek, a nebýt toho, že nevěděla kam, už by si balila.
,To tady raději vydržím, než abych skončila někde na ulici,´ pomyslí si v duchu a snaží se osušit nezastavitelný proud slz. Zhluboka dýchá, aby vůbec byla schopna potlačit ten nenadálý výbuch vzteku a beznaděje zároveň. Nemá odvahu se mu postavit, je příliš slabá na to, aby cokoli udělala. Jak taky, jsou to její rodiče a na tohle mají právo. Tak proč se jí to nelíbí? Proč se odmítá chovat jako loutka a poslouchat na slovo? Třeba se jim nelíbí právě tohle...
,Fajn, jak chcete, budete to mít,´ rozhodne se v duchu a pobaveně se ušklíbne. Chtějí loutku, budou ji mít. Nejprve z ní chtěli poslušnou holčičku. To je omrzelo a všechno brali odlehčeně a ona si to nejspíš špatně vyložila. Teď aby se zase měnila...
Se zarudlýma očima a ještě červenější tváří vylezla ze svého oblíbeného úkrytu, a přestože se jí ještě třásly nohy, přešla pokoj a vzala za kliku. Nebyla si jistá tím, co dělá, ale chtěla vidět jeho obličej; to věděla. Potřebovala vidět výraz v jeho tváři. Bylo to jako dráždit sotva zklidněného lva, ale nemohla si pomoct.
,,Co tady chceš? Říkal jsem ti, že mi nemáš chodit na oči! Jseš snad hluchá?!" Jak si myslela, vybuchl ihned, jakmile ji spatřil vcházet do kuchyně. Prudce vstal ze židle, až ji málem povalil na zem, a nespouštěl z ní oči. Dělalo jí velké potíže zachovat si chladnou hlavu, ale s kamenným výrazem kolem něj prošla, aby si mohla do skleničky nalít vodu.
,,Tak ty mě budeš ignorovat, jo?" Uklidnil se naoko, což se rovnalo klidu před uragánem. To byl pro ni dostatečný signál, že dál by zacházet neměla.
,,Samozřejmě že ne, to bych si nedovolila. Jen se potřebuju napít, pak zmizím, neboj," ujistila ho mile a dál k němu stála zády. Dala by všechno za to, aby mohla vidět, jak se tváří, ale opět ji pohltil strach. Chvěla se, jakoby se každou chvíli měla opět ocitnout na zemi. Dříve než mohl muž něco říct, kopla do sebe obsah skleničky, otočila se a co nejrychleji zmizela pryč, za dveře svého pokoje, kde se cítila naprosto v bezpečí.
,Jsem zvědavá, jak na tu změnu budou reagovat,´ myslela si, když se chystala do postele zalehnout. Chtěla na dnešek zapomenout, chtěla se ponořit do světa snů, i když poslední dobou její spánek provázely jen samé noční můry.
Pokud to jejím rodičům bude vyhovovat, stane se loutkou. Alespoň před nimi, i když to znamená jen další přetvářku. Jak ráda by od nich slyšela omluvu a prosbu o odpuštění, ale nebyla tak naivní, aby v to věřila.
Ale...zkusit se má přece všechno, ne?
Mám pocit, že depresivní to vůbec nebylo...:) Ale "děj" téhle "povídky" nemá s mou osobou nic společného...Prostě mě to včera večer jen tak napadlo a hodila jsem to na papír... Má to vypadat reálně *jo, Neru-chan, to je dobře xD*, snad se to povedlo...
Komentáře
Přehled komentářů
Jasny, ze na ni nikdo co se tyce psani povidek nema:-*
Jsem hrda na to, ze znam takovouhle spisovatelku osobne:D:D
zeru te, i tve povidky..:) tak laskave mi pak i nejake dej precist na papire:D
cuuuuuuuuuuuuuuuus§
auuuuuuuuuuaaaaaa:D pav
:D:D
wow
(Arlen, 8. 3. 2009 18:54)hezke, az jsem dostala chut napsat neco ryze depresivniho ]:-)
na co ?
(kitsune, 6. 2. 2009 19:39)krása a jenom jsem se chtěla zeptat kdy sem přidáš tu jednorázovku zranění 2 doufám že brzy =D
bylo to....
(Kira, 3. 2. 2009 22:03)krásné. ta písnička se k tomu tak úžasně hodila a dohrála zrovna když sem to dočetla. úžasný. bylo to tak krásně zamyšlený a přitom naprosto dějový. taky si někd připadám že kdybych byla loutka bylo by všechno snazší.... ale na to sem moc tvrdohlavá. stačí že sem poslouchala na slovo prvních 10 let. sem celkem ráda že už mám konečně vlastní hlavu. a znova se měnit by mě asi zabilo.... :)
...
(haru, 3. 2. 2009 19:37)Hmm...táto poviedka vážne skvelo opsije pocity- niečo podobné som si ja totiž povedala už x-krát (rodičia na mňa síce ruku nikdy nevztiahli, no hádky boli u nás na dennom poriadku)- moc sa mi to páčilo ^^
Nee-chan...
(kikki, 3. 2. 2009 19:16)Je to skvělý jako všechny povídky od tebe, ale holka!!! Netaháš mě tak trochu za fusekli? :)Kdyby ti tvůj táta něco fakticky udělal tak ho asi zabiju!!!!
mno....
(neru-chan, 3. 2. 2009 17:30)mozna malinko :)..ne depresicni spis..mno ne smutny ale az moc realny ? *nevio jak to vijadrit* :) kdis vezmu v uvahu ze se tohle fakt dseje :(..mno nic kawai...uvaha
............
(Andy, 3. 2. 2009 11:13)ta je dobrá:)fakt hodně dobrá:)nemáš tu žádný komentář tak jsem alespoň první;):)
cus pav pepa:D
(ZRALOK PREMEK, 16. 3. 2009 9:50)