Mladší bráška
Mladší bráška
Jeho víčka se lehce zatřepotala a pomalu odhalila oči tmavě modré barvy. Viděl rozostřeně a mlhavě, přesto po chvilce urputného mrkání rozeznal své vlastní potrhané, riflové kalhoty a černé vlasy spadající mu do čela. Okamžitě ho rozbolela hlava, když se pokusil ji zvednout a Seiji tiše zasténal. Trhl hlavou a znovu pocítil pálivou bolest, tentokrát však pocházela odněkud jinud. S pokřiveným obličejem hlavu zvedl a panenky se mu zúžily zděšením. Něco mu ruce drželo vzhůru. Něco, co mu způsobovalo onu bolest, kterou, dokud se nepohnul, ani necítil. Vydal ze sebe přidušený výkřik, způsobený spíše šokem a neopatrně sebou trhl. Háky provléknuté tlustou vrstvou kůže na hřbetu jeho dlaní se znovu zaryly hlouběji do masa a zaschlé potůčky krve, které vytvořily cestičky po jeho pažích až k nahé hrudi, nahradily čerstvé. Roztřeseně se kolem sebe rozhlédl a očima mapoval místnost, v níž ještě nikdy nebyl. Seděl na obyčejné, dřevěné židli u jedné z kratších stěn prázdného, obdélníkového pokoje. Namísto stěny po jeho pravé straně zelo patero oken s nepříliš pěkným výhledem na pařezy stromů a řeku plnou jakéhosi černého svinstva. Venku bylo šero a místnost nebyla nijak osvětlená, přesto se dokázal zorientovat. Uprostřed místnosti, pár metrů před ním, byl postaven stolek podobný tomu, který vídával u holiče. Ne, tady opravdu nikdy nebyl.
„Takže jsi se vzbudil?" Jemný sametový hlas jej probral úplně. Znal ho, možná až moc dobře na to, aby mu vše mohlo dojít. Ze stínu vedle posledního okna na konci místnosti vystoupil chlapec se stejně černými, delšími vlasy a očima barvy zatažené oblohy. Devatenáctiletý Seiji zoufale hleděl na svého o dva roky mladšího bratra Kachiho a nesmírně se mu ulevilo. Nemohl se hnout, nohy měl pevně připoutané k nohám židle. Možná ani nechtěl, bolesti se vždy bál a háky mu způsobovaly muka, které chtěl co nejdříve skončit.
„Kachi, pomoz mi!" křikl prosebně a snažil se ignorovat potůček krve, který se mu právě vsakoval do lemu kalhot. „Co se stalo? Kde to jsme? No tak, Kachi, nestůj tam tak a pomoz mi!"
Kachi si svého bratra měřil pohledem, ze kterého nešlo vyčíst absolutně nic. Na sobě měl černé upnuté tričko s krátkým rukávem a stejné rifle jako Seiji, v jejichž kapsách měl ledabyle zabořené ruce.
„Ty chceš pomoct?" zeptal se tichým hlasem a k Seijimu dolehla i ozvěna. Pomalu postoupil dopředu, aby mu bratr mohl vidět i do obličeje. Seiji se snažil krotit svůj zrychlený dech, nechtěl se chovat jako hysterka, ale pohled do Kachiho očí jej vyděsil snad ještě více. Byly prázdné, jako by bez života. Nelíbilo se mu to, přál si, aby to byla jen obyčejná noční můra, ze které by se co nejdříve probudil. Bolest a divoce tlukoucí srdce ho však přesvědčovaly o opaku- z tohohle se neprobudí, nikdy.
„Kachi!" zaškubal sebou a vzlykl pod návalem strachu a bolesti. „Kde to kurva jsme?!"
Mladší chlapec se jemně pousmál a natočil hlavu na stranu. „Copak ty to tady nepoznáváš?" podivil se se slyšitelným zklamáním v hlase a povzdychl si nad Seijiho zmateným pohledem. „Když jsme byli malí, chodívali jsme si sem do téhle staré opuštěné továrny hrát na vojáky. Pamatuješ? Bylo nám spolu tak dobře. Tehdy..."
Seiji tápal v paměti, ale přesto si na nic podobného nevzpomněl. Možná byl příliš vyděšený na to, aby vzpomínal na staré dobré časy, každopádně když prudce zavrtěl hlavou, Kachi viditelně posmutněl. „Tak mě už odsud sakra dostaň! Kdo mi tohle udělal?!" Začínal pomalu zuřit. Proč mu bratr nepomůže? On sedí připoutaný k židli a musí tohle trpět, zatímco Kachi stojí téměř na opačném konci místnosti a ani se nestará o to, co s ním je! „Tak odpověz!" Kousl se do rtu, aby potlačil vzlyky a znovu sebou trhl.
Kachiho úsměv povadl a prázdnota v očích byla nahrazena směsicí vzteku, zrady a zoufalství. „Ty mi poroučet nebudeš!" zařval ledovým hlasem a Seiji rázem ztuhnul. Takhle svého bratra neznal. Kachi se neustále usmíval, byl jako sluníčko. Teď však byl jeho obličej s chlapeckými rysy zkřiven do jakési děsivé grimasy, která mu naháněla husí kůži po celém těle. „Zůstaneš tady sedět ještě pěkně dlouho za to, co jsi udělal!"
Seiji zalapal po dechu a nechal ústa naprázdno pootevřená. „C-co tím myslíš..? Co...Co jsem udělal?!" Znamenalo to snad, že za tohle všechno, za ty okovy, za ty háky, může Kachi? Mladší bráška Kachi?!
„Takže ty si to ani nepamatuješ," konstatoval černovlasý chlapec naoko pobaveně a hned nato bolestně zkřivil obličej. „Ukradls mi ji! Vyspal ses s mou Hisami, viděl jsem vás!" Obviňujícně na něj ukázal prstem a po tváři se mu skoulely slzy. „Nechtěl jsem tomu věřit, ale já vás viděl! Na vlastní oči jsem tě s ní viděl! Jaks mi to mohl udělat?!"
Seiji neustále vrtěl hlavou a zděšeně sledoval, jak se k němu Kachi přibližuje. „Ne! Ne, ne, bylo- bylo to jinak! Počkej, nech si to vysvětlit, sakra!" Snažil se uvolnit okovy, ale byly příliš utažené a na to, aby se dostal z háků, neměl dost odvahy. Ze svého malého brášky si vždy dělal srandu, nikdy ho nebral příliš vážně. Teď se to však změnilo; s každým Kachiho krokem doprovázeným ozvěnou v něm vzrůstal strach a panika.
Kachi pomalu došel až ke stolku a jen tak ledabyle přejel rukou po jeho okraji. „Nelži," zamračil se a nechal slzy dál stékat po své tváři. „Nechápeš to. Nechápeš, jak mi je. Já ji miloval a k tobě, k tobě jsem vzhlížel!"
Seiji sklopil hlavu a rozvlykal se. „Ne! Tak to nebylo! Byl jsem opilý, nevěděl jsem-"
„Ticho!" Kachi nechtěl slyšet nic z toho, co se mu bratr pokoušel vysvětlit. Byl na dně, ztratil vše, co měl. I důvod žít. „Za všechno můžeš ty... Nenávidím tě. Vzhlížel jsem k tobě, chtěl jsem být jako ty... Poznáš, jak mi bylo." Uslzenýma očima si prohlížel kovové nástroje na stolečku a přemýšlel. Který by byl nejlepší? Chtěl, aby trpěl co nejvíce, stejně jako on. Doléhaly k němu Seijiho vzlyky a prosby, ale ani to s ním nehnulo. Užíval si, že se ho jeho bratr bojí. A taky měl proč. Pohledem ulpěl na největším, nebezpečně se blyštícím předmětu.
Seiji prudce zvedl hlavu, aby svého bratra přesvědčil o své nevině, ale při pohledu na něj ztuhl. Kachi teď od něj stál nanejvýš tři nebo čtyři metry, ublíženě si jej prohlížel a v pravačce třímal... Vykřikl a začal sebou šít; to nemůže myslet vážně! „Ne, ty ses zbláznil! Nemůžu za to, ona mě svedla, byl jsem opilý! Tak slyšíš, vypadni ode mě!"
Kachi posmutněle nazdvedl jeden koutek a podržel si před obličejem motorovou pilu. „Lháři," zakroutil hlavou a nenávistně se na svého bratra podíval. Bude trpět, o to se postará. Nevěřil už ani slovu z toho, co na něj Seiji panicky křičel. V jeho hlase slyšel strach a zoufalství- to byl výborný začátek.
Jakmile mladší chlapec nastartoval vražedný nástroj, Seiji táhle zavyl. „Ne!! Ne, nech toho! Prosím, Kachi!! Já nechtěl! Kurva, Kachi, přestaň!!" Jeho křik však zanikal v hrozivém vrčení pily a Kachi mohl sledovat svého bratra, který se snažil bezúspěšně osvobodit. Seijiho jindy perfektně tvarovaný obličej s ostřejšími rysy byl zkřivený zděšením. Ten pohled alespoň částečně splatil Kachiho bolest, mladšímu chlapci to ale ani zdaleka nestačilo. Seiji netrpěl dostatečně. Zatím.
Třemi kroky se k němu dostal do vzdálenosti pouhého metru a tak mohl alespoň částečně zaslechnout Seijiho výkřiky. Prý že za to nemůže... Seiji tuhle větu opakoval stále dokola, prosil ho, nadával. Nemohl uvěřit, jak si může v téhle situaci dovolit takhle lhát.
„Budeš trpět," slíbil šeptem, napřáhl se a v tu chvíli se místností rozlehl zděšený a bolestný řev.
---
Černovlasý chlapec seděl na židli s hlavou sklopenou, zrychleně oddechoval a bez ustání vzlykal, rifle potřísněné od vlastních zvratků. Byl celý od krve a kousků tkáně a masa, stejně jako stěna za ním, na které červená tekutina vytvářela různorodé obrazce. Oči, ze kterých se řinuly slzy, měl pevně semknuté, aby už více nemusel uzřít ten pohled, který mu rval srdce na kusy. Jeho bratr Kachi, který k němu tolik vzhlížel a chtěl být jako on, ležel na zádech kousek před ním s rozpáraným hrudníkem, rozhozenýma rukama a doširoka otevřenýma očima, které se ještě leskly od slz. Kachi chtěl, aby Seiji trpěl, chtěl, aby se cítil stejně na dně. Před jeho očima se zabil a tím dosáhl svého. Po tomhle zážitku už Seiji nikdy nebude to, co býval.
Mrtvolné ticho bylo narušováno jen neustálým vrčením pily, která ležela opuštěná vedle odkrveného těla, a neustálými vzlyky chlapce, který se ocitl na dně stejně jako jeho mladší bráška.
OK, OK, uvědomuju si, že bych to mohla rozepsat mnohem více. Nejspíš mám ale blok a nebyla jsem schopná to nějak domyslet. Za to se omlouvám, ale...snad se vám povídka trochu líbila, budu v to naivně doufat. Kdy přibyde další povídka, to nejsem schopná říci, bohužel. Mám toho až nad hlavu, i právě teď nestíhám *zuřivě článek přidává* xD Tak se mějte *_*
Kagome-chan =*_*=
Komentáře
Přehled komentářů
neci nic říkat ae toto se hodně podobá námětu z filmu Jezdci apokalypsy kde si gey Corry rozsekal hrudník pilou před svým bratrem,celkem maso mno:D ae jinak moc pěkný moc moc:D:D:D
.....
(Walentine, 24. 9. 2009 21:40)Vždyť to bylo úžasné! *zaklapává pusu otevřenou dokořán* Ano, moc se mi to líbilo. Tvůj styl psaní mi chyběl... Taková úžasná depka!! Smekám:)
Woooow
(Risso, 23. 9. 2009 22:22)to bylo neskutecne uuuzasnyy!! :)) to se ti povedlo! :D proste nadhera
...
(Amami, 23. 9. 2009 19:16)... wow. tak toto som ani v najmenšom nečakala. fuha keď som to čitala som si myslela, že zabije jeho a on... páni. ja skrátka nemám slov. ale veľmi veľmi veľmi sa mi to páčilo. ja viem že som divná, ale je to naozaj dobré. síce kruté ale dobré!!
jezdci apoklaypsy
(freya, 6. 11. 2009 17:02)