Naděje
Naděje
Sedím na zemi, schoulená pod psacím stolem a ať dělám, co dělám, myšlenky si plynou, jak chtějí. Nezávisle na mé vůli, která je čím dál slabší. Myšlenky mého černého vědomí, které mě často nutí dělat věci, kterých později lituju. Bojím se komukoli říct do očí, jak se cítím doopravdy. Pochopili by to? Mé pocity možná, ale pro to, co dělám, neexistuje dostatečná omluva. Kéž by to tak šlo zastavit...Vím, že na to doplatím, a tvrdě, ale nedá se to ovládnout. I když, možná že dá, to jen já jsem až příliš slabá na to, abych se snažila. To, co potřebuji, je motivace, důvod, proč se vzchopit, ale nevidím ho. Jediné, co mám neustále před očima, je přetvářka a hra na kamarády, ale copak jsem to nezačala já? Nebo to tak jen vidím? Až budu mít chuť podívat se na opravdovou faleš, stačí mi se zvednout a postavit se před nejbližší zrcadlo.
Už se v tom všem pomalu topím. Nevyznám se v sobě, natož pak v ostatních. Začínám být paranoidní, přestávám věřit. Je opravdu k smíchu, co se to ze mě stalo, a to téměř bezdůvodně. Zamilovala jsem se do své temnoty, která mě neustále provází. Kráčíme spolu bok po boku, krmím ji svými představami a stávám se její samotnou součástí. Temnota je nejlepší přítel, který mě hned tak neopustí a smrt je vysvobozením. Nechci procitnout a vrátit se do reality. Nechte mě napokoji se svou psychikou, která se poslední dobou opravdu činí, což se projevilo i na mém levém zápěstí. Nikoho jsem zatím v životě nenáviděla víc než sebe a své vskutku "hrdinské" činy.
Tak proč to celé neukončit, když je všechno černé jako hustý les uprostřed noci s oblohou, na které nesvítí jediná hvězda? Proč se tady déle zdržovat, když sobě i ostatním jen zbytečně ztrpčuju život? Bylo by to přeci tak lehké, zbaběle lehké...Ještě pořád je tady se mnou ještě někdo. Někdo, koho nenávidím a zároveň jsem mu za tolik vděčná. Ozve se jen tehdy, když je mi nejhůř a pokaždé mě postaví na nohy. Díky němu jdu tím tunelem bez viditelného konce dál, sice velice vratkými a nejistými kroky, ale jdu. Je to můj vnitřní hlas, který mě pokaždé pokárá, co zase vyvádím. Řekne to neskutečně krutě a upřímně, ale zdá se, že na mě platí jen tohle. Nepotřebuji, aby mě někdo litoval nebo sliboval šťastný konec, který prostě nastat nemůže. Jediné, co opravdu zabere, je výsměch, jaká je to ubohost, a pohrdavý úšklebek. Že by tohle byla moje motivace? Dokázat, že to ještě nezabalím? Jaká ironie...
Dveře mého pokoje se otevírají a dovnitř vchází nezvaný host. Urychleně schovávám kousek skla, na kterém se dosud třpytí jediná, osamělá kapka krve a zahanbeně stáhnu rukáv mikiny dolů. Kdyby to, chudák, věděla...Možná už něco tuší, ale jsem ráda, že to příliš najevo nedává.
,,Už zase jsi zalezlá tady?" nesouhlasně kroutí hlavou žena, která ke mě vešla, a já jsem nucena se křečovitě usmát. Co jí mám na to říct? Stejně by nic nepochopila- ne že bych se chápala já sama.
,,Máš udělané úkoly?" Typické, já se utápím v melancholii a ji zajímá škola, kterou taky nemůžu ani cítit. Alespoň v tomhle se neliším od většiny normálních lidí...Ale co, je to matka, kdy ji přestanou zajímat známky? Až se to stane, už tady nejspíš ani nebudu.
,,Jasně, mám."
,,A to jsi je dělala v téhle tmě? Kolikrát ti mám říkat, že takhle si jen ničíš oči?" povzdychne si a přejde k oknu, aby vytáhla červené žaluzie až nahoru. Do očí mě uhodí světlo slunečních paprsků, ale její reakce mě donutí se pobaveně ušklíbnout. Stará se o mě a já jí dělám tohle. Zaslouží si to? Jistěže ne, ale jsem nejspíš od přírody sobec.
Zahledím se ze své pozice pod stolem z okna a vidím, jak dva ptáci nadšeně křižují mdlou odpolední oblohu. Sotva z pokoje vymizela tma, jakoby na chvíli opustila i mé vědomí. Tam někde, někde venku se ona naděje schovává, jen se musím postavit a vydat se za ní. Ale jak? Kterým směrem? Jak poznám, že je to skutečně to, co hledám? Jsem zvědavá, jak bude vypadat moje naděje. Měla bych ji hledat, a začnu tím, že budu žít a půjdu pořád dál. Pokusím se doufat...
Ale tma je všude a číhá v každém zákoutí mé mysli...
Mám na vás malý dotaz...Vadilo by vám moc, kdybych sem občas přidala podobnou "povídku"? Když nemám chuť psát normální povídky s dějem, většinou píšu tohle...
Komentáře
Přehled komentářů
myslím že určitě nevadilo tohle je určitým způsobem životobudič. a navíc i ty bez děje jsou dobré. píšeš fantasticky ale vždycky mě zklame že to nepokračuje.
............
(Andy, 3. 2. 2009 10:42)když si vzpomenu na 8 a 9 třídu tak jsem se cítila podobně...tvoje povídky jsou fakt zajímavé a dobré...mluví mi z duše..taky jsem vždy nebyla taková jaká jsem teď..taky jsem byla plachá...taky jsem měla strach..taky mě tísnila ta samota a tma...já to ale překonala...skoro...nejde to uplně ale trochu jo...vím že to zvládneš taky;)
Nee-chan.. :´(
(kikki, 30. 1. 2009 22:23)Sestřičko...Já nevěděla, že jsi na tom až takhle špatně. Doufala, jsem že tak zle jako já na tom nejsi, ale opak je pravdou. Je mi to líto. Je mi líto, že ti nedokážu pomoct. Ty zatracený kilometry mi to prostě nedovolej. Připadám si k ničemu... Už je mi zase do pláče. Nechtěla jsem, aby to zašlo takhle daleko. Ta temnota láká já to vim, ale nevim jak ti pomoct. Nedokážu pomoct ani sama sobě. Vypadá to, že se náš čas pomalu, ale jistě blíží. Stejně nechápu na co máme čekat. Mrzí mě to. Tohle jsem vážně nechtěla. Mám tě ráda a vždycky mít budu. Vím, že to nemá až takovou váhu, když nevíš jestli to myslím upřímně.
nadpis
(iwa, 30. 1. 2009 19:01)
Jasné, pokračuj v tom! Takéto "poviedky" ma zaujímajú a to veľmi... Nemôžem si nikdy odpustiť to, že na miestach postáv vidím skutočných ľudí. Bolo to vážne pekné.. Takto to dať na "papier", uff, ty máš pocity teda. =)
P.S: ten obrázok by môj profesor výtvarky asi na mieste začal oplodňovať xD, umelec...pche xD..... je to zaujímavé, všetko. Nechápem prečo, no nejak sa mi to viac páči, ako nejaké tie konkrétne veci... *škrabe sa po hlave*(a to mal byť zmysluplný koment)
arigatou....
(Kira, 30. 1. 2009 17:18)nee-chan. je to krásný. krásně smutně temně reálný. když jsem s tebou ty dvě hodiny mluvila, připadla jsi mi jiná. veselá. díky tomuhle jsem to všechno konečně pochopila. doufám, že ti to aspoň pomohlo. dávej to sem a haž to co cítíš na papír. a když už nebudeš vědět jak dál.... ozvi se. vyměníme si svou temnotu a třeba ta má odpudí tu tvou a společně vytvoří trošku světla; jiskřičku naděje. drž se nee-chan....
...
(haru, 30. 1. 2009 13:27)nie nevadilo, takéto poviedky sú pre mňa to pravé orchové, ale len čas od času (predávkovanie vedie k utápaniu sa v depresiach do čoho netúžim zase spadnúť, keď už som sa z toho raz vyhrabala)...ale inak, teraz nič v zlom to ja len tak všeobecne, neviem či sa takéto kúsky dajú nazvať poviedkami...ono to sú skôr úvahy, aj keď niekedy aj s náznakom deja...no nič, ja len tak
.....
(akyra, 30. 1. 2009 13:10)
tak jsem neposlechla.Asi vím odkuť to jde,ale nesmí se tomu poddávat(já mám co říkat můj život je jedna velká deprese proto tíhnu k veselí)Nevadí ale nezlob se když se jim budu vyhíbat.Tak šťastný život
a pamatuj nejlepší obrana proti smutku:ÚTOK SMÍCHU
P.S.
(LuMiNy, 16. 8. 2012 22:47)