„Zvedej se, jdeme na dalšího.“

Kopl jsem do sebe sklenku whisky a s dlouhým povzdechem se zvedl ze židle. S hlavou prázdnou jako čistý nepopsaný papír jsem svého staršího a zkušenějšího kolegu následoval.

Co tady sakra dělám?

Zatímco jsme si v malé bílé místnosti nasazovali zelené pláště a drhli ruce mýdlem, sanitář nám podával informace o novém pacientovi. Muž přes padesát let, nižší společenská vrstva. Nalezen mrtvý před 26 hodinami ve společnosti několika dalších lidí a spousty lahví tvrdého alkoholu. Trpěl obezitou a pokročilou aterosklerózou. Ani já, ani Henry jsme nic neřekli, pouze jsme přikývli na souhlas.

„Tak, máte ho na stole, je to na vás, chlapi,“ pokrčil rameny mladý záchranář a v další vteřině byl pryč. Téměř toužebně jsem jej následoval pohledem a až Henryho ruka na mém rameni mě vrátila zpět do místnosti.

„Vybral sis to sám, kamaráde. Ještě dalších deset takových a bude to tvá denní rutina,“ řekl hlasem bez citu. Možná se mě snažil uklidnit. Já však klidný byl, samozřejmě až na téměř dvojnásobně zrychlený tep. To bylo normální. Byl jsem sice nováček a zatím jsem odpracoval sotva dvacet případů, ovšem to neznamená, že mě někdo musí chlácholit.

Jsem naprosto v pohodě. Takhle jsem to přece chtěl.

Henry se ušklíbl, což většinou znamenalo, že právě spolkl nějakou posměšnou poznámku na můj účet. Nebyl rád, že má za zadkem zelenáče (po prvních obzvlášť nepěkných případech jsem byl opravdu doslova zelený), on, patolog s letitými zkušenostmi.

„Neměj péči,“ opáčil jsem a pokusil jsem se mu bezstarostný úšklebek opětovat. „Ať je to za námi, chci stihnout oběd, než nám v kantýně zavřou.“ Silná slova, kterými jsem krmil především sám sebe. A co bylo nejlepší, fungovalo to.

Přešli jsme tedy ke dveřím vedle umyvadel a vstoupili do další místnosti, tentokrát větší. Ticho zde působilo až posvátným dojmem, stejně jako nepříjemně nasládlý puch, který na několik vteřin úplně ochromil můj čichový epitel. Mrtvole jsem věnoval jeden skromný pohled – vážně trpěl obezitou, břicho měl nafouklé jako utopenec – a spolu s Henrym jsme přešli ke skříni, kde byly uloženy rukavice.

Tohle už není člověk, není to muž, opakoval jsem si v hlavě, zatímco jsem připravoval na kovový stoleček všechny potřebné nástroje. Je to tělo. Prázdné tělo, které hodláme prozkoumat. Zvědavost, ta tě tady dohnala. Ať tedy žene dál. Podíváme se, co všechno se nám podaří v té nefungující skořápce najít.

Henry mezitím už přešel k mrtvole a počal ji ohledávat. Byl rychlý a precizní jako vždy, našel pár oděrek na vnitřní straně paže a pásovitou podlitinu nad kolenem. Nic, co by teoreticky mohlo přispět ke smrti. Šel jsem si sednout k počítači pár kroků od mrtvoly, abych nově zjištěné informace zaznamenal. Nyní bylo na Henrym se o toho chudáka postarat. Vykuchat ho. Na to jsem žaludek ani odvahu ještě neměl, přiznávám bez uzardění. Dokud tu byl někdo zkušenější, netřeba se do něčeho takového dobrovolně hrnout, no ne?

Zatímco jsem se soustředil na klávesnici, rozezněl se mi za zády zvuk pilky. Trhl jsem sebou a otočil se za Henrym. Sledoval mě s malým úsměvem – moc dobře věděl, jak ten zvuk nesnáším. Žádal jsem ho, aby mě předem varoval, on si však to potěšení nikdy neodepřel.

Poprvé jsem se na mrtvolu pozorně podíval. Měla už staženou kůži z lebky a přetáhnutou přes obličej, takže bylo najednou mnohem snazší jí čelit. Kdyby mi ji někdo ukázal na fotce, skoro bych přísahal, že je dočista z gumy.

„Zacpi si uši, křupane, bude to hvízdat,“ rýpl si Henry a já si neodpustil dětinské gesto a vyplázl na něj jazyk. Samozřejmě jsem ho neposlechl, ale otočil jsem se zpět k monitoru právě ve chvíli, kdy se zvuk pilky začal mísit se zvukem lámaných kostí. Vážně jsem doufal, že si časem i na tohle zvyknu.

Po chvíli, která se mi zdála jako věčnost, Henry pilku konečně vypnul a definitivně odložil. Vstal jsem tedy a šel si nasadit rukavice, bylo načase přiložit ruce k dílu. Zvedl jsem čtvercový kovový stoleček i s naším náčiním a přešel s ním k mrtvole, abych ho mohl postavit nad její nohy.

„Tak ukaž,“ nastavil jsem dlaně, aby mi do nich Henry mohl vložit mozek. Trochu z něj ještě kapala krev a potřísnila mi plášť, ale o to jsme se nestarali. Krvavé oblečení bylo opravdu naší nejmenší starostí.

Pokládal jsem mozek na stolek a vzal sprchu, abych ho trochu opláchl vodou, a Henry popadl skalpel. Věnoval mi jeden rychlý pohled a pak se s kamennou tváří sklonil k mrtvole. Když jsem ho poprvé viděl pitvat, byl jsem vyvedený z míry. Chápejte, miloval jsem kriminálky a fascinovala mě práce patologů. A přestože jsem tušil, že ve skutečnosti se věci budou mít trochu jinak, zaskočilo mě to. Henry tehdy přiložil skalpel nad hrudní kost a rozmáchl se. Nebyl to žádný pomalý řez až k podbřišku, to ani náhodou. Stačilo pět rychlých trhavých pohybů a tělo se rozevřelo jako tajemná kniha.

Teď Henry vzhledem k mužově obezitě musel použít víc síly než obvykle, ovšem byl stále tak rychlý a vyrovnaný, jak jsem si ho pamatoval z prvního setkání. Mrtvola měla pod kůží zhruba osmicentimetrovou vrstvu jasně žlutého, tuhého tuku.

„Tohle je tedy první rozumnej důvod se sbalit a jít do fitka,“ zabrblal Henry a ani jeden jsme se neubránili uchechtnutí. Černý humor se mnohdy zdál jako vysvobození z tohohle tichého a páchnoucího prostředí.

Henry popadl kleště a vrhl se na žebra. Já mezitím dlouhým tenkým nožem oddělil od hemisfér mozkový kmen a byl jsem ostražitý ke všemu, co by se zdálo být v nepořádku, ovšem nic jsem nenašel. Nakrájel jsem tedy mozek na několik plátků – a opět jsem se nemohl ubránit myšlenkám, že jsem právě rozkrájel něčí osobnost, vzpomínky, emoce – a odložil jej.

Trvalo pouhé další tři minuty, než byl Henry hotov. Pracoval rychle za doprovodu trhavých a mlaskavých zvuků, po loket zabořený v mrtvole, když vytahoval trávicí trubice i s jazykem na konci. Všechny orgány dutiny ústní, hrudní a břišní vytáhl natřikrát, většina k sobě byla vazivem připevněná. Jako vždy je nechal ležet v těle, abych si je pak mohl postupně brát. Jediná střeva zůstala téměř volně viset z těla ven. Těmi jsme se zabývat nehodlali.

„Fajn, jdu se umýt. Dělej svou práci,“ řekl Henry a stáhl si krvavé rukavice. Přikývl jsem na souhlas, už plně zabraný do dalších orgánů. Srdce se mi konečně úplně uklidnilo a bilo svou obvyklou rychlostí.

Nejprve jsem vzal plíce i s průdušnicí a opláchl je od krve, která stekla do kanálku u chodidel mrtvoly. I po opláchnutí zůstaly plíce téměř černé, ačkoli, jak stálo v záznamu, ten muž byl nekuřák. Toliko ke znečištěnému ovzduší, dámy a pánové.

Nůžkami jsem odstřihl chrupavčitou dýchací trubici a začal jsem nožem nařezávat plíce. Jakmile jsem se dostal k plicním sklípkům, po každém řezu jsem z plic vytlačil sraženou krev. Zaobíral jsem se jimi ještě chvíli, než jsem z nich odřízl kousek vzorku a hodil jej do kelímku s vodou. Zbytek plic jsem jedním hodem poslal zpět do těla.

Jako další přišla na řadu veliká hrouda bělavého vaziva. Nůžkami jsem blánu rozstříhal a vytáhl z osrdečníku na svět srdce.

„No jéje,“ ulevil jsem si, když jsem srdce musel vzít do obou dlaní. Normálně má tento orgán velikost pěsti jeho majitele, ovšem tohle bylo téměř dvakrát tak velké. U nás se tomu říkalo býčí srdce.

„Cos to tam našel?“ ozval se za mnou Henry, jehož ruce zaváněly desinfekcí. V pitevně mi tenhle jindy smrad připadal jako kolínská.

Podstrčil jsem mu srdce pod nos a on jen uznale přikývl. Zkuste si vyvést z míry někoho, jako je on. „Srdce zbytnělo, jakmile koronární tepny přestávaly přinášet dostatek krve,“ vyslovil jsem nahlas svou myšlenku a Henry cosi zabručel na souhlas. Tentokrát si sedl k počítači on a všechno zaznamenával. Nožem jsem srdce nařízl tak, abych viděl do všech čtyř místností. Bylo lehce zjizvené a když jsem se dostal k tepnám a začal je nůžkami stříhat na malé kousky, byla ateroskleróza krásně vidět. Takto se příčina smrti zdála být naprosto jasná. Už-už jsem se chtěl znovu vyslovit, ovšem Henry kývl hlavou k tělu.

„Říkám ti, přestaň být tak ukvapený. Jen si hezky všecko prohlídni. Člověk by řek, že po pár mrtvolách bys to mohl vzít na vědomí.“

Nic jsem na to neřekl, Henry se opět vrátil ke své mizerné náladě. Takový byl vždycky minimálně půlhodinu po vykonání téhle práce. Nemělo smysl se mu snažit vysvětlit, že jsem si žádný definitivní závěr ještě neudělal, ten chlap byl po každém vykuchání nějakého chudáka jako ženská v přechodu. Neměl jsem mu to za zlé.

Odňal jsem další vzorek a zbytek vrátil do těla. Mou pozornost v dutině upoutalo cosi obrovského. Rázem jsem pochopil, na co Henry narážel.

Vzal jsem nůž a oddělil ostatní orgány trávicí soustavy od šedohnědých jater. Ty jsem s mírným zasupěním zvedl a přenesl na stolek, kde jsem si je nejdřív musel prohlédnout. Srdce toho chlapa bylo sice velké, ale jeho játra byla přímo monstrózní. Koukl jsem na Henryho, který seděl na židli natočený ke mně, ale ten jen pokrčil rameny.

„Tohle jsem ještě neviděl,“ přiznal jsem a se zvědavostí mi podobnou jsem játra příčně nařízl.

„Taky jsi na stole ještě neměl takovýho ochlastu. Ještě teď jde ten alkohol cítit, je tím zevnitř úplně načuchlý.“

Játra byla silně překrvená a na několika místech zevnitř popraskaná. Náhodnými řezy jsem je prohlížel, až jsem konečně narazil na světlou, poněkud tvrdší skvrnu. Další vzorek do kelímku.

Takhle to šlo se všemi orgány. V žaludku se našlo větší množství napůl sražené, husté krve, slinivka byla, stejně jako játra, překrvená. Po odebrání kousků ze všech orgánů jsem ještě strčil ruku mrtvole do podbřišku, abych zjistil, že i močový měchýř je mírně zbytnělý. Se suchem v ústech jsem přešel v hlavě, stáhl kůži zpět a prohlédl oči a dutinu ústní. Vidět obličej mrtvých mi stále bylo mírně řečeno nepříjemné.

Uplynula necelá hodina.

„Alkohol ho úplně dorazil,“ konstatoval jsem a opláchl si rukavice od krve. S tím Henry nemohl nesouhlasit.

„Dobrá práce.“ Zvedl se ze židle, zřejmě už v trochu lepší náladě. „Hoď mu to tam zpátky a zajdeme si na oběd, zbytek doděláme potom.“

„Vážně doufám, že nám naservírují nějaký syrový, ještě krvavý biftek,“ ušklíbl jsem se, načež po mě kolega střelil pobaveným pohledem.

„Hlavně že neztrácíš smysl pro humor, krasavče. Jdi si radši dát panáka.“

Musel si všimnout, že se mi opět lehce třesou ruce. Uposlechl jsem ho a pitevnu jsem urychleně opustil. Během orgánové pitvy jsem byl vždy v naprostém pořádku. Řezat do kusu masa, to dělá každá hospodyňka. Když v rukou držíte žaludek, snadno zapomenete, že patřil živé lidské bytosti. Co vám nedá spát, jsou obličeje. Ty nelze jen tak vymazat z paměti. Obzvlášť, když se o to usilovně snažíte. Stačí mi zavřít oči a vidím je – popelavé obličeje s šedými pootevřenými ústy. Jejich víčka jsou většinou mírně pootevřená a jejich oči vypadají v silném světle na sále jako prázdné, blyštící se diamanty, které vás pozorují, ať už se pohnete jakkoli...

Po řádném umytí rukou a sundání špinavého pláště jsem si sedl ke stolku vedle umyvadel. Pohled mi padl na Henryho láhev whisky. Ještě donedávna jsem se považoval za dokonalého abstinenta, avšak po několika odpracovaných směnách jsem zjistil, že takhle to dál přece jen nepůjde. Nalil jsem si, přesně jak mi Henry doporučil.

Tohle bude další probděná noc, pomyslel jsem si s mužovým obličejem čerstvě vyrytým do paměti. Nebyl však prostor svých minulých rozhodnutí litovat. Tohle byla práce, ze které nešlo utéct, protože by vás stejně pronásledovala dál. Jakmile jednou bláznivě upíšete svou duši, už ji zpět nikdy nedostanete.

Přece jen, psychologové a patologové jsou ti největší blázni.

 Opravdu se všem omlouvám za svou nepřítomnost. Zrovna teď se mi všechno neskutečně sype na hlavu (vlastně je to tak už zhruba od října, ale teď je to extrém), maturanti určitě znají.

Tento týden jsme konečně byli na pitvě, jak už nám učitelka biologie slibovala od prváku. Řeknu vám, bylo to něco úžasného, fascinujícího. Měla jsem nejprve žaludek jako na vodě, ale po překonání prvotního šoku (bože, vždyť tam ležela mrtvola, pravá mrtvola, a oni se ji chystají přímo před mýma očima rozpitvat) to byla vážně paráda. Bylo nás tam asi patnáct a občas jsem se za ty děcka styděla, když začali vydávat šokované skřeky a výkřiky, ale jen jedna z nás musela odejít, což je slušné.

Držte mi palce, ať někdy budu moct dělat tuhle práci :) strašně moc se chci dostat na medicínu, ale práce s lidmi zároveň není nic pro mě, takže v budoucnu je pro mě patologie vhodnou volbou.

Pokud někdy budete mít možnost jít se podívat na pitvu, rozhodně neváhejte, je to celkem zážitek *_*