Prisoner

Kap... Kap... Kap...

Někde v dáli kapala voda. Kde přesně, to netušil. V jednu chvíli mu onen na nervy jdoucí zvuk drásal uši, podruhé jej úplně ztrácel.

Kap... Kap... Kap...

Za tu dobu už úplně ztratil pojem o čase. Nevěděl, jak dlouho zde pobývá, to mu ovšem nebránilo v proklínání každičké vteřiny, strávené na tomto místě. Byl si téměř jistý, že peklo by pro něj bylo příjemnějším osudem.

Seděl opřený o stěnu naproti mřížím, skrz které viděl na velice matně osvětlenou chodbu i protější, sousední, prázdnou celu. Nohy i ruce měl volně rozhozené, hlavu pokleslou k rameni a ani se nesnažil odehnat páreček krys, který mu neodbytně ohlodával už tak dost potrhané, volné kalhoty, stejně tak na tom bylo i kdysi bílé triko. Na ta malá zvířátka si už dávno zvykl, věděl, že je sem přivábil puch linoucí se z kýblu určeném na výměšky v rohu malé čtvercové místnosti. Netušil, jestli je den nebo noc, žádná z cel neměla jediné okno, jedinou škvíru, kudy by mohlo dovnitř proudit světlo. Jeho kdysi čistá, bílá pleť byla plná nahnědlých skvrn, už od pohledu působila nemocně. Na čele a kolem očí se mu vytvořila spousta vrásek, kvůli kterým vypadal na svých pětatřicet hodně staře, a lícní kosti mu vystupovaly, stejně jako žebra. Byl velice pohublý, přestože dostával najíst třikrát denně. Většinou se pořádně najedl, ale jakmile sse jídlo dostalo do žaludku, trávicí orgán se odmítavě obrátil naruby a veškeré živiny znovu spatřily šero cely. Jeho dlouhé, mastné, potem a špínou slepené vlasy mu rámovaly obličej a zapadlýma, bledě modrýma očima apaticky těkal po místnůstce. Důvěrně a nazpaměť znal každé její zákoutí, každou studenou kachli. Neměl nic, jen krysy, kýbl s odporným obsahem, rozvrzanou postel s tenkou matrací a své myšlenky a vzpomínky. Jen nerad vzpomínal na rodinu, na manželku s dvěma dětmi, které kdysi měl. Vlastně kvůli nim se ocitl právě zde. Někdo je zabil, nejspíš někdo hodně významný, protože když na něj ukázal prstem jako na vraha, ihned se bez jakýchkoli důkazů ocitl na doživotí za mřížemi. Zpočátku byl za to dokonce i rád; nepopravili ho a navíc, po jejich smrti neměl žádný důvod dál vést normální spořádaný život. Jaký hlupák byl... Co by teď dal za to, aby mohl spatřit světlo světa?

Avšak nehodlal zde zůstávat déle. Nevydržel by to, byl oficiálně na pokraji svých sil. Posmívali se mu, že bude sedět v téhle špíně až do smrti- a její čas se kvapem blížil.

Když se mu krysí zoubky zaryly do masa na stehně, vzmohl se a rukou je odehnal pryč. Nebolelo ho to, jen mu z té představy začínalo být zase špatně. Věděl, že za chvíli přilezou znovu, ale chlácholil se pomyšlením, že už brzy se jich zbaví a ti malí tvorečkové budou mít konečně jednou pořádnou potravu. Zbývalo už jen počkat...

A nemusel čekat dlouho. Za těch nekonečně mnoho měsíců se naučil šetřit každou myšlenkou a ty dvě hodiny, než se chodbou ozvaly těžké kroky, mu připadaly nesmírně krátké. S neuvěřitelným klidem pozoroval přivřenýma očima pomalu se rozpínající stín, který se plazil po podlaze, dokud se nezměnil v mohutnou postavu, tlačící před sebou vozík s mísami. Muž měl na sobě černé triko bez rukávů odhalující svalnatá ramena pokryta nesčetným tetováním a kalhoty tmavé neidentifikovatelné barvy. I v matném světle se jeho holá lebka leskla kapičkami potu, což mu však na zlověstném vzhledu nijak neubralo; spíše naopak.

Jakmile vězni z ostatních cel zmerčili drkotající kolečka vozíku na nerovném povrchu chodby, s hladovými pohledy se vrhli k mřížím a očekávali svůj příděl jídla. On jediný však zůstal sedět na místě ignoruje svůj prázdný hlasitý žaludek.

Mužova malá očka, usazená blízko sebe, si prohlédla toho netečného ztroskotance a pobaveně se zaleskla. Nebyly s ním žádné problémy, nikdy neprotestoval ani se nevzpouzel. Jinými slovy, nebyla s ním žádná sranda. Někteří jedinci byli mnohem hloupější a často si pouštěli pusu na špacír- byla pak zábava pozorovat, jak se jejich těla svíjí v agónii bolestí pod ranami holí či biče.

Zastavil u jeho cely, natáhl se po jedné z mís s kusem páchnoucího kuřete a jakousi břečkou okrové barvy, druhou rukou zašmátral po svazku klíčů, připevněných velkou karabinou  k zadnímu poutku kalhot, a odemkl s jedním z nich dveře cely. Položil mísu na zem i s vidličkou a nožem, jak nazývali dva ubohé kusy pomačkaného kovu, a máchnutím ruky zahnal na útěk krysy, které se k misce okamžitě vrhly se zvědavě vztyčenými vousky.

„Pokus se tentokrát nepoblít!“ zahřměl hlasitě, „Murphymu se to už nechce čistit!“ Z ostatních cel se jako na povel ozval štěkavý škodolibý smích, ale vězeň nijak nereagoval. Jeho poznámku s přehledem ignoroval a veškerou svou pozornost věnoval matnému příboru.

„Vy tam, zavřete klapačky!“ křikl hromotluk podrážděně, když mu po pár minutách začal ten chechot lézt na nervy. Znovu celu zamknul, důležitě klíči zachrastil a i s vozíkem pokračoval dál.

Jak rád by to udělal hned teď! Vidlička a nůž se nyní staly středem jeho vesmíru, miska s „jídlem“ jako by neexistovala a byla vydána napospas malým hladovým hlodavcům. On jídlo nepotřeboval, už ne. Musel jen ještě chvíli vyčkat. Byl trpělivý už velice dlouho než konečně dospěl k nějakému rozhodnutí, dalších pár minut ho přece nezabije…

Nad touhle myšlenkou mu nepatrně zacukaly koutky. Ne, opravdu ho ta chvíle nezabije, ovšem když k jeho uším dolehl bolestný skřek, i ten poloviční úsměv mu povadl. Jak se zdálo, další výtržník měl tu čest seznámit se s neobyčejně tvrdou podrážkou mužových vojenských bot. Co věděl, tak posledně jediným šikovným dupnutím rozdrtil všechny prsty na ruce chlápkovi, který se možná až příliš zajímal o jeho klíče. Jindy by byl zvědavý, co se stalo tentokrát, ovšem teď mu to nebylo zrovna vhod.

Naštěstí bylo vše rychle vyřešeno. Chudák ještě stačil vypustit z úst pár silných slov než jeho hlas po tupé ráně utichl. Chvíli na to k jeho radosti prošel hromotluk zpět kolem jeho cely i s prázdným vozíkem a o poznání spokojenějším výrazem ve tváři.

Jakmile jeho stín i ozvěna kroků zmizely, jako by z něj všechno opadlo. Neslyšel, nevnímal, necítil. Viděl pouze a jen nástroj určený k jeho osvobození. Tělo se samovolně pohnulo a začalo se po čtyřech sunout až k míse. Jí samotné se však ani nedotkl a přenechal ji krysám; místo toho téměř s posvátnou úctou roztřeseně natáhl ruku a popadl příbor. Stejnými pohyby se vrátil zpátky do nejtmavšího koutu, pokrčil nohy v kolenou a světlýma očima přejížděl po obou předmětech složených ve svém klíně. Jediné, čeho se v tuhle chvíli obával, byl návrat toho chlápka. Za každého vězně zde dostávali ti nahoře zaplaceno a pokud některý z nich natáhl bačkory jinak než hlady, nedočkali se prémie.

Na nic nečekal a natočil svou levou ruku dlaní vzhůru snaže se dýchat trochu klidněji. Na jeho bledé kůži nápadně vystupoval svazek modrých a modrofialových žil. Po minutě upřeného zírání měl pocit, že vidí, jak se jimi prohání jeho vlastní krev, že ji slyší, že ji cítí. Rozhodl se to déle neprotahovat a tyto fiktivní pocity vyměnit za pravé.

Jako první pozvedl nůž, kterým sotva kdy dokázal ukrájet zvířecí maso. S otupělými smysly jej pečlivě přiložil k zápěstí a zkusmo se řízl. Jak čekal, žádný zázrak se nekonal, jeho kůže dostala jen načervenalý nádech. I přesto se mu však po těle rozlilo zvláštní teplo a jeho dech se opět zrychlil. Byl to úžasný vzrušující pocit, který jej nutil pokračovat, přestože se tělo zjevně bránilo. Nevědomky nechal na svou tvář vklouznout blažený úsměv a znovu nožem trhl, tentokrát prudčeji.  Kůže zůstala nepoškozená, jen podrážděná. Po čele mu stekla kapička potu, jak se jeho tělesná teplota zase o něco málo zvýšila. Takhle se v životě necítil.

Pořádně zatlačil- a na světě se objevila trhlinka. Byla malá a pár vteřin trvalo, než se vůbec ukázala krev, která se ani neobtěžovala vytéci ven, ale nesmírně ho to potěšilo. Už jen chvíli… Konečně, konečně se cítil právoplatným majitelem svého těla, pánem svého osudu. Může svůj život ukončit tady a teď a nikdo mu v tom nezabrání. Tak dlouho byl v tomhle těle vězněn a ono je přitom tak hrozivě křehké…

Jakmile se prvních pár větších kapek vsáklo do jeho trika a zbarvilo jej dohněda, třesoucí se rukou nůž odhodil a uchopil vidličku se čtyřmi hroty. Krvácející rána ho začínala pálit a kůže okolo svědit, ale bolesti se nebál. Byl až příliš opojen představou konce svého utrpení.

Naposledy se zaposlouchal do hlasů z vedlejších cel- jen samé nadávky. Nebyl jako ti ubožáci vedle, je by nikdy nenapadlo udělat něco podobného. Až příliš lpěli na svých životech, ač nebyly nejpříjemnější. Věděl, co jsou zač- blázni.

Pevně objal prsty tělo vidličky, namířil a se semknutými víčky bodl. Slabě zaúpěl bolestí- trefa, pěkně hluboko. Trhnutím ji vytáhl, až na dvou hrotech zůstaly malé kousky teplého masa, a znovu bodl stejnou silou, tentokrát na bolest připravený. Jeho hlavní cíl byl protrhnut; nechal obě ruce klesnout zpět do klína, kde jej krev nepřetržitě se valící z rány hřála.

,A je to,´ pomyslel si spokojeně, ,nebylo to tak zlé…´ Jeho bolestí zkřivený obličej se pomalu uvolňoval, stejně jako napjaté svalstvo po celém jeho těle. Opřel si hlavu o stěnu za sebou a zavřel oči. Víc už vidět nepotřeboval, tohle mu stačilo. Přesně takhle si to představoval, jen netušil, že ho muka přejdou tak rychle. Měl za to, že samovrazi trpí nepředstavitelně dlouho právě pro své kacířské rozhodnutí, ale zdálo se, že to byly jen obyčejné zastrašující žvásty.

Napadlo ho, jestli by se mohl ještě jednou setkat se svou milovanou rodinkou. Jak rád by svou manželku naposledy objal, políbil na čelo, pohladil po jejích lesklých, kaštanově hnědých vlasech. Vzpomněl si také, že svému desetiletému synkovi slíbil, že ho naučí rybaření. Chudák chlapec byl štěstím bez sebe, když se o tom poprvé zmínil. Ta radost v jeho světle modrých očích, které po něm zdědil, ten nadšený úsměv v jeho dětské tvářičce… A co teprve jejich roční rozkošná dcerunka, se kterou se chlubil kdejakému kolemjdoucímu…

Neslyšně si povzdechl, neměl už ale sílu ani na pozvednutí očních víček. Jeho tělo ztěžklo a hlava se mu sesunula  na stranu k vedlejší stěně. Nemohl pořádně uvěřit tomu, že opravdu umírá tak poklidně a bezbolestně, ale po chvíli už nebyl schopen na to myslet. Nemohl myslet na nic, byl pryč.

Konečně se osvobodil, přestal být vězněn. Jak v této pochmurné páchnoucí cele, tak ve svém vlastním nenáviděném těle. Byl doopravdy spokojený.

Jednou k tomu dojít muselo…

Tak se po měsíci znovu ozývám... Je mi líto, že jsem nepřišla s něčím lepším, ale prostě se k tomu nedokážu dokopat. Jako by mě psaní přestalo bavit. No, každopádně to tak bylo i minulý školní rok, může za to neuvěřitelně vyčerpávající školní ústav, takže o Vánočních prázdninách bych se snad rozjet mohla xD Zatím sayonara na další měsíc!

Kagome-chan

P.S.: Chtěla jsem se zde zaměřit hlavně na popis, ale pak z toho tak trochu sešlo...Asi je to vidět, heh...-_--"