Šílenství
Šílenství
,,Ayu, no tak, počkej na mě!“ zvolala zadýchaně drobná devítiletá dívenka a zastavila se i s velkým kufrem v druhém mezipatře.
,,Pohni si, babička na nás čeká!“ zaslechla odpověď z patra nad sebou.
,Kráva blbá,´ ulevila si v duchu a s tichým heknutím vynesla svůj náklad na druhý schod, kde opět zastavila a vydýchávala se.
,,Ayu, já to sama nezvládnu!“ křikla plačtivě a prosila tím svou o dva roky starší sestřenici o pomoc. Po chvíli opravdu zaslechla kroky mířící k ní.
,,To máš z toho, že si s sebou bereš všechny své hračky, Michelle. Jedeme tady jen na tři dny, ne na měsíc,“ seběhla Ayumi schody až k Michelle, otráveně popadla její kufr a začala jej s nevelkými obtížemi vléct po schodech zpátky nahoru.
,,Doufám, že si se mnou budeš hrát,“ vypálila po ní Michelle namísto poděkování a její roztomilý obličej posetý pihami se zkrabatil. Doma se na ni tolik těšila a sotva ji vidí, nejraději by jela zpátky za mamkou. Ne že by svou sestřenici neměla ráda; i když většinu času spolu trávily hádkami, vzhlížela k ní. Líbilo se jí, že kamkoli spolu šly, ostatní je měli za sestry. Vzhledově si byly velmi podobné- obě dvě měly dlouhé blond vlasy a modré oči, přestože se ty Michelle začínaly barvit spíše dozelena. Nebýt toho, že Ayumi byla asi o hlavu vyšší a neměla pihy, mohly se s klidným svědomím vydávat za dvojčata.
,Ale co, tak si budu hrát s babičkou,´ pomyslela si a opět se rozzářila. Jak se na ni těšila! Pokaždé měla ve spíži schovanou horu sladkostí, kterou mohla sníst. A nabručené Ayumi nenechá nic!
S novým elánem vyběhla zbývající dvě patra až nahoru, kde se smíchem padla postarší ženě s laskavým obličejem do náruče. Ayumi seděla u dveří na Michelliném kufru a jen protočila oči v sloup.
***
,,Bábí, Ayumi si se mnou nechce hrát!“ ozvalo se z ložnice malého, dvoupokojového bytu a o chvíli později si to Michelle rozzuřeně štrádovala do kuchyně, kde babička právě vařila oběd.
,,Copak se děje?“ zeptala se, vytáhla z hrnce vařečku a pohladila ji po vláscích. Nebyly tu ani dvě hodiny a už se mladší dívce něco nelíbilo.
,,Ayumi si se mnou nechce hrát, pořád jen čte!“ vznesla Michelle obvinění a čekala s rukama založenýma na prsou. Žena si jen povzdychla a chlácholivě se na ni usmála.
,,Tak ji nech. Ať si čte, je to přece velká holka.“
,,Ale já se nudím, chci si hrát! Tohle dělá pořád, nikdy si se mnou nehraje…“
,,Tak si zahrajeme my dvě, co ty na to?“ nabídla se babička a lehce cvrnkla Michelle do nosu. Dívka našpulila rty a usilovně přemýšlela. Z babiččiny reakce byla poněkud zklamaná, čekala, že Ayumi přinutí, aby si s ní hrála, ale…
,,Tak jo!“ souhlasila nadšeně a běžela do ložnice pro balíček karet, přičemž neopomněla na starší dívku vypláznout jazyk.
Zatímco ty dvě si hrály v kuchyni, Ayumi seděla na valendě v ložnici s knížkou v klíně. Očima hltala černá písmenka smyslně poskládaná do vět, které tvořily neskutečný příběh. Jen žasla nad tím, jak může být někdo schopen něco takového sepsat.
Občas, když už se naplno vžila do příběhu, ji ze čtení vytrhl Michellin vysoký dětský smích. V těch chvílích ji popadla chuť omlátil jí knihu o hlavu, ale ovládala se. Sama nechápala, proč s touhle návštěvou, tímhle pobytem souhlasila.
,Asi jsem se zbláznila,´ pomyslela si s kroucením hlavou a otočila lehce zažloutlou stránku knihy. Ayumi nebyla úplně normální, jedenáctiletá dívka. Na svůj věk spíše četla než chodila ven s kamarády, ale nikdo se tím samozřejmě nezabýval. Jednou z ní něco bude, je to studijní typ, jak s oblibou říkávala její milovaná teta. Tomu ale Ayumi nevěřila. Věděla, že je s ní něco v nepořádku. Její spolužačky chodily s kabelkami a rády se parádily, měly v oblibě růžovou…Ona ráda kreslila. Nebyla to kdovíjaká umělecká díla, ale přesto se od kreseb ostatních dětí něčím lišila. Přece jen, ne každé sotva náctileté dítě kreslí budovy nahánějící husí kůži, popřípadě hřbitovy.
,,Ayumi, pojď na oběd!“ Ze čtení ji přerušil babiččin hlas. Ayu si ani nevšimla, kdy že si přestaly hrát.
,,Už jdu!“ zvolala, zaklapla knihu a dala ji na skříň, aby na ni její sestřenice nedosáhla. Když zasedala ke stolu, malá Michelle ji nezapomněla kopnout do holeně. Možná za to, že si s ní nehrála, možná proto, aby si ulevila. Ayumi to však neignorovala a tím se strhla nová hádka.
***
Krátce po obědě, kdy Ayumi knihu dočetla, se podvolila Michellinému neustálému naléhání. Sedla na postel vedle ní, s mírným znechucením popadla blonďatou plastovou panenku a napodobovala Michelle- prostřednictvím hračky si s ní povídala a mladší dívka byla konečně spokojená.
Stará žena si užívala zaslouženou chvíli klidu. Seděla v křesle v obývacím pokoji a s očividným nezájmem sledovala v televizi jakousi novou telenovelu.
,,Kde jsou ty časy, kdy jsem byla nadšená z Esmeraldy,“ povzdychla si a zaposlouchala se. Se zaúpěním zjistila, že se opět začíná schylovat k hádce a zvedla se. Byla na to přepravená. Z malého stolku sebrala klíče od bytu své sousedky. Jela i s dospělou dcerou do lázní- jak jim to záviděla!- a poprosila ji o krmení svého netradičního domácího mazlíčka.
V plyšových papučích se došourala do ložnice, kde Michelle právě vytrhla barbínu Ayumi z ruky, a zachrastila klíči.
,,Holky, nechcete se podívat na zvířátko?“ lákala s úsměvem doufajíc, že je to na chvíli usmíří. Michelle okamžitě zbystřila, i Ayumi k ní zvědavě zvedla oči.
,,Jaké zvířátko? Chceme! Viď, Ayu?“ zatahala sestřenici prosebně za rukáv a oslovená jen souhlasně přikývla.
,,Vedle v bytě je burunduk.“ Děvčata se zarazila uprostřed pohybu a nechápavě na babičku zamžourala očima.
,,Cože tam je?“ podivila se Ayumi s obočím málem v půli čela. Nic podobného v životě neslyšela.
,,Uvidíte,“ prohlásila babička tajemně a vedla je ke vchodovým dveřím. Otevřela je, počkala, až kolem ní projdou a sama šla za nimi.
,,Je hned tady,“ ukázala vrásčitou rukou na dveře naproti a Michelle se k nim ihned nahrnula.
,,Burunduk, burunduk, burunduk!“ pozpěvovala si rozjařeně a babička ji musela tišit.
,,Musíte opatrně, aby neutekl,“ poučila je, otočila klíčem v zámku a pomaloučku otevřela dveře. Jakmile i s děvčaty vklouzla dovnitř, rychle za sebou zavřela.
,,Jééé!“ vypískla Michelle nadšeně a prstem ukázala na malou pruhovanou veverku, která před nimi ostražitě seděla na koberci.
,,Tiše, vyleká se. Ještě vás nezná,“ nabádala ji žena a sama postoupila kupředu. ,,Ahoj, Jaspere, pamatuješ se na mně?“ Odpovědí jí byl Jasperův zběsilý úprk do kuchyně.
,,Nezná tě, babi,“ okomentovala to Michelle se zadostiučiním a babička se tomu jen zasmála.
,,Můžu vás tu s ním nechat, ať se seznámíte?“ Z toho byla Michelle jako u vytržení.
,,Jo, babi! Prosím, nech nás tady, budeme hodné!“
,,Ale slíbíte mi, že se nebudete hádat.“ Ayumi s Michelle se na sebe koukly a pak s úsměvem přikývly.
,,Nebudeme!“ Babička tedy spokojeně vydechla a než odešla, vtiskla Ayumi do rukou klíče se slovy: ,,Až půjdete zpátky, zamkněte tu. A opatrně, aby Jasper neutekl.“
***
Jak se ukázalo, malý Jasper měl kromě klece ještě další pelíšek- prostornou keramickou mísu, ve které klidně ležel stočený do klubíčka. Odpočinek mu však dopřán nebyl, Michelle kdyby mohla, jistě by ho vzala do kapsy a tajně odnesla k sobě domů.
,,Ayumi, koukni, honem!“ zavýskla, snažíc se přilákat pozornost své sestřenice. Ayumi ihned přiběhla do obýváku a s úsměvem sledovala, jak Jasper sedí Michelle pokojně na rameni a v malých tlapkách drží velkou jahodu, ze které po kouskách uždibuje.
,,Už jste se skamarádili,“ konstatovala se stopou závisti v hlase, ale byla ráda, že si Michelle našla novou zábavu na hraní. Šla si tedy sednout zpátky do kuchyně, kde zkoumala výhled z okna.
,,Ne, počkej!“ zaslechla Michellin výkřik, ale nevěnovala mu přílišnou pozornost. Jasně že to zvíře u ní dlouho nevydrží, pomyslela si a raději sledovala projíždějící auta. Nechtěla se k tomu rozkošnému zvířátku ani na krok přiblížit. Bála se. Ne Jaspera, ale svých chutí. Jednou jí vylezl na rameno, protože držela v ruce jahodu. Smála se, ale jakmile pohlédla do jeho černých očí, které vypadaly jako perličky, jen matně si uvědomovala, má chuť k němu vztáhnout ruce,, uvěznit jeho tělíčko v železném objetí a pak-
,,Ayu! Ayu, honem! Utíká do kuchyně, chyť mi ho!“ Oslovená jen protočila oči v sloup. Nechtěla se k němu přiblížit, natož se ho dotýkat, ale jak znala Michelle, okamžitě jí ho vytrhne z rukou- lakomec jeden malý- takže v tom velký problém neviděla. Zvedla se ze židle a běžela k otevřeným dveřím po levé straně, vedoucí do obýváku. Udělala však jen pár rychlých kroků. Ani nevěděla, jak a co se vlastně stalo. Jasper vyběhl ze zatáčky, netušíc, že jsou to jeho poslední krůčky.
Jeho jemná kostra s hlasitým křupnutím povolila pod obrovským tlakem Ayuminy nohy.
V tu chvíli jako by se pro Ayumi přestal točit svět. Čas neběžel, nic nebylo tak, jak by mělo být. Dívka si stačila uvědomit, co to udělala.
Zabila.
A líbilo se jí to.
,,Ayumi, chytla jsi ho?“ Michelle vešla do kuchyně a s nadějí pohlédla sestřenici do očí. Malé kaluže krve pod Ayuminou nohou si prozatím nevšimla.
,,Jo, chytla,“ přisvědčila a mile se na Michelle usmála. Ta překvapeně zamrkala.
,,A kde je?“
,,Hned tady,“ řekla Ayumi s klidem a pomalu zvedla nohu, aby si Michelle mohla prohlédnout, co z malého Jaspera zbylo. S tichou radostí v srdci se dívala, jak se dívence rozšiřují panenky zděšením a jak si rukama zakrývá obličej, aby se na mrtvolku nemusela dívat. Dříve však, než Michelle stačila vykřiknout zděšením, povalila ji Ayumi na zem a obkročmo si na ni sedla. Nemohla si dovolit, aby začala křičet. Vyděšený křik by jistě přivolal babičku- to dopustit nemohla, prostě nemohla.
,,Promiň, Mi,“ pousmála se naoko lítostivě a přiložila jí ruce ke krku. Michelle se bránila, v šoku však ze sebe nemohla vydat ani hlásku, a oproti Ayumi byla slabá. Dívka dál neváhala a s vytřeštěnýma očima, v nichž se odráželo šílenství, zatlačila palci na Michelliné hrdlo. Nahmatala místo nad klíčními kostmi a zmáčkla. Se zrychleným dechem sledovala, jak sebou Michelle začíná cukat a lapat po dechu, ale nebylo jí to co platné. Po dvaceti vteřinách ležela na zemi klidně, se zapadlým jazykem a tichým srdcem, které už dočista bít přestalo.
,,No vidíš, jaký je tu klid…Už se nemusíme hádat,“ zašeptala Ayumi a nechala ji být tak. Pak se sklonila k mrtvolce burunduka a se vší opatrností ji vzala do rukou, jakoby ho chtěla pochovat. Konečně…Konečně ta touha zmizela. Byla spokojená. Přešla k oknu, strhla z něj síťku, která tam byla právě kvůli Jasperovi a otevřela okno.
,,Sbohem, Jaspere,“ zašveholila, políbila na čumáček a v další vteřině už Jasper letěl volným pádem dolů na zem. Ayumi se ještě chvíli kochala tím pohledem, přestože až dolů nedohlédla, pak se otočila ke své sestřenici.
,,Sbohem, Michelle,“ usmála se na ni, z kuchyně vzala velký porcovaní nůž, popadla klíče a vyšla z bytu na chodbu. Samozřejmě za sebou neopomněla zamknout, jak ji nabádala její milovaná babička…
***
,,To už jste zpátky?“ podivila se žena, když se v kuchyni vedle ní objevila její vnučka. Ať se dívala, jak chtěla, tu druhou nikde neviděla a kupodivu ani neslyšela. ,,A kde je Michelle? Ještě s Jasperem?“
,,Jo, je s ním,“ přitakala Ayumi a s rukama za zády se usmívala. Její babička byla na svůj věk celkem živá. Doteď jí to nevadilo.
,,Nemůžeš ji nechávat samotnou v cizím bytě!“ zhrozila se babička, nechala nádobí nádobím, a pomalu prošla kolem Ayumi, aby Michelle ohlídala. Když se v chodbě s hekáním skláněla pro boty, neviděla, že Ayumi stojí za ní, s rukou napřaženou a prsty ovinutými kolem rukojeti nože.
,,Sbohem, babi.“
S o dva roky mladší sestřenicí jsme celkem často jezdívaly k babičce. Neustále jsme se hádaly, i kvůli každé prkotině. Naposledy jsme u ní byly před dvěmi lety na tři dny. Babička, aby nás na chvíli umlčela, nás poslala do prázdného bytu své sousedky, která měla doma krásného burunduka- jméno si bohužel nepamatuju. Jak ten měl rád jahody! Teď už tam není...Asi utekl, ale, když jsme tam byly my, já ho málem zašlápla...
Teď už víte, kde jsem pobrala inspiraci :) Snad se vám povídka líbila..Kagome-chan
Komentáře
Přehled komentářů
tak tohle bylo fakt drsný, ja normálně nemám slov, ale je to fakt hustý, ještěže je to jen povídka :-D
nee-chan....
(Kira, 14. 4. 2009 21:59).... to byl mazec. arigatou gozaimasu. krásná povídka :)
Tady máš komentík
(Katty (usuratonkachï), 14. 4. 2009 18:36)No řeknu ti fakt síla. Moc se mi to líbilo. Opravdu zajímavá představa jedenáctileté hočičky která zabije svou sestřenici, babičku a ještě veverkuXD Opravdu pěkně napsané že si to člověk může během čtení i představit a ne že příběh poletuje ze strany na stranu a ty po přečtění nevíš o čem si vlatně četla. Opravdu moc pěkné.
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 14. 4. 2009 17:38)
Masakr... hh. Ale bylo to zajímavé čtení. =)
(Masakr nemyslím jako masakr ale jako masakr =D moc z toho chytrá nejsi viď? To neřeš)
Super
(Memphis, 14. 4. 2009 16:20)Takže asi tu chceš Komment co? No tak ti povím že to není pro každého. Opravdu doufám že to je "jen" povídka. Moc dobře se to čte. A ještě líp se to představuje. Moje temná strana je v euforii.
...
(Ookami no Aoi, 14. 4. 2009 13:46)Chladnokrevná Kagome jako vždy, je to dobrá povídka, která nám říká že se s tebou nemáme pouštět do konfliktů xD
.........
(akyra, 14. 4. 2009 13:21)teda Kagome ještě se tě budou bál ale pěkné fakticky že jo
wow
(Arlen, 1. 5. 2009 21:39)