Těžké kapky podzimního deště se snášely z oblohy pokryté šedivými mračny a spojovaly tak nebe se zemí. Říká se, že déšť dokáže z lidí smýt veškeré negativní emoce a pochybnosti. Že dokáže zahnat smutek a přinést jakýsi pocit neskonalé volnosti.
Nechala svůj deštník spadnout na zem a celá se tak vystavila všem kapkám vody. Čekala. Čekala, až déšť splní svůj účel. Jedna minuta, dvě minuty, tři, čtyři... a nic se nedělo. V srdci stále cítila tu otupělou bolest, jakoby jej někdo sevřel v dlani a po dlouhou dobu drtil v ocelovém stisku. Chtěla dát průchod všem emocím, které se v ní za pouhé dva dny nashromáždily. Jak jí v tuto chvíli chyběl ten pocit prázdnoty, který ji doposud zužoval. Tolik si přála se ho zbavit, a teď? Bohužel si zvykla, že se jí nic příliš nedotýkalo, dosud šlo vše kolem ní, a teď tolik pocitů najednou nezvládla. I když byla na dně, podvědomě tušila, že není sama. Cítila, že je milována, ovšem to bylo pryč, mnohem dříve, než si vše stačila uvědomit.
Nejméně před hodinou zmizel onen milovaný a pro ni důležitý člověk z jejího zorného pole. Ať už by se jakkoli rozhlížela, neuvidí ho. Neuvidí ji. Její tělo zůstane už navždy pod zemí, pod půdou, na které teď dívka v černém stála. Nevěděla, jak dlouho už tady stojí, ale příliš se tím nezaobírala. Teď zde, na místě posledního odpočinku oné drahocenné osoby, byla sama. A byla za to ráda- konečně mohla nepozorovaně truchlit. Nebo se o to alespoň pokusit.
Všude kolem sebe cítila vůni trávy- tohle místo by se jí určitě líbilo. Byla ten typ, co by klidně poskakoval po louce i za cenu toho, že by si lidé nechápavě ťukali na čelo. Ba co víc, ještě by se jim vysmála! Ano, taková byla.
Byla, protože ona už není...
Nedařilo se jí uronit jedinou slzu a tím se její bolest ještě stupňovala. To je opravdu tak špatná, že ani nedokáže plakat na pohřbu své kamarádky? To je až tak zkažená? Nechala tedy na svou tvář vloudit alespoň úsměv. Ona se usmívala v kuse, za téměř každé situace. Nechápala ji a nedokázala by to. Usmívat se, i když pro to není důvod?
,,Blbost," uchechtla se posměšně a konečně si jedna slza našla cestu ven. Chvíli si osamoceně razila cestu podél nosu, než splynula s kapkami deště, který, jak se zdálo, nabíral na síle. ,,Ty víš, že to nikdy nepochopím, tak se na mě, prosím, nezlob. Znáš mě, vedu jiný život, kde jsou úsměvy vzácné. Tam by se ti nelíbilo, věř mi..." Přidřepla si k náhrobku a jako v omámení se ho prsty lehce dotkla. Vzpoměla si, jak se jí poprvé svěřila se svými problémy. Pověděla jí úplně všechno- i o svých pocitech. Jenže vykládejte něco takového optimistovi a pak čekejte, že vám dá duchaplnou radu! Ne, ona jí místo rady dala slib: ,,Neboj se, všechno se to brzy spraví. Na mě se můžeš spolehnout. Pomůžu ti, slibuju!" Pochopitelně nezapoměla na úsměv- jak by taky mohla? Ze začátku z toho neměla dobrý pocit, lezlo jí to na nervy a nevěřila tomu, ale nakonec se tomu poddala. Bylo to příjemné- vědět, že v tom není sama.
,,Tak proč?" pronesla tiše a nechala otázku zaniknout v tom nepříliš příznivém počasí. I samotné nebe bez ustání pláče, tak proč jí to je zakázáno? Tohle má být trest? Znamení, že namísto toho snílka měla zemřít ona, pouhá přítěž okolí? S tím... se prostě nedalo nesouhlasit!
,,Tak proč?!" vykřikla s nádechem zoufalství a vší silou praštila pěstí do země. Vzápětí se dostavila bolest, jak si sedřela kůži na kloubech, a s ní i uspokojení. Ještě párkrát to zopakovala, jen aby ji fyzická bolest neopouštěla. ,,Řekni, proč jsi něco takovýho říkala? Prý: ,Všechno se to bzry spraví´! Neměla jsi raději nic slibovat!" Zvedla hlavu a upřela vyčítavý pohled na zasklenou fotku, opřenou o náhrobek. Už zase ten úsměv... Bude ji tohle pronásledovat všude, kam se hne? ,,Nechtěla jsi mi náhodou pomoct? Řeknu ti, holka, moc se ti nevede..." Sama nechápala, proč to dělá. Proč ji obviňuje z něčeho, za co nemohla? Za to, že zemřela a sprostě ji tu nechala? Moc dobře si uvědomovala, že příchod Smrti nikdo neovlivní, tak proč...?
,,Slíbila jsi mi to...Tolik jsi toho naslibovala...Víš, jaká jsem, tak proč jsi mě opustila? Zrovna teď?" Pomalu se zvedla na nohy a hypnotizovala pohledem krvavou šmouhu na betonu, která pomalu mizela pod přívalem deště. Tiše vzlykla, ale další slzy se i nadále odmítaly dostavit.
,,Slíbila jsi..." zašeptala ještě zničeně, než se otočila a vratkými kroky odešla bez deštníku pryč od tohohle místa. A když za sebou zavírala hřbitovní branku, zpod mračen na ni vykouklo odpolední slunce a zanedlouho se na obloze objevila duha.
,Sliby... se přece mají plnit...´
>_< Za dva týdny bych se měla konečně vrátit ke kompu, a to oficiálně, ne tajně v noci *to už radši zkoušet nebudu...*, tak zkusím něco dohnat, ale jelikož jsem se přes prázdniny flákala- a učila lyžovat- tak budu muset pohnout...:) Kagome-chan
MYSLIM...ZE HO ZABIL ZRALOK:D
(Lucie Marinonisová, ehm..tvuj zralok:D, 11. 3. 2009 8:57)