Zpověď sebevraha
Zpověď sebevraha
Kapky vlezlého, studeného deště smáčí vše kolem sebe a ten, kdo v tuhle večerní dobu vyjde ze svých domovů, jimi nebude neposkvrněn. Ani jedna lampa na ulici nesvítí. Odmítají svítit teď, když jsou všichni doma. Když nejsou blázni, kteří by se venku potulovali, nebudou svým světlem mrhat. Ale chyba- blázni existují. Blázni- tak lidé nazývají duševně nevyrovnané jedince. Možná mají pravdu, možná taky ne. Kdoví- jedině blázni sami.
Jeden z nich právě stojí u zábradlí neosvětleného mostu. Zírá dolů, tam, kam se chce vydat. Do prázdnoty. Do věčného ticha a klidu. Tam, kde ho už nikdy nikdo nebude rušit, nikdo na něj nebude křičet a nikdo na něj nevztáhne ruku, jak tomu bylo doposud. Natáhne ruku za zábradlí a čeká, až je celá promočená. Déšť neustává, spíše se zdá, jakoby nabýval na síle. Má rád déšť a chápe jeho krásu, která je jiným skryta. Ne, špatně- zbožňuje ho. Je to jeho spása. To déšť ho vždy přivedl na jiné myšlenky, když matka zemřela. Byl to on, kdo ho utěšoval ve své chladné náruči, když ho otec po večerech znásilňoval. Vděčil mu za hodně, právě proto si vybral tento obzvlášť deštivý den jako stvořený pro svůj rozhodující okamžik.
Už nehodlal otálet a jednu nohu přehodil přes zábradlí, přes jedinou překážku, která ho dělila od smrti. Když na něm seděl obkročmo, vybavily se mu všechny významné okamžiky jeho krátkého života, ať veselé či smutné. Kdysi někde slyšel, že člověk pochopí pravou cenu života teprve tehdy, až se podívá smrti do tváře. Pokud to tak bylo, on byl výjimkou. Nechápal život. Nevěděl, pro co žít. Neznal jediný důvod, proč by měl dál zůstával na tomto prohnilém světě. Necestoval rád, ale jednosměrná jízda na Onen svět nebyla k zahození.
Tak ty to chceš doopravdy udělat?
Už-už chtěl přehodit i druhou nohu a vychutnat si ten pocit volnosti pádem z patnáctimetrové výšky, když se ozval hlas. Jízlivý, pohrdavý hlas, který se mu vysmíval. Nepotřeboval se rozhlížet, moc dobře věděl, že je to jeho svědomí, černější než noční obloha bez jediné hvězdy.
,,Neotravuj, ne teď. Už je po všem,“ zamračil se a jeho slova zanikala v ohlušujícím větru. Bylo by tak lehké se pustit toho kusu železa a se zavřenýma očima čekat na tvrdý dopad. Určitě to bolet nebude, určitě zemře ihned bez větších bolestí...Smrti se nebál, smrt uctíval, jen bolest mu naháněla husí kůži. Ve svém životě si jí užil až-až jak v podobě fyzické, tak psychické. Po tom všem zbyla z patnáctiletého, veselého chlapce jen lidská troska.
Není po všem, dokud se držíš nad hladinou. Cítím, jak pořád váháš...Ještě je čas, ještě není nic ztraceno, stačí jen slézt a jít domů...
,,Nikam nejdu, už jsem se rozhodl. Chci se vším skoncovat, chci si užívat ten věčný klid! Ani ty mi ho neodepřeš!“ křičel, jakoby si neuvědomoval, že se pře se svým druhým já.
Jsi jen srab, nic víc...Zklamal jsi mě...
,,Nejsem srab! Srab bych byl, kdybych to teď vzdal a bál se skočit!“
Ale ty to všechno vzdáváš, zbabělče! Utíkáš pryč, bojíš se, co bude dál! Nemáš vůli skočit, ale už vůbec ne vrátit se zpět, trpět dál, ale žít.
Chlapec jen tiše naslouchal a upíral oči do nepropustné tmy pod sebou.
Je to pro tebe strašně lehké, viď? Jak je snadné se zabít, je to jen okamžik...Ale nevzdávat se a žít dál, to už je otázka desítek let.
,,Tohle by nevydržel nikdo...“ špitl a v očích se zatřpytily slzy. ,,Já už to nemůžu dál snášet, nechci...“
To vím moc dobře, nezapomeň, že jsem tvou součástí. Ale mýlíš se, existují daleko horší věci než ty, které potkaly tebe. Trpíš hlady? Ne. Trpíš nevyléčitelnou nemocí? Ne. Spíš na ulici? Ne. Ale ti, co prožívají tahle muka, to nevzdávají. Právě naopak, dělají vše pro to, aby mohli žít. Jen ty jsi sobec a myslíš pouze na sebe.
,,Jak tohle myslíš?“ optal se bázlivě a jeho hlas se zlomil, stejně jako rozhodnutí skočit.
Copak jsi při tom všem přemýšlení ani jednou nepomyslel na to, jak se asi budou cítit ti, které tady po sobě zanecháš?
,,Zanechám? Ani si nevšimnou, že už nejsem mezi nimi...“
To není pravda a ty to moc dobře víš. Co otec?
,,Otec? Myslíš toho muže, co mě má jen jako hračku na ponocování?“ Poslední doušek ironie, pomyslel si chlapec věcně, ale jeho pevné rozhodnutí bylo tatam.
Možná tě využívá, ale ve skutečnosti tě má rád. Proč by se o tebe jinak staral? Připomínáš mu matku, otec za nic nemůže, neobviňuj ho, obviňuj ty flašky chlastu, co schovává dole ve sklepě...Co myslíš, jak mu bude, až se dozví, že jeho jediný syn spáchal sebevraždu? Nejdříve mu zemře manželka, pak dítě. Něco ti povím- u tohohle případu by se sebevražda dala pochopit. Tvůj čas ale ještě ani zdaleka nenadešel. Ne, ty musíš žít dál, stejně jako já. Svou smrtí bys měl na svědomí nejen mě, ale i mnoho dalších, kteří tě znají. Takže tohle opravdu chceš? Nebo sis uvědomil, jak je tvůj život důležitý?
,,Nejspíš uvědomil. Nebylo by to ode mě fér...Zkusím s otcem nějak promluvit, pokud to ještě půjde. Děkuju, že jsi mi to rozmluvil. Přestože jsem si myslel, že otce za to všechno nenávidím, mám ho v hloubi duše rád a nechci, aby kvůli mně trpěl.“
Přesně tak.
,,Nemohl bych se v tuto chvíli podívat matce do očí.“
Souhlasím.
,,Ještě jednou ti děkuju. Znovu jsi mi pomohl.“
Víš, že vlastně děkuješ sám sobě? Žiji uvnitř tebe a prožívám bolest a smutek jako ty. Až budeš mít znovu problémy, přijdu ti vše vymluvit, stejně, jako jsem to udělal dnes. V tomto se na mě můžeš spolehnout. Dokud existuješ ty, existuji i já. Jsem k tobě vázán věčným poutem.
Na to chlapec neřekl nic a opatrně se zhoupl zpět na pevnou zem. Ani nepostřehl, jak se mu třesou nohy i ruce, a pomalými kroky plnými naděje se vydal domů. Domů, kde na něj čekal otec. S násilnickými sklony, ale pořád jeho vlastní otec, a on ho v tu chvíli nedokázal ani nenávidět. Déšť už nepovažoval za svého nejlepšího přítele. Pravého přítele nosil v sobě...
Neboj se, já tě neopustím...Zůstanu s tebou až do samotného konce...
Komentáře
Přehled komentářů
Ano,přesně tohle jsem potřebovala,trochu vzpruhu...
Asi jsem divná,ale hrozně mě to povzbudilo. Takovýhle povídky, vnichž dokáže člověk překonat sám sebe jen díky sám sobě a tomu,co má v sobě mám fakt ráda...^_^
(Haha,nevím jestli tak ta povídka měla vyznít nebo ne,ale každopádně jsem ji četla několikrát a žádný jiný význam mě nenapadl,takže jestli se pletu,oprav mě prosím...^.^)
Nádherná povídka
(Mája, 23. 6. 2008 14:37)
a k ní mi hrála Yoshihisa Hirano a Hideki Taniuchi (taková ta melodie co hrála, když Light hromadně zabíjel XD)
Povídka se ti moc povedla, zaujal už mě samotný název, já nevím co říct, poslední dobou nenacházím moc slov XD..Ty se vážně čím dál tím víc zlepšuješ, za chvíli ti budu muset říkat paní spisovatelka tak jako je tomu u Keiro, Kat, Bey a dalších XD
Jen tak dál a omlouvám se, že sem nechodím tak často jak bych chtěla ,ale při tomhle vedru není moc pohodlný pařit se u počítače...XD
krásný
(šáša, 15. 6. 2008 20:05)a prej že to je příšerný. ty mi něco říkej o tom co je příšerný. vždyť to je nádherný! mnohem víc než ty moje bláboly a teď se nenaštvi ^^
sugoiiiii!
(Nioven, 15. 6. 2008 15:40)Neuveriteľné, úžasné, krásne si to napísala a vyjadrila. No a to máš vraj debku, veď to je úplne...nemám slov *_____*
beze slov
(YuRi-HiUr, 15. 6. 2008 14:56)jsem nucená nevyhadřovat se neboť bych mohla špatně formulovat slova.Na tu krásu budu stále myslet.
vyhlášení soutěže? ...
(Jeanne, 15. 6. 2008 13:20)
oh, krásná povídka...opravdu moc:) povedla se ti:)))
a jinak ke tvé otázce: vyhlášení bude, ale nevím kdy... asi jako každej student moc nestíhám, takže vyhlášení bude cca až poslední týden před vysvědčením... při nějaké změně ti dám kdyžtak vědět:)
Whaaaa...TT^TT *sniff*
(Alee-chan...x3 (Krycí jméno Zrůdná Neko), 18. 8. 2009 2:22)