Anděl
Anděl
Proč mě jen nemůže pochopit?Proč už se se mnou nechce bavit?Moc ráda bych to věděla.Kdyby mi alespoň řekla důvod,abych ji mohla pochopit.Tak dlouho…Tak dlouho jsme byly nejlepší kamarádky,už od dětství.Vždy jsme spolu chodily ven,do obchodu,společně jsme se všemu smály a jedna bez druhé jsme nedaly ani ránu.Ale teď je všechno pryč,a ani nevím,proč.Nejsem na samotu zvyklá,ale nezbývá mi nic jiného,než ji přijmout.Ayumi byla má jediná kamarádka,a teď už nemám nikoho,s kým bych se podělila o své myšlenky.Jen papíry,ale ty mi s mým trápením nijak neporadí.Každý by si nejspíš řekl,že to všechno až moc prožívám,ale kdybyste se octli v situaci,ve které se utápím,chápali by jste mě.Ještě minulý týden jsme byly kamarádky na život a na smrt,a najednou prostě…konec.Ten den jsem Ayumi poslala utěšující sms,protože ji opustil její kluk.Věděla jsem,že nemá moc kreditu,ale bylo mi divné,že nejenže neodepsala,ale ani neprozvonila.Prostě nic,což jí vůbec nebylo podobné.Ale chápala jsem ji,potřebovala čas,aby se s tím vyrovnala.Druhý den jsem za ní zašla,začínala mi celkem dělat starosti.Tohle přece nebyla ta Ayumi,která bez větších potíží zvládala každý problém a nic ji nemohlo rozhodit.Dveře otevřela její sestra.Prý,že Ayumi je špatně a nechce se mnou mluvit.To mě totálně odrovnalo,vždyť jsem jí chtěla jen pomoct…Nezbývalo mi nic jiného,než jít domů a počkat,až se Ayumi vzpamatuje.Čekala jsem den,dva,tři.Několikrát jsem jí zkoušela volat,ale nezvedla to.A včera mi napsala.Byla jsem radostí bez sebe,dokud jsem si to nepřečetla.
Nech mě sakra nepokoji!Už mi nepiš,nevolej,ani za mnou nechoď!Zrádkyně,jak si můžeš myslet,že s tebou ještě někdy promluvím po tom,co jsi mi udělala?!Prostě mě nech a smiř se s tím!“
Nemohla jsem tomu uvěřit,odmítala jsem to přijmout,a navíc jsem nic nechápala.Nic mi nevysvětlila,jen to,že mě už nechce vidět,natož promluvit.Bylo to od ní kruté.Ona ví,že byla moje jediná podpora,byla základem mého už tak malého sebevědomí.A teď je prostě konec.Nevím,jestli se s tím dokážu smířit…
Naomi zavřela svůj deníček a protáhla se.Lesk,který mívala v očích,zmizel i s Ayuminým přátelstvím.Zadívala se z okna a trhla sebou-po chodníku šla Ayumi s kamarádkou.Naomi píchlo u srdce,ona žádnou kamarádku neměla,a ani žádnou nechtěla.Každou by musela srovnávat s Ayumi,a to by jí hned omrzelo.Nikdo pro ni nebude znamenat tolik,co Ayumi.
„Ach jo,potřebuju na vzduch…“povzdychla si Naomi,když v tom vešla do pokoje její matka.
,,Naomi-chan,zajdeš mi,prosím,do obchodu nakoupit?Já nemám čas,musím uklízet a péct buchtu,víš přece,že k nám zítra přijede babička.“usmála se a do ruky jí vrazila peníze a tašku.Naomi se pousmála,alespoň měla výmluvu a mohla se na chvíli projít.Aspoň něco…Zatímco její matka vyjmenovávala nákup,Nao(tak jí Ayumi s oblibou říkávala) byla myšlenkami někde úplně jinde.
,,Jasně,neboj,na nic nezapomenu.“ujišťovala ji,ale sama o tom přesvědčená nebyla.Spíš hádala,že bude ráda,když si vzpomene alespoň na pár věcí z toho nekonečného seznamu.Peníze schovala do kapsy bundy a vyšla z domu.
,,Když něco chce,je milá,ale kdybych něco chtěla já,to ne.Vlastně se divím,že jsem si na to ještě nezvykla…“povídala si Naomi potichu pro sebe.Obchod měla přes ulici,ale i tak se jí tam příliš nechtělo.Obzvlášť teď ne,všude plno veselých štěbetajících lidí…S Ayumi k nim taky patřila,ale teď bloudila mezi regály jako tělo bez duše a snažila si vzpomenout,co to vlastně měla koupit.Do košíku hodila pár věcí,o kterých byla přesvědčená,že v rozhovoru s matkou zazněly a zamířila k pokladně.Když konečně přišla na řadu,vysypala prodavačce na pult nějaké peníze a přestala všechno kolem sebe vnímat.
,,Slečno,to je málo,musíte trochu připlatit.“upozornila ji prodavačka netrpělivě a Naomi se s trhnutím vrátila do reality.
,,Jasně,omlouvám se.“řekla nepřítomně,do ruky jí vsypala zbytek drobných a i s nákupem se vydala domů.
,,To nebyla zrovna nejživější procházka.“pomyslela si Naomi a zastavila u přechodu.Ani si nevšimla,že už dvakrát svítila zelená,a napotřetí se po ní začali ohlížet kolemjdoucí.
,,A hele,není to ta zrádkyně?“ozvalo se za ní.Naomi se otočila za tím nepříjemně povědomým,posměšným hlasem.Jak předpokládala,byla to Ayumina kamarádka,a s ní i Ayumi.Ta,když zaregistrovala,že se na ni Nao ublíženě dívá,rychle uhnula pohledem k zemi.
,,Nevím, o čem to mluvíš,já nejsem žádná zrádkyně,tak se ztrať.“odsekla Naomi zamračeně,nikdy ji neměla příliš v lásce.Mako byla namyšlená holka,která lidi neustále ponižovala,a zejména Naomi.
,,Netvař se tak nechápavě,vypadáš ještě hůř než obvykle.Ani jsem nedoufala,že je to ještě možné!“uchichtla se Mako a ušklíbla se.Ayumi se Naomi nezastala,ale netvářila se,že by jí to bylo zrovna dvakrát příjemné.I tak,Naomi to ranilo,vždycky se za ni postavila a teď patří k té,kterou nenávidí ze všech nejvíc.Otočila se zpátky,nechtěla,aby Mako zahlédla slzy,které se jí nahrnuly do očí.Vběhla do silnice s přáním,aby už byla zpátky ve svém pokoji a nevšimla si,že zrovna pro chodce naskočila červená.Pak už byl slyšet jen prudký náraz,smyk auta,Ayumin vyděšený výkřik a všeobecné zděšení.
,,Zavolejte někdo záchranku!Rychle!“křikl někdo z davu a za pár minut přijela sanitka.Doktoři naložili Naomi opatrně na nosítka.V kapse bundy našli její mobil a spojili se s její matkou,která co nejrychleji dorazila do nemocnice.Naomi jela ihned na operační sál,byla těžce raněná a měla vnitřní krvácení.Po několikahodinové operaci převezli Naomi do samostatného pokoje.Jeden z doktorů přešel k její matce,která se nedočkavě zvedla z židle v Naominém pokoji.
,,Je to vaše dcera,předpokládám.Má pár zlomených žeber,zlomenou levou ruku a lehce poraněnou lebku,ale to se rychle zahojí.Je to vlastně nepodstatné…“řekl zarmouceně a vysvětlil jí celý Naomin stav.Její matka se znovu svezla na židli a začala vzlykat.Najednou vrazila do pokoje Ayumi.
,,J-jak jí je?Musím ji vidět.“řekla vyděšeně a přešla k její posteli.
,,Ahoj,Ayumi-chan.Bude…Snad bude v pořádku,uvidíš.Musíme jí věřit.“pousmála se Carmen(Naomina matka XD).Moc přesvědčivě to ale neznělo,a Ayumi tušila,že něco není v pořádku.Sedla si vedle Carmen a zadívala se na Naomi.Dýchala pravidelně,ale vypadala jako mrtvá.Při té představě se Ayumi nahrnuly do očí slzy.
,,Co se děje,Ayumi-chan?Nemusíš se bát,všechno dobře dopadne.“chlácholila ji Carmen a objala ji kolem ramen.Ayumi jí všechno vysvětlila.
,,Za to můžu já,kdybych ji z toho nepodezírala…“vzlykala a schovala si hlavu do dlaní.
,,Ale není,mohlo se jí stát cokoliv,i kdyby jste se nepohádaly.Hlavně si to nesmíš dávat za vinu,ano?“tišila ji Carmen.Pak se zvedla a z věšáku si vzala kabát.
,,Ayumi,musím jít domů,postarat se o malého.Nemohla by jsi tu zůstat a zavolat mi,jestli se Naomi probudí?“
,,Samozřejmě,zůstanu tu přes noc.“souhlasila Ayumi,stále ji ještě hryzalo svědomí.Ať kdo říkal,co chtěl,stále trvala na tom,že ona může za Naominu nehodu.
Carmen odešla a Ayumi si z batůžku,který měla s sebou,vytáhla náčrtník a tužku.S Naomi měly velký sen,že vydají společnou knihu.Nao by psala povídky,Ami by ilustrovala.Ke každé Naomině povídce dokázala nakreslit obrázek,který přesně vystihoval celý příběh.Do ruky vzala tužku a začala kreslit.Nevěděla,co kreslí,jen poslouchala hlas srdce.Po nedlouhé chvíli odložila tužku a zadívala se na skicu.Z papíru se na ni vřele usmívala dívka,která se dost podobala Naomi.Ale dívka měla něco,co Naomi nemá.Andělská křídla.Ayumi znovu vhrkly slzy do očí.Pamatovala si,jak se Naomi nad anděly rozplývala.Měla je ze všech magických bytostí nejraději.Všude v jejích denících a blocích byl alespoň jeden andělíček.Dokonce má přes celou jednu stěnu v pokoji namalovaného velkého,krásného anděla ve zlatobílém,což byl Ayumin výtvor.
,,A-Ayumi…?“ozval se vedle ní překvapený hlásek.Ayumi sebou trhla a zadívala se do tváře své kamarádky.Vrhla se jí opatrně kolem krku a začala se omlouvat.
,,To je dobré,Ayumi,nic se nestalo.A…Proč jsme se spolu vlastně nebavily?“zeptala se Naomi potichu,ale se šťastným úsměvem.Ayumi si sedla zpátky na židli a mírně zrudla.
,,Víš…Mako mi řekla,že se se mnou Eliot rozešel kvůli tobě,a já hloupá jsem jí uvěřila.Promiň mi to,Naomi,nechápu,jak jsem si to vůbec mohla na chvíli myslet.“sklopila provinile hlavu.Naomi se usmála a lehkými pohyby ji chytla za ruku.
,,Ayumi,z toho si nic nedělej,já tě chápu.Byla jsi z toho rozchodu zdrcená a Mako toho podle využila.“
,,To mě ale neomlouvá!Vždy jsme stály při sobě a věřily jedna druhé,a teď jenom kvůli Mako…“
,,Ayumi,už to neřeš.Ale řekni mi jednu věc.“Naomin úsměv povadl a najednou se tvářila neobvykle vážně.,,Proč necítím nohy?“
Ayumi posmutněla,věděla,že jí to říct musí.Raději ona než doktoři,kteří by to na ni bezcitně vybafli a nechali by ji napospas osudu.
,,Víš,Nao…Jak bych ti to jen řekla…Při pádu na zem sis poranila míchu a ochrnula jsi na spodní část těla…Je-je mi to moc líto.“řekla zdráhavě a bála se jí podívat do očí.Nechtěla v nich vidět bolest a utrpení,už nikdy.Chvíli bylo ticho,ale pak si Naomi hluboce povzdychla.
,,Aha…Takže už nikdy nebudu moct chodit?“zeptala se podivně klidně a na tváři se jí dokonce mihl nepatrný úsměv.
,,To ne,doktoři říkají,že by se ti cit do nich vrátit mohl,ale neví kdy.“snažila se ji Ayumi uklidnit a na peřinu jí položila obrázek.Jakmile Naomi zahlédla anděla,oči se jí rozzářily nadšením.
,,Ten-ten je nádherný,Ayumi!Moc ti za něj děkuju!“
„Nemáš zač:Docela se ti podobá,všimla sis?Prý musíš v nemocnici zůstat ještě tak tři týdny,než se ti zranění zahojí,tak mi můžeš napsat nějakou povídku.“navrhla šťastně Ayumi a Naomi moc ráda souhlasila.Pak ale na Naomi padla únava a znovu usnula.Ayumi se taky zavírala víčka,a tak si lehla na vedlejší postel.Naposledy se podívala na Naomi,jak ve spánku svírá kresbu,pousmála se a usla.
O měsíc později…
Naomi seděla ve svém pokoji a psala Ayumi slíbenou povídku.V nemocnici to kvůli různým složitým vyšetřením nestačila dopsat,takže doma tomu věnuje víc času.Na obálce deníku je nalepený anděl,kterého jí nakreslila Ayumi tenkrát v nemocnici.Nesedí na své židli,ale na červeném vozíku.Je jí líto,že nemůže chodit,ale napůl je za tu nehodu ráda,protože její přátelství s Ayumi se navrátilo do normálu.Naomi konečně dopsala poslední větu a odložila tužku.Povídku nazvala Anděl,opravila několik málo chyb a sama se pro sebe pousmála.
,,Tohle se bude Ayumi líbit.“pomyslela si spokojeně.Vozíkem přejela ke stolu s počítačem a opsala.Ihned ji poslala Ayumi,aby si ji mohla přečíst jako první,a pak ji dala na svou stránku,kde psala všechny své povídky.Za každý připsaný komentář byla ráda,a podle názorů ostatních dokázala vymyslet další a další příběhy.Naomi zívla a podívala se na hodiny.Bylo něco přes jedenáct hodin a ona už byla unavená.Počítač vypnula a jela si lehnout.Pod polštář si dala povídku i s obrázkem anděla od Ayumi.Perfektně se k povídce hodil.
,,Jestlipak se taky po smrti staneme anděly…“řekla si pro sebe se zasněným výrazem a s touto myšlenkou usnula.
Komentáře
Přehled komentářů
je to fakt kouzelné mocinki se mi to líbilo.Úplně jsem to s Naomi prožívala je to opravdu krásná povídka a moc se ti povedla to musím uznat ja bych asi takovou povídku ze sebe nevypotila ale i tak musím (znovu) uznat že se ti ta povídka povedla no uý nevím čím tě pochválit tak asi budu končit.Tak pa a piš dál máš fakt talent :P
.........
(Mája, 25. 12. 2007 17:18)Ach,páni*snaží se smeknout klobouk,ale nějak hjo na hlavě nemůže nahmatat) Je to přenádherné,píšeš čím dál tím líp a to jsem si už říkala,že to snad ani nejde.Úžasné,uchavcující opravdu.
krása
(Svip, 25. 12. 2007 17:03)to bylo tak krásný...krásný a smutný...na takovéhle povídky máš talent :)
Andělské...
(misako, 25. 12. 2007 16:39)Ano, tak by se to taky dalo říct :) Okouzlilo mě to ;)
nádherné
(Katty, 26. 12. 2007 9:42)