Neopouštěj mě
Neopouštěj mě
Výkřik je slyšet celou místností a pak jen dopad dvou propletených těl na postel ukazuje na to, co se zde před chvílí dělo. A vůně milování provoněla celý byt a pokoj, který je skryt před všemi zvědavými tvářemi…Lehké pohlazení jako pírko, polibek na čelo a slova lásky- to vše je slyšet a mnohem více…
„Miluji tě Nathane.“ Zašeptám do ticha, když naše těla pomalu chladnou a mě začíná být zima z jarního vánku, který sem přilétá otevřeným oknem. Přitisknu se víc ke svému milenci a zamilovaně ho prsty hladím po obnažené hrudi. Položím si hlavu na jeho rameno a vdechuji jeho jemnou vůni, tak typickou pro něho.
„Já tebe taky Katheli.“ Zašeptá mi do ucha a mnou projede příjemný pocit, který mě nutí blaženě zavrnět. Jsme spolu teprve tři měsíce a já už jsem k němu připoután tak, že bych ho nedokázal opustit. Tak moc ho miluji- vroucně a nekonečně, tak moc nekonečně, jako je sám vesmír…
Usměji se a pohladím ho znovu, přes hrudník, nechávajíc ruku sklouznout podél druhého boku dolu tak, že ho nyní objímám. Ucítím lehký polibek do vlasů. Zvednu k němu hlavu a vpíjím se do jeho očí, které jsou tak odlišné od těch mých… Ty jeho jsou onixově černé, zatím co moje mají barvu mezi bledě hnědou a zelenou…
Přiblížím k němu své plné rty a políbím ho, na ty jeho, které se ihned lehce pootevřou a zvou mě dál. Náš polibek je něžný a pomalý, jako by přestalo existovat všechno kolem nás a čas se zastavil, žili jsme pouze my. Oddálím se od něho a otevřu své nevinné oči, kterýma se naposledy podívám do jeho dokonalé tváře a znovu se položím, zavírajíc oči se propadám do sladkých snů, které mě budou doprovázet celou noc…
„Katheli!“ někdo opatrně zatřese s mým tělem a já rozespale otevřu oči a podívám se na rušitele svého spánku. Nade mnou se sklání on- Nathan- a mě začne bít srdce jako splašené, což se stává pokaždé, co ho spatřím. Usměji se a protáhnu, čekajíc na to, co mi chtěl říct.
„Katheli- dnes jdu k mojí máti a nechci tě tahat sebou. Však víš, jak tě nemá ráda- nevím proč je proti nám a já se to dnes pokusím o něco vylepšit, aby se s tím konečně smířila. S tím, že spolu žijeme.“ Odmlčí se a pohladí mě po vlasech, které mám kolem sebe rozprostřené po polštáři. „Vrátím se asi o něco později- máti mi chce někoho ukázat a já se tomu asi nevyhnu- prý je to překvapení. Tak se zatím měj Broučku- už teď se mi stýská.“ Poslední větu mi zašeptá do ucha a já cítím, jak se začínám pod tou blízkostí chvět. Zavřu oči a v tu chvíli mě už líbá na pootevřené rty.
Když je znovu otevřu, už vidím pouze jeho záda, jak se vzdalují pryč z místnosti a já se lehce zardím nad tím, co se mnou za tu chvíli dokázal udělat… Skousnu si ret a zasněně spadnu zpátky do peřin, které mě vítají svou hebkou náručí. Kdybys tak věděl, jak moc tě miluji a toužím po tobě Nathane…
Nakonec už to nevydržím jen tak ležet v posteli, a tak se zvednu, přehodím si přes sebe jeho kostkovanou košili a jdu si uvařit k snídani zelený čaj. Když konvice dovaří, naleju si a posadím se na židli k jídelnímu stolu. Mezitím co pofoukávám čaj, myslím na něj, a na to, jaká náhoda nás svedla dohromady…
Tak dlouho jsem ho tajně miloval a čekal, až si mě všimne a pozná moje city k němu, ale to se nestalo a já se pořád utápěl v žalu, až do toho zlomu. Bylo to tak náhlé a nečekané- já nebyl připraven, ale přesto se to stalo. Prostě jsem se najednou díval do těch jeho černých očí a neodolal jsem- podlehl jsem svému hlasu a políbil ho v tom kouzelném okamžiku. Srdce jsem měl až v krku a bál jsem se toho, co mi udělá, ale on jen stál a vpíjel se do mých očí, než si mě k sobě znovu přitáhl, berouc si další polibek…
Usměji se a rozklepu po těle- pořád ve mně ty vzpomínky ožívají, jako by to bylo včera a ne před třemi měsíci. A já ho pořád miluji a házím po něm zamilované pohledy, kdykoliv se na mě podívá. Teď už ví, co znamenají- ne jako dříve, a také ho nyní to těší…
Dopiju hrneček čaje, který ani nevím, jak jsem do sebe dostal, a jdu se obléknout. Dnes je příjemný den a já bych mohl jít nakupovat. Byt si teprve zařizujeme a tak je tu spoustu věcí, které potřebují dodělat, či dokoupit a mě to tak baví… Náš společný byt- sídlo mých snů- ještě aby se po zemi váleli rudé růže, a bylo by to jako v pohádce, ve které jsem princeznou a on princem. Je dominantní, zatím co já jsem v tomto vztahu ten citlivější- vždy jsem byl, ani nevím proč, ale miluji, když někomu patřím, když mě objímají nějaké paže a šeptají mi slova lásky, pod kterými se červenám…
Obleču se do volné košile a džínů, přes záda si přehodím tašku a zkontroluji se naposled v zrcadle, než vyrazím ven…
„Zařizujete si nový byt?“ zeptá se mě jedna prodavačka s milým úsměvem, když si prohlížím v obchodu nějaký nábytek, který by se hodil k obrovské posteli do ložnice. Usměji se na ní taky a přikývnu. „A mohu vám poradit? Nebo chcete hledat sám? Mě se osobně líbí támhleta souprava.“ Ukáže do druhé uličky od nás. „Hodí se téměř ke všemu a je celkem prostorná- vejde se do ní hodně věcí.“
Prohlédnu si jí, ale nechci jí zatím kupovat- ještě si to musím promyslet a popovídat si o tom s Nathanem- bude to přeci náš vlastní byt! „Ne děkuji, zatím počkám co na to řekne moje Láska.“ Slušně odmítnu a odcházím od ní pryč, do jiného obchodu, kde jsou zase kuchyňské potřeby…
Procházím krámky skoro celé dopoledne a část odpoledne, kdy se rozhodnu se vrátit domů…
S veselým pískáním a o pár peněz chudší odcházím cestou domů. O dvě ulice před naším domem se však rychle zastavím a srdce se mi ihned o něco více rozbuší… ‚Ne!‘ chce se mi vykřiknout, ale já stojím, jako bych byl k zemi přikován ocelovými lany, které mě nechtěli pustit… Do očí se mi hrnou slzy a já pozoruji Nathana, jak se objímá s cizím klukem a něco mu šeptá do ucha, přičemž se vesele směje…
Ne- to nemůže být pravda- říkám si, a přes slzy přestávám vidět. Nakonec se od sebe oddálí a jejich ruce se rozpojí. Naposledy se na sebe podívají a šťastně se usmějí, než si neznámí sedne do auta a odjíždí pryč, doprovázený Nathanovým máváním…
Nevěřícně kroutím hlavou a snažím se si to vysvětlit, nechci tomu věřit, ale ten jeho šťastný úsměv… Nemůže to být pravda, ale oni byli tak reální- to, jak se objímali, jako by si slibovali více.
Zavřu oči a odeženu všechny slzy, které se rozhodly putovat přes mou tvář. Otočím se a rychle odcházím pryč do parku, přičemž Nathan jde úplně na druhou stranu, než já. Dám si ruce na obličej a teď již s opravdovým brekem běžím pryč a nevšímám si lidí, kteří se na mě soucitně dívají a začínají na mě volat, abych zpomalil a uklidnil se…
Ale.. Já nemůžu- ne- právě jsem viděl svou jedinou lásku, jak se objímá s někým úplně cizím a šeptá mu něco do ucha…
Je pozdě večer, když se vracím domů. Mám veliké kruhy pod očima a ruce se mi třesou.. Snad zimou, která byla venku, když jsem seděl na lavičce? Snad unavením z dlouhého pláče? Snad nevěřícností… Nemůže se mi přeci rozbít život tak rychle, nebo ano?
„Katheli! Uvařil jsem večeři- dáš si? Byl jsi dlouho pryč- začínal jsem se o tebe strachovat.“ Volá z kuchyně On- ten, kvůli kterému se začínám trápit. Vyjde z kuchyně s úsměvem, ale jakmile mě spatří- lžíce, kterou držel v ruce mu spadne na zem. Rychle ke mně přejde a klekne si přede mě. Dívám se mu do očí a cítím nutkání, znovu začít brečet.
Neudržím se a opravdu mé oči zvlhnou… Dívám se na něj a nevím co dělat, jak se chovat. „Co se stalo Katheli?!“ chytne mě kolem ramen, ale já jen začnu kroutit hlavou- vždy jsem byl moc citlivý a tohle mě zasáhlo, jako rána mečem, přímo do srdce. „Tak co se stalo?!“ opakuje ještě více nahlas a zatřepe se mnou, než si mě prudce přitáhne do náruče, kde mě pevně stiskne…
„Nebreč…“ šeptá mi do ucha a začne mě hladit po vlasech- jako by se nic nestalo, jako by neměl žádné výčitky- trvá to dlouho? Ten vztah s tím mužem?! Jak dlouho mě asi podvádí?… Další a další slzy se mi spouští dolu. A já- i přes to, že mi to udělal zrovna on- ho váhavě obejmu a začnu mu vzlykat do košile na rameni. „To bude dobrý- pojď si lehnout.“ Vyzvedne mě do náruče a i se mnou odchází do postele, kde mě na ní jemně položí.
Chce se zvednout, ale já mu to nedovolím- jsem tak zoufalý a zlomený… Mé srdce pláče a má mysl nedokáže myslet na nic jiného než na nehoráznou bolest, která ve mně pulzuje, jako právě znovu zrozená po tak dlouhé době… „Neopouštěj mě…“ šeptám a on si ke mně lehne- obejme mě a hladí… Po vlasech, po tváři, slíbává moje slzy…
„Neopustím.“ Šeptá. „Slibuji.“ Přitáhne si mě k sobě a pozoruje mě- vidím jeho vyděšený pohled, který se prolíná s tím zoufalým- neví, co má dělat,… Ani já bych v jeho místě nevěděl… A můj žal- s uvědomováním jen narůstá… Mé srdce- neunese to, je na to až moc citlivé, jako já samý…
Další den se probudím, ale nikdo vedle mě neleží- jen dopis krášlí kuchyňský stůl. Roztřeseně ho vezmu do rukou a otevřu…
Promiň Lásko,
že tam nemohu být s tebou, ale musel jsem nutně někam zajít… Naobědvej se sám a já pro nás pak udělám bohatou večeři, jako omluvu za to, že tam nemůžu být… Měj se celý den dobře- myslím na tebe- jenom na tebe…
N.
Dočtu to a mě znovu přepadne ten pocit úzkosti- co asi dělá… Je s tím, s kým byl včera? Chce mě opustit? Nechat tu poznamenaného… Znamenalo vůbec pro něj vůbec něco z toho, co jsme prožili?
Sehnu dolu pohled a dopis dopadne na zem, kde zůstává bez povšimnutí ležet. Přejdu k oknu a podívám se na nebe, které je dneska zatažené mraky- pravděpodobně bude pršet… Zavřu oči a když je znovu otevřu, první kapičky letí z nebe na zem… Že by Bůh také plakal? Že by cítil můj žal? Ten velký žal, který cítím, když vidím Nathana s tím druhým mužem- ten, když ho vidím se na něj smát… Nevydržím to…
Mé srdce puká a krvácí… Můj mozek mi říká- nech ho jít, když má jiného, ale já- nechci ho opustit- nemůžu, nedokážu to… Přesto, kdyby byl šťastný s někým jiným, nejspíše bych ho nechal odejít- bez boje, bez obrany… Jen se zlomeným srdcem a neutichající bolestí…
Sotva jsem ho poznal, znovu se mi ztrácí… Konečně jsem mu vyznal svou lásku a on mi byl oporou- bude to však i nadále stejné? Nedokáži se mu už podívat do těch zářících očí, ve kterých se topím, protože bych tam viděl toho muže, protože bych věděl, že mi klame, protože by v něm byla vidět ta upřímnost a nevinnost, kterou miluji… Jak dlouho to bude však zatajovat? Vztah s tím dalším mužem? Zatímco já se budu utápět v neprolitých slzách a čekat, že se jednou už prostě nevrátí…
Ani si to neuvědomuji, ale zase pláču- spolu s deštěm venku…
Dívám se z okna a vyhlížím ho- kde může být? Už je tak pozdě a pořád se nevrací… Nechci si to připustit, ale pomalu začínám chápat, že se od sebe vzdalujeme, že je mezi námi propast, která se zvětšuje každou vteřinou, co ho nevidím…
Déšť už dávno ustal a slunce se zase vyhouplo na nebe. Vidím přijíždí auto- to samé, co jsem spatřil včera. Začínám se obávat toho, co uvidím. Dveře se otevírají a vystupuje ven štíhlý a vysoký mladík s černými vlasy- oběhne auto a otevře dveře- ven vyleze Nathan. Pevně sevřu oči- nechci to vidět… Nechci vidět to, jak je šťastný- nechci vidět to, jak se ani nesnaží skrýt jinam, když se loučí…
Otevřu je znovu a už se dívám na to, jak se objímají a loučí. Vidím, jak pohled neznámého se střetl s tím mým. Smutně se na ně dívám a hned odskočím od okna, když si toho všimnu. On mě viděl! Srdce se mi rozbuší, ale ne tím, že bych byl vyděšený…
Je to tím, že jsem je zase viděl spolu, jak se usmívají a objímají… Nemůže to být pravda, nedokážu si to připustit… Sesunu se na zem a dívám se do protější zdi, kterou stejně nevidím. Přede mnou se míhají obrazy těch dvou…
Slyším ťuknout dveře a ani nemusím vstávat, abych věděl, kdo přišel… Zase cítím to, jak mě objímá a ptá se mě, co se děje… Nemohu odpovědět, jen se smutně dívám do jeho starostlivých očí- je to jen přetvářka? Je to jen přetvářka toho všeho? Zavřu zmučeně oči a on mě nechá samotného v místnosti…
Nevím jak už je to dlouho, ale vidím je každý den- jsou před naším barákem a loučí se spolu… A já už prostě nemohu- nemohu dál…
Zrovna je vidím v tom okamžiku- stojí tam a tiše k sobě promlouvají. Potom se otočí a oba dva jdou pomalu k našemu domku. Nechci vidět, jak mě opouští a přesto vím, že se to nyní stane… Blíží se a já utíkám do koupelny, kde se zamykám… Brečím a už se ani nesnažím přestat… Určitě mi to dnes chtějí oznámit- to, že se milují navzájem a já už pro Nathana nejsem důležitý… Že se okamžitě stěhují k onomu neznámému domů…
Ne- tohle nemohu slyšet… Zběsile mrkám a lehám si do vany- nevím co dělám, ale hlavně si přeji aby to skončilo… To utrpení- mé utrpení na tomto světě…
Najednou neovládám své tělo- nic z toho co dělám, nejsem já. Zarudlé oči se naposledy podívají do zrcadla, než mi ze zápěstí vytryskne rudá krev, která v kapičkách dopadá na bílí povrch vany a barví ho tím… Sklopím pohled dolu a dívám se na Nathanovu žiletku, na které jsou ještě zbytky mé krve…
Usínám… a vzpomínám… Na to, jak jsem ho viděl poprvé a já věděl, že už mi v tu dobu vzal srdce navždy… Na to, jak jsme se poprvé políbili a já byl šťastný jako nikdo… Na to, jak mi poprvé navrhl to, že spolu budeme bydlet… Na vše, co jsme prožili…
Nevnímám bolest- už tu není?! Je, ale není podstatná- není tak důležitá- jako ta, co je ve mně- jako ta, co mě sžírá zevnitř… Odpust Nathane- řve moje mysl- Miluji tě a nesnesu to… Už ne…
Někdo buší na dveře a řve, abych otevřel, ale já jen pevně semknu oči a ignoruji ten hlas, který je pomalu hysterický, který je prosycen zoufalstvím… Rány jsou pořád silnější a nárazy větší- jako by chtěli vyrazit dveře… Co po mě chtějí?! Ať jdou pryč- ať jdou pryč ode mě… Ať jsou spolu šťastní, ale já se na to nemohu dívat…
Pomalu se sesouvám na dno vany a zůstávám nehybně ležet- poslední kapičky krve vytékají z rány na mém zápěstí, ale pomalu už proud rudé tekutiny ustává, a můj život odchází… Naposledy se nadechnu plícemi a slyším, jak se najednou dveře prudce rozevřou a zoufalý pláč se rozlehne místností…
Obklopí mě bílé světlo, které mě oslní tak, že musím zavřít oči… Když je otevírám- vidím tu samou místnost, kde jsem byl- co se to děje?! Ptá se moje mysl a já se rozhlížím po scéně, která se mi naskytá. Nejsem ve svém těle, ale stojím kousek od vany…
Vidím, jak se Nathan vrhá k mému tělu a prudce s ním třese, přičemž se druhou rukou snaží zastavit krev, pořád vytékající z rány… Druhý muž se zastaví ve dveřích, kde zůstává stát- ochromen tím, co vidí… Co vidím i já…
Cítím jeho bolest, když si mě přitahuje k sobě a ruce smáčí v krvi, kterou jsou slepené mé vlasy… Začíná brečet a řvát- tak zoufale… Prosí mě, abych se vrátil, že ho nesmím opustit… Že mě… miluje…
Nemůžu se na to dívat- Bolí to- ještě více, než předtím… Vidím, jak mě k sobě tiskne, jak se mnou houpe ze strany na stranu a ptá se, co udělal špatně… Ptá se- Proč… Proč jsem mu to udělal, když jsme spolu byli tak šťastní, proč ho opouštím, když mě konečně našel… Proč jsem to jen udělal…
Přejdu k němu a pokusím se mu stisknout rameno, ale má ruka jím jenom projede…Mluvím na něj, ale on mě neslyší, protože já neexistuji, alespoň ne tam… Dám si ruce před ústa a začínám brečet taky- co jsem to udělal?! Chci ho utěšit a říct, že jsem tady, ale on mě neslyší… Nemůže mě slyšet… Protože já už nežiju- už nejsem mezi živýma a přesto jsem na tomto světě…
Vidím, jak ho druhý muž odtrhne od mého těla a zakryje mu výhled na něj… Chytá ho za ramena a třese s ním, ale Nathan nevnímá… Nevnímám já… Co jsem to udělal?!
Je tohle- konec?! Je tohle vše- co následuje? Moje bolest je ještě větší, než když jsem žil- trhá mě na kusy a já si přeji se vrátit zpět, ale ono to… Nejde…
Jsem mrtvý a musím se dívat na to, jak se trápí, jak pláče a vyřvává do vzduchu, že mě miluje… A druhý muž ho objímá a šeptá mu slova útěchy… Slyším poslední slova, které mě rozbrečí ještě více. „Nemůžeš za to, bratře…“ Bratře- on je to jeho bratr a tudíž i má smrt byla zbytečná… Myslel jsem si, že mě podvádí, ale to byl můj pouhý omyl… Myslel jsem, že mě chce opustit a nyní jsem opustil já jeho a mě to mrzí… Nejde to vrátit zpět…
Sesunu se po stěně dolu a dívám se na Nathana, kterému tečou slzy po tvářích a pořád opakuje své otázky, na které již nedostane odpověď…
Opravu je tohle konec?! Copak se na něj musím dívat a být s ním? Musím vidět tu jeho bolest, za kterou mohu já?! Bolest…
Už nikdy se nasměješ Nathane… Už nikdy nedáváš pozor… Jen pláčeš a chodíš k mému hrobu… A já jsem tu s tebou- pořád… Je tohle Boží trest?! Je to trest za to, co jsem udělal?! Že jsem mu nevěřil natolik a myslel jsem, že jsi mě podváděl?!
Je mi to líto- tak moc…
Tolik to bolí…
Tolik…
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle bylo... ne, nemůžu mluvit, ne když bulím jak moje suchozemská želva... nádhera
T_T
(Ayumii!!!, 16. 5. 2009 9:45)Bože to bylo nádherný! Brečela sem jak mimnko! Naprosto nádherná povídka...*zase začíná brečet*
"utírá slzy"
(Sax, 23. 9. 2008 14:37)To bylo tak moc pěkně smutný... Ještě teď mi jich je líto... Y.Y Teda lidi, kam vy na ty nápady chodíte...
uááááááááá
(šáša, 14. 6. 2008 19:01)to je.... já z toho nemůžu, chudák moje klávesnice je uplně mokrá. to je tak moc moc moc smutný! T.T ale nádherný!
dokonalost
(jun...sss, 29. 5. 2008 22:20)
Tak tohle je veledílo..opravdu povedené ... Mě to sice nerozplakalo ale němělo to k tomu daleko (slzy tlačilia le Jun je statečně zadržela) Z těch povídek v soutěži mě tahle chytla nejvíc..Opravdu užasné.
Tak nějak jsem tušila že to bude asi bratr..a bála jsem jak se tohle vyvrbí..smutně, nespravedlivě..Lituji oba dva.
Povedlo se ti dát do jedné povídky celekm dost pocitů a to že Kathel zůstal i posmrti vlastně blýzko své lásky byla poslední rána..
Není nic horší než se dívat jak se někdo blízký trápí a nemoct ho obejmout, utišit..
Povídka je nádherná a šíleně smutná s celkem nespravedlivým koncem ( milovali se a kvůli nedorozumění byli odloučeni)
Líbí se mi že není smutná jen tou smrtí tahle povídka ve mě vyvolala smutné pocity už s první Kathelovou slzou.. což se nestává moc často
....
(Ayasumi, 29. 5. 2008 20:51)
počkat... napřed si musím utřít oči a vysmrkat se *odběhne si pro kapesníky*. Opravdu velice dojemné. A že to bude jeho brácha... to bych nečekala!
Těším se až znova napíšeč nějaou takouvou krásu, ale předem upozorni, abych si šla koupit zásobu kapesníků
T_T
(Narashi-chan, 7. 2. 2010 17:55)