Poslední přání
Poslední přání
,,Ichiro, pohni si, nebo zase přijdeš pozdě!“ klepe mladá žena na dveře chlapeckého pokoje. Je pevně přesvědčená o tom, že její 17-ti letý syn ještě tvrdě vyspává. Není divu, komu by se chtělo vstávat na první den školy po dvou měsících prázdnin. Zcela ho chápala a o to víc ji překvapilo, když ze dveří zničehonic vystartoval Ichiro, připravený ihned vyrazit do školy i s batohem na zádech, plus s nedočkavým výrazem ve tváři. Na sobě měl slušivou přiléhavou uniformu černé barvy, které nosily druhé ročníky zdejší Obchodní akademie, krátké, ježaté, hnědé vlasy a čokoládově hnědé oči, které na kolena dostanou každého, kdo do nich jen pohlédne (taky za to můžou i jeho ženské rysy).Takhle si Ichiro omotal kolem prstů už mnoho učitelů, stačil jeden jediný pohled smutného štěněte a všichni mu ve všem vyhověli.
,,Páni, co se děje, Ichiro? Odkdy jsi ranní ptáče?“ užasla Mitsuko a nevěřícně se za ním otočila. Ichiro se těsně u vchodových dveří zastavil.
,,Od té doby, co se těším do školy. Čau!“ odpověděl s potutelným úsměvem a vyběhl z domu i se snídaní v zubech. Mitsuko stála zaraženě uprostřed chodby, s rukou pořád ještě zdviženou, jak klepala na synovy dveře.
,,A odkdy se těšíš do školy...?“ podivila se, ale její slova zůstala viset bez odpovědi ve vzduchu, za Ichirem se už dveře zavřely.
Ichiro mezitím s plným žaludkem dorazil před školu. Když se rozhlédl kolem sebe, nikde nikdo ještě nebyl. Kdo by taky čekal před školou už v sedm hodin ráno? Ale zdálo se, že Ichiro pro to má dobrý důvod. Postavil se u zdi, odložil tašku na zem a s rukama založenýma na prsou zavřel oči.
,,Tak ty už jsi tady, Ichiro?Tolik ses na mě těšil?“ zaslechl nedaleko vedle sebe známý, příjemný hlas a srdce mu poskočilo radostí.
,,Haru!“ vykřikl nadšeně a vrhl se do náruče svému dlouholetému kamarádovi a teď i příteli. Haru byl přesně opakem Ichira. Choval se rozvážně (narozdíl od dětinského chování Ichira. Ale i jeho rozvážnost mizí, kdykoliv je s Ichirem), měl dlouhé, černé vlasy (díky kterým je na škole u holek nejoblíbenější), tmavě hnědé oči a uhrančivý pohled. Haru se od Ichira trochu odtáhl.
,,Nezapomeň, že jsme před školou,“ brzdil ho, ale v očích mu plál stejný chtíč jako Ichirovi.
,,Jo, ale teď je mi to fuk. Dva měsíce jsem tě neviděl, stýskalo se mi,“ nedal se Ichiro a znovu mu skočil kolem krku. Haru si povzdychl, rozhlédl se a poté ho políbil do vlasů.
,,To mě taky. Ale teď si všechno vynahradíme, slibuji.“
,,Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se Ichiro a pustil ho. Šli si sednout na lavičku u školy a chvilku si povídali, a zanedlouho už začaly na školní dvůr proudit davy studentů. Většina z nich se pomalu šourala a ještě napůl spala, ale našlo se i pár takových, kteří se vesele smáli a povídali si.
,,Hej, Haru, Ichiro!Jaký bylo léto?!“ zamával na dvojici jejich dobrý kamarád z dětství Haku a přiběhl k nim. Povahově a dokonce i vzhledově byl na tom stejně jako Ichiro.
,,Ahoj, Haku! Ale, docela fajn,“ usmál se Ichiro a celý zářil .Haku se posadil vedle nich.
,,A co vy dva?“ zeptal se šeptem s potutelným hihňáním a mrkl na Haru. Ten se jen slabě pousmál a kývl. Ne že by Hakua neměl rád, ale poslední dobou mu prostě nějak vadil.
,,Jo! Hele, nikomu jsem nic neřekl. Jsme přece kámoši, ne?“ vyskočil Haku nadšeně a byl hrdý sám na sebe. Ichiro se k němu přidal.
,,To si piš! Fakt díky, já věděl, že na tebe je spoleh,“ smál se a s Hakuem si plácli. Haru si pobaveně povzdychl a vrtěl hlavou. Najednou slyšeli školní zvonek.
,,Myslím, že bychom už měli jít,“ navrhl a táhl ty dva za sebou, jelikož Ichiro s Hakuem se málem svíjeli smíchy na zemi. Sám nepochopil, čemu že se to vlastně smějí, ale upřímně pochyboval, že to vědí ti dva.
,,Někdy mám pocit, že mám místo přítele malé dítě na hlídání,“ pomyslel si kousavě a společně vešli do třídy.
První třídnická hodina byla…nudná. Ichiro celých 45 minut prozíval a nenápadně pokukoval po Haru. Ten se snažil soustředit na to, co jim učitel vykládal, ale jakmile na sobě ucítil Ichirův pohled, jeho soustředění bylo ta tam. Když zazvonilo, všichni se s úlevou vyvalili na chodbu. Ve třídě zůstali jenom ti tři.
,,Panebože, tak běžte na záchody v prvním patře, tam nikdy nikdo nechodí,“ navrhl Haku s úšklebkem, když viděl jejich významné pohledy. Ichiro se rozzářil jako sluníčko a Haru Hakuovi poděkoval poplácáním po zádech.
,,A nezapomeňte se vrátit do zvonění!“ křikl ještě za zamilovanou dvojicí, ale už předem věděl, že je to marné. S trochou štěstí přijdou hned po zazvonění na hodinu.
***
,,Páni, já jsem tak rád, že začala škola, poprvé mě prázdniny nebavily, když jsi nebyl doma…“ postěžoval si Ichiro, když společně s Haru dorazili na ony opuštěné záchody. Nikdy tady nebyl, ale než se stačil rozhlédnout a zjistit nějakou příčinu, proč tu nikdo nechodí, Haru ho chytil za zápěstí a přimáčkl ke stěně.
,,To já taky, lásko. Ale jen kvůli tobě. Ani nevíš, jak moc jsi mi tam chyběl,“ zašeptal mu do ucha a celým tělem se na něj natlačil. Ichiro se pousmál a užíval si pocit Haruova uvěznění. Tak dlouho tohle příjemné mrazení necítil…Oba ho necítili dva měsíce, až teď…Kdykoliv tam mohl někdo zajít, třeba školník, a načapat je, ale bylo jim to v tuhle chvíli úplně jedno.
,,Možná ne, ale rozhodně vím to, že jsi mi chyběl více,“ poškádlil ho Ichiro. Věděl, že se Haru jen tak nedá, a přesně to taky chtěl. Vyprovokovat ho.
,,Tak ty se chceš hádat, jo? No, já jsem chtěl dělat něco jiného, ale pokud to chceš takhle, tak prosím…“ pokrčil Haru rameny a odvrátil se od něj. Ichiro smutně protáhl obličej, zatímco Haru se mu potají smál.
,,Já se nechci hádat, jen jsem ti říkal, že tě mám moc rád. A nejen to, miluju tě,“ hlesl Ichiro a netrpělivě čekal na odpověď. Po Haruově obličeji se rozlil krásný úsměv.
,,Já tě taky miluju, moc, to přece dobře víš,“ řekl něžným hlasem, ale neotočil se a stál dál. Ichira to namíchlo, byl bez něj dva měsíce a teď měli jedinečnou příležitost „něco podniknout“, takže se ji rozhodl využít. Ani netušil, že přesně na to Haru čeká. Ichiro si s ním chtěl ze začátku pohrát, ale teď je to přesně naopak. Ichiro k němu zezadu přistoupil a objal kolem pasu.
,,Copak jsem ti nechyběl, že tu jen tak stojíš?“ šeptl takovým tím roztomilým hláskem, který u něj Haru zbožňoval, a jazykem se mu přisál na citlivé místo za krkem. Haru naklonil hlavu na stranu a chvíli se nechal Ichirem hýčkat, ale když už začal cítit, jak mu kalhoty začínají být trochu těsné, vytrhl se z jeho objetí a znovu Ichira namáčkl na stěnu.
,,Dobrá, Ichiro, vyhrál jsi. Přiznám se, že mě máš v hrsti,“ řekl Haru hlasem zastřeným touhou a vtiskl mu vášnivý polibek. Uvěznil jeho obličej ve svých dlaních a jazykem si pohrával s jeho rty. Ichiro se v jeho divokých polibcích utápěl a málem ani nestíhal odpovídat. Haru ho překvapoval, vždy má chladnou hlavu a v životě ho nedokáže nic vyvést z míry. Nic, až na Ichira. Když se spolu líbali, Haru se neovládal a Ichiro vždy musel vynaložit téměř nadlidské úsilí, aby ho včas zastavil.
,,Takže já tě mám v hrsti? To je mi ale novinka…Tak proč jsi vždycky ty ten hlavní?“ usmál se Ichiro, když se od sebe po chvíli odtrhli, aby se rozdýchali. Oba jen stěží popadali dech.
,,Copak? Už se ti tohle nelíbí? No dobrá, můžeme taky zkusit něco jiného, když ti to nevyhovuje,“ vyhověl mu Haru, chytil ho za ramena a přetočili se. Teď byl u zdi Haru. Ichirovi se potěšeně blýsklo v očích. Jak už Haru na vlastní kůži pocítil, nebylo to až tak úplné neviňátko, jak si všichni mysleli.
,,Alespoň jednou si to chci zkusit, chci vědět, jestli se ti to bude líbit,“ usmál se zářivě, hned nato úsměv vystřídal ďábelský úšklebek a bez jakéhokoliv váhání přistoupil k němu. Chytl Harua za ruce, dal mu je nad hlavu a jemně ho políbil na ústa. Haru ihned chtěl více a jazykem se snažil vniknout Ichirovi do úst, ale Ichiro trochu poodstoupil a zavrtěl hlavou.
,,Nene, takhle by to nešlo,“ zavrněl mu sladce do ucha a začal znovu. Haru se musel pořádně držet na uzdě, aby po něm nevystartoval, ten tlak byl na něj až příliš silný, ale zdálo se, že Ichiro nehodlá přestat jen tak. Když Haru po chvíli ucítil Ichirovu teplou ruku pod svým trikem, začal mu slabě sténat do úst a dožadoval se tak něčeho víc.
,,Copak, Haru? Nejsi ty nějaký netrpělivý?“ škádlil ho Ichiro, vzal mezi prsty jednu jeho bradavku a lehce stiskl. Haru sykl vzrušením, využil Ichirovy chvilkové nepozornosti a jazykem vplul do jeho úst. Chviličku ho ochutnával, ale Ichiro se mu opět vytrhl a kolenem se mu vklínil mezi nohy.
,,Až skončí škola, tohle si odskáčeš. Dostaneš co proto,“ hrozil Haru se zavřenýma očima, ale Ichiro se jen pousmál.
,,Ne, opravdu? Už se moc těším,“ řekl, celým tělem se k němu přitiskl a koleno trochu nadzdvihl. Haru slastně zapředl jako kočka a tlačil ho k sobě co nejblíže.
,,Chci tě, Ichiro,“ vydechl toužebně a začal se na Ichirově koleně lehce pohybovat.
,,Já tebe taky. Nemůžu se dočkat, až skončí škola...Matka bude mít noční směnu,“ naznačil Ichiro s nevinným pohledem a přisál se mu na rty. Konečně, po tom dlouhém mučení, Haruovi dovolil, co tak dlouho chtěl.
,,Ehm ehm, neruším?“ ozvalo se zničehonic ode dveří. Haru a Ichiro od sebe okamžitě odskočili, celí červení a v rozpacích.
,,Teda hoši, vy máte ohromný štěstí, že poslali právě mě, abych se po vás podíval! Copak jste neslyšeli zvonění?“ divil se Haku a pohled upíral někam do podlahy, jen ne na ně.
,,No, vlastně ne...“ uchechtl se Ichiro nevinně, vzal Haru za ruku a táhl ho ven na chodbu.
,,Co jsi řekl učitelovi?“ vyptával se Haru nejistě a podíval se na hodiny. Zvonilo už před deseti minutami... Jak je možné, že zvonění neslyšeli...?
,,Ale, neměj obavy, řekl jsem, že jste šli nejspíš za jiným učitelem. Vypadal, že mi to zbaštil, ale holky ve třídě po sobě tak nějak divně pokukovaly...Možná něco tuší,“ zamyslel se Haku a nevšiml si, jak oba chlapci zbledli. Poslední, co by si přáli, bylo, aby se o jejich vztahu dozvěděly ty hlásné trouby. To by bylo snad nejhorší, co by je mohlo potkat. Ani netušili, jak moc se mýlí...
***
,,To si z nás snad dělají srandu!!! Tolik domácích úkolů hned první den ve škole? Po prázdninách?! Tohle mě jednou zabije!“ stěžoval si Haku vztekle, když šli všichni tři po škole domů. Ichiro jeho skuhrání brzy začal hlasitě podporovat, jen Haru byl zticha. Nechápal, proč si z toho dělají takovou hlavu. Stejně to dopadne tak, že jim všechny ty hory úkolů bude vypracovávat on, ostatně jako každý rok. Věděl, že to od něj není moc hezké, ale přál si, aby Haku už odešel domů a nechal je osamotě. Nicméně, měl dost taktu na to, aby si tuhle myšlenku nechal pro sebe a dusil ji v sobě. Haku byl už odmala citlivý na takovéhle věci a nechtěl ho urazit, když se pro ně takhle obětuje a toleruje jejich vztah. Navíc už jen to, že si nechal takové tajemství pro sebe, vypovídalo o jeho oddanosti svým nejlepším kamarádům.
Přestože to Haru neměl v úmyslu, Haku brzy rozpoznal, že už je tam tak trochu navíc.
,,Tak já jdu, kluci. Těch úkolů je vážně dost a jestli chci stihnout alespoň polovinu z nich a trochu se prospat, budu muset ihned vyrazit domů a začít na tom pracovat. Tak se mějte a užijte si den,“ rozloučil se s nimi, a když zachytil Haruův napůl omluvný a napůl vděčný pohled, s chápavým úsměvem na něj nenápadně mrkl a odběhl pryč za roh.
,,Tedy, ten měl najednou nějak naspěch, nemyslíš?“ podivil se Ichiro a zmateně se podíval na svého společníka.
,,Asi nás chtěl nechat osamotě, jak sám řekl. Bylo to od něj milé, nemyslíš?“ usmál se Haru a musel se dost krotit, aby Ichira nepolíbil přímo uprostřed ulice, kde by na ně měli všichni výhled.
,,Jo, ale i tak je to- “ Ichiro ani nestihl doříct větu, kterou měl na jazyku, když najednou oba zaslechli něčí vyděšený výkřik, a zdaleka nebyl jediný. Přicházelo to z druhé ulice, kam před chvílí běžel Haku.
,,Co se tam asi stalo...“ přemítal Haru zneklidněně a spolu s Ichirem běželi za roh spolu s další skupinou zvědavců. Ichirovi se stáhl žaludek a měl z toho velice nepříjemný pocit. Snad se něco nestalo Hakuovi, přemítal a běžel, jak nejrychleji uměl.
Když dorazili na místo, už na první pohled jim bylo jasné, že šlo o dost ošklivou nehodu. Přímo u chodníku stálo auto, které nejspíš dostalo smyk. Jakási skupinka se uprostřed silnice nad něčím skláněla, a pár lidí panicky křičelo, ať někdo rychle zavolá sanitku.
,,Tohle nemůže přežít!“ ječela nějaká hysterická ženská a s očima vyděšeně dokořán hleděla na hromádku zkrvaveného oblečení. Haru cítil Ichirovo napětí a pevně ho chytl za ruku, aby ho uklidnil.
,,Pojď, půjdeme se tam podívat,“ vybídl ho a sám polkl nasucho. Ichiro téměř neznatelně přikývl a rychlým krokem šli ke skupince.
,,Znáte ho?“ zeptal se je ihned jeden muž a ostatní se rozestoupili, aby mohli projít. Naskytl se jim hrůzostrašný pohled- nebýt oblečení a vlasů, Hakua by v množství jeho vlastní krve nepoznali. Bohužel si ale mohli být jistí, že se jedná o jejich nejlepšího kamaráda. Pro Ichira se jakoby na okamžik úplně zastavil čas a neviděl před sebou nic jiného než zkrvavené, zbědované tělo. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Vždyť tohle není možné! Ještě před chvílí stál Haku vedle něj, povídal si s ním, stěžoval si a smál se, a teď...tu leží na zemi v kaluži krve a nehýbe se, na nic nereaguje, oči má zavřené a je možné, že už je ani nikdy neotevře...
,,Haku, to ne!!!“ vykřikl nešťastně a chtěl se za ním rozběhnout, ale něčí hřejivá náruč ho zadržela.
,,Ichiro, ne! Sanitka už za chvíli přijede!“ uklidňoval ho Haru zvýšeným hlasem a odmítal ho pustit.
,,Co to povídáš! Tamhle leží Haku! Pusť mě, prosím! Potřebuje nás! Vždyť on vykrvácí, Haru! To tu chceš jen stát a dívat se, jak umírá?! Haku nesmí umřít!“ křičel Ichiro jako pominutý a snažil se vytrhnout z jeho sevření, ale marně. Vteřinu nato se svezl na zem a po tváři se mu roztekly slzy.
,,Ichiro, já vím, i pro mě je to těžké, ale my pro něj takhle nemůžeme nic udělat, musíme počkat na záchranku. Haku je silný, ten se jen tak nevzdá, to přece víš,“ utěšoval ho Haru a i on sám cítil, jak se mu do očí derou slzy.
,,Já vím, ale...Haru, jen se na něj podívej!“ vyhrkl Ichiro, ale on sám se tam už neodvažoval podívat. Ten pohled se mu zarýval do mysli i do srdce a působilo mu to nesnesitelnou bolest.
Najednou se vedle nich objevil muž v hnědém obleku, s lehce krvácející ránou na hlavě a provinilým obličejem.
,,J-já...Omlouvám se, neviděl jsem ho, zničehonic mi prostě vběhl do cesty a já...nestačil jsem ani zabrzdit...“ koktal rozpačitě a v ruce žmoulal klobouk potřísněný kapkami krve. Ale i přes to, bylo na něm vidět, že je rád, že se nestalo nic jemu. Haru to poznal a začalo to v něm vřít.
,,Vypadněte,“ hlesl a zaťal ruce v pěst. ,,Zmizte mi z očí, nebo se neudržím!“ Překvapený muž už-už otevíral rozhořčeně pusu k námitkám, ale jakmile si všiml Haruova vražedného pohledu, došlo mu, že to myslí opravdu vážně. Přece jen, už na první pohled bylo znát, že Haru není žádné tintítko, takže se raději otočil a zamířil ke svému autu, kde- stejně jako ostatní- čekal na příjezd záchranné služby.
Netrvalo dlouho a sanitka přijela na místo nehody. Několik doktorů se nahrnuli k Hakuovi, který už jen stěží dýchal. Měl rozbitou hlavu, zlomených několik žeber, přeraženou stehenní kost a velmi rozšířené nejen vnitřní krvácení.
,,Tohle opravdu nevypadá dobře...“ povzdychl si jeden z doktorů a další dva naložili Hakua se vší opatrností na nosítka.
,,Počkat! Můžeme jet taky? Jsme jeho přátelé!“ Doktor se překvapeně ohlédl po Ichirovi a Haruovi. Chtěl něco namítnout, ale když viděl jejich zmučené pohledy, váhavě přikývl.
,,Tak dobrá. Stejně už se nemůžeme dál zdržovat, tady nám bude každá minuta drahá,“ řekl a dovolil jim, aby si sedli dozadu k Hakuovi a dalším ošetřovatelům, kteří se snažili udržet ho při životě a zastavit mu krvácející ránu na hlavě a na hrudi. Celou cestu se Ichiro křečovitě držel Haruovy ruky a jako v transu zíral na svého polomrtvého kamaráda.
,,Kdyby tak s námi zůstal ještě chvíli, nemuselo se tohle vůbec stát...“ zašeptal Ichiro a cítil, jak mu slzy opět zmáčejí obličej. Haru pocítil další výčitky svědomí. To on přece Hakuovi naznačoval, že už má odejít...Natolik se ale bál Ichirovy reakce, že se mu to neodvažoval říci. Mrkal jako o život, aby zahnal slzy, alespoň teď chtěl být pro Ichira oporou, avšak cítil, že při pohledu na zmrzačeného Hakua to příliš dlouho nevydrží.
,,Chlapče, tohle si říká nesčetně mnoho lidí, když se stane taková nehoda,“ ozval se jeden z ošetřovatelů, který Ichira slyšel. ,,Nad tím se ale netrapte, co se stalo, stalo se, hlavně se nesmíte obviňovat.“ Ichiro ho ale neposlouchal.
,,Ale i tak, kdybych ho alespoň na chvíli zdržel...“ namítal pořád dokola a obličej si skryl v dlaních. Doktor si povzdychl a položil svou velkou dlaň na Ichirovo drobné rameno.
,,Věřte mi, nedávejte si to za vinu. Bohužel se to už změnit nedá. Slibujeme, že budeme dělat, co je v našich silách, ale...“ ošetřovatel se poněkud zarazil a uhnul pohledem. Ichiro zbystřil a poprvé se podíval jinam než na podlahu nebo Hakua.
,,Ale? Co ale?“ vyzvídal a znovu ucítil kolem žaludku ten nepříjemný tlak, jakoby měl každou chvíli zvracet.
,,Víte, jeho zranění jsou opravdu vážná. Je možné, že...Nechci vám dávat žádné falešné naděje. Je dost dobře možné, že to nepřežije,“ přiznal doktor a díval se, jak Ichiro nepřirozeně bledne.
,,Doktore, jak velká je šance na jeho přežití?“ ozval se Haru a podíval se na něj pohledem plným naděje. Doktor ale zavrtěl hlavou.
,,Tak pět, maximálně deset procent. Kdyby to ale nějakým zázrakem přežil, rozhodně bude mít ošklivé následky po celý život a musel by celé měsíce podstupovat nejrůznější velmi bolestivé rehabilitace.“ Haru jen chápavě kývl, ale on ani Ichiro nemohli uvěřit tomu, co se to vlastně děje. Proč zrovna Haku? Mohl to být kdokoliv jiný, ale ne, zrovna on...Co by teď Haru dal za to, aby teď byl Haku někde s nimi, už by mu to vůbec nevadilo. Kdyby jen věděl, co se má stát...
,,Probudí se alespoň?“ zeptal se ještě, ale předem se obával odpovědi. Oprávněně.
,,To není jisté. V tuto chvíli není jisté nic, víc vám k tom nemohu říct,“ odpověděl doktor a otočil se zpátky k Hakuovi. ,,Ihned musí na operační sál, pak se uvidí.“
***
Jakmile sanitka přijela k nemocnici, Haku byl opravdu odvezen na operační sál. Haru a Ichiro odmítali odejít, přestože je doktoři předem varovali, že to bude trvat nejméně několik hodin. Jim to ale bylo upřímně jedno, rozhodně nehodlali odejít domů a nechat v tom svého kamaráda samotného. Sedli si tedy na lavičku v chodbě a čekali. Asi tři hodiny ani jeden z nich nepromluvil, oba byli pohrouženi do svých myšlenek a oba dva se z toho obviňovali, i když vlastně neměli proč.
,,Nemám nemocnice rád,“ ozval se zničehonic po další hodině dusivého ticha Ichiro bezbarvým hlasem. Haru sebou trhl a užasle se na něj podíval.
,,Proč?“
,,Vadí mi ta dusivá atmosféra. I otec mi umřel v nemocnici při operaci, když jsme s matkou čekali na chodbě.“
,,Proč i? Umřel snad ještě někdo? Ichiro, Haku přežije, prostě musí, on se jen tak nevzdá,“ ujišťoval ho Haru, ale sám tomu příliš nevěřil. Až moc živě si pamatoval rozhovor v sanitce. Na to Ichiro nic neřekl, jen seděl dál. Chodba se opět ponořila do ticha.
Ichiro a Haru byli tak zaměstnáni přemýšlením, že si ani nevšimli, jak se nad nimi sklání mladá sestřička v bílém, přiléhavém oblečku.
,,Promiňte, vy jste přátelé toho chlapce?“ zeptala se jich příjemným, uklidňujícím hlasem. Zareagoval jen Haru, který pouze stroze přikývl, Ichiro vypadal, že si jí ještě ani nevšiml. ,,Máte číslo na jeho rodiče?“ Haru opět jen kývl, vytáhl mobilní telefon a nadiktoval jí ho. Ani ho předtím nenapadlo, že by měli dát vědět rodičům. Sestřička poděkovala a odcházela pryč.
,,Počkejte! Jak- jak je na tom?“ vyhrkl náhle Ichiro a prudce se postavil. Sestřičku bodlo u srdce, když viděla jeho prosebný pohled.
,,To já ještě nevím, ale operace brzy skončí. Ještě nemám žádné informace o jeho současném stavu, promiňte,“ omluvila se, uklonila a odcupitala pryč. Ichiro se svezl zpátky a schoval si obličej v dlaních, stejně jako předtím. Následovala další půlhodina čekání, když najednou...
***
Dveře operačního sálu se otevřely, čtyři značně vyčerpaní doktoři vyšli na chodbu a vezli vedle sebe Hakua přikrytého bílou látkou až k bradě, napojeného na kapačky. Ichirovi se málem zastavilo srdce. Ne proto, že ho konečně vidí, ale kvůli zkroušeným výrazům, které doktoři měli.
,,Klid, třeba ještě není vše ztraceno,“ uklidňoval ho šeptem Haru a s třesoucíma se nohama přešel k jednomu doktorovi.
,,Jak je na tom?“ zeptal se a modlil ke všem svatým, aby byl Haku v pořádku. Ostatní doktoři mezitím odvezli Hakua do jednoho pokoje. Doktor ale jen zavrtěl hlavou a hluboce si povzdychl.
,,Nepřežil to,“ odpověděl stroze a pokynul jim, aby šli za ním, avšak Haru ani Ichiro nebyli schopni se pohnout. Ta slova jim vězela v hlavě. Nepřežil to. Nepřežil to...
,,T-to ale...To není možné! Haku nemůže být mrtvý!“ rozkřikl se Ichiro, svezl se na zem a začal vzlykat. Doktor k němu ihned přiběhl a pomohl mu na nohy. Zavolal k sobě jednu sestřičku.
,,Doneste tomu chlapci něco na uklidnění, ano?“ požádal ji a chtěl odvést Ichira někam pryč, ale Ichiro se mu vytrhl.
,,Já se nepotřebuju uklidnit, nestarejte se o mě! Já od Hakua neodejdu, rozumíte?!“ křičel a jeho hlas byl navíc násobený ozvěnou. Doktor na něj užasle zíral, ale nic nenamítal. Takových případů už tu měli hodně, byl na tohle zvyklý, bohužel. Tohle na své práci bytostně nenáviděl, když musel lidem říct, že jejich blízký nepřežil pži operaci, kterou vedl on.
,,Chlapče, já tě chápu, uklidni se, prosím. Vím, že je to těžké.“
,,Jak by jste to asi tak mohl vědět?! Jste jen doktor!“ zařval Ichiro nenávistně a neuvědomoval si, co to vlastně říká.
,,Věř mi, vím to. Před rokem mi zemřela dcera. Přímo pod mýma rukama, při podobné operaci, jako byla tahle. Dával jsem si to za vinu, stejně jako to děláš teď ty. Ty ale k tomu nemáš sebemenší důvod, zato já...Já mám, velký,“ namítl doktor klidným hlasem a Ichiro se zarazil. Zahanbeně sklopil oči a potichu zamumlal něco jako omluvu za své chování.
,,Já tě chápu, člověk si v takovéto situaci připadá bezmocný,“ přikývl doktor s milým úsměvem, který ale vzápětí zmizel. ,,Chcete u něj zůstat přes noc? Jeho matce jsme se nedovolali, budeme to neustále zkoušet, a mezitím ho necháme na jednom z volných pokojů.“ Haru i Ichiro přikývli na souhlas a váhavým krokem se vydali za doktorem.
***
,,Vypadá, jakoby spal...“ hlesl Ichiro, když sami s Haru seděli v pokoji a dívali se na svého přítele. Haku tak opravdu vypadal, ale nebyl už napojený na žádné přístroje a nedýchal. Haru na to nic neříkal, jen se ohlédl po předem připravených dvou postelích. Oba odmítali z nemocnice dnes odejít, i když věděli, že už nemůžou nic udělat. A tak jim to doktor povolil a nachystal dvě další postele.
,,Nechceš si jít už lehnout? Je dost pozdě,“ navrhl sklesle. Ichiro bleskově zavrtěl hlavou, ale Haru viděl, jak se i jemu začínají pomalu zavírat víčka.
,,Ichiro, prosím, pojď si lehnout. Pořád s ním tady budeme,“ přemlouval ho tak dlouho, dokud Ichiro neposlechl. Pomalu vstal ze židle, vrávoravě přešel až k Hakuově posteli a chytil ho za ruku. Na chvíli zavřel oči, jakoby se modlil a políbil ho na čelo.
,,Páni, já snad ještě začnu žárlit...“ prohodil Haru jen tak, aby alespoň trochu napravil tu dusivou atmosféru. Ichiro se jen lehce pousmál, přešel k němu a vtiskl mu vášnivý polibek. Haru překvapeně zamrkal, tenhle byl...nějaký jiný. Téměř zoufalý.
Najednou se Ichiro od něj odtrhl a zběsile se otočil po Hakuovi. Ten se ale nehýbal a nejevil žádné známky života.
,,Co se děje?“ ptal se Haru a zmateně na Ichira civěl. Ichiro si povzdychl a jakoby zklamaně přešel k jedné z postelí.
,,Ale nic. Jen...Měl jsem pocit, že se Haku usmál...“ šeptl, a se slzami v očích se položil na postel. Harua píchlo u srdce.
,,Dobrou noc,“ hlesl potichu, políbil Ichira do vlasů, kterému se v mžiku roztřásla ramena potlačovanými vzlyky a šel si taky lehnout.
Trvalo dlouho, než Ichiro usnul, ale když se mu to konečně podařilo, zdál se mu sen o Hakuovi...
***
,,Ichiro! No tak, Ichiro! Probuď se!“ Bylo už devět hodin ráno, a Haru právě za ramena třásl s Ichirem, který se v posteli divoce převaloval a po tváři mu tekly slzy proudem. Pořád mumlal jedno a to samé- Haku...
,,ICHIRO!“ zařval Haru, a chlapec konečně otevřel oči. Chvíli se zmateně kolem sebe rozhlížel, než si vzpomněl, kde to je.
,,Haru?“ podivil se a pomalu si sedl. Haru se posadil vedle něj a něžně mu rukávem své košile usušil slzy.
,,Co se stalo, Ichiro? Pořád jsi sebou házel a volal jsi Hakua...“ zeptal se zvědavě a pozoroval, jak se v Ichirových očích opět třpytí slzy.
,,Haku...On...Zjevil se mi- ve snu...“ vydal ze sebe mezi vzlyky a pokoušel se vzpomenout si na svůj sen. Haru vyvalil nevěřícně oči a pobídl ho, aby mluvil dál.
,,Viděl jsem ho. Usmíval se na mě a... říkal mi, ať...ať se netrápíme, že se to p-prostě stalo a...a chtěl, abychom zůstali navždy spolu...Výslovně si to přál, ať jsme spolu a chtěl, abychom na něj nikdy nezapomněli, že-že on nezapomene...Ř-říkal, že budeme navždy jeho nejlepšími p-přáteli...“ Ichirovi se zlomil hlas a vrhl se ohromenému Haruovi do náruče, kde mu začal usedavě vzlykat do košile. Haru zíral do podlahy, tiskl ho k sobě a snažil se pochopit, co mu Ichiro řekl. Všemu, co slyšel, věřil, pocítil k Hakuovi obrovské sympatie jako ještě nikdy.
,,A co s tím uděláme? Chceš jeho poslední přání splnit? To je to nejmenší, co pro něj teď můžeme udělat,“ zašeptal Haru a položil si hlavu na Ichirovo rameno.
,,Jeho...p-poslední přání...?“ opakoval Ichiro omámeně a se zavřenýma očima se snažil vybavit si Hakuovu usměvavou tvář ve svém snu. Vypadal tak šťastně, jakoby mu vůbec nevadilo, že je mrtvý...
Najednou je přerušilo něčí významné odkašlání.
,,Ehm, neruším vás?“ prohodil doktor, který právě vešel téměř neslyšně dovnitř, s roztomilým úsměvem a šel se posadit vedle Ichira a Harua, kteří od sebe odskočili ihned, jakmile ho zaregistrovali ve stejné místnosti. Haru by nejraději ihned odsekl nějakou ostrou zápornou odpověď, na tohohle chlapa opravdu neměl náladu, ale už kvůli Ichirovi držel jazyk za zuby. Ichiro totiž jen zavrtěl hlavou a trochu si odsedl, aby měl místo. Doktor se usadil a s lítostivým pohledem, který Haru naprosto nesnášel, se zadíval na Hakua. Haru měl pocit, že po něm co nevidět skočí a zaškrtí ho, nesnášel falešnou lítost, obzvlášť ne od cizích lidí, ale ještě pořád se držel.
,,Matka toho chudáka je už na cestě,“ začal doktor znenadání a Haru k němu vedl překvapeně hlavu. ,,Ani si neumíte představit, jak jsem se cítil, když jsem jí musel po telefonu sdělit, že její syn je mrtvý. Plakala a odmítala tomu věřit. Pro jistotu jsme pro ni poslali sanitku, aby ji k nám dovezla, nebylo by vhodné, kdyby řídila v takovém stavu. Taky dostala nějaké prášky na uklidnění. Vy dva byste už měli jít domů, vaši rodiče si o vás určitě dělají starosti.“
,,Zavolali jsme jim. Já jsem řekl, že spím u Ichira a Ichiro zase řekl, že spí u mě,“ odsekl Haru chladně a pohledem se vyhýbal Hakuovým směrem. Doktor chápavě přikývl a vstal. Z Haruova tónu jasně poznal, že tu není vítaný. Ne teď. Uklonil se a beze slova odešel.
,,Poslyš, nemusel jsi na něj být tak nepříjemný,“ prohlásil Ichiro stále ještě bezbarvým hlasem, ale už se cítil o něco lépe. Ten sen se mu nezdál jen tak pro nic za nic, musel mít nějaký mnohem hlubší význam, než se mohlo na první pohled zdát. V to pevně věřil, a určitě k tomu pomohlo i to, že mu věřil i Haru.
,,Tak tedy promiň,“ protočil Haru oči v sloup a Ichiro v jeho hlase zaslechl i kapku ironie, bez které jeho přítel většinou nedal ani ránu. Musel se nad tím pousmát a taky vstal.
,,Ten doktor má ale pravdu, měli bychom jít. Rodičům jsme nevolali, a já nechci, aby po mně dala matka vyhlásit celostátní pátrání.“ Haru se ušklíbl a následoval ho ke dveřím.
,,Tak dobře, když už maminčin mazánek musí honem do postýlky, tak ho tedy zavedeme domů,“ řekl škodolibě a s něžným pohledem plným lásky sledoval, jak se Ichiro červená. Ichiro na to ale nic nenamítal, nechtěl být ukamenován dalšími podobnými výrazy, a než vyšli z místnosti, naposledy se ohlédl po Hakuovi a znovu posmutněl.
,,Haku, i když tu už s námi nejsi tak, jako jsi býval, v našich vzpomínkách zůstaneš navždy. Naším přítelem zůstaneš napořád,“ řekl to, co měl celou tu dobu na srdci. Haru se na něj pyšně usmál a jen něco přisvědčil. Pak Ichira objal kolem ramen a společně šli domů. Haru celou cestu myslel na Hakua a jejich společné okamžiky ve škole i zážitky z dětství.
,,Slibuji ti, Haku, že udělám všechno pro to, abych splnil tvé poslední přání...“
Komentáře
Přehled komentářů
!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!!!!KAWAII!! tak takovéhle povídky sem četla jenom dvě a u obou dvou sem brečela :( ..... tyhle povídky sou ze všeho nejlepčejší fak kawaii prostě
Jejj
(Iberis, 11. 6. 2008 15:32)To je překrásný, až mě to rozbrečelo.. nemam slov, fakt nádherný...
...... :´(
(Mája, 30. 5. 2008 18:44)
Jak to tak vypadá, mám nějaký brečící období (Chudáčci moji malí)..Achjoo =)
Chudáček Ichiro *FŇUK*..Haru,...Haru je takový podivín, vždycky jsem chtěla takovouhle nějakou osobu poznat XD ani nevím proč. No to je fuk.
Moc krásná povídka, jj, psaní ti fakt jde, nemůžu si pomoct,ale píšeš čím dál líp.
Dlouho jsem tady nebyla, čehož lituju a omlouvám se, budu se to snažit vynahradit, protože máš opravdu povedenou stránku. :)
pane bože
(Katty, 30. 5. 2008 17:58)Tak to bylo naprosto bombové.Opravdu.Na konci mi vhrkly slzy do očí a to se mi u povodík moc často nastává.Opravdu moc krásná povídka a hlavně moc krásně napsaná.Jo to opravdu překráské *srdíčka v očích*
kawaii
(janissk.a, 14. 7. 2008 22:44)