Proč...?
Proč...?
Byl podzimní,deštivý večer a na ulici lemované napůl stromy a napůl domy nebyl nikdo až na dva mladé,asi patnáctileté chlapce.Nenamáhali se vzít si třeba deštník nebo se schovat pod některý z rozložitých stromů,který by je před prudkým deštěm alespoň částečně ochránil.Ne,těm dvěma to zřejmě bylo jedno,dál stáli uprostřed ulice a navzájem si hleděli do očí.Po jejich tvářích stékaly kapky z mokrých vlasů,ale nesnažili se jich nijak zbavit.Zničehonic potemnělou noční ulici ozářil blesk,jenž se na černé obloze klikatil jako had.
,,Proč jsi mě vytáhl ven takhle pozdě?Vždyť prší.“ozval se konečně jeden z nich o pár týdnů mladší Keichi.Čelo druhého chlapce proťala vráska a zamračil se.
,,Děje se něco?“ Riku ale neodpovídal,dál mu jen hleděl do očí.
,,Už mě to štve.“ozval se konečně po chvíli,kdy už se Keichi chystal k odchodu.
,,A co tě štve?“podivil se Keichi a svraštil obočí.Žeby tady byla jedna z Rikových pesimistických nálad?
,,Všechny ty otázky.“zabručel Riku s rukama v kapsách kalhot.
,,Cože?Jak to myslíš?jaké otázky?Nerozumím ti.“zamžikal Keichi překvapeně očima.Riku začal před ním přecházet vždy pár kroků dál a zase zpátky.
,,To hnusný slovo,už mi leze na nervy.A slyším ho každej den,sotva vstanu i než jdu spát.Proč?Nenávidím to slovo.“
Keichi ho nechápavě pozoroval.Za ty roky už čekal od Říká všechno možné,ale že ho vytáhne ven do deště kvůli tomuhle…
,,Ale my se bez něj neobejdeme,Riku.Jeho prostřednictvím se učíme,vždyť to víš.“
,,A p-…Jak to,že se bez něj neobejdeme?Na co chceš něco znát?Přestaň snít,vrať se do týhle krutý reality,tohle není žádná pohádka.Něco ti řeknu-ze života nikdo nevyvázne živý!Zemřem,dřív nebo později,ale stejně umřem!Tak mi řekni-nač se učit,když to zaprvé zapomeneš,a zadruhé zemřeš,takže ti to nebude nic platné?No,povídej,jak mi na tohle odpovíš?“Riku postupně zvyšoval hlas,ale už stál klidně na místě.Keichi na něj zíral s pusou dokořán.
,,J-jak jsi na něco takového proboha přišel,Riku?“zeptal se ho zděšen tím,co si právě vyslechl.
,,Úplně normálně,stačí se nad tím jen trochu zamyslet,víš?“ušklíbl se Riku a o krok se k němu přiblížil.
,,Prosím tě,vždyť je to absurdní.Takže ty chceš celý život jen proležet a nic nedělat?“uchechtl se Keichi nad tím ztraceným případem před sebou a nesouhlasně vrtěl hlavou.
,,Něco bych dělal.“prohodil Riku jen tak mimochodem a s úšklebkem se o další krok přiblížil.
,,Vždyť jsi říkal,že je všechno zbytečné.Tak proč bys na něco tak rychle měnil názor?“ Keichiho hlas tentokrát překypoval ironií.Bylo mu zvláštní,že to Rika nijak nevytočilo,právě naopak,jeho úšklebek nabyl zřejmě maximální velikosti.
,,na tuhle činnost bych nikdy názor nezměnil,na rozdíl od těch ostatních je dost zajímavá.“namítl Riku a nebezpečně se mu blýsklo v očích.Keichi vyděšeně pootevřel pusu,došlo mu,co má jeho kamarád na mysli.Couvl a pokusil se utéct,prchnout od něj,ale bylo pozdě.Riku po něm chňapl a surově ho přitlačil na mokrou a špinavou zeď panelového domu.Celým tělem se na něj nalepil a držel mu ruce,aby se nemohl bránit.
,,Jak vidím,došlo ti to.Tahle hra se ti bude líbit taky,slibuju.“zašeptal mu těsně u ucha,takže ho přes déšť bylo sotva slyšet.
,,Proč to děláš?!P-pusť mě!“bránil se Keichi s očima vytřeštěnýma zděšením a cítil,jak mu zběsile bije srdce.Nebyl ale schopen rozpoznat,jestli strachem,nebo snad vzrušením z Rikovy blízkosti.Riku by se k němu sotva mohl přitisknout ještě blíž.
,,Zase to slovo používáš,slyšíš se?Za tohle zlobení ti neodpovím,Keichi-kun.“uchechtl se Riku laškovně a kousl ho do ušního lalůčku.Keichi sykl bolestí a zaťal ruce v pěst.Riku to vycítil a věděl,že by se mu Keichi dokázal ubránit,kdyby se vzepřel,a tak se k němu sklonil a jazykem a rty ho začal laskat na krku.Keichi ztuhl zděšením a vrtěl hlavou,aby se Říká zbavil,ale nepomáhalo to.Spíš naopak,Riku se k němu přisál ještě víc.Po chvíli se narovnal a zmocnil se jeho rtů.Něžně a jemně je políbil,a Keichi začal polevovat.Riku mu ruce pustil a svýma mu dychtivě vjel do vlasů.Když už se Keichi uklidnil a uvolnil,polibek se změnil-z jemného a něžného na divoký a vášnivý.Riku si to zřejmě užíval a byl do líbání tak zapálený,že si ani neuvědomil,jak se Keichi znovu snaží bránit.Dál ho zasypával hlubokými,dychtivými polibky a tělo mu zachvívalo vzrušení.Chvíli to trvalo,ale pak si Keichi uvědomil,že má volné ruce.Musel vynaložit obrovské úsilí,aby Říká odstrčil,napřáhl se,a s očima stále vytřeštěnýma vrazil Rikovi pořádnou facku na probrání.Účinek se dostavil ihned-Rikův zastřený,hladový pohled vystřídal nechápavý a zmatený.Bylo to,jakoby se právě probudil z transu.Pomalu od Keichiho poodstoupil a zmateně se rozhlížel.Pak pohled upřel na Keichiho,který by se nejraději samou úlevou rozesmál.
,,C-co jsem to zas udělal?“zeptal se Riku pomalu a obával se odpovědi.V tu chvíli se Keichi přestal v duchu smát a navzdory dešti a studenému větru k tomu ho polilo nepříjemné horko.A Riku to,díky slabému světlu pouličních lamp,naneštěstí poznal.Když takový „záchvat“ dostal minule,málem svého nejlepšího kamaráda uškrtil ze spaní,dokud se Keichi nevzchopil a jednu mu nevrazil.Co mu proboha udělal tentokrát?
,,Řekni mi to,Keichi.“pobídl ho Riku a psychicky se připravoval.
,,No jak chceš.Vytáhl jsi mě ven,stěžoval sis na celý svět kvůli nějaké hloupé otázce,pak jsi mě přitlačil ke zdi a…no…a začal mě líbat.“vyhrkl Keichi co nejrychleji,aby to měl za sebou.Oba mlčeli,Keichi na zemi pozoroval žížalu a Riku na něj nevěřícně civěl.Následovalo pět minut ticha,když v tu déšť ustal.
Najednou Riku přidušeně zaúpěl jako raněné zvíře a svezl se na kolena.Keichi sebou trhl a rychle k němu přiběhl se starostlivým výrazem v očích.Jakoby úplně zapomněl,co se dělo u zdi před malou chvílí.
,,Riku,hele,zapomeň už na to,nic vážného se nestalo.Už se tím netrap.“uklidňoval ho Keichi konejšivým hlasem a Říká objal kolem jeho třesoucích se ramen.
,,To se lehko řekne,zapomeň na to!Mohl jsem tě i zabít!“namítl Riku a vztekle bušil pěstí do země,až si rozedřel kůži na kloubech.Keichimu se draly slzy do očí a nevěděl,co si má se svým kamarádem počít.Jak mu má říct,že mu nic z toho nevadí,že by ho nikdy neopustil,teď,když nutně potřebuje nějakou společnost?
,,Uklidni se,Riku!“vykřikl Keichi zoufale,vzal ho za zraněnou ruku a přitiskl si ji k sobě,aby si neublížil ještě víc.,,Já s tebou zůstanu,slibuju!Spolu to překonáme,uvidíš!“
Riku se zarazil a pohlédl do Keichiho uslzených očí.Chvíli tam tak seděli a jen se na sebe dívali,pak se ale Riku najednou ušklíbl a propukl v hlasitý smích.Keichi na něj vyjeveně civěl,pak zrudl,pustil jeho ruku a odvrátil hlavu.
,,Tak to promiň,že jsem se o tebe bál.Chtěl jsem ti pomoct a podpořit tě,a ty se začneš smát.“zabrblal uraženě a založil si ruce na prsou.Riku se celkem uklidnil a setřel si slzy smíchu.
,,Ale přece jen musíš uznat,že je to směšný.“
,,A co ti na tom připadá tak směšného?“
,,Měl bych brečet já,ne ty.“
Keichi se nad tím zamyslel.Když tak přemýšlel,na tvář se mu vloudil malý úsměv a v duchu musel dát Rikovi za pravdu.S povzdychnutím vstal a pomohl na nohy i svému kamarádovi.
,,Měli bychom jít domů,je mi pořádná zima.“navrhl Keichi a objal Říká kolem krku.
,,Jo,a jestli naši zjistěj,že jsem byl celou noc venku,tak si nebudu moct tejden sednout na zadek.“zasmál se Riku pobaveně a jednou rukou Keichiho objal kolem pasu.Se smíchem se otočili a za východu slunce společně v objetí kráčeli domů.
,,Ale nebylo to zase tak hrozný,ne?“
,,RIKU!“
,,No dobře,už mlčím…“
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo moooc krásnýýýý
.....
(Mája, 15. 3. 2008 20:08)
Jejky, jak je možné, že tu ještě není můj komentář?
Měsíc zpoždění není moc, že ne? *"Naivko"*
Nějak jsem si vzpomněla na Sukysio *zamilovaný pohled*
Ten nápad se mi moc líbí,...
...jen tak dál. ;-)
WOOOOOOOOOOOOOOW
(Kayla, 10. 2. 2008 9:28)Já nemám slov...Tahle povídka se mi moc líbí...Upe jí žeru a ten konec...*kiss*
WOW
(Hinata, 9. 2. 2008 20:27)tak tohle mě dostalo :D ...a moc mě pobavil ten konec paní spisovatelko :)) ... fakticky úžasná povídka
*-*
(darknesska, 9. 2. 2008 20:16)XD krása krása!!! tak tohle bylo fakt super!! mooc moc moc!!! XD fakt! a já nekecám!! miluju tuhle povídku!! ^^
http://dreaming-girl.webgarden.cz
(Nelie, 9. 2. 2008 17:32)Pěkná, fakt super povídka. Možná by to chtělo trochu rozvést ten probléms záchvaty protože ze začátku to vypadalo jako by po něm prostě vyjel, ale jinak úža a ten konec, poslední tři nebo dvě věty jsou super zakončení-
Jéé
(Narashi-chan, 7. 2. 2010 17:43)