Dvanáct, jedenáct, deset…

Tolik vteřin zbývá do konce roku a začátku toho dalšího.

Devět, osm, sedm…

Seléné se rolem sebe rozhlíží. Je uvězněna ve světě bolesti. Na rozdíl od ostatních se neusmívá, naopak je smutná a v očích ji pálí slzy.

Šest, pět, čtyři…

Všichni napjatě čekají.

Tři, dva, jedna…

Seléné se smutně podívá směrem ke své nejlepší kamarádce Astasíi.

„NOVÝ ROK!“ zní odevšud a rachejtle létají kolem dokola. Seléné se však k oslavám nepřipojí. Je nešťastná a touží jen po tom, aby unikla tomu všemu. Chce se někde ukrýt a schovat se ve svém vlastním světě. Nedokáže se podívat na Astasíu a jejího přítele. Vadí jí, že musí být s nimi, ale nemá na výběr.

„Seléné, pozor!“ ozve se výkřik. Seléné se otočí a zahlédne světlo. Nadpozemské světlo, jehož záře ji láká. Usměje se a vstoupí do ní…

………………………………………………………………………………………………………………………………

-> Seléné a Astasía. Dvě kamarádky, jedna duše. Kamarádky na život a na smrt. Ale jsou opravdu dvě, nebo je jen jedna? Nikdo neví. Jsou nerozlučné, navzájem se doplňují, čtou si myšlenky. Jejich přátelství je silné, nic by je nezničilo. Obě dvě jsou šťastné. Seléné, ta divočejší a Astasía, ta klidnější. Jsou jako dvě strany jedné mince, jedna bez druhé nemůže být. Avšak něco se děje. Astasía se pomalu ale jistě začíná měnit. Má před Seléné tajemství a ji to bolí. Mrzí ji, že už jí Astasía nedůvěřuje, ale co má dělat? Nemůže dělat vůbec nic…

………………………………………………………………………………………………………………………………

„Kde budeš na Silvestra?“ ptá se jednoho dne Astasía své kamarádky. Seléné se zamyslí.

„Asi doma. A ty?“

„A nechceš být u nás?“

„Klidně, jen jestli to rodiče dovolí.“

„Určitě nebudou proti. Minulý rok to přece také vyšlo, ne?“

„To je pravda.“ usměje se Seléné na svou kamarádku.

„Takže domluveno. Budeš u nás!“ je léto a obě dívky sedí u bazénu. Máchají si nohy ve vodě a tlachají o všem možném, jen ne o klucích. To je zakázané téma, ani jedna se po nějakém neohlíží.

„Tak fajn. Už se těším.“ Seléné se o svou kamarádku opře a obejme ji. Svým způsobem ji zbožňuje. Je pro ni jako část jí samé.

„Mimochodem, Orestés mě dnes žádal, abych si s ním vyšla.“ Orestés, Astasíina velká láska.

„A?“

„Já nevím. Co myslíš?“ v Seléné hrkne. Nechce bránit kamarádce ve štěstí, ačkoliv ví, jak to dopadne.

„Je to tvůj život.“

„Ale chtěla bych tvou radu.“

„Mou radu? Jakou prosímtě?!“ Seléné se protáhne.

„Myslíš, že s ním mám jít?“

„Je to opravdu jen na tobě. Jdu si zaplavat!“ a skočí do bazénu. Tam alespoň trochu ze sebe smyje své pocity. Chce se jich zbavit. Začíná žárlit a to není dobré.

………………………………………………………………………………………………………………………………

Po nějaké době se kamarádky opětně shledají.

„Neuhodneš, co je nového!“ vyhrkne Astasía. Seléné se na ni zmateně podívá a pokrčí rameny.

„Nevím. Co?“

„Orestés a já spolu chodíme!“ pochlubí se Astasía. Seléné na ni jen nechápavě kouká. Nerozumí významu toho, co jí řekla. Nemůže. Nechce.

„Cože?“

„Jo. Všiml si mě. Konečně.“

„A-aha. Tak…gratuluju. Snad s ním budeš šťastná.“

„Díky!“ Astasía se jen usměje. Už ji ani neobejme, což Seléné zabolí.

………………………………………………………………………………………………………………………………

Čas pomalu plyne. Seléné si zvyká na samotu a na prázdnotu uvnitř. Otevírá se i pro ostatní, avšak ví, že s nikým jiným to nebude takové, jako s Astasíou. Její Astasíou. Postrádá svou kamarádku, protože najednou vidí, jak je její život prázdný.

„Ahojky, Así, máš dneska čas?“ zeptá se své kamarádky Seléné.

„Ahojky Sel. Kdepak, dnes jdu s Orestém.“

„Aha. A zítra?“

„Taky ne. Jdu s ním.“

„Hm.“

„Pročpak?“

„Nech to být!“

„Co je, Sel?“

„Nic, jen to, že jsme měly jít spolu ven, ale nech to být. Však on se ještě čas najde. Měj se!“ a položí telefon. Je jí nanic. Chce se jí brečet. A proč by nemohla? Padne na postel a rozpláče se do polštáře. Její život tím končí. Ztratila Astasíu, i když každý říká něco jiného. Ale proč je z toho tak zoufalá? Je to proto, že ztratila kamarádku, nebo je pro ni Astasía něco víc?

Něco víc…

To jí vrtá hlavou už delší dobu. Co když to opravdu není jen přátelství? Jinak by přeci neměla důvod žárlit, nebo ano? Neví. Nechápe. Tápe kolem sebe, ale nedokáže najít žádný záchytný bod…

………………………………………………………………………………………………………………………………

A pak přijde Silvestr. Ačkoliv je u Astasíe, ta je někde s Orestém. Semtam se objeví, aby se neřeklo, ale hned nato zase zmizí. Seléné je nešťastná…<-

………………………………………………………………………………………………………………………………

 „Seléné, Seléné, slyšíš mě?“ volá zoufalá Astasía.

„Nech ji být, nestojí ti za to!“ Orestés ledabyle mávne rukou. Seléné leží na zemi a z jejího mladého těla vyprchává život. Astasía je zoufalá. Bolí ji to. A bolí ji to víc, než si celou dobu připouštěla.

„Jak to můžeš říct?“ oboří se na Oresta. Ten pouze pokrčí rameny.

„Je to jen hloupá holka, co se nám míchá do vztahu.“

„Do vztahu?“ a v tu chvíli Astasía procitne. Orestés ji pouze využíval. Chtěl ji rozdělit od Seléné, aby se jich obou mohl zbavit. A to se mu povedlo. Když před Seléné vybuchla ta obrovská rachejtle, nebránila se. Ba naopak, skočila do výbuchu,

„Do našeho vztahu. Jen pojď, půjdeme jinam!“

„Ne!“ odsekne konečně. Našla sílu se vzepřít. Už sebou nehodlá nechat manipulovat.

„Co jsi to řekla?“ Orestés je překvapený. Není zvyklý na to, aby mu nějaká dívka odporovala.

„Neopustím ji. Nemůžu. Raději zemřu také, než abych tu žila bez ní!“ oznámí všem ostatním Astasía. To vyvolá zmatek. Konečně si i ostatní všimnou Seléné a někdo zavolá záchranku. Je však pozdě…

„Astasío…“ ozve se chraptivě Seléné a otevře oči. Astasía v těch svých má slzy.

„Nevysiluj se! Všechno bude v pořádku!“ ale tím lže jen sama sobě. Všichni vědí, že Seléné nemá šanci.

„Así, já…“ Seléné ztěžka dýchá.

„Ne, nemluv! To já ti musím něco říct! Mrzí mě, jak jsem se chovala! Mrzí mě to všechno!“ tečou jí po tvářích slzy, které dopadají na Selénino tělo.

„Neplač, Así…“ šeptne Seléné a chytí ji za ruku. Astasía se nakloní k jejím rtům, aby slyšela.

„Sel, prosím, ne! Nesmíš mi zemřít!“ šeptá zoufale. „Co bych tu bez tebe dělala? Co?!“ Seléné se jen hořce usměje. Kývne hlavou směrem k ostatním, kde stojí i zkoprnělý Orestés.

„Tam je tvoje štěstí…“ zachrčí. Astasía však zakroutí nádhernou hlavou s kaštanovými vlasy.

„Mýlíš se! Moje štěstí jsi jen ty, Sel! Ty a nikdo jiný!“ šeptá Astasía zoufale. Seléné namáhavě povytáhne obočí.

„Nechápu.“ V ústech se jí začíná hromadit krev. Málem se udusí, když polkne.

„Seléné, nesmíš mi zemřít! Já…tě miluji!“ vyhrkne Astasía. Seléné se pouze usměje.

„Já tebe také, Así. Já tebe také.“ Maličko zdvihne ruku a Astasía ji za ni uchopí. Na kratičký okamžik se jejich rty spojí a duše Seléné se odebere k řece Styx, kde na ni již čeká převozník Charon, který ji zaveze na Elysejská pole. Astasía to ví jistě. A také ví, že se již nikdy nespatří. Ani po smrti. Ona se totiž na Elysejská pole nikdy nedostane. Udělala až moc chyb…

Citát: Neopouštěj toho, koho miluješ, kvůli někomu, kdo se ti líbí, protože ten, kdo se ti líbí, tě opustí kvůli tomu, koho miluje.