Vánoce jsou tady...
Vánoce jsou tady...
Byl štědrý den a z nebe se sypal bílý sníh, jako by ho už všude nebylo dost. Cesty nebyly vidět a ze střech visely rampouchy jako přírodní vánoční výzdoba a třpytily se v záři blikajících světelných ozdob, kterých bylo na okolních domech a v oknech paneláků rok od roku víc a víc.
Bylo teprve odpoledne, ale už byla tma a většina lidí chystala štědrovečerní hostinu.
Venku nikdo nebyl, všichni už poctivě seděli doma a nasávali vánoční atmosféru.
Jen po parku běhal malý kříženec jezevčíka a nějaký štědrý den ho vůbec nezajímal. Teda až na ty dobroty, které při ní dostával.
Byl šťastný, že může být aspoň na malou chvíli venku.
Už byl asi jediný, kdo se ještě upřímně dokázal radovat ze sněhové nadílky. Válel sudy, rochnil se ve sněhu a s občasným spokojeným štěknutím na sebe upozornil.
Ostatní už byli unavení neustálým odhazováním a odklízením toho bílého bordelu, aby měli alespoň kudy projít.
Ani jeho páníček, který se zachumlaný v teplé bundě, kulichu a šále šoural za ním, z toho moc velkou radost neměl.
Sem tam kopl do hromádky odhrnutého sněhu a občas zavolal na svého psa.
„Betty...“ Zavolal a čekal, až se ukáže a pak ji zase nechal běžet dál.
Kdyby nebyla taková zima, tak by se rád dál procházel v parku, ale teď už se těšil domů, do tepla.
I když ani domů se mu vlastně moc nechtělo. Letos o něco víc, než dřív.
Jako každý rok se u nich v malém řadovém domku sešla celá rodina a on neměl zrovna dvakrát v lásce ty trapné rodinné tradice, které si všichni tak užívali.
Podíval se na hodinky. Pět hodin. Měl by se vrátit, už na ně budou čekat.
Povzdechl si.
„Betty, jdeme domů, pojď.“
Haf mu bylo odpovědí a za chvíli se zpoza stromu vyřítila malá jezevčice, celá bílá od sněhu.
„Betty, jak to vypadáš...“
Musel se tomu smát a trochu jí oprášil, když se k němu začala lísat.
„Tak jdeme, Betty, večeře čeká...“
Připnul jí vodítko a povolil naviják, takže si mohla běžet, jak daleko chtěla.
Kráčel zasněženou uličkou, z oken domů slyšel koledy, při kterých mu naskakovala husí kůže a ulicí voněla štědrovečerní večeře, až se mu zbíhaly sliny.
Ještě dva bloky a budou doma, u vlastní večeře. A pak i u vlastních koled. Oklepal se, avšak ne zimou, ale tou každoroční štědrovečerní noční můrou.
Sledoval Betty, jak si to neomylně šine cestou domů, kterou už znala nazpaměť a nechal se jí vést.
Mezitím zase přemýšlel sám o sobě, jak to poslední dobou dělal stále častěji a častěji.
Ovšem zatím nepřišel na to, jak ten svůj problém bude řešit.
Najednou se Betty zarazila a zavětřila. Za chvíli uhnula z cesty někam za roh a začala štěkat.
Jen podle toho, že se naviják vodítka zastavil, poznal, že stojí a na něco, nebo na někoho štěká.
„Betty, co tam máš?“ Běžel za vodítkem, které vedlo do staré budky sloužící jako autobusová zastávka a ze které se teď ozýval její štěkot.
Vešel dovnitř a překvapeně se zarazil.
Na lavičce v koutě někdo seděl, jen ve svetru, který měl přetažený přes hlavu a pokrčená kolena a snažil se ve zkroucené poloze co nejvíce zahřát tím, že si pod něj dýchal.
Betty na něj štěkala a on vykoukl z roláku, aby se podíval, kdo tam leze.
„Denny?“ Nemohl uvěřit tomu, že v takové zimě sedí venku jen ve svetru jeho spolužák ze školy.
„Co tady děláš? Proč nesedíš doma...? A proč jsi tu jen ve svetru?“
Překvapeně stál a prohlížel si stejně překvapeného spolužáka.
„Do toho ti nic není...“ Zaprskal na něj Denny.
„Vypadni a nevšímej si mě...“ Zahučel ještě a pořádně si kýchl.
„Denny...“ Přešel k němu a aniž by uvažoval nad tím, co dělá, sundal si rukavici a chytil ho za ruku.
Byla jako kus ledu a cítil, jak se celý třese.
„Vždyť seš úplně zmrzlej? Pokoušíš se o sebevraždu?“ Nechápavě zakroutil hlavou a začal si rozepínat bundu.
„Co to děláš?“ Zeptal se Denny a sledoval jeho konání.
„Co asi, potřebuješ se hned zahřát. Kde bydlíš?“ Sundal si bundu a rychle ho do ní zabalil.
Ještě mu navlékl rukavice, protože pochyboval, že by si je těmi zmrzlými prsty dokázal navléknout sám.
Denny jen nechápavě zíral, jak se o něj stará a sám se vydává napospas zimě.
„Tak kde bydlíš, musíš hned do tepla.“ Podíval se mu do očí.
„Nemůžu domů...“ Řekl jen smutně a sklopil hlavu.
„Co? Proč bys nemohl domů? Co je to za nesmysl? Vždyť je štědrý den!“ Nechápal to.
„Zabouchl jsem si klíče a domů se nedostanu.“ Řekl rychle Denny.
„A vaši nejsou doma?“
Denny se ušklíbl a zachumlal se víc do půjčené bundy, vyhřáté jeho tělem.
„Ne...“ Řekl jen stručně.
Chvíli zvažoval, co s ním udělá, ale nakonec hodil všechno za hlavu a rychle se rozhodl.
„Jdeme...“ Vzal ho za loket a zvedl ho na nohy.
„Co? Kam? Co blbneš a kdo vlastně jsi?“ Chrlil ze sebe uraženě Denny.
Nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat. A tenhle kluk za něj chtěl rozhodovat.
Mračil se a sledoval, jak se zastavil a otočil se k němu.
Ta poslední otázka ho dostala.
Ale vlastně se neměl čemu divit, Denny přešel do jejich třídy teprve před půl rokem a on nebyl zrovna moc oblíbený. Vlastně nebyl ani neoblíbený, spíš se o něj nikdo nezajímal. Byl neviditelný, jako vzduch a teď se mu to opět potvrdilo.
Seděl vzadu a raději si nikoho nevšímal, aby měl od všech pokoj.
Zato Denny byl známý všem už po prvním měsíci.
Byl drzý na učitele a ke všem se choval nadřazeně. Získal si před všemi respekt a většina mu raději lezla do zadnice, jen aby proti sobě neobrátili jeho hněv.
Prostě typický frajírek z velkoměsta, co si nevidí na špičku nosu. Zneužíval toho, že je krásný a bohatý a dával to dost neurvalým způsobem najevo.
Holky kolem něj poletovaly jako vosy na bonbon, ale on se k nim choval jako k pipinám. Přesto mu i nadále zobaly z ruky. Typické maloměstské slepice.
Ale jemu to bylo jedno, on je taky nemusel a to, jak ty holky vždycky usadil, se mu vlastně líbilo.
Raději si ho nevšímal, aspoň se o to snažil, ve skutečnosti ho zajímal víc, než si sám přiznal.
A jak se zdá, tak ani Denny netuší, že s ním chodí do třídy.
Říkalo se o něm, že se museli přestěhovat, protože měl na škole nějaký průšvih. Ale nikdo netušil, co provedl. A to ho zajímalo.
Ušklíbl se a zadíval se mu do očí.
„Vidíš, já tě znám až moc dobře a ty mě neznáš vůbec. A přitom s tebou chodím do jedné třídy.“
Denny vykulil oči a pořádně si ho prohlédl. Jeho obličej mu byl trochu povědomý. Jen něco mu chybělo.
„Počkej... ty... ty jsi Tobiáš... já tě bez brýlí nepoznal.“
Tobiáš se překvapeně usmál. Nečekal, že ho bude znát.
„Jo... jsem a brýle nosím jen do školy.“ Potěšilo ho, že si toho všiml.
„Ale teď už pojď, začíná mi být zima.“ Oklepal se zimou a přitáhl Betty vodítko, aby neutíkala.
Chytil Dennyho za ruku a táhl ho rychle za sebou. Teď už se nebránil.
„Kam mě to táhneš?“
Tobiáš se ani nezastavil, jen se na něj otočil a usmál se.
„K nám domů, přece tu nechceš zmrznout a já aspoň jednou nebudu středem pozornosti.“
Škodolibě se usmál a Denny se snažil přijít na to, co tím myslel.
Došli až před malý řadový domek osvícený žárovičkami a odemkl vchodové dveře.
Denny se za dveřmi zarazil a poslouchal hluk z domu.
„Počkej, nebude to vašim vadit? A vůbec, vždyť mě ani neznáš a hned mě vedeš k vám domů...“
Tobiáš se vyzul z bot, hodil je na hromadu jiných, protože už jiné místo na boty nebylo a vlezl do chlupatých zelených pantoflí. Pak se na chvíli zarazil a zapřemýšlel.
„Máš pravdu, vím o tobě jen tolik, že si hraješ na pěknýho parchanta a všichni ve škole se před tebou klepou strachy.“
Poctil ho svým pronikavým pohledem a v Dennym to hrklo.
Takhle na rovinu s ním už dlouho nikdo nemluvil a zrovna do něj by to nikdy neřekl.
„Tak proč to děláš, když jsem takový.“ Řekl jen tiše a mrzelo ho, že si to o něm myslí i on.
„Protože si myslím, že takový nejsi. I když co já vím. Podle našich jsem až moc velkej dobrák a hledám na každém to dobré.“ Pokrčil rameny a usmál se.
Denny chvíli mlčky zíral do země a pak se zahleděl na ty pantofle, co si nazul a snažil se potlačit úsměv, ale Tobiáš si toho všiml.
„Moc se nesměj. Už tu zbyly jen v barvě cyklámen.“
Vytáhl příšerně růžové chlupaté pantofle a podal mu je.
Měl pravdu, Dennyho smích hned přešel a nevěřícně zíral na tu chlupatou věc v ruce.
Chvíli začal přemýšlet nad tím, jestli je jejich rodina normální.
Tobiáš se zasmál, když ho viděl a nabídl mu své zelené pantofle.
„Na, vezmi si moje, já už jsem zvyklý. Ale asi jsem tě měl varovat, než jsem tě sem vzal...“
Poškrábal se na hlavě, zatímco Denny se obul do těch zelených pantoflí a tázavě se na něj podíval.
„Víš, já si myslím, že naše rodina není normální, ale to brzy pochopíš sám. Tak je prosím ber s rezervou a ke tvé otázce. Nikomu to vadit nebude, je nás tu tolik, že jeden navíc se lehce ztratí a jídla je tu víc, než co jsme vůbec schopní sníst za týden. Navíc si myslím, že ani ten nejhorší člověk si nezaslouží mrznout na vánoce venku. A neřekl jsem ti to dřív, protože jsem se bál, že budeš chtít raději zmrznout, než strávit štědrý den v takové rodině.“
Vysvětlil překvapenému Dennymu a usmál se.
„Nebýt to moje rodina, tak bych zdrhal. A pojď už, je tam teplo a horký čaj ti udělá dobře.“
Popostrčil ho k proskleným dveřím do obýváku a otevřel dveře.
Betty vlítla dovnitř a skočila babičce na klín. Veškerý ruch ustal a všichni se otočili ke dveřím, kde stál Tobiáš se šokovaným Dennym.
Denny se rozhlédl po silně přeplněném pokoji a překvapeně zamrkal.
„Vedu ještě jednoho hosta, tohle je Denny, můj spolužák ze školy, je doma sám a zabouchl si klíče, tak jsem ho pozval.“ Představil ho Tobiáš, aniž by přitom jedinkrát zaváhal a Denny se na něj podíval s pusou dokořán, absolutně neschopen slova.
Z davu svátečních hostů v různobarevných chlupatých pantoflích se prodrala kyprá žena a vrhla se na Dennyho.
„Chudáčku... Chovej se tu jako doma, ano? Tobiáš se o tebe postará.“ Objala ho a přivítala nejspíš Tobiášova matka, podle toho, jak si byli podobní.
„Děkuju a přeju krásný Štědrý večer.“ Vykoktal ze sebe se stydlivým výrazem, který u něj Tobiáš ze školy vůbec neznal.
Všichni se mu představili a přivítali se s ním.
Pak ho Tobiáš zatáhl do kuchyně a posadil ho na židli. Postavil na čaj a vytáhl dva hrnky.
„Máš zajímavou rodinu, netušil jsem, že je vůbec možné mít tolik příbuzných.“
Seděl ještě stále šokovaný tím vstřícným přijetím.
Nevěděl, co má očekávat, vlastně neočekával nic. Všechno se seběhlo tak rychle, že nestihl ani pořádně zareagovat. Ale byl rád, že nemusí mrznout venku.
Sledoval Tobiáše, jak se zkušeně pohybuje po kuchyni a chystá čaj.
Postavil jeden šálek před něj a druhý před sebe. Sedl si naproti Dennymu a díval se, jak si hřeje ruce o hrneček.
„Díky, vážně, už jsem myslel, že tam zůstanu do rána.“
Usmál se a Tobiáš žasnul nad tím nehraným a upřímným úsměvem, o kterém ani neměl tušení, že ho je schopen. Ne že by se ve škole neusmíval, ale nikdy ne takhle.
Toho by si všiml.
„Doufám, že toho pak nebudeš litovat, až zjistíš, jak divně tráví naše rodina svátky.“
Usrkl trochu horkého čaje a dál si Dennyho prohlížel. Takhle zblízka ještě neměl příležitost.
Myslel si, že má modré oči, ale mýlil se, měl je spíš modrozelené.
Denny si všiml, jak si ho mlčky prohlíží a odhrnul si rukou na jedné straně po ramena dlouhé tmavé vlasy z očí a zastrčil si je za ucho tak, jak byl zvyklý a trochu se ošil.
„Co? Je na mně něco zvláštního? Že si mě tak prohlížíš?“ Taky si ho prohlížel.
Ve třídě si ho moc nevšímal, všiml si jen, že se stranil lidí a snažil se dělat, že tam vůbec není. Musel uznat, že jen tímhle svým chováním ho zaujal a tak ho nechal na pokoji.
Nechtěl se k němu chovat jako k ostatním. Sám nevěděl proč.
Bez brýlí vypadal ale úplně jinak. Vlastně ho bez nich ani nepoznal.
Tobiáš se mírně začervenal a rychle se zvedl od stolu, aby si toho Denny nevšiml.
Ale on si toho všiml a v duchu se usmál.
Tobiáš postavil hrnek na linku a už zase s normální barvou ve tváři se otočil k Dennymu.
„Jak to, že jsi na štědrý den sám doma?“ Nedalo mu to, musel se zeptat.
Ale Dennyho náhle posmutnělý výraz jako by říkal... to není tvoje věc...
Tak se raději znovu neptal. Vlastně mu to mohlo být jedno. Ale stejně to bylo dost nezvyklé.
Dneska ho pozval, protože neměl kam jít. To by udělal každý. Zítra zase odejde a vše bude jako dřív.
„Za chvíli se bude podávat večeře, tak se na to duševně připrav.“
Varoval ho s úsměvem, ale to už se do kuchyně nahrnuly všechny ženy, co tu byly a začaly vytahovat jídlo snad ze všech možných skrýší a koutů, které tu byly.
Dennymu vrazily do ruky mísu s horkou polévkou a poslaly ho za Tobiášem, který taky jednu nesl.
Vešli do veliké jídelny za obývákem, kde byl svátečně prostřený stůl a nosili na něj mísy a misky a různé nerezové tácy přikryté nerezovými poklicemi, až byl stůl tak plný, že se tam sotva vešly talíře.
Všichni se posadili ke stolu a Denny dostal místo vedle Tobiáše a jeho sedmileté sestry, která ho neustále kopala do nohy. Ale on ani nemukl. V duchu děkoval bohu, že nemá mladší sestru.
Pak se všichni postavili a připili si na další rodinné shledání.
Pak už jen odklopili všechny pokličky a Dennymu se naskytl pohled přímo pro bohy.
Tolik jídla pohromadě nikdy neviděl a očima jen těkal z jedné hromady na druhou.
Tobiáš ho pozoroval a naklonil se k němu.
„Copak, nelíbí se ti to?“ Zašeptal s úsměvem.
Denny se na něj překvapeně podíval.
„Tohle máte každý rok?“ Zeptal se a měl co dělat, aby ukočíroval sliny.
„Jo, ale není toho až tolik, co mají jiní, nejsme zase až tak bohatí, ty jsi zvyklý určitě na lepší.“
Řekl Tobiáš, ve snaze omluvit nepřítomnost některých pro jiné tak důležitých lahůdek.
„Co? Tolik jídla jsem v životě neviděl.“
Pronesl překvapeně Denny a dál si prohlížel, co všechno tam je, zatímco Tobiášova maminka nalévala polévku.
Každý si podal svůj talíř, a když přišla řada na Dennyho, přišlo mu to zvláštní a najednou nebyl schopný se ani pohnout.
Tobiášova maminka se na něj usmála, jako by věděla, na co myslí.
„Tobiáši…“ Řekla jen a Tobiáš vzal Dennyho talíř a podal jí ho, aniž by mu cokoliv kdokoliv řekl a plný ho položil zase před Dennyho.
Znovu se k němu naklonil a zašeptal.
„Víš, u nás je takové pravidlo… Kdo zaváhá, nežere. Takže se budeš muset přizpůsobit a vybrané chování si nechat na doma.“ Denny se začervenal.
„My společné ani společenské večeře nevedeme.“ Došlo mu, co si o něm myslí.
Tobiáš se trochu zamračil, něco mu nesedělo na tom, co říkal. Myslel si o něm, že je z bohaté rodiny a že má všechno, nač si jen vzpomene. Věděl, že lidé z velkoměsta jsou divní, ale Denny byl ještě divnější. Najednou začínal pochybovat o tom, jestli udělal dobře, že ho sem vzal.
Ale hned si za tu myšlenku vynadal. Přece by ho nenechal venku zmrznout.
Všichni si popřáli dobrou chuť a pustili se do polévky.
Denny si připadal jako v ráji. Měl pocit, že je to snad ta nejlepší polévka, jakou kdy jedl.
Pak si už každý bral z táců, na co měl chuť.
Ochutnal snad od všeho něco a vesele se bavil s ostatními, kteří ho přibrali do rozhovoru, jako by odjakživa patřil do jejich rodiny.
Tobiáš ho celou dobu sledoval a klidně by mohl přísahat, že vypadá šťastně, jak ho ještě nikdy neviděl. Vůbec se v něm nevyznal.
Po večeři nanosili všichni talíře a zbytky jídla do kuchyně a nacpali se zase do obýváku, kde byl rozsvícený stromek, celý zasypaný dárky.
Tobiáš se nenápadně zdekoval do kouta a dělal, že tam není. Vlastně si ho ani moc díky zájmu o Dennyho nevšímali. Za což byl nesmírně vděčný, protože ho už nebavily stále se opakující otázky typu, jestli už má děvče. Copak by si tady v té díře mohl někoho vybrat? Vždyť je to tady samá slepice.
Denny si k němu přisedl a opřel se vedle něj o zeď.
„Máš úžasnou rodinu.“ Poznamenal.
„Myslíš? Tak ještě chvíli počkej a změníš názor. Teď nastává nejtrapnější část večera, doufám, že na mě zapomenou.“ Ušklíbl se a díval se, jak strýc vytahuje svůj keyboard značky Yamaha.
Denny zbystřil a sledoval, co se bude dít.
„Ne... vy vážně zpíváte koledy?“ Překvapilo ho to zjištění a v očích mu pobaveně blýsklo.
„Ale ano, a kdyby jen to. Každý musí zpívat sám za sebe.“ Povzdechl si znechuceně a zadíval se mu do očí.
„Mám k tobě obrovskou prosbu...“ Zašeptal Tobiáš zničeně, když zaslechl první tóny a jeho nehudebně nadaná sestřička spustila své falešné.
„Je-ží-í-šku, pa-na-á-čku...“
„Nikomu to neříkej, to by byl můj konec.“ Povzdechl si nešťastně.
Denny se pousmál a jen přikývl.
Sledoval to představení před sebou a měl pocit, že už slyšel každou koledu snad pětkrát.
Ani se Tobiášovi nedivil, že z toho byl nešťastný, ale stejně se mu to líbilo a záviděl mu takovou rodinu.
Nakonec přece jen přišla řada i na Tobiáše. Jenže jemu se vůbec nechtělo.
Vymlouval se, že ho bolí v krku a tak podobně, ale rodina byla neúprosná. Pak se ozvalo odněkud z druhé strany pokoje.
„Leda že by za tebe zazpíval Denny, pak bys ty nemusel.“
Všichni se podívali vyzývavě na Dennyho a Tobiáš zbledl.
Nemohl přece po něm chtít, aby se tu ztrapňoval místo něj. Bylo mu jasné, že zase vyhráli, bude muset zpívat. Jak on to nesnášel.
Už se chtěl zvednout, když uslyšel Dennyho.
„Moc rád...“
Překvapeně vykulil oči a podíval se na něj, jestli to myslí vážně.
Denny se usmíval a už se soukal jásajícím davem ke keybordu.
„Nebude vám vadit, když se doprovodím sám?“
Všichni jako jeden člověk zakroutili hlavou a nemohli se dočkat, co uslyší.
Tobiáš stále v šoku, stál opřený o zeď a zíral na Dennyho, který si něco nacvakal na elektronickém piánu, na chvíli na zkoušku pustil, posadil se na židličku a pak se nadechl.
Začal hrát tichou melodii, doprovázenou jinou, kterou nastavil jako doprovod a všichni už jen žasli nad ladnými pohyby jeho štíhlých prstů na klávesnici a nad krásou a čistotou tónů, které z toho přístroje začaly vycházet a které v jejich rodině snad ještě nikdo neslyšel a ani netušil, že to ten přístroj vůbec umí.
Tobiáš i všichni ostatní mlčky zírali na Dennyho, který se soustředěným pohledem na klávesy začal zpívat.
„Silent Night, Holy Night...“
Všichni poslouchali jeho krásný hlas, který se bez jediného falešného tónu, na který byli zvyklí, nádherně rozezníval pokojem.
Tobiáš měl pocit, že tam nestojí ten Denny, kterého znal ze školy. Který se všemu a každému vysmíval, který rád ponižoval jiné a rád se nad každého povyšoval. Který ani náhodou nevypadal na to, že by vůbec věděl, co je to koleda.
Tady před ním stál naprosto jiný Denny. Zasněný Denny, který klouzal svými prsty po klávesnici, jako by to byla jeho přirozenost, jako by nikdy nedělal nic jiného, než hrál na klávesy a zpíval.
Díval se do jeho tváře, částečně ukryté za neposlušnými pramínky vlasů a přemýšlel, co v ní vidí.
Měl přivřené oči jen natolik, aby viděl na klávesnici a z hrdla mu zněly tak úchvatné tóny, že snad každého okolo chytly za srdce.
On sám vypadal natolik zabraný svým zpěvem, až se zdálo, že nikoho kolem nevnímá a žije jen tou písní.
Smutek, který z té písně v jeho podání zněl, se vpíjel až do nejtemnějších zákoutí mozků všech přítomných a nejedna členka rodiny uronila dojetím slzičku.
Denny přestal zpívat a když se kolem něj ozval ohlušující potlesk a jásot, poplašeně zamrkal, než mu došlo, kde vlastně je a co dělal.
Zčervenal jako rajče a snažil se někam zalézt. S výmluvou, že potřebuje na onu místnost, zmizel na chodbě.
Tobiáš šel za ním, aby mu případně ukázal, kde se ona místnost nachází, ale Denny tam nebyl.
Překvapeně zjistil, že i jeho boty zmizely.
Popadl svoji bundu a ještě nějakou, ani neví čí, kolik jich tu bylo, rychle se obul, popadl klíče a už byl venku.
Běžel stejným směrem, kudy dnes přišli a hledal ho.
Našel ho zase v té budce se skloněnou hlavou opřenou o dlaně.
„Denny, proč jsi utekl?“ Přešel k němu a přehodil přes něj bundu.
Sedl si vedle něj a vydýchával se.
„Promiň, já... nechal jsem se unést. Máš skvělou rodinu. Poděkuj jim za mě, prosím.“
Řekl smutně Denny a povzdechl si.
„Měl bys jít domů, budou tě hledat.“ zašeptal Denny, zvedl se a vrátil mu bundu.
„Děkuju, vážně...“ Otočil se k němu zády a odcházel jen ve svetru.
„Denny, kam chceš jako jít? A nechtěl bys mi něco vysvětlit?“
Hodil na něj zase bundu a šel vedle něj.
„Proč jsi utekl? Proč se chováš ve škole jako někdo jiný? Nebo se teď chováš jako někdo jiný?“
Denny si povzdechl.
„Není to jedno?“ Šel dál a ani nevěděl, kam by měl jít.
„To teda není. Alespoň ne mně.“ Postavil se před něj a zablokoval mu cestu.
„Máš kde spát?“ Zeptal se zpříma a Denny jen zakroutil hlavou.
„Tak laskavě přestaň blbnout a koukej se se mnou vrátit. Nebo mě moje rodina ukamenuje za to, že jsem tě nechal odejít.“ Chytil ho za ruku a táhl ho za sebou zpátky domů.
Denny se nechal chvíli táhnout a pak s ním srovnal krok, ale dál se nechal držet za ruku.
„Kde ses naučil takhle hrát a zpívat?“
Zeptal se po chvilce mlčení Tobiáš.
„Chodil jsem do hudebky, od šesti let.“ Odpověděl mu.
„Už nechodíš?“
„Ne...“
„A proč? Vždyť ti to jde skvěle.“
Denny se zastavil a zhluboka se nadechl, aby potlačil slzy deroucí se mu do očí.
Najednou měl pocit, že vybuchne, jestli se někomu nesvěří a vychrlil to ze sebe tak rychle, že z toho byl sám překvapený.
„Chodil jsem tam kvůli mámě, ale ona před třemi léty zemřela, při autonehodě, na štědrý den.
Tohle byla její nejmilejší píseň. Od té doby žiju s otcem a ten si myslí, že prachy mi vynahradí jeho péči. Naposledy jsem ho viděl asi před třemi týdny. Včera mi volal, že na vánoce nepřijede. Nesnáší vánoce a já už ani nevím, jestli ano, nebo ne.“
„Denny...“
Tobiáš byl v šoku, když to všechno slyšel a nedokázal na to nic říct.
V tomhle podání to znělo zcela neuvěřitelně, ale při pohledu do jeho smutné, nešťastné tváře a na jeho lesknoucí se oči pochopil, že to myslí vážně.
„Promiň, nechtěl jsem to nikomu říkat, nechtěl jsem, aby to někdo věděl, ale nevím proč, ale tam u vás se mi to všechno vrátilo jako živé a...“ Povzdechl si, připadal si trapně, že si takhle stěžuje na svůj život.
Tobiáš ho objal a zašeptal.
„To je v pořádku, otec říká, že všechno musí jednou ven. A já to nikomu neřeknu.“
Objímal ho a Denny byl za to rád. Už dlouho se cítil osamělý a opuštěný a v jeho rodině měl aspoň na chvíli pocit, že někam patří, že není sám.
Zvedl ruce, omotal je Tobiášovi kolem pasu a přitiskl se k němu víc.
„Díky...“ Zašeptal zastřeným hlasem a položil si hlavu na jeho rameno.
Najednou se mu tolik ulevilo, bylo mu tak dobře a byl rád, že to byl zrovna Tobiáš, kdo ho našel a komu se svěřil. Najednou měl pocit, že jeho existence není tak úplně ztracená, že přece jen se o něj někdo zajímá.
Chvíli tam tak spolu stáli a padal na ně sníh.
Tobiáš si začal až moc uvědomovat jeho blízkost a raději ho pustil a trochu zbrkle od něj ustoupil.
On mu sice své tajemství prozradil, ale sám nebyl připravený prozradit někomu to své.
A už vůbec ne Dennymu. Stále z něj měl zvláštní pocit a raději se měl před ním na pozoru.
Denny se na něj podíval a pousmál se.
„Tak jdeme, zůstaneš u nás přes noc, sice netuším, kam tě máti uloží, ale nějaký teplý koutek se u nás jistě najde.“
Vyšel k domovu a Denny ho následoval. Teď už si byl celkem jistý, co je Denny zač.
Zase vyfasoval chlupaté pantofle a ještě kázání od Tobiášovy matky za ten útěk.
Posadil se vedle Tobiáše na zem ke zdi a mlčky sledoval dění okolo.
Všichni si rozdali dárky a jeden dostal dokonce i Denny.
Nemohl uvěřit, že by měli tolik dárků, aby zbylo i pro nezvaného hosta.
Díval se na Tobiáše, který rozbaloval dárky a poťouchle se usmíval.
Proč, mu došlo, až když ten svůj dárek rozbalil.
Dostal výstavní chlupaté tyrkysové pantofle a Tobiáš se mohl potrhat smíchy, když uviděl jeho překvapený výraz.
I Denny se tomu nakonec začal smát, bylo to vlastně moc milé. Bylo to něco jako přijetí do rodiny.
Přijetí do klubu barevných chlupatých pantoflí.
Čas běžel, Denny musel ještě párkrát na žádost ostatních zazpívat a osazenstvo začalo pomalu odpadávat únavou.
Nakonec už zbyli jen oni a tak se rozhodli, že půjdou taky spát.
„Máti ti vzkazuje, že si můžeš lehnout, kam budeš chtít. Já ti půjčím pyžamo a deka s polštářem se tu ještě taky nějaká najde.“
Vešel do svého pokoje, který už byl plně obsazený a přinesl dvě pyžama.
Ukázal Dennymu, kde je koupelna a šel do komory pro deky a polštáře.
Ustlal Denymu v komoře na zemi, kam položil nafukovací matraci a šel se taky umýt.
„Už jsem ti objevil nějaké místečko na spaní.“ Oznámil mu s úsměvem a šel mu ho ukázat.
„Vím, že to není nic moc, ale ta matrace je celkem pohodlná a budeš tu mít soukromí. Tak dobrou...“
Zavřel za ním dveře a raději se na něj ani nepodíval.
Zalezl do koupelny, převlékl se do pyžama, umyl se a chvíli zvažoval, jestli si neustele ve vaně.
Nakonec ten nápad zavrhl, když si představil tu frontu otravujících zájemců o ranní hygienu.
Vyšel z koupelny, chtěl si vzít deku a karimatku a chtěl si ustlat v předsíni.
Mohl si sice lehnout kamkoliv, ale upřednostňoval samotu.
„Kde budeš spát ty?“ Zeptal se ho Denny, který se najednou objevil ve dveřích.
„Asi v předsíni.“ Usmál se a ukázal na karimatku.
„Ale ta matrace je dost široká pro dva a karimatka je nepohodlná.“ Řekl Denny a dál stál ve dveřích v Tobiášově pyžamu, které na něm i přesto, že Tobiáš byl hubený, viselo a bylo mu asi o číslo kratší na výšku.
„A nebude ti to vadit?“ zeptal se s lákavou představou měkké matrace a ještě lepší společnosti.
Denny se jen pousmál a zakroutil hlavou.
Tobiáš se nenechal dvakrát pobízet a oba zapadli do komory.
Matrace byla opravdu široká, vlastně to bylo provizorní lůžko pro dva a divil se, že se do komory vůbec vešlo.
Oba si lehli na záda, každý se přikryl svou dekou a chvíli se mlčky dívali do stropu, zatímco z obou stran se nad nimi hrozivě tyčily regály plné různých kompotů a jiných potravin.
„Jak se ti vlastně podařilo zabouchnout si klíče?“
Nešlo to Tobiášovi stále na rozum.
Denny se usmál.
„Snadno, šel jsem vyhodit pytel s odpadky a než jsem si vzpomněl, že jsou klíče v zámku z druhé strany, dveře už se zavřely. Nechápu, proč tam otec musel dávat tu blbou kouli.“
Otočil hlavu k Tobiášovi a prohlížel si jeho tvář, dívající se do stropu.
„Díky, Tobiáši...“ Zašeptal a Tobiáš se na něj podíval.
„Díky za všechno, už dlouho mi nebylo takhle dobře.“ Povzdechl si.
Tobiáš se usmál, otočil se k němu, opřel se o loket a podepřel si dlaní hlavu.
„V pohodě, ty bys určitě udělal to samé, kdybys byl na mém místě.“ Dál se usmíval a i Denny se k němu celý otočil a taky se opřel o loket.
„Víš to, že bez těch brýlí a když se usmíváš, že jsi hezčí?“ Řekl najednou Denny s úsměvem na rtech.
Tobiáš měl chvíli pocit, že špatně slyší a úplně cítil, jak se mu hrne krev do hlavy, když se začervenal.
Denny k němu natáhl ruku a pohladil ho po tváři.
„A když se červenáš, tak je to ještě lepší.“ Usmál se Denny a dál ho hladil po tváři bříšky prstů.
„Denny...“ Nezmohl se na nic jiného Tobiáš a měl sto chutí někam zalézt, nebo utéct, ale nemělo to smysl. Tělo mu v tu chvíli vypovědělo službu a úplně cítil, jak ztuhnul a jak ho mrazí v zádech.
Až moc si uvědomoval, co k Dennymu cítí. Líbil se mu už dlouho, ale nechtěl, aby někdo věděl, že je jiný.
Díval se překvapeně na Dennyho a přemýšlel, proč to dělá.
Denny přejel Tobiášovi palcem přes rty a Tobiáš, aniž by to chtěl, zavřel oči a ze rtů mu vyšlo tiché zasténání, když mu skrze ten dotek rty projel impuls podobný zásahu elektrickým proudem.
Denny na nic nečekal a naklonil se k Tobiášovi a políbil ho na rty.
Pak se od něj odtáhl a díval se, jak bude reagovat.
Tobiáš překvapeně otevřel oči a zíral na Dennyho, který se dál usmíval.
Ale tak nějak jinak, hezčeji, něžněji.
„Denny...“ Zašeptal omámeně a nemohl tomu uvěřit.
„Ty...“ Nedokázal to ani vyslovit.
Dennymu se víc zkřivila ústa úsměvem a malinko kývl hlavou.
„Líbíš se mi a ano, jsem na kluky.“ Znovu ho pohladil po tváři.
„Ale ty taky, ne?“ Dodal ještě.
Tobiáš si lehl zase na polštář a zíral do stropu, jako by tam hledal odpověď.
„To je to na mně tolik znát?“ Povzdechl si smutně, ale vlastně měl najednou šílenou radost, že Denny taky. I když to nechápal.
Jaká je pravděpodobnost, že se sejdou dva v jedné třídě a ještě ke všemu se zakoukají do sebe.
„Ne, to ne, ale dnešek byl zvláštní a já...“ Chvíli se odmlčel.
„Nevím, ale myslím, že jsem to poznal, jak jsme spolu byli v té kuchyni. Pak už jsem tě jen pozoroval a všechno tomu nasvědčovalo.“
Tobiáš zase začal rudnout. Měl by mít radost, ale cítil se divně.
Denny se nad něj naklonil a díval se mu rovnou do očí.
„Nebo jsem se spletl?“ Usmál se, když Tobiáš zavrtěl hlavou.
„Ne... máš pravdu, ve všem.“ Spíš si při těch slovech oddechl.
Denny se znovu přitiskl k jeho rtům a přesunul celé své tělo nad něj.
Tobiáš si připadal jako ve snu. Tohle se mu vážně muselo jen zdát.
Takovéhle náhody přece neexistují.
Co na tom, že je štědrý den a dějí se zázraky.
Váhavě zvedl ruce a vklouzl jimi Dennymu do vlasů.
´Cítím jeho rty na svých, cítím jeho tělo na svém, dotýkám se ho... To nemůže být sen...´
Tělem mu prostupovalo teplo a když zacítil Dennyho jazyk, jak se dožaduje vstupu do jeho úst, projel jím takový proud vzrušení, až hlasitě zasténal.
Jeho vlastní zvuk ho vyděsil a překvapeně od sebe Dennyho odstrčil.
Zrychleně dýchal a celý zrudlý se díval na Dennyho, kterého to taky překvapilo.
„Promiň, nechal jsem se trochu unést...“ Omlouval se Denny a zase si lehl na své místo.
Tobiáš přemýšlel, jak z téhle trapné situace ven.
„Ne, to jen... překvapilo mě to.“ Povzdechl si Tobiáš a dál se upřeně díval do stropu.
Nevěděl, co si o něm teď má myslet. Myslel si, že ho zná, ale dnes zjistil, že je všechno jinak.
Teď věděl, že vlastně ani neví, kdo Denny vlastně je.
Chvíli tak mlčky leželi a oba přemýšleli.
„Denny?“ Ozval se po chvíli Tobiáš a oba se na sebe zase podívali.
„Zlobíš se na mě?“
Nedokázal si tu otázku odpustit. Bál se, že by to tímhle mohlo skončit, i když nic vlastně ani nestihlo začít.
Denny se usmál a znovu ho pohladil po tváři.
„Ne, měl bych?“
Tobiáš vzal jeho ruku do své a jemně ji stiskl.
Lehl si na bok čelem k němu a držel ho za ruku.
„Víš, já na to asi ještě nejsem připravený... já si myslel, že se to nikdy nestane, že nikdy nepotkám nikoho, kdo to pochopí.“
Denny mu rozuměl, chápal ho, on nežil tak, jako on.
On nemusel přestoupit na jinou školu, protože měl opletačky s učitelem.
Teď už ani neví, proč to tenkrát udělal, proč na jeho návrh vlastně přistoupil.
Možná proto, že mu to přišlo zábavné, že tím mohl naštvat otce.
S Tobiášem to bylo jiné. Tobiáš se mu líbil a o to víc po něm toužil a chtěl ho mít jen pro sebe.
Možná proto, že on se mu nevnucoval. Protože on byl takový, jaký byl vždy a na nic si nehrál.
„A můžu aspoň doufat?“ Zeptal se Denny a upřeně se díval Tobiášovi do očí.
Ten se usmál a přikývl. Vždyť to si vlastně přál.
Denny se nad něj znovu naklonil a znovu ho políbil lehce na rty.
Pak ho rychle chytil kolem pasu a přitáhl si ho zády k sobě. Objal ho oběma rukama a než stihl zaprotestovat, přitiskl si ho blíž, políbil ho na ucho a zašeptal.
„Děkuju... a teď jdeme spát.“
Tobiáš se nejdřív chtěl bránit, ale nakonec se jen pohodlně uvelebil v jeho náruči a nechával si nahřívat záda jeho tělem.
Bylo mu to moc příjemné, mít ho takhle blízko.
Bylo to zvláštní, ale krásné. Cítil se tak dobře.
„Dobrou noc.“ Zašeptal Tobiáš a usínal ukolébán pravidelným bušením Dennyho srdce, které cítil na svých zádech.
„Dobrou noc.“ Zašeptal i Denny a za chvíli už se místností ozývalo jen pravidelné oddechování.
---
Ráno ještě spali v objetí, když se za dveřmi začal ozývat ruch budících se příbuzných.
Tobiáš se probudil jako první a jen tak tak se stihl vymanit z Dennyho objetí a překulit se na druhý kraj matrace, když jeho matka otevřela dveře a s úsměvem na rtech je budila.
„Vstávat, už je hodně hodin...“ A zase jako by se nechumelilo, odkráčela.
Denny se podíval na Tobiáše, který byl ještě v šoku z toho, že je mohla nachytat a usmál se na něj.
Posadil se vedle něj a vlepil mu jednu rychlou pusu, než se zvedl.
„Tak jdeme, ne...“ Usmíval se, jak se zase začervenal.
Tobiáš se taky zvedl a vyšli mezi ostatní sváteční hosty pohybující se po domě převážně ještě v pyžamech, protože na koupelnu byla fronta.
„Kdo půjde vyvenčit Betty?“ Ozvalo se do davu, ale všichni najednou zmlkli a dělali, že tam nejsou a že netuší, o čem je řeč.
Dennymu to přišlo hrozně legrační.
„Já půjdu“ nabídl se a všichni se na něj vděčně usmáli.
Tobiáš se na něj překvapeně podíval a povzdechl si.
„Jdu s tebou.“
Oba tím získali přednostní právo na koupelnu, pak se převlékli v jeho už prázdném pokoji a za chvíli už šli k parku.
Tobiáš s Betty na vodítku a Denny v půjčené bundě a čepici.
„Co budeš dělat?“ Zeptal se Tobiáš Dennyho, když procházeli kolem té budky, kde ho našel.
„S čím?“
„S tím bytem.“
Denny si povzdechl.
„Musím počkat, až přijede otec, dneska by se měl vrátit.“
Tobiáš jen přikývl a všiml si, že není moc nadšený.
„Necháme mu na dveřích číslo na můj mobil a vzkaz aby zavolal, až přijede." Navrhnul Tobiáš a Denny s tím souhlasil.
Potom šli zase mlčky dál.
„Co budeš dělat na Silvestra?“ Zeptal se po chvilce mlčení Tobiáš.
„Nic, jako vždy, otec tady zase nebude.“ Pokrčil rameny.
„A nechceš být u nás? Neboj, na Silvestra k nám moc lidí nejezdí a tradice už máme normální.“
Usmál se, když si vzpomněl na loňského Silvestra.
Denny se zastavil a překvapeně se zadíval na Tobiáše.
„Vážně bych mohl. Já... nechci aby to vyznělo, jako že se vnucuju, ale... mně se u vás líbilo a...“
Posmutněl, když si vzpomněl na to, že by musel být zase sám.
Tobiáš se usmál a vzal ho za ruku.
„Jestli ti pozvání ode mě nestačí, tak počkej, až se vrátíme k nám domů. Myslím, že od máti už to dostaneš rozkazem, až se dozví, že bys měl být sám.“
Denny se radostně usmál a objal Tobiáše, až ho málem rozmačkal.
„Děkuju...“ Zašeptal a políbil ho na rty, až zase Tobiáš zčervenal.
Denny ho zase pohladil po zčervenalých tvářích a šťastně se usmíval.
Tobiáš byl rád, že tenhle krásný úsměv patří jen jemu.
Pak už jen mlčky kráčeli ruku v ruce a s úsměvem na rtech do parku, kam je neomylně vedla Betty.
Komentáře
Přehled komentářů
bylo to...bylo...AAAA!....nemám slov...nejdříve se mi do toho nechtělo pže je to tak dlouhé...ale....sem ráda, že sem se k tomu dokopala...moc krásný...opravdu...
Diky :-)
(Sax, 3. 1. 2009 17:39)
Diky za pochvalu i za kritiku...
to Kira: budu se snazit, ale nejak o svych slohovych schopnostech pochybuju O.o
Ale diky... ^___^
(PS:konečně mi jdou psát komentáře O.o)
peknee
(neru-chan, 30. 12. 2008 17:14)pekine mocinky pekne pekna povidka a asi se opakuju ale bylo to fakt pekny XD
sugoi wa....
(Kira, 29. 12. 2008 1:45)tohle jeopravdu krásné. máš talent :) když si dovolím trochu kritiky, delší věty a trochu práce se slohem by tomu neuškodilo, ale jinak to byl dokonalej příběh. uplně sem si ho představovala a.... málokdy mě při čtení povídek kde se muckaj přepadne ten zvláštní pocit.... máš můj hluboký obdiv
kawaaaaaaaaaaaii
(mekachimeka, 27. 12. 2008 23:23)jeeeeeeeeeeeee *viac sa z nej nedostalo, omdlela...*
....
(Ajka, 30. 1. 2009 22:37)