Tma. Černočerná tma, jíž nepronikal ani ždibíček světla. Tma nejčernější, nejtemnější, nejnádhernější. Odhalovala všechna tajemství světa. Dobrá či zlá, jemná či krutá, spravedlivá či nespravedlivá. Tajemství a pocity všech lidí kolem. A na nebi jasně zářil červený měsíc. Úplněk…

Pohodila červenými vlasy a zachumlala se více do svého černého pláště, který měla přehozen přes šaty noční barvy. Na krku se jí houpal malý mečík, přívěsek pro štěstí. Náušnice dnes zvolila červené, kříže. Její nejoblíbenější. Oči se jí leskly a když procházela lesem, všichni ji poznali i v té tmě. Vyzařovalo z ní jakési teplé světlo, avšak teď chladlo, což cítili všichni. Celý les se zachvěl, ona však dál neohroženě procházela stezkou. Nebyla si jistá, co vlastně sleduje tím, že se v noci potuluje po lese. Sama. Ale věděla, že prostě musí. Něco ji k tomu nutilo. Nevěděla co, avšak…

Zastavila se a prudce se otočila, až jí vlasy zavlály. Zaslechla šramot. A znovu.

„Kdo je tam?“ zeptala se autoritativním hlasem. Nikdo se neozval. Přimhouřila oči, ale nic nespatřila. Jak by také mohla, byla tma. Znovu se otočila a ucítila obrovskou bolest v srdci. Tiše vykřikla. Po šatech jí v malých potůčcích stékala krev. Její vlastní horká krev. A v srdci jí zel mečík. Její přívěsek. Zalapala po dechu. Cítila, jak někdo před ní, koho neviděla, cosi vytahuje. Ozvalo se škrtnutí a ten někdo pomocí zápalek zapálil svíčku. Dívka přidušeně vyjekla. Dívala se do očí své nejlepší kamarádce. Kamarádce, které pro ni byla téměř stejně drahá, jako by byla její sestra. Nešťastně se na ni podívala. „Proč?“ zeptala se jen. V ústech se jí hromadila krev.

„Stojíš mi ve štěstí…,“ odpověděla druhá dívka tónem, jakoby jí prostě jen oznamovala, že jde dnes ven s někým jiným.

„Ale…,“

„Dokud tu budeš ty,“ kamarádčiny oči zaplály, „nikdy nebudu šťastná. Musíš tedy zemřít a potom budeme šťastné. Obě. Spolu.“

„V tom případě…buď šťastná!“ zašeptala dívka a klesla k zemi. Zavřela oči a naposledy vydechla…

„Seléné! Seléné!“ ozvalo se zpustlou zemí, v níž vězely hluboké rány. Bylo tam horko a všude kolem stoupala z prasklin pára. Červenovláska se otočila.

„Má paní!“ hluboce se poklonila.

„Dost už těch vzpomínek!“

„Má paní, Vy víte nejlépe, že jedinou náplní mého…života je sloužit Vám!“ Seléné své paní pohlédla do očí. „Ovšem když se najde několik těch vzácných chvil, kdy nemám co dělat, musím na to pořád vzpomínat.“

„Seléné, je to již rok, co tě zabila! Přestaň na to myslet!“ pohlédla na ni a modré oči se jí varovně rozšířily.

„Má paní…skutečně je to již rok?“

„Ano.“

„Uběhlo to tak rychle…,“

„Již rok mi sloužíš a zatím jsem s tebou neměla problémy, ovšem pokud budeš stále myslet na svou smrt, zničí tě to! A to já nechci! Takže se koukej vzchopit!“

„Zajisté, má paní! Jsem tu pouze k Vašim službám.“ Odněkud zavál slabý větřík a pročísl Seléné její krvavě rudé vlasy. Její paní si sundala kápi. Seléné jen málokdy viděla její milý obličej a vždy ji udivoval. Zrovna u NÍ by to nečekala. Její paní, nejmocnější a nejspravedlivější dívka na celém světě. Dívka, která se vyznala ve všem. Dívka, které patřil tento svět. Ovládala ho přesně, nesobecky.

„Je tu dnes takové horko…,“ zašeptala a odložila plášť. Její oděv nesl známky dlouhověkosti. Dříve černé šaty byly natržené, avšak neměla se k tomu, aby je spravila. Když totiž jednou přišla do domu, kde ji už očekávali, mladý muž se nehodlal vzdát a bojoval s ní. Nožem ji chtěl seknou a zanechat v ní hluboké rány, avšak nevyšlo mu to. Pouze její šaty utrpěly škodu, ale to jí nevadilo. Nosila je tedy jako tričko a sukni a naprosto jí to vyhovovalo. Přeci jen se nikomu neukazovala. A když, tak v kápi.

„Má paní?“ Seléné se jí znovu poklonila.

„Mám žízeň. Tak strašnou žízeň, jako již dlouho ne. Chybí mi krev.“

„Má paní, jsem tu jen pro Vás! Nabízím Vám tedy svou krev!“

„Musím odmítnout!“

„Ale…,“

„Nebylo by to vůči tobě spravedlivé. Celou dobu mi věrně sloužíš, proč bych tě měla připravovat ještě o tvou krev?“

„Vy sama nejlépe víte, že Vám sloužím z vlastní vůle. A pokud Vám to pomůže, ráda Vám svou krev daruji.“

„Nech si ji! mohu mít jakoukoliv. Teď tě však čeká další úkol!“ vzala Seléné za ruku a vedla ji ke kamenné studni, vykládané rubíny a obsidiány. Obě do ní pohlédly a Seléné si znovu pomyslila, že jsou stejně staré. Seléné bylo patnáct, její paní však byla o mnoho starší, ačkoliv na to nevypadala.

„Kdo to má být dnes?“ zeptala se a naklonila se nad studnu. Její paní ji však zarazila.

„Dej pozor, abys tam nespadla! Nedokázala bych ti pomoci!“

„Ano, to vím. Omlouvám se!“ znovu se poklonila. Na tváři její paní se objevil lehký náznak úsměvu.

„Tak tedy,“ mávla rukou a vše kolem nich zčernalo. Jen studna tiše zářila, „dnes je tvým úkolem přivést zdejšího kováře. Ale dej si pozor, je to zloduch a za svůj dlouhý život spáchal mnoho ohavností.“ Seléné se podívala do studny a spatřila tvář dotyčného.

„Vypadá tak nevinně…,“ šeptla.

„Ano, to vypadá. Víš co máš dělat!“

„Vím!“ natáhla ruku ke studni a ponořila ji do ní. Přidala i druhou ruku a nabrala hrst nachově rudé tekutiny. Té nejčervenější krve. Zahřála ji v dlaních a Seléné znala odpověď. Než však stihla krev znovu stéci do studny, tekutina vzplála a Seléné ji jen zděšeně sledovala. Oheň ji nepálil, naopak byl příjemný, avšak to znamení…to znamení bylo strašné. Nejhorší znamení, jaké mohlo být. Již mnohokrát o něm slyšela, ale ještě nikdy se s ním nesetkala.

„Má drahá…,“ její paní ji objala a pohladila po vlasech. „Musíš být dnes silnější než jindy! Je to jen na tobě a já věřím, že to zvládneš!“

„Nezklamu Vás, má paní!“ políbila její bledé a studené ruce a zamávala svými černými křídly. Oči jí zčervenaly a Seléné zamumlala pár slov, po nichž se otevřel portál do jiného světa. Naposledy se ohlédla na svou paní a portálem se vrátila do světa, z něhož před rokem odešla…

Kráčela ulicemi, nikdo ji však nepoznával. Křídla jí zmizela, oči měly opět čokoládovou barvu. Změnila se však. Byla z ní cítit obrovská moc, žal a bolest. Teď, když procházela svou rodnou vesnicí, uvědomovala si, že svůj život promrhala. Obětovala se pro ostatní, ale tak zbytečně. Nikdo ji nikdy doopravdy nepotřeboval. Ona však někoho potřebovala. Někoho, koho našla ve své nejlepší kamarádce. Avšak i ona ji nepotřebovala a zbavila se jí tím nejhorším způsobem. To však již bylo za ní. Nebýt té zrady, nesetkala by se se svou paní. Nesetkala by se se všemocnou Smrtí. S dívkou, která sama prošla mnohými útrapami, až ji nakonec bezmoc dohnala k tomu, že si sáhla na život. Nelitovala svého rozhodnutí. Nahradila původní Smrt a stala se Novou Smrtí. Paní celého světa. Byla na všechno sama a ani jí to nijak nevadilo. Jednoho dne však zatoužila po společnosti a rozhodla se, že prvního, kdo zemře, udělá Andělem smrti. A tím prvním byla Seléné. Z dívek se stala nerozlučná dvojice, avšak jejich vztah byl komplikovaný. Smrt byla paní a Seléné jen její služebnou, nikdy si však nestěžovala. Naopak všechny úkoly přijímala a horlivě se snažila své paní dokázat, že nepochybila, když ji přijala do svých služeb. Smrt to oceňovala.

Seléné se rozhlédla. Kovář měl být silný, svalnatý a bohužel také pohledný. Táhlo mu ke třicítce a Seléné nedokázala uvěřit tomu, že je to vrah. Čím více se však blížila ke kovárně, tím více cítila pachuť smrti. Pachuť krve. Pachuť vraždy. Zakryla si dlaní ústa a přimhouřila oči. V kovárně bylo horko. Nic neviděla. Dusila se. byla již moc dlouho v lidském světě. Zbývalo jí asi deset minut. Jak litovala, že se stavovala na hřbitově, aby se pomodlila ke svým zemřelým rodičům. To mohla dělat kdykoliv a ona zbytečně marnila svůj drahocenný čas, který měla na to, aby kováře převedla na Místo Spravedlnosti. Místo, kde se svou paní žila.

„Je tu někdo?“ ozval se hlubokým hlasem kovář. Seléné zakašlala.

„A-ano. Musím s Vámi mluvit!“ jak se nenáviděla za své jednání s lidmi. Vždy s nimi jednala tak uctivě.

„Tak mluv a pak vypadni!“ kovář měl zjevně špatnou náladu. Seléné k němu nejistými kroky přišla.

„Musíte jít se mnou!“ zašeptala. Kovář se na ni obořil.

„Zbláznila ses, ty huso hloupá?! Koukej odsud vypadnout!“

„Nemáte na výběr. Ani já.“

„Na vtipy nemám čas!“

„To není vtip!“ už nemluvila tím tichým klidným hlasem, jako zpočátku. Maličko přidala na intenzitě.

„Koukej odsud zmizet, nebo tě vyprovodím sám! Nemám čas na to, aby mě tu otravovali nějací spratci, co nemaj nic na práci! Tak už padej!“

„Já nejsem spratek!“ odsekla. Zatnula ruce v pěst. Kovář vztekle praštil právě dělaným mečem do ohně, až se kolem rozletěly jiskry.

„Tak teď mě poslouchej! Řekl jsem ti, abys vypadla a tys mě neposlechla! Tudíž je jen tvoje vina, co se ti stane! Zabil jsem už i silnější, než jsi ty!“

„Mě nezabiješ!“ řekla s náznakem úsměvu. To kováře vytočilo. Chňapl jí po vlasech a silou si ji k sobě přitáhl. Ani necekla.

„Že ne?“ sáhl po meči. Horko z něj jen sálalo. Horko, které cítila až moc dobře. přiložil jí meč ke krku. „Co kdybych tě podřízl jako husu, což bezpochyby jsi?“

„Tak si posluž. Ale já tu jsem od toho, abych tě odvedla na Místo Spravedlnosti.“

„Co to plácáš? Ale dost. Zbláznila ses a smrt pro tebe bude lepší. Pomůže ti!“ a se zlomyslným úsměvem jí ten meč bodl do srdce. Vykřikla.¨ačkoliv už byla po smrti, když se jí meč zaryl hluboko do těla, když ji probodl skrz naskrz, cítila žár, který ji ubíjel. Znovu pocítila tu bolest a zavřela oči. Z posledních sil ještě v duchu zamumlala ona slova, která otevírala portál…

„Seléné! Seléné!“ otevřela oči. Cítila kolem sebe chlad a když pohlédla vzhůru, spatřila staré známé černé nebe. Nebe s rudými hvězdami a ještě rudějším měsícem. A přímo nad ní se skláněla její paní.

„Co se stalo?“ zeptala se a prudce si sedla. Smrt se na ni smutně pousmála.

„Dostala jsi ho sem, avšak za strašlivou cenu. Málem jsem o tebe přišla!“

„Omlouvám se!“ sklopila pohled. Čekala, kdy ji její paní potrestá, ta se k tomu však neměla. Naopak. Vypadalo to, že se pere sama se sebou.

„Neměla jsem tě tam posílat.“ řekla po chvíli přidušeným hlasem. Seléné se na ni tázavě zadívala.

„Prosím?“

„Mohla jsem tě ztratit!“ Smrt se na ni podívala modrýma očima, které se teď utápěly v slzách. Seléné ten pohled nesnesla. Pevně ji objala.

„Má paní. Kdybyste mě ztratila, znamenalo by to pouze, že jsem nebyla dost silná. Že jsem nebyla hodna toho Vám sloužit!“

„Co to povídáš? Poslala jsem tě na smrt a ty…,“

„Má paní, já už jsem mrtvá!“ opáčila.

„To ano, ale i odsud můžeš odejít. Odejít někam, kam bych za tebou nemohla.“

„Aha.“ Seléné sklopila pohled. „Už se to nestane. Budu trénovat a cvičit. A dřít, abych po Vašem boku mohla zůstat napořád!“

„Ach Seléné…,“ Smrti chtě nechtě steklo pár krvavých slz, stejně tak Seléné…

den se minul s nocí a noc se dnem. Takhle uběhlo několik dní. Seléné se už plně zotavila a spolu se Smrtí podnikaly stále více výprav pro ty, jejichž čas nadešel. Smrt ukázala Seléné svůj zápisník a každý den si rozdělovaly, kdo pro koho půjde. Až jednoho dne…

„Seléné? Čas nadešel!“ řekla tiše. Seléné na ni tázavě pohlédla. Zamávala křídly a ofoukla ji.

„Ale copak? Proč se tváříte tak smutně, má vzácná paní?“

„Mámě toho dnes hodně a jsem unavená.“

„Pro koho tedy mám zajít?“

„Tady máš seznam!“ a podala jí pergamen, jež snad neměl konce. Zamrkala.

„Samozřejmě! Do kdy mají být přivedeni?“

„Do půlnoci.“

„Považujte to za splněné!“ políbila Smrti ruce a otevřela portál. Usmála se a prošla jím do druhého světa. Smrt si povzdychla. To nejtěžší ji teprve čekalo. Musela Seléné oznámit jméno další oběti. A to byla Selénina zkouška. Smrt se dlouho zdráhala, neměla však na výběr. Byla si téměř jistá, že až se to Seléné dozví, nedokáže to. Že bude chtít raději odejít, aby to nemusela vidět. Avšak musela to zkusit…

Seléné se zatím potýkala se seznamem. Pokaždé když někoho odvedla, jeho jméno ze seznamu zmizelo. Zbývalo jí tedy už jen pět jmen. Povzdychla si a postupně je odvedla. Přemýšlela o tom, jak je život nespravedlivý. Někteří lidé vraždili, páchali jeden zločin za druhým a přesto měli dlouhý život. A ona? Ke všem byla milá, byla hodná, každému pomáhala a v patnácti letech zemřela rukou nejlepší kamarádky. Stále ještě měla před očima její obličej lemovaný kaštanovými vlasy. Její zelenohnědé oči a ten výraz…byl plný nenávisti, ponížený a touhy po…po čem vlastně? Po pomstě či po smrti? Anebo po něčem úplně jiném?

Zamávala křídly a snesla se ke Smrti.

„Hotovo, má paní.“

„Jsi úžasná.“ Pochválila ji Smrt. Tvářila se velice nešťastně.

„Má paní, stalo se něco?“ zeptala se vyděšeně a pohlédla jí do očí. Smrt zamrkala.

„Kdepak jen…musím ti něco říct. A asi se ti to nebude líbit.“

„Povídejte!“ Seléné se nadechla.

„Tohle je tvůj úkol. Já do toho nesmím zasahovat.“

„Do čeho, má paní?“

„Prozatím poslední člověk, jehož musíš převést.“

„A co je na tom tak špatného?“ zeptala se s úsměvem.

„Jde o to, o koho se jedná, Seléné.“

„Má paní, přísahala jsem Vám, že Vám budu věrně sloužit a…,“ Smrt se zakymácela. „Paní? Paní? Kdy jste naposledy pila?“

„Asi před týdnem.“ zašeptala Smrt.

„U Smrti!“ Seléné vytáhla dýku s rudou čepelí a vytáhla si dlouhé rukávy šatů. Natočila levou ruku dlaní nahoru a sevřela v pěst. Ohnula ji a zaryla čepel dýky hluboko do své ruky. „Pijte!“ přikázala a poskytla Smrti svou krev. Zvedla jí hlavu a donutila ji toho dost vypít. Když poznala, že má dost, vytáhla si dýky z ruky a uklidila ji. rána se ihned zahojila, avšak potůčky krve na ruce jí zůstaly. Alespoň prozatím. „Co je mým úkolem?“ zeptala se odhodlaně.

„Musíš převést jednu dívku.“

„To je vše? Má paní, čekala jsem něco složitějšího!“

„Ono to bude…dost…složité.“ A Smrt usnula. Seléné se tedy vydala ke studni. Ponořila do ní pravou ruku a krev jí stekla zpátky. Dívka musela zemřít. Seléné tedy zamumlala pár slov a před ní se objevil obličej té dívky. Přidušeně vykřikla. Kaštanové vlasy se jí kroutily kolem hlavy, jak si s nimi pohrával vítr. Usmívala se a v očích měla štěstí. V očích zelenohnědých. Seléné měla přivést svou kamarádku. Srdce se jí prudce rozbušilo a hlava ji třeštila. Nevěděla, co má dělat. Nedokázala to. Nemohla ji dát Smrti. A přesto…

Vénëa se pousmála na svého přítele. Nebyla si jistá svými city. Nebyla si jistá, zda je šťastná. Nebyla si jistá ničím. Věděla však jedno. Vražda Seléné jí ani trochu nepomohla. Pomyslela si, že Seléné mezi ni a jejího přítele musela zasadit něco, co jim ničilo vztah.

‚Ani po smrti mi nedá pokoj!‘ pomyslela si. Smutně si povzdychla a rozloučila se s přítelem. Vydala se na hřbitov k hrobu svých rodičů. Když však procházela kolem Selénina, něčeho si všimla. Něčeho zvláštního. Bylo absolutní bezvětří, avšak květiny se hýbaly, jakoby po nich někdo přejížděl neviditelnou rukou. Vénëa raději přidala do kroku a došla na místo. Položila obrovskou kytici na náhrobní desku a pomodlila se. poté se otočila a vykřikla. Stanula tváří v tvář někomu, na koho již nikdy nechtěla narazit.

„Co se to…děje?“ zeptala se vyděšeně.

„Vénëo, Vénëo, kam jsi to dopracovala?“ zakroutila hlavou nádherná dívka v černých šatech. Na tvářích měla stopy krvavých slz. Vénëa vykřikla.

„Ty jsi mrtvá! Zabila jsem tě!“

„Máš pravdu!“ přikývla Seléné. „A já tě mám odvést na Místo Spravedlnosti. Avšak já stále nevím, zda to dokážu.“ Upřela na ni teď již čokoládové oči a vztáhla ruku ke svým červeným vlasům. Prohrábla si je. Vénëa sebou cukla.

„Zmiz! Jen se mi zdáš! Nejsi skutečná! NEJSI!“ ječela zoufale. Před očima se jí přehrávala ta noc. „Nejsi, já tě zabila! A ty teď hniješ v hrobě!“

„Jak jsi krutá!“ odfrkla si Seléné. „A i přesto přese všechno, přesto, že jsi mě zabila…ti odpouštím.“ Pousmála se. „Teď mi pověz, jsi šťastná?“

„A-ano…,“ ‚Odpouští mi? Ať táhne! Já jí o to nestojím!‘

„To jsem ráda, Vénëo. Alespoň k něčemu ti má smrt byla prospěšná. Teď však pojď se mnou! Musím ti něco ukázat!“ Seléné se na ni mile usmála a natáhla k ní ruku. vńëa nejistě přijala. „Jsem ráda, žes přijala. Věř mi, že to tak bude nejlepší.“ šeptla.

„Co? Co bude nejlepší? Nech mě být! Nesahej na mě! Pomoc!“

„Mlč!“ a Seléné hlasitě a zřetelně promluvila těch pár slov, jež před nimi otevřela portál. Vtáhla tam Vénëu a postál se za nimi navždy zavřel…

Smrt tiše seděla u studny a hleděla do ní. Nevěděla, co by měla dělat. Na dnešek neměla žádné závazky.

Škubla sebou, když na sobě ucítila Seléniny ruce. Dívka ji zezadu jemně objala.

„Stále ještě jsi mi neřekla, jak se doopravdy jmenuješ.“ Už to nebylo žádné „Má paní“. Dívky si byly rovny.

„Estelle.“ Zamumlala Smrt a pohodila svými světle hnědými vlasy. Seléné se pousmála.

„Krásné jméno.“

„Hm.“ Estelle na ni otočila modré oči. „Jsem ráda, že jsi tu se mnou zůstala.“