Žij přítomností a na minulost zapomeň!

        Prosinec. Jedno z nejhorších období, ve kterých přichází zima. Jak tenhle měsíc Kaoru nenáviděl? Právě seděl ve svém pokoji u okna. V rukách svíral šálek s horkou čokoládou a přemýšlel, jak budou tento rok vůbec slavit Vánoce. Nejspíš to bude úplně o něčem jiném, než byl zvyklí. Byl tomu totiž  rok, co ztratil svou matku a stále si nezvykl na to, že s ním už není. Vše se pro něj od té chvíle, kdy naposled sevřel její dlaň, změnilo. Nic už nebylo tak veselé, nic nebylo tak barevné. Bylo to, jako by si sundal růžové brýle a až teď pohlédl do života, jak krutý umí být. Povzdychl si a opřel si hlavu o studené okenní tabule. Dech mu na skle vytvářel mlžnou iluzi. Pozoroval ten jev a utápěl se ve svých vzpomínkách. Po tváři mu sjela slza, která načala další vodopád zoufalství. Jak moc mu matka chyběla!

Někdo zaťukal na dveře. Kaoru si okamžitě setřel slzy, nateklé a zarudlé oči však schovat nedokázal. Do  pokoje vstoupil jeho otec. Stál zdrženlivě u dveří, svírajíc kliku a pozoroval svého jediného syna, kterého tolik miloval. Kaoru ani netušil, jak svému otci ubližuje, když pláče. Vždyť ani on sám to neměl lehké! Myslel na manželku kdykoliv, když byl sám. Vzpomínal na chvíle strávené sní a hlavně…hlavně stále viděl její tvář v té synovo. Byl tomu rok a on, ačkoliv už byl dospělí muž, co by měl vše zvládat s přehledem, se s tím ještě nesmířil.

,,Máš tu návštěvu“ protnul trýznivé ticho. Chlapec k němu vzhlédl. ,,Taiki“objasnil otec. ,,Mám ho poslat pryč?“zeptal se syna, ale nečekal na odpověď. Sešel dolů ze schodů a vyzval chlapce vejít do Kaorova pokoje. Jak si totiž byl sám moc dobře vědom, jeho jediný syn se začal stranit svých přátel a zůstával dost často sám, což nebylo dobré. Nechtěl, aby se jeho dítě tak to trápilo!

Než se Kaoru nadál, dveře do pokoje se rozletěly a v nich stál jeho nejlepší přítel Taiki.

,,Nazdar Kaoru!“přivítala se s ním návštěva. Hned se však zarazila, když pohlédla do přítelova nateklého obličeje, vše říkajícímu, že zase plakal. Povzdychl si. Strašně se snažil, aby Kaoru alespoň na chvíli na svou matku zapomněl, jenže chlapec, kdykoliv jeho přítel odešel, znova padl bezmocně do postele a užíral se pohledem na fotku, na které byla jeho matka.

,,Ahoj“ pozdravil chlapec. Podíval se na přítele, byl však stále stejný. Od minulého týdnu, kdy ho navštívil naposled, se vůbec nezměnil, snad jen fialová modřina pod okem přibyla. Stále měl však ten rozjařený úsměv a rozčepýřené hnědé vlasy, co mu padaly do obličeje. Bylo to zvláštní. Ti dva si byli naprostým opakem! Kaoru byl vždy, na rozdíl od Taikiho, upravený. Byl drobnější a jak jen to šlo se vyhýbal poškoláckým rvačkám. Za to Taiki? Ten lítal v jednom maléru za druhým. Už mnohokrát byl zbit, že skončil v nemocnici se zlomenou končetinou, ale nikdy se nevzdal a vždy se zas postavil, čelit dalším soupeřům. To na něm Kaoru obdivoval. Nikdy se nezastavil a vždy si šel za svým!

,,Tak jak se vede?“pokusil se o rozhovor Taiki. Sedl si přitom vedle svého přítele, čímž zasedl blok s malůvkami, co pokreslil sám Kaoru. Hned vzal štos papírů do rukou a prohlížel si obrázky. Trochu jej vyděsila hrůzostrašná stvoření, co jeho přítel maloval. Kde se dalo, byly černé kříže a kostely. Hrob byl na každé scéně těch děsivých výtvorů.

,,Měl bys přestat malovat ty hřbitovy. Je to strašidelný!“usmál se Taiki a dloubl svého smutného přítele rošťácky do žebra. Ten výsknul. Byl strašně lechtivý. Stačilo se ho jen dotknout a už padal k zemi se smíchem, který v sobě celý ten rok zatlačoval, aby si jeho matka, koukající naň z nebe, nemyslela, že ji k životu nepotřebuje.

,,Přestaň“ napomenul přítele, přičemž ho musel plácnout po hřbetu ruky, aby tak dodal na razantnosti svého příkazu.

,,Sorry, kámo, ale takhle lehce se mě nezbavíš!“ ušklíbnul se Taiki a shodil chlapce z postele na zem, kde jej zalehl a lechtal, kde se dalo. Pokojem se rozlil Kaorův veselý smích, který zaslechl i otec, co v přízemí připravoval večeři. Usmál se. Věděl, že Taikiho návštěva jeho syna potěší…

Druhý den načal opět stejně, jako ty předchozí. Kaoru seděl u okna a koukal z něj na zamračené nebe, ze kterého začal pomalu, vločka po vločce, padat sníh. Až když jeho otec vešel do pokoje, tak se zvedl a začal převlékat. Škola mu měla začít až za půl hodiny, což hravě stíhal, protože cesta tam trvala ani ne deset minut. Šel se tedy nasnídat. Otec na něj při smažení vajíček se slaninou nenápadně koukal. Snažil se přijít na nejlepší dárek, co by mohl dát chlapci pod stromeček, aby jej rozveselil. Nakonec ho napadlo zeptat se Taikiho. Ten kluk byl sice uličník, ale poradit dokázal. Až přijde příště, zeptá se ho!

,,Jez“ přikázal pak synovi, co se na ubohé rozpláclé vajíčko díval se … smutkem. Co pak otec zapomněl, jak často mu právě tuhle snídani připravovala matka? Zavřel oči a vše do posledního kousku snědl. Pak vypil velkou sklenici vody a s poděkováním se vydal do školy.

Zabořil ruce do kapes a nandal si čepici. Nenáviděl sníh. To proklaté bílé svinstvo! Jak nejrychleji to šlo, došel ke škole. Jako naschvál přesně zachytil příchod největších frajerů školy, co si to jak bohové mířili ke vchodu do budovy. Nebyli by to však oni, kdyby se u ubohého Kaora nezastavili.

,,Ale ale, koho pak to tu máme? Ufňukánek jde do školy! Nechceš kapesníček?“vysmívali se mu, přičemž napodobovali jeho pláč. Kaoru byl zaskočen. Zůstal stát na místě a ani nebrebtl. Čekal, dokud to ty mizery nepřestane bavit a nepůjdou si po svých. Tentokrát to však nešlo tak rychle, jako obvykle. Všech pět kluků jej obklíčilo a smálo se mu.

,,Co kdyby sis sundal ten rozkošný holčičí čepeček?“tázal se jeden z kluků, načež k sobě Kaoru přilnul více ramena a snažil se co nejvíc zmenšit. Nikdy nebyl na rvačky a proto chlapce neprovokoval a ani neodporoval. Ne, on raději stál a snažil se všechno to ponížení ignorovat. Jeden z kluků po něm hodil ledovku. Kaoru jí hbitě uhnul, než se však nadál, do obličeje mu vletěla sněhová koule. Zasténal bolestí, protože se mu koule zabořila do nosu, přičemž se mu z něho začal valit vodopád krve. Druhá koule mu vletěla do nohy a třetí do břicha. Čtvrtá byla naštěstí zastavena, protože se na místě, právě včas, objevil Taiki, který se svým přítelem chodil do třídy.

,,Tak dost, vy debilové!“okřikl je a postavil se před chlapce, co si držel svůj zakrvácený nos a sténal bolestí. Slzy však zatlačoval. Byl to chlap! Nemohl se kvůli takové maličkosti přece rozbrečet!

,,Chceš snad taky, Yoshiro?“optal se naštvaně jeden z bandy. Taiki naň vražedně pohlédl. Kdyby byl ten kluk alespoň trochu informován, došlo by mu, že Taiki je největší rváč ve škole, kterého nezastaví ani učitel v tom, aby někoho nezbil!

,,Pokud nechceš okusit mou pěst, tak vypadni a snaž se mi po celý rok vyhýbat.“zahřměl místem Taikiho naštvaný hlas. Kolem skupinky chlapců se začali shromažďovat žáci. Jejich zvědavost neměla mezí, a tak s drzostí nahlíželi k ději.

,,Vyhrožuješ mi?“optal se ten samý kluk.

,,Ne, varuju tě!“popadl Taiki ledovku a přesnou ránou ji hodil chlapci do obličeje. Ten padl na zadek a chytil se za bradu, ze které mu začala téct krev.

,,Ty šmejde!“naštvali se jeho přátele. Dva z nich si dokonce sundali bundu, aby měli v boji k dispozici více místa a prostoru na údery. Než se však stihlo něco semlít, na místě se objevila učitelka výtvarné práce s ředitelem školy po boku. Dav zvědavců se rozprchl. Na místě zůstal jen Taiki, Kaoru a kluk, co dostal ledovkou do brady- jeho přátelé jej nechali na pospas školnímu trestu, co ho jisto jistě čekal.

,,Všichni tři jste po škole“ oznámil jim ředitel, načež se s učitelkou vydal zpět do školy.

,,Tys tomu teda dal!“vynadal Kaoru přítelovi. Taiki se podrbal ve vlasech a zářivě se usmál.

,,Já za to nemůžu.“obhájil se. Kaoru se rozesmál.

,,Dík“ poděkoval přítelovi, který si byl moc dobře vědom, jak mu byl Kaoru vděčný za jeho chrabrý čin.

 Jako první si to zamířili na záchod, kde si Kaoru očistil oblečení a opláchl obličej. Pak se vydali do šaten a nakonec, přesně, když zazvonilo na první hodinu, vešli do třídy. V klidu si připravili věci a i se svými spolužáky vyčkávali na učitele. Kaoruovi neušlo, jak se na něj pár dětí dívalo. Nateklý nos musel vypadat dost komicky, on to však neměl čas řešit, protože místností zahřměl učitelův hlas, který zrovna vešel do třídy a už nadával na výsledky včerejší prověrky z matematiky.

,,Vaše výsledky jsou hrozné! Jak se zdá, celé ty roky, co jste strávili na základní škole, byli jen zbytečné plýtvání času! Ale tady už to takové nebude! Tady už si Vás hodím do kupy! A kdo to nezvládne, propadne a bude vyhozen ze školy!“upravil si učitel brýle. První prověrka z matiky jej opravdu vůbec nepotěšila. Moc dobře věděl, jak je těžké pro žáky základní školy zvyknout si na školu střední. Jenže tohle byla cesta každého člověka, co kdy studoval. Změna je život a ti bídní studenti si prostě musí zvyknout na nový režim! A kdo si nezvykne, vyletí ze školy! Rozdal jim opravené testy a už se věnoval příkladům.

Po škole chlapce ředitel pustil domů. Žádný trest se nekonal, protože nebyl nikdo, kdo by je hlídal, a tak šli Kaoru s Taikim do města. Protože se blížili Vánoce, rozhodli se zajít podívat na nějaké dárky. Kaoru byl zezačátku trochu zamlklý a zase uzavřený do sebe. Bylo vidět, že vzpomínky, ačkoliv byly rok staré, byly stále čerstvé! Ah, Taiki si moc dobře pamatoval, když se dozvěděl, že Kaoruovi zamřela matka. Nikdy však nevykoumal, jak se to stalo. Zda-li byla součástí autonehody, či snad vraždy? Věděl však, že zhruba dva měsíce zůstal Kaoru doma, kde se vzpamatovával ze ztráty. Ano, byli tehdy v deváté třídě! Ve věku, kdy je člověk nejvíc citlivý a zranitelný! Pamatoval si, jak nosil Kaoruovi úkoly domu, nikdy mu je však nepředal osobně, ale přes jeho otce. Byly to tehdy smutné časy a Taiki byl rád, že alespoň trochu ty hodiny, které mu Kaoru proplakal na rameni, odezněly!

,,Tak co myslíš?“ zeptal se chlapce po druhé, ukazujíc na stříbrný řetízek s přívěskem želvy. Kaoru se na šperk zamyšleně podíval.

,,A komu bys to chtěl věnovat?“zeptal se chlapce. Ten chvíli přemýšlel.

,,No jo! Pravda! Úplně jsem zapomněl, že jsem se s Aiki rozešel!“plácl se do čela. Nebylo divu, byl to teprve týden, co si řekli: ,,Sbohem, lásko, nemá to cenu“. Taiki si totiž své dívky moc nevšímal. Stále někde poletoval a víc než s ní, byl s Kaoruem, který ho v tuto dobu dost potřeboval. Obzvlášť, když se opět vrátila zima a tím i sníh, připomínající chlapci matčinu smrt.

,,Tak třeba mamce?“zamyslel se chlapec. Hned na to si však vrazil facku a omluvně se na přítele podíval. Cítil se zahanben! Jak mohl říct něco takového?

,,Jo, to by bylo pěkné. Určitě bude mít radost“usmál se na něj chlapec,  oči jej však prozrazovaly, že trpí při pomyšlení, že Taiki má matku a on ne.

Dál už tu záležitost nerozebírali. Došli ke stánku s vaflemi a obdivně shlíželi na kupu šlehačky s čokoládou, co muž na to výborné jídlo nasázel.

,,Dáš si?“ zeptal se Taiki Kaoriho. Ten se chvíli rozmýšlel, nakonec však odmítl, tak si Taiki koupil jen pro sebe. Když byla porce hotová, se štěněčíma očima k ní vzhlížel, jako k samotné hoře Olymp. I s vaflí si to zamířili na opuštěné hřiště. Sklepali sníh z houpaček a posadili se. Taiki se okamžitě vrhl na sladkou bombu.

,,Na, kousni si!“pobídnul Kaoriho, co se trochu houpal, přičemž dloubal nohou do země. Okamžitě zareagoval. S odporem se na přítele podíval. ,,Kousni si! Je to dobrý! Rozveselí tě to!“nedal se odbít Taiki. Kaoru se tedy naklonil a ochutnal, čímž si zapatlal tvář od hordy šlehačky. Kamarád měl pravdu, opravdu to byla velice chutná záležitost!

,,Ty jsi čuně!“ usmál se Taiki jemně a setřel chlapci prstem šlehačku. Neváhal a z prstu ji slízl. Dojedl poslední kousek a zaklonil se, aby viděl na nebe. Kaoru zatím trochu zmateně točil klíčenkou u země. Váhal, zda-li je to, co Taiki udělal, normální! Tohle přeci dělají holky svým klukům! Ne kluk svému kamarádovi! Zazoufal si. Nejspíš moc kouká na americké dojáky. Bude to muset omezit, stejně se u nich vždycky rozpláče.

,,Děje se něco?“ zeptal se usměvavý přítel, který se houpal nahoru a dolu, až se z toho Kaoruovi točila hlava.

,,Ne“ odpověděl a stočil pohled zpět k zemi. Padla na něj deprese. Strašně moc záviděl Taikimu, jaký byl! Ničeho se nebál a do všeho skočil po hlavě, nedbajíc na následky. Byl to přítel, na kterého se dalo spolehnout! Nic z toho Kaoru nebyl, alespoň si to myslel. Vzdychl si a zvedl se z houpačky.

,,Už budu muset jít“oznámil kamarádovi. Taiki taky seskočil a rychle chlapce doběhl.

,,Doprovodím tě“mrkl na kamaráda a pocuchal mu vlasy. To přátelské gesto chlapce probralo z transu.

,,Nemusíš“promluvil.

,,Ale jo“ usmál se Taiki, a tak šli společně.

Když došli k domu a chtěli se rozloučit, zastavil Taikiho na kus řeči ještě Kaorův otec, co ho celý den vyhlížel z okna, aby se ho mohl zeptat na nejlepší dárek, co by synkovi mohl dát. Kaoru si zalezl do pokoje. Sedl si na postel a přemýšlel, o čem to s jeho kamarádem otec mluví.

,,Taiki, potřeboval bych se tě na něco zeptat. Jak jistě sám moc dobře víš, Kaoru je stále smutný a zamlklý. Chtěl jsem se tě zeptat, zda-li bys mi nemohl pomoct pro něj vybrat dárek“ vychrlil ze sebe potichu muž. Taiki se zamyslel.

,,Víte, pane Maro, když někoho trýzní samota, je nejlepší mu sehnat přítele. Takového, na kterého je spoleh. Přítele, který vyslechne a rozveselí.“mluvil chlapec. Kaorův otec přemýšlel, kam tím míří. ,,Myslím si“naklonil se k němu Taiki ,,že takové hodné štěně by bylo to nejlepší pro Vašeho syna“pošeptal mu do ucha. Muž chvíli váhal. Přemýšlel, co všechno by obnášelo mít doma nového společníka. Pak se však vřele usmál.

,,Já věděl, že se tě mám zeptat!“luskl prsty. ,,Díky“ poděkoval chlapci, vrazil mu do rukou misku se sušenkami a poslal ho za synkem do pokoje. Pak si sedl ke stolu a začal plánovat, jak by darování zvířete mělo vypadat-přeci jenom, je to živý tvor! Toho nemůže jen  tak zabalit do krabice a hodinu nechat čekat u stromečku, dokud se s synem nenavečeří!

Taiki tiše zaklepal. Opatrně otevřel dveře a vešel do místnosti. Začal se smát, když uviděl Kaoru, jak si převléká triko, ale studem si chrání hruď, aby jej přítel nevykoukal.

,,Bože! Člověk by řekl, že po těch letech, co se známe, se přede mnou aspoň nebudeš stydět!“smál se na celé kolo. Kaoru nafoukl tváře a vyplázl na kamaráda jazyk.

,,Já se nestydím!“obhájil se, jako důkaz triko odhodil na zem. Pak se otočil ke kamarádovi zády a šmátral ve skříni, v jaké hledal čisté oblečení. Zarazil se. Něčí ruce se dotkly jeho ramene a hladily ho po něm. Ústa se přiblížila k jeho uchu a políbila jej na ušní lalůček. Rozklepal se.

,,Ta-Taiki!“koktal. Prudce se otočil, jenže jakmile to udělal, přítel jej chytil za ruce a přitlačil ke skříni. Začal mu jazykem sjíždět po krku. Vychutnával si to božské bledé tělo, co chutnalo po kokosu.

,,Kaoru“šeptnul, vzrušeně se klínem přitiskl k tomu přítelovu. Chlapec se rozklepal. Tohle už není o přátelství! Tohle už je o ničem úplně jiném!

,,Taiki, pusť mě!“pokusil se křiknout, slova však zmizela v polibku.

,,Jsi nádherný“ podíval se Yoshiro chlapci do rudého obličeje.

,,Pusť mě“rozklepal se chlapec ještě víc, po tvářích se mu skutálelo pár slz.

,,Co blázníš?“podivil se Taiki. ,,Vždyť je to příjemné!“přitiskl se k chlapci ještě víc, aby taky pocítil tu slast. Kaoru však nic, než odpor, necítil. Semknul dlaně v pěst a snažil se od sebe kamaráda odstrčit. Taiki chvíli pozoroval jeho snahu. Povzdychl si a pustil jej. Pak se k němu otočil zády a se slovy : ,,Jsi ještě malé dítě“ odešel.

Kaoru sledoval, jak se za Taikim zavřely dveře. Svezl se na zem, přitáhl si k bradě kolena a rozplakal se nanovo. Jak mu to mohl udělat?! Něco takového a pak mu jen říct, že je ještě dítě?! Vždyť on je dítě! Je, tak proč mu to udělal?! S plačícíma očima si lehl na zem. V rukách křečovitě svíral triko a zachytával do něj perly bolesti. Plakal a litoval se. Připadal si, jako by vše bylo proti němu. Jakoby si na něj sám bůh došlápl a užíval si, jak ho trápí…jak si s ním hraje!

Když druhý den ráno vstal, bylo vidět, že se moc dobře nevyspal. Oči měl zarudlé a nateklé, tvář bledou a kruhy pod očima jasně viditelné. Jeho otec si o něj začal dělat ještě větší starosti.  Při snídani se s ním pokusil nahodit řeč, chlapec však neodpovídal a když už, tak nesouvisle. Muž si nevěděl rady a tak, když jeho syn odešel do školy, zase s čepicí na hlavě a rukama zaraženýma v kapsách, zavolal své sestře, která mu často pomáhala. Snad i nyní její rada bude k užitku!

Kaoru zatím došel před školu. Nevnímal, kam jde, šel instinktivně, a tak se stalo, že narazil do jednoho kluka z té včerejší bandy, co ho napadla.

,,Kam čumíš, debile!“prskl kluk a strčil do něj, aby mu dal jasně najevo, že tak lehce se z toho nedostane!

,,Promiň“ pípl Kaoru. Oči se mu začaly lesknout a tváře rudnout. Vypadalo to, že se brzy zhroutí a rozpláče. Než se nadál, dobíral si ho další člen té skupinky.

,,Tak kde máš toho svého kamarádíčka?“usmál se a také doň strčil. Chlapec spadl na zem, kde také zůstal ležet, protože se na něj hned čtyři kluci vrhli a kopali do něj. Vůdce té bandy se jen smál a napodoboval zvuky, co Kaoru vydával.

,,Oh, pomoc! Pomoc!“šklebil se.  Kaoru zatnul zuby a už nevydal ani hlásku. Nechal osud, aby se na něm vyřádil. Po chvíli kluky přestalo bavit kopat jen do pytle brambor a tak chlapce zvedli na nohy. Domnělý vůdce k němu přešel, strhl mu čepici a vlepil pěstí do pravé tváře.

,,To je zvuk praskajících kostí!“smál se zběsile, když chlapce nakopl do nohy, ze které se ozvalo nepříjemné křupnutí. Kaoru bolestí zakřičel. Tentokrát se na místě nikdo nenacházel. Všichni už byli dávno ve škole, kromě té bandy poškoláků, co si na něm vybíjela vztek, a tak to bylo jen na něm. Zda-li se začne bránit, což bylo se zlomenou nohou a nateklým okem opravdu nemožné nebo začne křičet, čímž by na sebe mohl upoutat pozornost, ale zároveň by ze sebe udělal ještě většího sraba, než za jakého ho už všichni měli. A tak zavřel oči a pokoušel se ignorovat bolest zpříčiněnou kopanci a pěstmi. Zatnul zuby a napnul svaly. Soustředil se na jedno místo a všechno ostatní ignoroval. Čekal, až ta hra skončí a on se bude moct zvednout a odejít domu ošetřit si rány. Jenže banda se toho pohoštění nechtěla jen tak vzdát. Když zjistili, že chlapec nevydává jediný zvuk naznačující bolest, kopali do něj víc a mlátili jej, co jim síly stačili. Až když si byli jistí, že se Kaoru jen tak nezvedne, odešli. Nic víc, zkrátka se sebrali a odešli pryč!

Kaoru ležel na zemi. Na zkrvácený obličej mu začal dopadat sníh, co se snášel z nebe jako list padající ze stromu. Chladil mu rány a tišil jeho bolest. Chlapec zavřel oči a ponořil se do tmy. Do tmy, ve které slovo bolest neexistovalo. Do tmy, ve které nebyl ani strach, ani sebelítost. Do tmy, která jej hnala ke spánku…

Probudil jej až  velmi hlasitý zvuk sirény, co se mu zařezával do uší. Otevřel oči. Viděl rozmazaně, i přesto však spatřil muže v bílém plášti. Všiml si, že mu dali přes nos a ústa dýchací masku. Pomalu mu začalo docházet, kde se asi nachází, než si však stihl srovnat myšlenky, muž, stojící u něj, mu vpíchl uspávací injekci, která mu uzavřela víčka a donutila znovu vkročit do té příjemné tmy.

,,Bude v pořádku, už je mimo nebezpečí. Nyní bude muset hodně odpočívat a jíst zdravou stravu.“

,,Děkuji, doktore“

Slyšel hlasy. Mluvili, jako by byly úplně v jiné místnosti, než byl on.

,,Tak že se co nevidět probudí?“

Hlasy sílily.

,,Určitě“

Už slyšel normálně. Otevřel oči a zamžoural jimi na strop. Byl bílý, stejně jako stěny. Místnost se s ním točila a hlas, který k němu začal okamžitě promlouvat, byl přidušený. Jakoby naň někdo mluvil přes zeď.

,,Tati?“oslovil muže, co u něj stál, když poznal ten hlas.

,,Můj bože! Kaoru, jsi vzhůru!“objal jej otec opatrně, aby mu nezpůsobil zbytečnou bolest, ačkoliv byl chlapec nadupován prášky proti bolesti.

,, Kde to jsem?“začal chlapec panikařit. Vůbec se mu nelíbilo, že byl napíchnut na kapačky, že měl na obličeji znova tu dýchací masku a hlavně, že k němu otec promlouval tak vyděšeně!

,,V nemocnici, zlatíčko“chlácholil ho otec. Měl o něj takový strach! Nevěděl, co by dělal, kdyby ho i Kaoru opustil.

,,Co se stalo?“pokusil se chlapec uklidnit. Zavřel oči, aby se přestal soustředit na pípání přístrojů, na které byl napíchnut.

,,Přepadli tě.“ Odpověděl otec a chytil svému synovi ruku, aby ho ujistil, že je tam s ním.

Kaoru si začal vzpomínat. Na svou sebelítost, když šel do školy, na svůj strach z těch kluků, když jej přepadli a hlavně na svou bezmocnost bránit se jim.

,,Měl jsi vnitřní krvácení. Pravou ruku a nohu máš zlomenou. Pak jen škrábance a modřiny“rozplakal se nad ním otec. Ach, jak moc se mu ulevilo, když na něj chlapec promluvil! Kaoru už dál nevnímal. Začal zase upadat do tmy…

,,Ještě měsíc si tu pobude a bude moct domu. Není sice zapotřebí jej tu tak dlouho držet, ale jistota  je jistota.“

,,Děkuji, doktore“

…

,,Měl by jste si jít odpočinout. Váš syn je v dobrých rukou, nemusíte mít strach“

,,Ne, zůstanu tu s ním“

…

,,Je mi líto, co se stalo, měl jsem tam být s ním.“

,,Za nic nemůžeš, nebyla to tvá chyba“

Všechny tyto věty Kaoru slyšel, když se u něj měnily návštěvy. Nikdy s nikým však nepromluvil. Dumal sám nad sebou a přemýšlel o sobě. Ani Taikiho hlas jej nepřinutil otevřít oči…nevěděl totiž, co by mu měl říct. Bál se setkání s ním a hlavně se bál, že mu Taiki řekne, že je to idiot, co se ani neumí bránit.

Jak dny a noci plynuly, otevřel konečně své oříškové oči.  Bylo to zrovna večer, když jeho otec usnul na vedlejším lůžku.

 Posadil se. Jak si všiml, masku mu někdy, když spal, museli sundat. Smutně pohlédl na otcův ztrápený obličej. Znova si lehl a přemýšlel, jako celý týden, o svém životě.

Proč mu vlastně zemřela matka? Proč se s ním Taiki vůbec bavil? Proč ho jeho nejlepší přítel tak zklamal? A proč se zrovna on stal obětí těch kluků?! Už nevěděl, čím se víc zabývat. Srdce mu prolezla zákeřná samota. Kdyby neměl otce, neměl by nikoho. Jen že on nechtěl být závislí na jedné osobě! Chtěl přátele! Chtěl znovu nalézt harmonii života! Ne se utápět v sebelítosti! Promasíroval si spánky. Ano, zapomene…zapomene na vše, co se ten rok stalo. Na vše, co zažil a odpustí těm, co mu ublížili! Začne od začátku…

Když se ráno Kaorův otec probudil, všiml si, že je Kaoru jak vyměněný. Nemlčel, ba naopak! Povídal si s otcem a místo pláče se smál. Muž ho málem nepoznal a když z místnosti odešel, aby nechal Taikiho se svým synem o samotě, málem mu po tváři stekla slza radosti!

,,Ahoj“pozdravil Taiki s viditelným odstupem. Kaoru ho taky pozdravil, byl však trochu nervózní a tak čekal, až něco jako první řekne Taiki. Ten se nadechl. Vše, co mezi nimi bylo, se muselo vyřešit! Musel si s ním promluvit, aby byli zase přáteli!

,,Kaoru, mě to hrozně mrzí!“poklekl k jeho posteli a sklopil hlavu k zemi. ,,Moc se ti omlouvám, víš, já jsem to tak nemyslel. Prostě, jak jsem tě v tom pokoji viděl, připadal jsi mi tak smutný a zoufalý! Nevěděl jsem, jak tě obveselit, a tak jsem zkrátka udělal to, co jsem udělal. Moc mě to mrzí. Ani netušíš, jak moc si to vyčítám!“ukončil svou dlouhou omluvu. Za celou tu dobu chlapci nepohlédl do tváře. Věděl, jak mu musel ublížit. Cítil se zahanben!

,,Taiki, ty jsi někdy vážně dost nenápaditý. Vždyť existuje tolik věcí, jakýma bys mě mohl rozveselit. To, co jsi si vybral, nebylo zrovna moc moudré. Abych pravdu řekl, dost jsi mě zaskočil, skoro jsem se tě až bál.“usmál se Kaoru. Při svém proslovu pečlivě volil slova.

,,Myslím, že to nebylo jen mou neschopností něco vymyslet. Víš, Kaoru, proč jsem se rozešel s Aiko?“rozhodl se Taiki mluvit dál. Když si to mají vyříkat, tak teď a všechno!

,,Protože jsem byl stále s tebou!“pokračoval bez odpovědi svého přítele. ,,Protože jsem se do tebe zamiloval! Zamiloval jsem se do chvil strávených po tvém boku. Do chvil, kdy jsi mi plakal na rameni a já tě utěšoval, že to bude zase dobrý. A víš, proč jsem ti říkal, že to bude dobrý?“odmlčel se. ,,Protože jsem doufal, že to budu já, kdo alespoň trochu nahradí tvou matku v tvém srdci!“stiskl mu dlaň, hned ji však pustil. ,,Promiň. Moc se ti omlouvám. Myslím, že už bychom se neměli stýkat. Já...už asi půjdu“omluvil se chlapec, načež se zvedl a než Kaoru stihl něco říct, zmizel za dveřmi. Chlapec sedící v lůžku byl dojat. Vážně by takový proslov zrovna od Taikiho nečekal. Vždyť to byl uličník! Bojovník! Žádný Romeo, co by se měl do někoho zamilovat! Usmál se. Ta slova…protože jsem se do tebe zamiloval…hřála ho jak teplé plameny ohně. Pevně uchopil cíp deky a zadržoval slzy dojetí. Do místnosti v té chvíli přišel jeho otec.

,,Děje se něco?“vyděsil se. Kaoru však pokýval hlavou v zápornou odpověď a šťastně se usmál.

Když chlapce o pár dní později konečně pustili z nemocnice, musel trpět se sádrou na noze. Ruka se mu naštěstí zahojila dřív, a tak si na ni  teď jen musel dávat pozor a zbytečně ji nezatěžovat. Sotva přišel do školy, dozvěděl se, že bandu kluků, co ho napadla, vyhodil ředitel ze školy. Aby pravdu řekl, byl rád, protože se už nemusel bát chodit do školy. Stejně, jako z něho, spadl mohutný kámen ze srdce i spousty dalších dětí. Chodili jak se jim zachtělo, šli kam chtěli. Konečně se už nemuseli omezovat.

Kaoru však nebyl úplně spokojen. Když vešel do třídy, nikde neviděl Taikiho. Bál se, že se mu hodlá vyhýbat, či snad že by ze školy odešel? Pochybnosti z něj však odpadly, když zazvonilo na hodinu a místo učitele se ve dveřích objevil právě jeho velice dobrý přítel. Usmál se na něj a pozdravil ho. Taiki též pozdravil, jen byl trochu rozpačitý. Jak se zdálo, dlouho se na ten to okamžik připravoval. Bohužel neměl situaci tak pod kontrolou, jak si doma představoval. Po dlouhé hodině zeměpisu konečně zazvonilo. Taiki se hodlal vytratit a jako srab utéct, Kaoru jej však zastavil.

,,Taiki“oslovil ho. ,,Potřebuju si s tebou promluvit“dořekl, když se naň chlapec podíval. Odešli spolu na chlapecké záchody. Taiki se opřel o umyvadlo a vyčkával. Byl zvědav, co mu chce jeho přítel sdělit. Bál se však, že to bude něco, co ho raní! Chvíli sledoval Kaorua, jak nervózně chodí dokola. Mlčel však. Věděl, že chlapec si potřebuje dobře rozmyslet, co říct. Nakonec se proslovu doopravdy dočkal.

,,Taiki, já“ začal ne zrovna moc dobře. ,,Víš“dloubal se ve slovech jak v jídle. Vzdychl. ,,Chtěl jsem ti poděkovat. Víš, Taiki, v nemocnici jsem hodně přemýšlel. O tobě, o sobě a o všem, co se nás dvou týká“ nenápadně koukl směrem k záchodům, zda-li tam nikdo není. Nebyl, a tak pokračoval. ,,Když mi před rokem zemřela matka, nikoho to nezajímalo. Ano, litovali mne a chlácholili nesmysli, že všechno zase bude dobrý. Nikdo však nepřišel a neobjal mě! Nikdo nepřišel a nepokusil se mi pomoct…až na tebe. Ty jsi přišel a byl jsi mi stále po ruce. Pomáhal jsi mi, jak jen to bylo v tvých silách a já ti za to jsem strašně moc vděčný. Svůj vděk ti chci dokázat. Řekl jsi, že mě miluješ  a já“začal trochu rudnout. Takový rozhovor ještě nikdy nevedl, a tak se v tom začal trochu motat. ,,Chci, aby to mezi námi bylo stejné, jako před tím, jenže vím, že už nebude. Že z lásky se nedá stát přátelství, za to naopak ano. Dej mi čas a já ti vše, cos mi dal, splatím a to ještě s úroky.  Netušíš, jak moc ti jsem vděčný za to, co jsi pro mne kdy udělal!“došel až k němu, ruce mu položil na hruď a vyčkával, zda-li chlapec nepromluví. Ten se začal smát. Byl to smích porozumění.

,,Kaoru, víš, já tě opravdu miluju, ale nikdy bych si neodpustil, kdybych ti měl něco odepřít. Jsem kluk a ty taky. Prostě..tohle nejde. Neklapalo by to.“promluvil k němu a pohladil ho po tváři. Chlapec byl zaskočen.

,,Ale-“

,,Pššt“usmál se Taiki, načež jej vášnivě políbil. Uvědomoval si, že to byl poslední polibek, co chlapci dal. ,,Chci, aby sis našel nějakou dívku, se kterou bys byl šťastný. Už jen to, že nejsi homosexuál, napovídá tomu, že by to nemělo budoucnost“šeptal mu do ucha.

,,Jak můžeš vědět, že nejsem gay?“zamračil se Kaoru a odtáhnul se.

,,Nikdy jsi neměl holku, zlatíčko, nevíš, jaké to je, být s ní“ cvrknul ho do nosu. Kaoru si na frňák šáhnul a ublíženě zakňoural. Taiki se začal smát. Pocuchal chlapci vlasy a vyběhl ze záchodu. Kaoru se s úsměvem vydal kulhavým krokem za ním…

Ten den si chlapec uvědomil, že na lásku se nemá spěchat. Že když je láska zborcená, bolí to, a tak se musí pečlivě vybírat. Taky věděl, že Taiki je jeho přítel, protože on jako jediný přišel a pomohl mu, když bylo zapotřebí. Taiki se stal součástí jeho života. Stal se pro ním důležitým člověkem, který mnohdy vynahradil zesnulou matku. Byl to přítel, který vyslechl a utěšil, když bylo zapotřebí.

BONUS

       Protože Kaoru Vánoce proležel v nemocnici, rozhodl se jeho otec oslavu odložit na leden. U stolu se na večeři sešli on, jeho syn a Taiki. Pojedli spolu bramborový salát s rybí potvůrkou. Když dojedli, vydali se do obývacího pokoje, kam Kaorův otec postavil vánoční stromeček, který byl vysoký až ke stropu a ozdobený všelijakými světýlky, koulemi a řetězy. Pod tím velkým dřeviskem se nacházelo pět dárků. Dva pro otce, dva pro Taikiho a jeden pro Kaoru. Všichni si dárky rozbalili. Kaoru dostal stříbrný řetízek se želvou, co chtěl Taiki koupit své matce. Otec dostal hnědé triko, co mu ladilo k očím a nový holicí přístroj, a nakonec Taiki, ten dostal plyšového medvídka s nápisem na břichu ,,Best friend“ a kosmetiku. Večer však ještě nekončil. Než se Kaoru nadál, uslyšel psí štěkot vycházející z jeho pokoje. Zvedl se a zamířil si to doň. Jaký to byl šok, když na své posteli spatřil japonského teriéra, jak poskakuje a skotačí s jeho plyšáky, co měl na lůžku položené. Okamžitě k psíkovi přiběhl a přečetl si štítek na jeho obojku. ,,Pro Kaoru-aby úsměv navždy zdobil tvou tvář“. Chlapec se usmál a štěně objal. To ho hned začalo lízat a štěkat radostí. Taiki s Kaorovým otcem ten děj pozorovali. Byli šťastní, že chlapce dárkem potěšili a doufali, že si s novým rodinným příslušníkem bude rozumět.